38 C 146/2021

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Ely Klikové a přísedících Jiřího Kvapila a Jarmily Genertové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem: údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem: anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 51 055 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 51 055 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 51 055 Kč od 20. 8. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 24 173,38 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.</b> Návrhem došlým soudu dne 20. 10. 2021 se navrhovatel domáhal po žalované zaplacení částky 51 055 Kč spolu s příslušenstvím. Návrh odůvodnil tím, že u žalované pracoval do 31. 8. 2021 jako řidič na základě pracovní smlouvy ze dne 3. 4. 2018. Žalovaná je podnikající fyzickou osobu, která jako poskytovatel zdravotnických služeb poskytuje péči a služby v oblasti zdravotnické dopravní služby. Žalobce vykonával pro žalovanou práci řidiče sanitního vozu jako zdravotnický pracovník i v období druhé vlny epidemie onemocnění Covid 19 od 1. 10. 2020 do 31. 12. 2020. Žalované byla na základě § 15 vyhlášky ministerstva zdravotnictví číslo 305/ 2020 poskytnuta navýšená úhrada podle § 20a vyhlášky, přičemž toto navýšení úhrady je poskytováno za účelem kompenzace zvýšených osobních nákladů plynoucích z vyplácení mimořádných odměn pro zdravotnické pracovníky. Žalovaná v měsíci červnu 2021 vyplatila žalobci mimořádnou odměnu označenou na výplatní pásce jako COVID ve výši 15 000 Kč hrubého. V žádném dalším měsíci žalobce jinou mimořádnou odměnu za výkon práce v období druhé vlny epidemie onemocnění neobdržel. Naproti tomu některým jiným zaměstnancům, kteří vykonávali v období druhé vlny epidemie onemocnění Covid-19 práci stejného druhu jako žalobce byla v měsíci červenci vyplacena nad rámec mimořádné odměny i další část mimořádné odměny nazvaná na výplatní pásce jako COVID. Žalovaná zaslala žalobci dopis ze dne 15. 7. 2021 nadepsaný jako výzva k řádnému plnění pracovních povinností, ve kterém uvádí, že žalobce zasáhl do dobrého jména žalované uvedením nepravdivých či zkreslených údajů pro reportáž vysílanou dne 14. 6. 2021. Žalobce však nikdy žádné informace pro zmiňovanou reportáž neposkytl ani nebyl v kontaktu se zaměstnanci televizní stanice. Žalovaná v dopise podmínila záměr vyplatit žalobci mimořádnou odměnu, pokud se tento žalované písemně omluví. Žalobce odmítá, že by se dopustil poškození dobrého jména žalované. Ani v případě, že by informace o nevyplacení odměn pro účely televizní reportáže poskytl, není možné toto považovat zásah do dobrého jména žalované neboť, jak uvedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. dubna 2007 sp. zn. 30 Cdo 996/2007 platí, že pravdivá informace v zásadě nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Žalovaná i přes svůj deklarovaný záměr nevyplatila žalobci kromě mimořádné odměny COVID poskytnuté v červnu 2021 ve výši 15 000 Kč hrubého žádnou další mimořádnou odměnu. Žalovaná se tím dopustila porušení § 16 odst. 1 zákona číslo 262/2006 Sb., zákoníku práce, neboť porušila povinnost rovného zacházení se zaměstnanci v oblasti odměňování. Zaměstnanec, který byl postižen nerovným zacházením, má právo domáhat se náhrady takto vzniklé újmy. Žalobce se žalobou domáhá vyplacení částky odpovídající rozdílu mezi jemu vyplacenou částí mimořádné odměny a mimořádnou odměnou vyplacenou panu [jméno] [příjmení] jako náhrady újmy vzniklé mu nerovným zacházením v oblasti odměňování za práci podle § 265 odst. 2 zákoníku práce. Žalobce má nicméně rovněž za to, že má nárok na vyplacení plné výše této mimořádné odměny, která byla žalované kompenzována zdravotní pojišťovnou. Podle dopisu ministerstva zdravotnictví adresovaného předsedkyni odborového svazu zdravotnictví a sociální péče ČR ze dne 2. 8. 2021 finanční prostředky poskytnuté poskytovatelům zdravotnických služeb podle ustanovení § 20 a kompenzační vyhlášky jsou jednoznačně poskytovány za účelem vyplacení mimořádných odměn jednotlivým zdravotnickým pracovníkům,„ Záměrem ministerstva zdravotnictví bylo tyto finanční prostředky poskytnout zdravotníkům jako ocenění jejich práce v době pandemie Covid 19 a do výše poskytnutých finančních prostředků bylo započítáno, že z těchto odměn budou standardně odvedeny platby za zdravotní a sociální pojištění a daň z příjmu, je tedy absolutně neakceptovatelné, aby zaměstnavatele tyto finanční prostředky použili na cokoliv jiného a tím přišli zaměstnanci o své odměny a stát zdravotní pojišťovny o plánované odvody na daň z příjmu“. Žalobce vyzval žalovanou k náhradě škody dopisem odeslaným dne 16. 8. 2021, který byl zároveň předžalobní upomínkou. Žalované byl dopis doručen dne 19. 8. 2021 a ode dne následujícího je žalovaná v prodlení se zaplacením svého peněžitého dluhu. Za listopad 2020 byla žalobci udělena výtka za alkohol a z tohoto důvodu mu byla vyplacena pouze snížená odměna, a to ve výši 2 000 Kč. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Uvedla, že měla důvod pro odlišný přístup k odměnám zaměstnanců, který spočívá v odlišné kvalitě vykonávané práce, plnění pracovních povinností, přístupu k zaměstnavateli a jeho pokynům. Tento odlišný přístup zaměstnavatele k vyplacení odměn není v rozporu s právem na rovné zacházení. Žalovaná odkázala na výtku žalobce ze dne 27. 11. 2020 za hrubé porušení pracovních povinností v souvislosti s alkoholem, když ráno před při příchodem do zaměstnání bylo žalobci změřeno 0,46 ‰ alkoholu, v důsledku čehož nemohl vykonávat práci a musel být odeslán domu, a dále ze dne 29. 6. 2021 za neomluvenou absenci v zaměstnání a rovněž i ze dne 25. 7. a 6. 7. 2021, kdy se se žalobce bez omluvy do práce nedostavil. Žalovaná dovozuje ze společného jednání několika zaměstnanců, kteří v období června 2021 a následujícím jednali vůči žalované ve zjevné shodě tím, že po odvysílání reportáže podali dne 16. 6. 2021 výpověď a záhy na to si zajistili vystavení dočasné pracovní neschopnosti, která trvala až do skončení jejich pracovního poměru uplynutím výpovědní doby, tedy do 31. 8. 2021. Tím se všichni 4 zaměstnanci, včetně žalobce, vyhnuli výkonu práce pro žalovanou. Žalovaná v důsledku toho měla nedostatek pracovních kapacit k zajištění své podnikatelské činnosti. Nárok uplatněný žalobou by proto měl být posouzen i korektivem dobrých mravů. Dle názoru žalované není odměna vyplacená zaměstnavateli nárokovou složkou mzdy zaměstnance neboť z žádného zákonného ani podzákonného předpisu nevyplývá zaměstnavateli povinnost vyplatit každému zaměstnanci odměnu ve shodném poměru z obdržené částky. Žalovaná se domnívá, že stanovení odměn je závislé na nasazení jednotlivých pracovníků a závisí na jejím uvážení. Z výtky žalované adresované žalobci ze dne 29. 6. 2021 soud zjistil, že žalovaná vytýká žalobci, že si dne 25. 6. 2021 vzal dovolenou z důvodu, že ho bolí v krku, neboť toto rozhodnutí jí způsobilo značné provozní problémy. Zároveň upozornila žalovaného na možnost výpovědi z pracovního poměru. Žalobkyně dále předložila vytýkací dopis ze dne 15. 7. 2021 z důvodu, že žalobce se dne 6. 7. 2021 bez omluvy nedostavil do práce a to přesto, že měl naplánovanou příslužbu. Tím se dopustil závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů. Žalovaná dále soudu doložila výtisky z internetových stránek týkající se reportáží s titulky např.:„ Zaměstnavatelka odmítla proplatit covidový bonus řidičům sanitek a po natáčení s ČT dostal jeden z nich výpověď“ nebo„ Po natáčení ČT dostal řidič výpově. Dále žalovaná doložila soudu přehled dočasné pracovní neschopnosti zaměstnanců za období červen až srpen 2021, k doložení svého tvrzení, že 4 řidiči sanitek jednali ve shodě a byli v dočasné pracovní neschopnosti do 31. 8. 2021. Z výtky na čísle listu 30 bylo zjištěno, že žalovaná sděluje, že dne 27. 11. 2020 došlo k hrubému porušení pracovních povinností a uděluje tak druhé napomenutí [celé jméno žalobce] za alkohol. Ze sdělení [anonymizována dvě slova] [země] na čísle listu 42 bylo zjištěno, že žalované byla vypočtena kompenzace podle § 20a vyhlášky č. 172/2021 Sb. ve výši 677 362,50 Kč. Z výplatních pásek žalobce na čísle listu 51 až 52 bylo zjištěno, že žalobci byla vyplacena odměna za měsíc září 2020 ve výši 9 700 Kč, za říjen 2020 ve výši 7 650 Kč fáze a za listopad 2020 ve výši 2 000 Kč. Z pracovní smlouvy uzavřené mezi žalovanou a žalobcem bylo zjištěno, že pracovní smlouva byla uzavřena dne 3. 4. 2018 a jako druh práce byla uvedena práce řidiče sanitního vozu. Z výpisu národního registru poskytovatelů zdravotních služeb soud zjistil, že žalovaná je registrována a jako poskytovatelka zdravotnické dopravní služby. Z výzvy k řádnému plnění pracovních povinností ze dne 15. 7. 2021 soud zjistil, že žalovaná vyzvala žalobce k řádnému plnění pracovních povinností a zároveň k omluvě zaměstnavateli za poškození dobrého jména zaměstnavatele. Žalovaná v dopise uvádí, že v případě osobní písemné omluvy za poškození dobrého jména žalované má nadále záměr poskytnout žalobci mimořádnou odměnu za odvedenou práci, která by byla vyplacena spolu se mzdou za měsíc srpen 2021. Z výplatní pásky žalobce za měsíc květen 2021 bylo zjištěno, že mu byla poskytnuta odměna COVID ve výši 15 000 Kč. Z výplatní pásky pana [příjmení] [jméno] na čísle listu 10 bylo zjištěno, že za období květen 2021 mu rovněž byla vyplacena odměna Covid ve výši 15 000 Kč a z výplatní pásky zaměstnance pana [příjmení] za červen 2021 bylo zjištěno, že mu byla vyplacena odměna COVID ve výši 51 055 Kč. Z dopisu ministra zdravotnictví ze dne 2. 8. 2021 adresovaného předsedkyni odborového svazu zdravotnictví a sociální péče ČR ze dne 2. 8. 2021 bylo zjištěno, že Ministerstvo zdravotnictví (MZ) stanovilo ve vyhláškách pro kompenzace pro nelůžkové poskytovatele zdravotních služeb za zvýšené osobní náklady související s vyplácením odměn pro zdravotnické pracovníky za práci během pandemie Covid-19. Kompenzace odpovídá částce 75 000 Kč na každého zdravotnického pracovníka s běžnou týdenní hodinovou kapacitou. Je neakceptovatelné, aby zaměstnavatelé tyto finanční prostředky použili na cokoliv jiného a tím přišli zaměstnanci o své odměny a stát a zdravotní pojišťovny o plánované odvody a daň z příjmu. Pokud MZ zjistí, že poskytovatel finanční prostředky na mimořádné odměny svým zaměstnancům nevyplatil, vyzve jej k nápravě a k dodatečnému vyplacení v nejbližším termínu. <i>Podle § 16 odst. 1 zákona č.262/2006 Sb., zákoníku práce zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání.</i> <i>Podle § 265 odst. 2 zákoníku práce zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci též škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem.</i> <i>Podle odst. 1 část věty první § 20a vyhlášky č. 305/2020 Sb., o stanovení způsobu zahrnutí kompenzace do výše úhrad za hrazené služby poskytnuté v roce 2020 poskytovateli podle § 6 až 15 a poskytovateli lékárenské péče, pokud v období druhé vlny epidemie onemocnění COVID-19 od 1. října 2020 do 31. prosince 2020 poskytovali hrazené služby a vykazovali je zdravotní pojišťovně, se za účelem kompenzace zvýšených osobních nákladů plynoucích z vyplácení mimořádných odměn pro zdravotnické pracovníky navyšuje úhrada o částku Odměna 2. vlna (následuje matematický vzorec výpočtu s tím, že výše odměny se stanoví ve výši 75 000 Kč).</i> <i>Podle § 110 odst. 1 -5 zákoníku práce za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda, plat nebo odměna z dohody. Stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce. Složitost, odpovědnost a namáhavost práce se posuzuje podle vzdělání a praktických znalostí a dovedností potřebných pro výkon této práce, podle složitosti předmětu práce a pracovní činnosti, podle organizační a řídící náročnosti, podle míry odpovědnosti za škody, zdraví a bezpečnost, podle fyzické, smyslové a duševní zátěže a působení negativních vlivů práce. Pracovní podmínky se posuzují podle obtížnosti pracovních režimů vyplývajících z rozvržení pracovní doby, například do směn, dnů pracovního klidu, na práci v noci nebo práci přesčas, podle škodlivosti nebo obtížnosti dané působením jiných negativních vlivů pracovního prostředí a podle rizikovosti pracovního prostředí. Pracovní výkonnost se posuzuje podle intenzity a kvality prováděných prací, pracovních schopností a pracovní způsobilosti a výsledky práce se posuzují podle množství a kvality.</i> Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2863/2015, je porušením zásady rovného zacházení při odměňování za práci též jednání zaměstnavatele spočívající v tom, že zaměstnanci nevyplatí pro nesplnění některé z podmínek stanovených vnitřním předpisem pobídkovou složku mzdy, kterou naopak vyplatil ostatním svým zaměstnancům odměňovaným za práci stejným způsobem, přestože ani tito zaměstnanci nesplnili stejnou podmínku stanovenou pro její vyplacení. Za škodu způsobenou zaměstnanci tímto jednáním, které je porušením právní povinnosti, zaměstnavatel odpovídá podle ustanovení § 265 odst. 2 zákoníku práce. Na základě provedeného dokazování soud zjistil, že návrh uplatněný žalobcem je důvodný. V řízení bylo zjištěno, že žalobce pracoval v pracovním poměru u žalované jako řidič sanitního vozu od 3. 4. 2018 do 31. 8. 2021. Žalobce vykonával tuto práci mimo jiné i v období od 1. 10. do 31. 12. 2020, tedy během druhé vlny pandemie Covid-19, kdy byly na pracovníky zdravotnických profesí kladeny zvýšené nároky z důvodu probíhající pandemie. Za účelem kompenzace zvýšených nároků zaměstnanců vydalo ministerstvo zdravotnictví pod č. 305/ 2020 Sb. tzv. kompenzační vyhlášku, která v § 20a upravila kompenzaci pro poskytovatele zdravotních služeb do výše úhrad za hrazené služby zdravotními pojišťovnami za období od 1. 10. 2020 do 31. 12. 2020. Vyhláška stanovila vyplacení kompenzačních částek zaměstnavatelům určených na vyplacení mimořádných odměn pro zaměstnance. Na jednoho pracovníka při plném pracovním úvazu - v závislosti na dalších proměnných - připadalo cca 75 000 Kč (jak vyplývá rovněž z dopisu Ministerstva zdravotnictví ČR ze dne 2. 8. 2021). V řízení bylo zjištěno, že žalovaná obdržela od [anonymizována tři slova] kompenzaci dle uvedeného ustanovení § 20a vyhlášky č. 305/ 2020 ve výši 677 362,50 Kč. Žalobce obdržel ve výplatě za květen 2021 mimořádnou odměnu za práci v období pandemie Covid-19 ve výši 15 000 Kč. Žádná další odměna žalobci za práci v období pandemie Covid-19 vyplacena nebyla, resp. žalovaná v dopise adresovaném žalobci podmiňovala vyplacení zbylé části odměny osobní písemnou omluvou žalobce za poškození jejího dobrého jména v souvislosti s reportážemi týkajícími se nevyplacení odměn řidičům sanitních vozů zaměstnaných u žalované. Soud podotýká, že v řízení nebylo prokázáno, že informace pro reportáže odvysílané v médiích poskytl reportérům přímo žalobce, který toto popírá. I pokud by tak žalovaný učinil, nejednalo by se z jeho strany o zásah do práva žalované na ochranu osobnosti, a to jednak z důvodu, že danou informaci nelze označit za nepravdivou, zkreslující a ani odporující právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. 30 Cdo 996/2007) a dále i proto, že žalobce nemůže být žalovanou sankcionován přímo za vlastní obsah reportáže, za který nese odpovědnost příslušné médium. Žalovaná neměla právo podmiňovat vyplacení mimořádné odměny za práci v období pandemie Covid-19 písemnou omluvou žalobce, neboť pro vyplacení mimořádné odměny žalobci bylo rozhodující jediné kritérium a to výkon práce řidiče sanitního vozu (v rozsahu podle sjednaného týdenního pracovního úvazku) v období od 1. 10. do 31. 12. 2020. Kompenzace podle § 20a vyhlášky č. 305/2020 Sb., se vztahovala na zaměstnance, kteří v době pandemie Covid-19 pracovali ve zdravotnických službách se zvýšenými nároky na odváděnou práci a s rizikem nakažení. Tím, že odměna pro zaměstnance dle kompenzační vyhlášky byla uvedeným způsobem účelově určená, byl zúžen prostor pro zaměstnavatele pro rozhodování o konkrétní výši odměny jednotlivým zaměstnancům na základě jiných kritérii (uvedených v § 110 ZP), která se v tomto případě neuplatní. Žalobce odváděl práci řidiče sanitního vozu v období pandemie Covid-19 na podzim roku 2020. Z hlediska vyplacení„ covidové odměny“ je nepodstatné, že žalovaný v tomto období porušil své pracovní povinnosti jednorázově dne 27. 11. 2020, kdy nastoupil do zaměstnání pod vlivem alkoholu. Za toto jednání byl již žalovanou potrestán a to udělením výtky a vyplacením snížené odměny za listopad 2020 oproti předchozím měsícům. Nelze připustit, aby byl žalobce potrestán za stejný prohřešek dvakrát. Pro vyplacení mimořádné odměny Covid-19 podle § 20a vyhlášky č. 305/202 Sb., bylo podstatné to, zda daný zaměstnanec v rozhodném období svou práci vykonával a patřil do skupiny zaměstnanců, kteří byli cílovou skupinou pro kompenzaci dle uvedené vyhlášky. Rovněž námitka žalované, že žalobce se nedostavil do zaměstnání ve dnech 29. 6. 2021, 25. 7. 2021 a 6. 7. 2021 je z hlediska oprávněnosti nároku žalobce irelevantní a to z důvodu výše uvedeného, který spočívá v rozhodujícím kritériu pro přiznání této odměny, tedy výkonu práce v příslušném období pandemie Covid-19. V řízení bylo zároveň prokázáno, že jiný řidič sanitního vozu zaměstnaný u žalované obdržel jako mimořádnou odměnu za práci v období Covid-19 kromě částky 15 000 Kč ještě částku 51 055 Kč. Pokud žalovaná tuto mimořádnou odměnu v celé výši nevyplatila všem zaměstnancům, kteří v době od 1. 10. do 31. 12. 2020 pro ni vykonávali práce řidičů sanitních vozů, dopustila se nerovného zacházení se zaměstnanci a porušila tak zákaz diskriminace stanovený v § 16 zákoníku práce. Žalobce má proto právo na náhradu škody v souladu s § 265 odst. 2 zákoníku práce ve výši rozdílu mezi odměnou jemu vyplacenou a odměnou vyplacenou jinému zaměstnanci žalované, tj. ve výši 51 055 Kč. Soud shledal žalobu zcela opodstatněnou a v plném rozsahu jí vyhověl. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci kromě částky 51 055 Kč ještě úroky z prodlení, a to ode dne následujícího po dni, kdy jí byla doručena předžalobní výzva žalobce. Prodlení žalované a výši úroků z prodlení soud posoudil v souladu s § 1968 a § 1970 o.z. za použití nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (výrok II) vychází z ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, ve smyslu kterého soud přiznal úspěšnému účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení. Při stanovení výše advokátovy odměny soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle § 9 ve spojení s § 7 advokátního tarifu činí v dané věci mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby částku 3 180 Kč. Advokátovi náleží odměna v plné výši za pět úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (1 - příprava a převzetí zastoupení, 2 - sepis předžalobní výzvy, 3 - sepis žaloby, 4 - sepis repliky, 5 - účast na jednání). Ke každému úkonu právní služby náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Dále soud žalobci přiznal právo na náhradu cestovného za cestu vozidlem LEXUS RX450H, [registrační značka] ze sídla advokátní kanceláře [ulice a číslo], [obec a číslo] – [část obce] do budovy Okresního soudu v Hradci Králové v délce 243 km za obě cesty, při průměrné spotřebě 7,9 litrů benzínu /100 km, ceně benzínu 43.50 Kč/litr dle pokladního dokladu ze dne 26. 4. 2022 a základní náhradě 4,70 Kč/km dle § 157 odst. 4 písm. b) zákoníku práce a vyhlášky č. 511/2021 Sb. o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad, tj. ve výši 1 978 Kč; dále soud žalobci přiznal náhradu za promeškaný čas podle § 14 advokátního tarifu za čas strávený na cestě v trvání 2 hodin a 50 minut, při sazbě 100 Kč/půlhod, tj. ve výši 600 Kč. Kromě toho soud přiznal žalobci DPH ve výši 21% z odměny a paušální náhrady výdajů podle § 137 odst. 3 o.s.ř. Celkem náleží v řízení úspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení ve výši 24 173,38 Kč. Důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by soud právo na náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti nepřiznal, nevyšly v průběhu řízení najevo (§ 150 občanského soudního řádu). Povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta vyplývá z ustanovení § 149 odst. 1 občanského soudního řádu Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu.