8 C 1/2025

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní JUDr. Zuzanou Hunalovou ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce t. č. na adrese Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupena advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení částky 142 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 142 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 10. 10. 2024 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 28 920 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

1. Žalobce se žalobou po žalované domáhal zaplacení částky 142 000 Kč z titulu nevrácené zápůjčky, kterou poskytl žalované dne 27. 10. 2016 za účelem vyplacení jejího bývalého partnera. Žalobce sám si musel na půjčku žalované půjčit u svého kamaráda 50 000 Kč, neboť tak vysokými úsporami nedisponoval, ale chtěl žalované pomoct. Vzhledem k tomu, že žalobce a žalovaná byli tehdy partneři, vzali se a následně se jim narodila dcera, nepožadoval žalobce vrácení zapůjčené částky dříve, neboť nechtěl dostat žalovanou do tísnivé situace, ve které se však následně ocitl on sám; navíc oba účastníci společně hospodařili. Žalobce se opakovaně pokoušel se žalovanou dohodnout na smíru, poprvé výzvou ze dne 6. 2. 2024, podruhé již předžalobní výzvou ze dne 19. 9. 2024. Ani na jednu výzvu žalovaná nijak nereagovala a finance nevrátila.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a uvedla, že poskytnuté finanční prostředky sice obdržela, ale jako dar od žalobce. Uvedla, že v roce 2016 se k ní žalobce nastěhoval do bytu, který je v činžovním domě ve vlastnictví rodinných příslušníků žalované. Ona proto hradila za užívání bytu pouze příspěvek do fondu oprav a náklady za energie, nicméně ne-rodinní příslušníci bydlící v domě, standardně hradili i adekvátní nájemné. To požadovali tedy majitelé domu i po žalobci; následně však došlo k ujednání, že žalobce poskytne žalované částku 142 000 Kč a nájemné hradit již nebude. Žalovaná od samého počátku považovala plnění přijaté od žalobce za dar, přičemž na darování byli i s žalobcem jednoznačně dohodnuti. Žalobou uplatněný nárok je tak pro žalovanou překvapující. Žalobce nikdy před vzájemnou odlukou účastníků toto plnění nepožadoval po žalované zpět.

3. Mezi stranami bylo nesporné, že žalobce poskytl dne 27. 10. 2016 žalované částku 142 000 Kč na její bankovní účet. Nesporné bylo i to, že tuto částku žalovaná potřebovala – a použila – na vyrovnání se s bývalým partnerem (k čemuž byla zavázaná rozsudkem OS HK č. j. 9 C 111/2016-8 ze dne 17. 5. 2016 ve spojení s rozsudkem KS HK sp. zn. 21Co 276/2016 ze dne 7. 9. 2016).

4. Z komunikace žalované a právního zástupce bývalého partnera žalované soud zjistil, že žalovaná se snažila jednat o splátkovém kalendáři, nicméně neúspěšně.

5. Z účastnické výpovědi obou účastníků soud zjistil, že byli ve vztahu od počátku roku 2016, zhruba na jaře 2016 se žalobce nastěhoval k žalované do bytu. V počátečním období vztahu (2016) zakoupil žalobce – z větších položek – žalované dvoje nové dioptrické brýle a uhradil ji , Anonymizováno, , Anonymizováno, za 56 000 Kč (viz též příjmový doklad za tuto operaci doložený žalovanou). O operaci , Anonymizováno, se oba účastníci v podstatě shodně vyjádřili, že byla provedena na přání žalobce; sám žalobce ji označil za investici i pro sebe. Náklady za bydlení (SIPO, fond oprav) hradila žalovaná, nákupy obstarávali oba (viz i výpis z účtu žalované v tomto období). Žalovaná nastoupila v září 2017 do zaměstnání na plný úvazek; ani v tuto dobu nežádal žalobce peníze po žalované zpět. Žalovaná se nepodílela na splácení úvěrů a půjček. Vzali se 29. 6. 2018, následující rok se jim narodila dcera, v srpnu 2020 se žalobce odstěhoval ze společné domácnosti, rozvedeni byli v prosinci 2021. Vypořádání jejich SJM nastalo zákonnou fikcí, neboť uplynula lhůta pro jeho vypořádání soudem a účastníci se ani mimosoudně nijak nedomluvili. Žalobce nepodal návrh na vypořádání SJM, aby se neřešilo, zda podniká či ne (podnikání je mu v jeho povolání – hasič – ze zákona zakázáno).

6. Z účastnické výpovědi žalobce soud dále zjistil, že v roce 2016 měl příjem pouze z hlavního zaměstnání cca 30 000 měsíčně, po vyrovnání s bývalou partnerkou obdržel asi 120 000 Kč. Po ukončení vztahu se žalovanou poprvé výslovně zmínil, že chce částku 142 000 Kč zpět.

7. Z účastnické výpovědi žalované soud dále zjistil, že jí žalobce sám finanční částku nabídl, jinak by žalovaná požádala svoji rodinu. Žalovaná věděla, že je žalobce , Anonymizováno, v , Anonymizováno, , měl i brigády; věděla, že dostane vyrovnání od exmanželky, ale nevěděla, kolik přesně. Prezentoval se tak, že peníze má. O částce 142 000 Kč ji žalobce pouze informoval tak, že jí poslal peníze a měla by je mít na účtu. O tom, že chce peníze zpět, se zmínil poprvé po rozchodu – cca v roce 2020.

8. Svědek , Anonymizováno, potvrdil, že žalobce uhradil žalované , Anonymizováno, , Anonymizováno, a následně jí půjčil i peníze na vyrovnání s bývalým partnerem. Výpověď svědka , Anonymizováno, soud hodnotil s ohledem na skutečnost, že tento svědek vystupoval jako obecný zmocněnec žalované v řízení před Krajským soudem v HK sp. zn. 21Co 276/2016 a byly mu tedy známy osobní záležitosti žalované, avšak nyní vystupoval – zcela otevřeně – proti žalované. Soud nemohl odhlédnout od vyjádření svědka, že to on je „iniciátorem tohoto řízení“, když je přesvědčen, že by žalobce měl obdržet to, co „investoval do žalované“.

9. Svědkyně , Anonymizováno, , matka žalované, potvrdila, že žalobce dal žalované peníze na vyrovnání s bývalým partnerem. Dcera jí to sdělila poté, co se jí matka ptala, kdy začne hradit žalobce přiměřenou část nájemného, neboť (v tu dobu – 2016) nebyl rodinný příslušník vlastníků domu. Dcera jí poprosila, ať to zatím neřeší, že žalobce nebude zatím platit nájemné, když jí poskytl peníze na vyrovnání.

10. Pokud jde o čestné prohlášení , tituly před jménem, , jméno FO, , soud jej k důkazu provedl, ale dále nehodnotil. Bylo zjištěno, že z prohlášení není zřejmé, že jde o podpis zhotovitele prohlášení. Výpověď , tituly před jménem, , jméno FO, soud nepovažoval za nutnou, neboť byl ve věci stav objasněn v rozsahu potřebném pro rozhodnutí; nad to zdravotní stav tohoto svědka neumožňoval jeho přítomnost u soudu a nebylo účelné vyčkávat pro případné provedení tohoto důkazu.

11. Po provedeném dokazování soud ve věci učinil skutkový závěr, že žalobce poskytl žalované částku 142 000 Kč na její účet, aniž by blíže specifikoval titul zaslané částky, nevyžádal si od žalované žádné potvrzení o zápůjčce, peníze nikdy nechtěl zpět; žalovaná oproti tomu vnímala zaslané peníze jako dar od žalobce, když z vděčnosti za tyto peníze nebyl pak od rodiny žalované vyžadován nájem za bydlení žalobce v bytě žalované.

12. Právně soud věc hodnotil dle § 2390 o. z. upravujícího zápůjčku, § 2055 o. z. upravujícího dar a konečně § 2991 o. z. a násl. upravujícího bezdůvodné obohacení. Věc dále posoudil zejména dle § 555 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dle kterého se právní jednání posuzuje podle svého obsahu. Podle § 556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Podle odstavce 2 při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.

13. Ve sporu o vrácení peněžité zápůjčky (§ 2390 o. z.) má žalobce jako zapůjčitel břemeno tvrzení, že s žalovaným vydlužitelem uzavřel smlouvu o zápůjčce, že vydlužiteli předmět zápůjčky odevzdal a že vydlužitel peněžitou zápůjčku řádně a včas nevrátil. Z tohoto břemene tvrzení pak pro zapůjčitele (žalobce) vyplývá důkazní břemeno, pokud jde o prokázání tvrzení, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena a že na základě této smlouvy předal vydlužiteli (žalovanému) finanční prostředky. Budou-li tyto skutečnosti prokázány, unesl zapůjčitel (žalobce) jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. (29 Cdo 112/2019).

14. Žalobce byl ještě před prvním jednáním ve věci v souladu § 118 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyzván k doplnění svých tvrzení a důkazů ve smyslu shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu.

15. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že částku 142 000 Kč žalobce žalované zaslal na účet. Žalobce tedy prokázal předání peněz, nicméně neunesl břemeno důkazní stran samotného uzavření smlouvy o zápůjčce. Nebylo prokázáno, že by zaslané peníze označil jako zápůjčku, či dal najevo, kdy bude chtít tyto peníze zpět. Po celou dobu soužití se žalovanou – ani v době, kdy byla žalovaná zaměstnaná – nepožadoval částku zpět. Důkazní nouze – žádné písemné potvrzení o zápůjčce, žádná výzva k vrácení zápůjčky, apod. – zde šla k tíži žalobce.

16. Jelikož se žalobci nepodařilo zápůjčku prokázat z předložených důkazů, soud dále postupoval za užití výkladových pravidel obsažených v § 555 a násl. o. z., jejichž interpretaci shrnul Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017. Uvádí, že § 555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování. Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání.

17. Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z., tedy se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 620/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1096/2021).

18. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.

19. Jak již bylo uvedeno výše, úmysl poskytnout zápůjčku nebyl prokázán. Přestože se žalobce snažil nyní v soudním řízení prokázat, že uvedená suma nemohla představovat – s ohledem na jeho majetkové poměry – dar (jak tvrdila žalovaná), samo toto tvrzení nepostačuje k závěru o zápůjčce. Žalobce od počátku vztahu vystupoval jako člověk solventní, co nemá s penězi problém. Bez žádosti žalované jí zakoupil dvoje dioptrické brýle i , Anonymizováno, , Anonymizováno, . Ani tyto výdaje nebyly úměrné k žalobcem tvrzenému příjmu do 30 tisíc měsíčně, přesto je žalovaný činil. Žalovaná tedy mohla nabýt oprávněného dojmu, že žalobce je finančně zabezpečený, i s ohledem na povědomí o jeho vypořádání s bývalou partnerkou. I kdyby mezi účastníky v rozhovoru padlo, že si uvedené peníze někdy vrátí (žalobce uváděl, že toto prohlásila žalovaná), při individuálním posouzení celé situace takové prohlášení však soud považoval za formalitu, když ani jeden z účastníků tento úmysl reálně neměl. Sama žalovaná se o splácení nepokusila ani v době, kdy byla zaměstnaná, neboť na peníze nahlížela jako na dar („kompenzovaný“ z její strany tím, že žalobce nehradí nájemné). Ani žalobce peníze zpět nikdy nechtěl. To, že o nich začal hovořit až při odluce společného soužití účastníků svědčí o tom, že tyto peníze bral jako investici do vztahu, pomoc ženě, se kterou si vybral žít, nikoliv jako zápůjčku neznámé osobě. S ohledem na výši částky se jeví pohledu rozumného člověka (srov. § 4 o. z.), že by si při úmyslu zápůjčky vyžádal písemné potvrzení. Pokud by vztah účastníků trval, žalobce by pravděpodobně nadále na vrácení těchto peněz netrval. Kdykoli za dobu trvání vztahu si rovněž mohl od žalované nechat alespoň potvrdit tvrzený dluh, pokud ji nechtěl uvést do tísnivé situace a nechtěl po ní peníze rovnou zpět.

20. Soud jako úmysl žalobce (=skutečná vůle jednajícího) spatřoval na prvním místě žalované pomoci rychle celou situaci vyřešit, bez nutnosti žádat rodinu žalované o půjčku těchto peněz. Skutečnost, že tyto peníze žalované poskytl žalobce mu mohla přinést určitý pocit soběstačnosti, schopnosti zabezpečit rodinu a obraz spolehlivého muže. V samotném okamžiku zaslání peněz na účet žalované si zřejmě ani sám žalobce nevyjasnil titul těchto peněz, když v opačném případě by s ohledem na částku žádal písemné potvrzení (či alespoň platbu v internetovém bankovnictví jako půjčku označil). Jako praxi zavedenou mezi stranami soud posuzoval předcházející plnění ze strany žalobce (dvoje dioptrické brýle, , Anonymizováno, operace) v rozmezí pouhých několika měsíců, rovněž bez nutnosti žalované tyto položky splácet či je evidovat jako dluh. Konečně soud hodnotil, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Strany v podstatě daly svým dlouhodobým soužitím a mlčením o těchto penězích najevo, že právnímu jednání nepřikládají význam zápůjčky. Stejně tak skutečnost, že žalobce nepřistoupil k soudnímu vypořádání SJM, do kterého mohl zahrnout své vnosy, příp. úvěry, jejichž výhradního splácení se dovolával (s akcentem na to, že žalovaná částka je jediné, co po žalobkyni požaduje zpět), jde zde k tíži žalobce. Sám potvrdil, že k soudnímu řízení ohledně SJM nepřistoupil z osobních důvodů. Právě takové řízení však mohlo být majetkovým vyrovnáním mezi účastníky a mohlo při něm dojít i k odstranění případných nerovností ve finančním podílení se na rodinném soužití, které nyní zřejmě žalobce pociťuje jako křivdu.

21. Jelikož soud uzavřel, že jednání žalobce lze – pro absenci prokázání úmyslu – dle interpretačních pravidel hodnotit jako dar, žalobce nemá právo na vrácení žalované částky, ohledně níž nebylo sporu, že byla žalobcem žalované předána, ani z titulu bezdůvodného obohacení (§ 2992 o. z.). Byť se jedná o dar vysoké hodnoty – a i z toho důvodu se patrně svědek rozhodl iniciovat toto soudní řízení – nelze opomenout, že žalovaná se jím cítila morálně zavázána, když „na oplátku“ vyjednala u rodinných příslušníků prominutí nájemného žalobci. Přestože v manželství je standardní, že manželé sdílí byt jednoho z nich, bez oficiální úhrady nájemného, účastníci tohoto řízení spolu žili před manželstvím ve vztahu zhruba 2 roky. Po tuto dobu tak bylo zcela legitimní požadovat po žalobci úhradu poloviny nájemného za daný byt, když tuto praxi (tj. rodinní příslušníci nájemné nehradí, ostatní ano) potvrdila spolumajitelka domu. Na věci by nic neměnilo, pokud by se prokázalo (jak se snažil naznačit žalobce; žalovaná to vyloučila), že byla žalovaná spolumajitelkou daného činžovního domu. Byl by to v každém případě žalobce, kdo nejméně po dobu 2 let bydlel bez úhrady nájemného. Soud nikterak nesnižuje skutečnost, že to byl zřejmě žalobce, kdo se mohl podílet na úhradě potřeb domácnosti více než žalovaná pobírající rodičovský příspěvek. K tomu však lze uvést jednak to, že z výpisu z účtu žalované byly patrné rovněž platby za potraviny a drogerii, tedy to nebyl výlučně žalobce, kdo by tyto platby činil; a jednak to, že zabezpečování potřeb rodiny nemůže být ze strany partnerů nikdy ideálně rovnocenné, je-li jeden z nich na rodičovské dovolené. Nelze tedy přičíst žalobci jako úplné protiplnění nájemného to, že hradil potřeby domácnosti ve větším rozsahu než žalovaná.

22. Vzhledem k výše uvedenému proto soud výrokem I. žalobu zamítl.

23. Výrok II. je odůvodněn procesním úspěchem žalované, tedy dle § 142 odst. 1 o.s.ř. soud zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení žalované. Náklady řízení žalované tvoří náklady na právní zastoupení, které soud určil postupem dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění od 1. 1. 2025. Advokátovi náleží dle § 7 a 8 vyhlášky odměna 4 x 6 780 Kč/úkon za tyto poskytnuté úkony: převzetí zastoupení, podání odporu, 2x účast na jednání; k tomu přísluší dle § 13 odst. 4 vyhlášky náhrada hotových výdajů ve výši 4 x 450 Kč. Celková odměna advokáta, tedy i náhrada nákladů řízení žalované, činí 28 920 Kč.

24. Lhůtu k plnění soud určil dle § 160 o.s.ř.