8 C 102/2025

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní JUDr. Zuzanou Hunalovou ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného na adrese Adresa žalovaného o zaplacení částky 16 173,43 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 7 000 Kč od 6. 10. 2023 do zaplacení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 16 173,43 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne 5. 10. 2023 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 24 200 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit žalobkyni spolu s příslušenstvím v pravidelných denních splátkách, přičemž první splátka byla splatná 4. 11. 2023 a konec kreditového rámce měl nastat dne 27. 3. 2025. Žalobkyně tvrdila, že před poskytnutím úvěru posoudila úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný čerpal částku 7 000 Kč a dále si zvolil volitelné služby – „Presto“ za poplatek 165 Kč i službu „Klidné spaní“ za poplatek 109,80 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, proto žalobkyně vypověděla smlouvu, o čemž žalovaného informovala emailem ze dne 27. 3. 2024. Žalovaný má ke dni podání žaloby dluh v celkové výši 16 173,43 Kč, přičemž žalovaná částka se skládá z následujících položek – jistina 7 000 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru 139,30 Kč a smluvní úrok 8 499,57 Kč, poplatek za službu „Presto“ 165 Kč a za službu „Klidné spaní“ 109,80 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že pokud by soud nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu uzavřené smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru neměl za prokázaný, požaduje, aby v části jistiny byl nárok posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.Soud vzal za prokázaný skutkový stav tak, jak vyplýval z důkazů předložených žalobkyní. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru , Anonymizováno, ze dne 5. 10. 2023 bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout částku až do výše 24 200 Kč jako spotřebitelský úvěr, který lze čerpat postupně i opakovaně, roční procentní sazba nákladů při čerpání celého kreditního rámce činila 2049,89 %, úroková sazba pevná – denní činila 1,016 %, celková výše poplatku za vyplacení tranše úvěru činila 1,99 % z čerpané částky. Úvěr byl žalovanému vyplacen ve výši 7 000 Kč dne 5. 10. 2023 (viz přehled bankovních transakcí). Žalobkyně vycházela z ověřeného čistého příjmu žalovaného ve výši 25 339 Kč (viz dokument Identifikované příjmy ze dne 5. 10. 2023). Posouzení úvěruschopnosti bylo doloženo formulářem ze dne 5. 10. 2023Právní posouzení věci vychází především z příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dle § 2395 a násl. občanského zákoníku. Bylo zjištěno, že žalovaný porušil smluvní podmínky tím, že úvěr nesplácel řádně a včas a došlo k odstoupení od smlouvy o úvěru. Soud dále posuzoval povinnosti poskytovatele úvěru plynoucí ze zákona o spotřebitelském úvěru č. 259/2016 Sb., zejm. § 86 a násl.Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).Dle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Podle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn.

III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Ze závěrů Ústavního soudu mimo jiné vyplývá, že zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen směrnice o spotřebitelském úvěru), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu).Soud aplikoval výše uvedená ustanovení a zhodnotil, že při zkoumání schopností žalovaného úvěr splácet žalobkyně neprověřila, zda je žalovaný schopen úvěr splácet. Z předložených listin, respektive z absentujících listin a podkladů pro posouzení úvěruschopnosti vyplynulo, že žalobkyně neověřila skutečný příjem žalovaného, ani jeho náklady na bydlení; výpis z účtu, ze kterého by byly zřejmé příjmy a výdaje žalované žalobkyně nepředložila, stejně tak ani pracovní/nájemní smlouvy žalovaného. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Vzhledem k časové souslednosti, kdy žalovaný žádal o úvěr 5. 10. 2023, téhož dne měla být posouzena úvěruschopnost, včetně ověření příjmů a výdajů, téhož dne byl poskytnut úvěr, nemohla žalobkyně dostát své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného.Pokud jde o RPSN 2049,89 % ročně (úroková sazba byla stanovena na 1,99 % denně), soud toto posoudil jako ujednání příčící se dobrým mravům dle ustanovení § 580 občanského zákoníku, neboť podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. I s přihlédnutím k charakteru nebankovního poskytovatele půjčky, nemůže RPSN ve výši takřka 2049,89 % ročně obstát jako souladné s dobrými mravy. Soud k tomu poukazuje též na rozhodnutí ve věci C520/21 ze dne 15. 6. 2023: „kdyby vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících ujednání v takových smlouvách, mohlo by být ohroženo splnění dlouhodobého cíle stanoveného v článku 7 směrnice 93/13. Tato možnost by totiž přispívala k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele tím, že se taková zneužívající ujednání vůči spotřebiteli prostě a jednoduše neuplatní, a to v tom smyslu, že prodávající a poskytovatelé by byli i nadále sváděni k používání uvedených ujednání, jelikož by věděli, že i kdyby mělo být rozhodnuto o jejich neplatnosti, vnitrostátní soud bude moci smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit, takže jejich zájmy budou tímto způsobem přesto zajištěny.“Vzhledem k výše uvedenému soud učinil právní závěr, že smlouva o revolvingovém úvěru je neplatná nejen ve smyslu § 87 odst. 1 ZSÚ ale též pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 o. z.Soud tedy zbývající nárok posuzoval podle ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení. Žalobkyně tvrdila a prokázala, že poskytla žalovanému celkem částku 7 000 KčSoud proto výrokem I. žalobě vyhověl do částky 7 000 Kč představující bezdůvodné obohacení žalovaného, a to včetně zákonného úroku z prodlení ode dne následujícího od obdržení této částky žalovaným. O úrocích z prodlení bylo rozhodnuto dle § 1970 občanského zákoníku, dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a dle úředního sdělení České národní banky o úpravě základních úrokových sazeb.O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně se domáhala částky 16 173,43 Kč, přičemž úspěšná byla co do částky 7 000 Kč. Úspěšnější ve sporu byl žalovaný, který však v průběhu řízení zůstal nečinný a žádné náklady řízení mu nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.Lhůtu k plnění dle výroku I. tohoto rozsudku soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. třídenní.