38 C 140/2025

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní JUDr. Janou Elou Klikovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno sídlem Adresa žalobkyně zastoupená Jméno Zástupce , advokátem sídlem Jméno advokáta / Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované trvale bytem Adresa žalované o zaplacení částky 47 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 224 Kč a zákonné úroky z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 6 224 Kč od 9. 2. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení- částky 40 776 Kč,- kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 4 221,53 Kč,- kapitalizovaného úroku ve výši 2 157,99 Kč,- zákonných úroků z prodlení z částky 18 140,34 Kč ve výši 15 % ročně od 2. 9. 2024 do zaplacení,- úroku 8 % ročně z částky 17 483,76 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se žalobou doručenou Okresnímu soudu v , adresa, dne 25. 2. 2025 domáhala po žalované zaplacení částky 47 000 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně svoji žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen „Právní předchůdce žalobkyně“), uzavřel dne 24. 6. 2022 se žalovanou smlouvu o úvěru č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“). Na základě této Smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč v hotovosti, přičemž žalovaná se zavázala uhradit úrok v pevné výši 1 522 Kč a dále paušální úhrady za služby související s poskytnutím úvěru, konkrétně částku 14 700 Kč za poskytnutí úvěru a uzavření Smlouvy, částku 4 154 Kč za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu a částku 5 400 Kč za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště. Celkovou částku ve výši 55 776 Kč se žalovaná zavázala uhradit ve 14měsíčních splátkách po 3 984 Kč, přičemž poslední splátka měla být uhrazena nejpozději do 24. 8. 2023. Žalovaná však dohodnuté splátky nehradila řádně a včas, naposledy uhradila částku 1 000 Kč dne 31. 10. 2023. Ke dni 1. 9. 2024 činila dlužná jistina částku 17 483,76 Kč, úrok za sjednanou dobu poskytnutí úvěru 656,58 Kč, úhrada za poskytnutí úvěru 8 400 Kč, úhrada za administrativní činnost 2 373,95 Kč a úhrada za hotovostní splátky 3 085,71 Kč. Pohledávka za žalovanou byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 3. 10. 2024 postoupena na žalobkyni, s účinností ke dni 8. 10. 2024, což bylo žalované písemně oznámeno. Žalobkyně následně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 24. 1. 2025, avšak tato výzva zůstala bez odezvy ze strany žalované. Žalobkyně výslovně nesouhlasila s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také o. s. ř.).Žalovaná se k žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřila. Soud ve věci ústně jednal dne 16. 9. 2025 za přítomnosti žalobkyně, avšak bez přítomnosti žalované, která se bez omluvy nedostavila. Soud proto jednal podle § 101 odst. 3 o. s. ř. v její nepřítomnosti.Soud z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 24. 6. 2022 (č.l. 15–16) bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované v den uzavření smlouvy peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč v hotovosti. Žalovaná se zavázala tuto částku splácet spolu s úrokem v pevné výši 1 522 Kč a paušálními úhradami za služby ve výši 14 700 Kč za poskytnutí úvěru, 4 154 Kč za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu a 5 400 Kč za možnost platit splátky v hotovosti v místě bydliště. Celková částka 55 776 Kč měla být uhrazena ve 14měsíčních splátkách po 3 984 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 24. 8. 2023.Z transakční historie – přehledu plateb (č.l. 18) soud zjistil, že žalovaná nehradila splátky řádně a včas. Poslední platba ve výši 1 000 Kč byla provedena dne 31. 10. 2023. Po tomto datu již nebylo na předmětnou pohledávku ze strany žalované ničeho uhrazeno. Žalovaná celkem na jistinu uhradila 23 776 Kč.Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 10. 2024 a seznamu pohledávek (č.l. 22–25, č.l. 17) soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni , Jméno žalobkyně, ., s účinností ke dni 8. 10. 2024. Z oznámení o postoupení pohledávky (č.l. 19) vzal soud za prokázané, že žalobkyně písemně informovala žalovanou o této skutečnosti.Z písemné výzvy k plnění včetně dokladu o odeslání (č.l. 20) bylo zjištěno, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 24. 1. 2025, a to nejpozději do 15. dnů od doručení výzvy. Výzva byla žalované zaslána doporučeně na její poslední známou adresu.O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., na základě smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 24. 6. 2022 poskytl žalované v den uzavření smlouvy peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobkyně jistinu ve výši 30 000 Kč, dále se zavázala uhradit úrok v pevné výši 1 522 Kč a paušální úhrady za služby ve výši 14 700 Kč za poskytnutí úvěru, 4 154 Kč za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu a 5 400 Kč za možnost platit splátky v hotovosti v místě bydliště. Celková částka 55 776 Kč měla být uhrazena ve 14měsíčních splátkách po 3 984 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 24. 8. 2023. Žalovaná uhradila na jistině celkem částku 23 776 Kč. Poslední platba ve výši 1 000 Kč byla provedena dne 31. 10. 2023. Po tomto datu již nebylo na předmětnou pohledávku ze strany žalované ničeho uhrazeno. Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena na žalobkyni , Jméno žalobkyně, ., a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 10. 2024, s účinností ke dni 8. 10. 2024. Žalovaná byla o této skutečnosti písemně informována oznámením o postoupení pohledávky. Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána k zaplacení dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 24. 1. 2025, v níž žalobkyně požadovala úhradu nejpozději do 15 dnů od doručení výzvy. Výzva byla žalované zaslána doporučeně na její poslední známou adresu.Žaloba je částečně důvodná.Obecně podle ustálené judikatury soudů a Soudního dvora EU platí, že věřitel je povinen využívat i veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Vzhledem k tomu, že žalovaná při sjednání smlouvy o úvěru vystupovala v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), ve znění pozdějších předpisů ve spojení s o. z.Bylo zjištěno, že Právní předchůdce žalobkyně a žalovaná jednali o uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. o. z., kdy Právní předchůdce žalobkyně před poskytnutím peněžitých prostředků ve smyslu § 84 až § 89 ZoSÚ s odbornou péčí neposuzoval schopnost žalované jako spotřebitele splácet poskytnuté peněžní prostředky.Podle ustanovení § 84 až § 89 ZoSÚ je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro Právního předchůdce žalobkyně, tedy podnikatele, podle ustanovení § 433 o. z. platí, že nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 ZoSÚ byl Právní předchůdce žalobkyně povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a s žalovanou jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností věřitele (§ 86, § 87) před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Soud k dané věci konstatuje, že ZoSÚ, jímž se v této věci právní vztahy účastníků řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Žalovaná jako spotřebitel byla ve vztahu s Právním předchůdcem žalobkyně slabší stranou, a byla tak vůči němu při uzavírání smlouvy znevýhodněna. Žalovaná neměla před uzavřením smlouvy dostatek profesionálních zkušeností v oboru peněžnictví a neměla možnost stanovovat si smluvní podmínky smlouvy o úvěru.Ústavní soud v nálezu sp. zn.

III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy, a to i v poměrech ZoSÚ. K tomuto závěru vede rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Poskytovatel úvěru či zápůjčky je tedy povinen vždy posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele.V daném případě žalobkyně nijak netvrdila ani neprokázala, že by právní předchůdce žalobkyně jakkoli posuzoval úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. V návrhu ani v připojených důkazech není obsaženo žádné tvrzení o tom, že by právní předchůdce žalobkyně zjišťoval skutečné příjmy, výdaje či majetkové poměry žalované, ani jakým způsobem by takové posouzení mělo být provedeno. Není doloženo, že by si právní předchůdce žalobkyně vyžádal či ověřoval jakékoli objektivní podklady, jako jsou výpisy z účtu, potvrzení o příjmech, rozhodnutí o dávkách nebo jiné dokumenty, které by umožnily verifikaci schopnosti žalované úvěr splácet. Z uvedeného tak nelze dovodit, že by právní předchůdce žalobkyně splnil zákonnou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy.Soud současně dospěl k závěru, že smlouva o úvěru č. , hodnota, ze dne 24. 6. 2022 je absolutně neplatná podle § 576, § 577 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a to pro rozpor některých jejích ujednání s dobrými mravy ve smyslu § 1 odst. 2 o. z. Ze zjištěných skutečností vyplývá, že žalovaná se zavázala vrátit částku 55 776 Kč při poskytnuté jistině 30 000 Kč, splatné ve 14měsíčních splátkách po 3 984 Kč. Z toho vyplývá roční úroková sazba ve výši cca 73,65 %. Takto vysoká úplata za poskytnutí úvěru je zjevně nepřiměřená, neboť dle veřejně dostupných údajů (např. databáze , jméno FO, národní banky) činí obvyklá úroková sazba u úvěrů poskytnutých domácnostem na spotřebu přibližně 10 % ročně. Sjednaná sazba tak více než sedminásobně převyšuje běžnou praxi peněžních ústavů. V tomto směru lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž není v rozporu s dobrými mravy úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (např. rozhodnutí sp. zn. , spisová značka, a , spisová značka, ), nikoli však úrok sedminásobný. Soud přitom nepřihlíží k tomu, že úvěr byl poskytován nebankovním subjektem, neboť použití odlišného srovnávacího měřítka pro nebankovní poskytovatele by vedlo k závěrům zakládajícím nerovnost mezi jednotlivými skupinami věřitelů. Nadto byla ve smlouvě sjednána smluvní pokuta ve výši 15 000 Kč, což představuje 50 % z poskytnuté jistiny, a i toto ujednání je zjevně nepřiměřené a v rozporu s dobrými mravy. Soud proto přihlíží k absolutní neplatnosti smlouvy z úřední povinnosti.Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.V řízení bylo zjištěno, že žalovaná přijala celkem z titulu ex tunc neplatné Smlouvy peněžitou částku ve výši 30 000 Kč, ze které žalovaná uhradila celkem 23 776 Kč. Práva a povinnosti mezi účastníky soud posoudil dle zásad pro vypořádání bezdůvodného obohacení, které vzniklo na straně žalované dle ustanovení § 2993 o. z., když se jí dostalo plnění z neplatného právního jednání. Soud proto žalovanou zavázal k zaplacení částky 6 224 Kč.S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy nebylo možné vycházet ze smluvně stanoveného data splatnosti dluhu. Soud proto pro účely stanovení data prodlení žalované s vydáním bezdůvodného obohacení vycházel z § 1958 odst. 2 o. z., podle něhož neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.Ve světle citovaných zákonných ustanovení soud vycházel z okamžiku, kdy žalované byla doručena výzva k plnění. Předžalobní výzva byla žalobkyní odeslána dne 24. 1. 2025. Dle domněnky doby dojití dle § 573 o. z. se má za to, že zásilka došla třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 29. 1. 2025. Listina obsahovala výzvu k úhradě dluhu nejpozději do 8. 2. 2025, přičemž žalovaná svůj peněžitý dluh řádně a včas do tohoto data nesplnila, proto se dostala od 9. 2. 2025 do prodlení. Žalobkyně má tak vůči žalované právo na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z., jehož výše se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I.).Výrokem II. rozsudku pak soud žalobu s odkazem na absolutní neplatnost smlouvy ve zbytku zamítl. Jestliže byla smlouva o úvěru č. , hodnota, od počátku neplatná, nebyly mezi účastníky řízení platně sjednány platby smluvních úroků, paušálních úhrad za služby ani smluvní pokuty, a žalobkyně rovněž nemohla požadovat zákonný úrok z prodlení od data, které sama označila jako počátek prodlení, tj. od 2. 9. 2024. Žalobkyně nadto požadovala úrok z prodlení z částky 18 140,34 Kč, která zahrnovala nejen nesplacenou jistinu, ale i úrok a další poplatky. Soud má však za prokázané, že žalovaná uhradila na jistině částku 23 776 Kč, a zbývající část nesplacené jistiny činí 6 224 Kč. Pouze v této výši tedy vzniklo žalované bezdůvodné obohacení, které je povinna žalobkyni vydat. Ve zbytku byla proto žaloba zamítnuta jako nedůvodná.O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. Ve věci byla úspěšnější žalovaná. Žalobkyně měla ve věci úspěch v poměru 13,20 % ku úspěchu žalované, která se ubránila v řízení co do 86,80 %, nárok na náhradu nákladů řízení by tak vznikl žalované, které však žádné náklady nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III.).