38 C 242/2025

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní JUDr. Janou Elou Klikovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 17 658,38 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 300 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 8 300 Kč od 2. 5. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhá zaplacení- částky 9 358,38 Kč, a dále na příslušenství;- kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 1 372,11 Kč,- smluvního úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 8 741,78 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení,- kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 292,99 Kč,- zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 8 741,78 Kč od 28. 1. 2025 do 1. 5. 2025.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Okresnímu soudu v , adresa, dne 21. 5. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 17 658,38 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně svoji žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“) uzavřel dne 3. 11. 2022 se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“). Na základě této Smlouvy byla v den jejího uzavření žalovanému poskytnuta v hotovosti částka 10 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně celkovou částku 10 059 Kč, která měla představovat součet sjednaných úroků a poplatků spojených se zápůjčkou, včetně poplatku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a poplatku za tzv. komfortní a flexibilní splácení ve výši 2 184 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 65týdenních splátkách po 309 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 1. 2. 2024. Žalovaný dohodnuté splátky řádně a včas nesplácel, přičemž poslední splátku uhradil dne 19. 11. 2022. Ke dni 16. 4. 2023 vyčíslil právní předchůdce žalobkyně dlužnou jistinu částkou 8 741,78 Kč a dlužné poplatky částkou 8 916,60 Kč. Pohledávka ze Smlouvy byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2025 postoupena na žalobkyni jako nového věřitele, přičemž postoupení bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu předžalobní výzvou podle § 142a o. s. ř., avšak bez výsledku.

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu a řádné poučení soudu nevyjádřil. Soud proto ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť byly splněny podmínky stanovené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Z listinných důkazů, které žalobkyně k žalobě připojila, soud zjistil následující právně významné skutečnosti:

3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 3. 11. 2022 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, , poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky splácet v 65týdenních splátkách po 309 Kč, přičemž poslední splátka měla být splatná dne 1. 2. 2024. Součástí smlouvy bylo rovněž ujednání o úhradě poplatku ve výši 10 059 Kč, který zahrnoval sjednaný úrok, poplatek za zpracování zápůjčky a poplatek za tzv. komfortní a flexibilní splácení. Úroková sazba činila podle této Smlouvy 86 % ročně, roční procentní sazbu nákladů (RPSN) činila 177,50 %.

4. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 3. 11. 2022 soud zjistil, že žalovaný při žádosti o úvěr uvedl, že je starobní důchodce, má učňovské vzdělání, žije v nájmu, nevyživuje žádné další osoby v domácnosti, je rozvedený, splácí též spotřebitelský úvěr u jiné společnosti. Jako účel žádosti o úvěr žalovaný označil neočekávané výdaje. Žalovaný mezi své měsíční příjmy zahrnul čistý příjem ve výši 15 089 Kč. Žalovaný své měsíční výdaje odhadl částkou 8 000 Kč, externí splátky činí 2 000 Kč.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2025 a ze seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že pohledávka vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, byla právním předchůdcem žalobkyně postoupena na , Jméno žalobkyně, . Z oznámení o postoupení pohledávky téhož dne (27. 1. 2025) soud zjistil, že žalobkyně žalovaného písemně informovala o postoupení pohledávky a vyzvala jej k úhradě dlužné částky ve výši 27 014,06 Kč na účet nového věřitele. Z podacího lístku , právnická osoba, ze dne 27. 2. 2025 soud dovodil, že oznámení bylo žalovanému odesláno na jeho adresu.

6. Z předžalobní výzvy datované dne 16. 4. 2025, zaslané advokátem žalobkyně prostřednictvím , právnická osoba, , a z podacího lístku , právnická osoba, ze dne 16. 4. 2025 soud zjistil, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 20 889,38 Kč nejpozději do 1. 5. 2025, a to v souladu s § 142a odst. 1 o. s. ř. Výzva obsahovala jak označení smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , tak údaj o postoupení pohledávky na žalobkyni.

7. Z listin připojených k žalobě soud dále zjistil, že žalovaný uhradil na poskytnutý úvěr celkem 1 700 Kč, a to dne 19. 11. 2022. Z poskytnuté částky 10 000 Kč tak zůstala nesplacená jistina ve výši 8 300 Kč, žalobkyně část zaplacené sumy započetla na úhradu poplatků.

8. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že Právní předchůdce žalobkyně na základě Smlouvy poskytl žalovanému dne 3. 11. 2022 částku ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se ve Smlouvě zavázal vrátit Právnímu předchůdci žalobkyně jistinu ve výši 10 000 Kč a současně zaplatit sjednaný poplatek ve výši 10 059 Kč, zahrnující úrok a poplatky spojené se zpracováním a správou úvěru, tj. Poplatky. Úroková sazba činila 86 % ročně, RPSN činila 177,50 %. Právní předchůdce žalobkyně si neověřil tvrzení žalovaného o jeho skutečných příjmech a výdajích, když nebylo prokázáno, jakým konkrétním způsobem tedy předchůdce žalobkyně ověřoval skutečnou úvěruschopnost žalovaného. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni, která o tom žalovaného písemně informovala. Žalovaný uhradil na jistinu částku 1 700 Kč. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 16. 4. 2025, kterou mu žalobkyně zaslala prostřednictvím svého právního zástupce; úhradu pohledávky požadovala nejpozději do 1. 5. 2025.

9. Žaloba je částečně důvodná.

10. Obecně podle ustálené judikatury soudů a Soudního dvora EU platí, že věřitel je povinen využívat i veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Vzhledem k tomu, že žalovaná při sjednání smlouvy o úvěru vystupovala v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), ve znění pozdějších předpisů ve spojení s o. z.

11. Bylo zjištěno, že Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný jednali o uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. o. z., kdy Právní předchůdce žalobkyně před poskytnutím peněžitých prostředků ve smyslu § 84 až § 89 ZoSÚ s odbornou péčí neposuzoval schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet poskytnuté peněžní prostředky.

12. Podle ustanovení § 84 až § 89 ZoSÚ je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro Právního předchůdce žalobkyně, tedy podnikatele, podle ustanovení § 433 o. z. platí, že nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran.

13. Dle § 75 a § 76 ZoSÚ byl Právní předchůdce žalobkyně povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a s žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností věřitele (§ 86, § 87) před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Soud k dané věci konstatuje, že ZoSÚ, jímž se v této věci právní vztahy účastníků řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Žalovaný jako spotřebitel byl ve vztahu s Právním předchůdcem žalobkyně slabší stranou, a byl tak vůči němu při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Žalovaný neměl před uzavřením smlouvy dostatek profesionálních zkušeností v oboru peněžnictví a neměl možnost stanovovat si smluvní podmínky smlouvy o úvěru.

15. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

16. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy, a to i v poměrech ZoSÚ. K tomuto závěru vede rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Poskytovatel úvěru či zápůjčky je tedy povinen vždy posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele.

17. V daném případě Právní předchůdce žalobkyně nesplnil svoji povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací a důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele je absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Právní předchůdce žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházel výlučně z údajů uvedených v zákaznické kartě, aniž by si jakkoli ověřil jejich pravdivost či reálný základ. Údaje žalovaného nebyly doloženy žádnými objektivními podklady, jako jsou výpisy z účtu, potvrzení o příjmech, rozhodnutí o dávkách či jiné dokumenty, které by umožnily jejich verifikaci.

18. Současně dospěl soud k závěru, že smlouva je absolutně neplatná podle § 576, § 577 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a to pro rozpor sjednaného úroku ve výši 86 % ročně s dobrými mravy podle § 1 odst. 2 o. z. Nemravnost tohoto ujednání je zjevná, když podle databáze ARAD činila obvyklá úroková sazba u úvěrů poskytnutých domácnostem na spotřebu (bez úvěrů na bydlení) celkem cca 10 % ročně. V daném případě byla úroková sazba více než osminásobná oproti obvyklé praxi peněžních ústavů. Takto vysoká úplata za poskytnutí úvěru je zjevně v rozporu s dobrými mravy a smlouva je v důsledku toho absolutně neplatná podle § 588 o. z, k čemuž musí soud přihlížet z úřední povinnosti.

19. V tomto smyslu lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž není v rozporu s dobrými mravy úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (rozhodnutí sp. zn. , spisová značka, a , spisová značka, ), nikoli osminásobek. K přiměřenosti úrokové sazby u nebankovních poskytovatelů soud uvádí, že ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů.

20. Podle § 2993 o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

21. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný přijal celkem z titulu neplatné Smlouvy peněžitou částku ve výši 10 000 Kč, ze které žalovaný uhradil celkem 1 700 Kč. Práva a povinnosti mezi účastníky soud posoudil dle zásad pro vypořádání bezdůvodného obohacení, které vzniklo na straně žalovaného dle ustanovení § 2993 o. z., když se mu dostalo plnění z neplatného právního jednání. Soud proto žalovaného zavázal k zaplacení částky 8 300 Kč.

22. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy nebylo možné vycházet ze smluvně stanoveného data splatnosti dluhu. Soud proto pro účely stanovení data prodlení žalovaného s vydáním bezdůvodného obohacení vycházel z § 1958 odst. 2 o. z., podle něhož neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

23. Ve světle citovaných zákonných ustanovení soud vycházel z okamžiku, odkdy žalovanému byla doručena výzva k plnění. Předžalobní výzva byla žalobkyní odeslána dne 16. 4. 2025. Dle domněnky doby dojití dle § 573 o. z. se má za to, že zásilka došla třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 21. 4. 2025. Listina obsahovala výzvu k úhradě dluhu nejpozději do 1. 5. 2025, přičemž žalovaný svůj peněžitý dluh řádně a včas do tohoto data nesplnil, proto se dostal od 2. 5. 2025 do prodlení. Žalobkyně má tak vůči žalovanému právo na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z., jehož výše se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I.).

24. Výrokem II. rozsudku pak soud žalobu s odkazem na absolutní neplatnost smlouvy ve zbytku zamítl. Jestliže byla Smlouva od počátku neplatná, nebyly mezi účastníky řízení platně sjednány platby smluvních úroků, pojištění ani dalších poplatků, rovněž pak žalobkyně nemohla požadovat zákonný úrok z prodlení od 28. 1. 2025, když se žalovaný ocitl v prodlení až ode dne 2. 5. 2025. Žalobkyně nadto požadovala po žalovaném zákonný úrok z částky 8 741,78 Kč, soud má však s ohledem na výše uvedené skutečnosti za prokázanou zbývající jistinu ve výši 8 300 Kč.

25. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 146 odstavec 2 o. s. ř. Žalobkyně měla ve věci úspěch toliko v poměru 47 % ku úspěchu žalovaného, který se ubránil v řízení co do 53 %, ve věci je proto úspěšnější žalovaný. Žalovanému však v průběhu řízení, i s ohledem na svou nečinnost, žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III.).