38 C 297/2024

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní JUDr. Janou Elou Klikovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 35 115,23 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 29 263 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 29 263 Kč za období od 20. 2. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části o zaplacení- částky 5 852,23 Kč,- kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 4 545,67 Kč,- kapitalizovaného úroku ve výši 7 768,94 Kč,- úroku ve výši 26,16 % ročně z částky 29 371,44 Kč od 28.9.2023 do zaplacení,- zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 29 971,44 Kč od 28. 9. 2023 do 19. 2. 2024,- zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % z částky 708,44 Kč od 20. 2. 2024 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2 230 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobce.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 30. 4. 2024 domáhal proti žalované zaplacení částky 35 115,23 Kč s příslušenstvím. Dle žalobních tvrzení právní předchůdce žalobce společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, uzavřel se žalovanou smlouvu o půjčce č. , hodnota, ze dne 27. 5. 2022. Na základě této smlouvy byla žalované poskytnuta částka ve výši 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobce jistinu ve výši 30 000 Kč a dále úroky a poplatky ve výši dle smlouvy, a to minimálních měsíčních splátkách do doby úhrady celé dlužné částky. Informace o konkrétní výši a počtu splátek byly žalované sděleny každý kalendářní měsíc. Žalovaná nesplácela dohodnuté splátky řádně a včas, proto byl úvěr zesplatněn ke dni 28. 9. 2022. Žalovaná na dluh uhradila celkem 737 Kč. Pohledávka za žalovanou byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 s účinností ke dni 27. 9. 2023 postoupena na žalobce, což bylo žalované písemně oznámeno. Žalobce vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou, avšak bezvýsledně.

2. Žalovaná se k žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřila.

3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také o. s. ř.). Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:

4. Z listiny nazvané smlouva o půjčce č. , hodnota, bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce poskytl dne 27. 5. 2022 žalované – spotřebiteli – peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté prostředky splácet spolu s úrokem ve výši 54 % ročně, a to v minimálních měsíčních platbách do plného uhrazení celkové dlužné částky. Dle smluvních ujednání informace o konkrétní výši a počtu splátek sděluje věřitel každý kalendářní měsíc prostřednictvím rozpisu plateb.

5. Z potvrzení o provedení transakce soud zjistil, že bylo žalované poskytnuto 17 000 Kč dne 27. 5. 2022 a dne 30. 5. 2022 částka 13 000 Kč, a to na její bankovní účet.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně seznamu pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobce. Z oznámení o postoupení pohledávky vzal soud za prokázané, že právní předchůdce žalobce písemně informoval žalovanou o postoupení pohledávky.

7. Z transakční historie soud zjistil, že žalovaná z titulu smlouvy č. , hodnota, toliko 737 Kč.

8. Žalobci byla soudem zaslána výzva, aby řádně tvrdil a vysvětlil, jakým způsobem zkoumal schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr a doplnil důkazy, ze kterých by vyplynulo, jak byly zkoumány schopnosti žalované splácet úvěr.

9. Žalobce však reagoval vyjádřením – bez doložení jakýchkoliv důkazů – ve kterém uvedl, že byly vyhodnocovány transakce žalované na jejím běžném účtu, přičemž předchůdce žalobce dospěl k názoru, že schopnost žalované splácet tuto zápůjčku je dostatečná. Dále uvedl, že byla žalovaná ke zjištění jejích závazků lustrována v bankovních i nebankovních registrech. Naopak není povinností úvěrujícího zkoumat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod a jedná poctivě. Dále upozornil, že předmětná smlouva byla uzavřena po 1. 12. 2016, tedy datu nabytí účinnosti zákona č. 257/2019 Sb., a neprokázání splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost nezpůsobuje absolutní neplatnost této smlouvy.

10. Žalobce tedy ani na výzvu soudu nevysvětlil, jak ověřoval měsíční výdaje žalované včetně posuzování výše existujících závazků, když nespecifikoval, jaký příjem a výdaje měla žalovaná a jaký zůstatek měla pro úhradu splátek. Doloženy nebyly ani výpisy z účtu žalované ohledně prokázání jejích příjmu, ani podklady k ověření výdajů.

11. Z písemné výzvy bylo zjištěno, že advokát žalobce před podáním žaloby vyzval žalovanou k zaplacení dlužné částky, a to předžalobní výzvou odeslanou dne 16. 2. 2024.

12. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované dne 27. 5. 2022 částku 17 000 Kč a dne 30. 5. 2022 částku 13 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobce poskytnuté finanční prostředky ve výši 30 000 Kč a úrok v minimálních splátkách. Předchůdce žalobce spol. Provident si ale nikterak neověřil tvrzení žalované o jejích skutečných příjmech a výdajích, když nebylo prokázáno, jakým konkrétním způsobem tedy předchůdce žalobce ověřoval skutečnou úvěruschopnost žalované. Žalovaná na dluh uhradila částku 737 Kč, respektive nebylo prokázáno, že by hradila ve vyšší míře.

13. Dle ustálené judikatury soudů a Soudního dvora EU platí, že věřitel je povinen využívat i veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

14. Vzhledem k tomu, že žalovaná při sjednání smlouvy o úvěru vystupovala v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

15. Bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce a žalovaná jednali o uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku, kdy právní předchůdce žalobce před poskytnutím peněžitých prostředků ve smyslu § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí neposuzoval schopnost žalované – spotřebitele – splácet poskytnuté peněžní prostředky.

16. Podle ustanovení § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro právního předchůdce žalobce – podnikatele – podle ustanovení § 433 občanského zákoníku platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalované v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byl právní předchůdce žalobce povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a s žalovanou jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností věřitele (§ 86, § 87) před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy účastníků řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Žalovaná – spotřebitel – byla ve vztahu s podnikatelem – poskytovatelem úvěru slabší stranou, a byl tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněna. Žalovaná neměla před uzavřením smlouvy dostatek profesionálních zkušeností v oboru peněžnictví a neměla možnost stanovovat si smluvní podmínky smlouvy o úvěru.

18. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

19. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy, a to i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. K tomuto závěru vede rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Poskytovatel úvěru či zápůjčky je tedy povinen vždy posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele.

20. V daném případě právní předchůdce žalobce nesplnil svoji povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované – spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy o úvěru.

21. Podle § 2993 občanského zákoníku platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

22. V řízení bylo zjištěno, že žalovaná přijala peněžitou částku 30 000 Kč a vrátila toliko 737 Kč. Práva a povinnosti pak soud mezi účastníky posoudil dle zásad pro vypořádání bezdůvodného obohacení, které vzniklo na straně žalované dle ust. § 2991 o. z., když se jí dostalo plnění z neplatného právního jednání. Soud proto žalovanou zavázal k zaplacení částky 29 263 Kč. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy nebylo možné vycházet z data splatnosti dluhu smluvně stanoveného, soud tedy pro účely stanovení data prodlení žalované s vydáním bezdůvodného obohacení vycházel z § 1958 odst. 2 o. z., dle něhož neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ve světle citovaných zákonných ustanovení soud vycházel z okamžiku, kdy žalované byla doručena výzva k plnění (předžalobní výzva). Soud vycházel z domněnky doby dojití dle § 573 o. z, když výzva byla žalobcem odeslána 16. 2. 2024. Dle zmíněného ustanovení totiž platí, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Dle domněnky dojití proto došla výzva žalované dne 19. 2. 2024. Listina obsahovala výzvu k okamžité úhradě dluhu, přičemž žalovaná svůj peněžitý dluh řádně a včas nesplnila, dostala se dnem následujícím od 20. 2. 2024 do prodlení. Žalobce tak má vůči žalované právo na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z.. Výše úroku z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I.).

23. Výrokem rozsudku pod bodem II. pak soud žalobu s odkazem na absolutní neplatnost smlouvy ve zbytku zamítl. Jestliže byla smlouva o úvěru neplatná, nebyly mezi účastníky řízení platně sjednány platby úroků ani poplatků.

24. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (výrok III.) vychází z ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, když žalobce byl převážně úspěšný (co do 83 %), jeho celkový úspěch po odečtení úspěchu žalované (17 %) tak činí 66 %. Náklady řízení žalobce jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1 200 Kč a odměnou advokáta, při jejímž určení soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Podle § 14b advokátního tarifu činí v dané věci odměna za jeden úkon právní služby částku 500 Kč (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, předžalobní výzva). Ke každému úkonu právní služby náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč. K mimosmluvní odměně a paušální náhradě hotových výdajů byla připočtena částka odpovídající 21 % DPH. Celkem tedy náklady tvoří 3 378 Kč, z čehož 66 % činí 2 230 Kč. Povinnost platit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta vyplývá z ustanovení § 149 odst. 1 občanského soudního řádu.

25. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu.