8 C 28/2025

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní JUDr. Zuzanou Hunalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 16 240 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 600 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,50 % ročně z částky 9 600 Kč od 30. 12. 2006 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žaloba se ve zbývající části, kterou se žalobkyně domáhala dále zaplacení částky 6 640 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 23 685,84 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 6 640 Kč ve výši 4,5 % ročně od 28. 9. 2023 do 31. 12. 2023 a ve výši 4,25 % ročně od 1. 1. 2024 do 30. 6. 2024 a dále do zaplacení se zákonným úrokem ve výši dle repo sazby sazby stanovené ČNB zvýšené o sedm procentních bodů, přesahující přiznaný zákonný úrok z prodlení ve výši 9,5 % ročně, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 31. 10. 2024 po žalovaném domáhala zaplacení částky 16 240 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi jejím právním předchůdcem společností , právnická osoba, , IČO , IČO, a žalovaným, číslo úvěru , Anonymizováno, . V žalobě uvedla, že žalovanému byla poskytnuta půjčka ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit dlužnou částku v hotovosti v 52 týdenních splátkách po 320 Kč, a to včetně poplatku ve výši 6 640 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Po výzvě soudu v doplnění žaloby uvedla, že povinnost zkoumat úvěruschopnost spotřebitele byla do českého právního řádu zavedena až po uzavření smlouvy Nebylo proto povinností právního předchůdce žalobkyně posuzovat schopnost spotřebitele úvěr splácet.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř., protože účastníci s tímto postupem soudu souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 24. 12. 2005 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému půjčku ve výši 10 000 Kč, s povinností návratu v 52 týdenních splátkách, a to včetně úhrady poplatku 6 640 Kč, s RPSN 199,4 % ročně. Z tabulky o splátkách soud zjistil, že půjčka byla poskytnuta 24. 12. 2005, žalovaný uhradil 20. 6. 2006 částku 400 Kč. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva.Soud učinil skutkový závěr, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 10 000 Kč a žalovaný oproti tomu uhradil pouze částku 400 Kč.Právně soud věc posoudil s ohledem na datum uzavření smlouvy (21. 12. 2005) dle následujících ustanovení:Smlouva o úvěru byla sjednána v době platnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník a zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. Dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník platilo, že neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Ve smyslu § 40a obč. zák. pak šlo o neplatnost absolutní. Obdobný výklad ctí i aktuálně platný občanský zákoník č. 89/2012 Sb., dle jehož § 588 platí, že soud i bez návrhu přihlédne k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.Podle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn.

III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Ze závěrů Ústavního soudu mimo jiné vyplývá, že zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen směrnice o spotřebitelském úvěru), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu).Nelze přisvědčit námitce žalobkyně o jakési retroaktivní aplikaci novější právní úpravy či na ni navazující judikatury na daný případ, pokud dovozovala, že nebylo povinností jejího právního předchůdce zkoumat úvěruschopnost dlužníka. Zkoumání úvěruschopnosti bylo povinností úvěrující společnosti i za účinnosti zák. č. 321/2001 Sb., jelikož povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá ze základních principů bez ohledu na to, zda je tato povinnost v zákoně výslovně zakotvená (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III ÚS 4129/18). Ačkoliv tedy v době uzavření smlouvy o úvěru neexistovaly zákonné předpisy, povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka je s ohledem na závěry Ústavního soudu nutné dovodit, že právní předchůdce žalobce tuto povinnost měl a nesplnil ji.Soud aplikoval výše uvedená ustanovení a zhodnotil, že při zkoumání schopností žalovaného úvěr splácet právní předchůdce žalobkyně neprověřil, zda je žalovaný schopen úvěr splácet. Právní předchůdce žalobkyně nevyvinul v podstatě žádné úsilí k tomu, aby ověřil, jaké má dlužník příjmy a výdaje. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Právní předchůdce žalobkyně nepostupoval s odbornou péčí a řádně neposoudil úvěruschopnost žalovaného.Pokud jde o RPSN 199,4 % ročně, soud toto posoudil dle § 658 obč. zák. jako rozporné s dobrými mravy, neboť zákon stanovil, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Z veřejně dostupných údajů na internetu vyplývá, že v roce 2005 se obvyklé RPSN ve smlouvách o půjčce pohybovalo kolem 10-20 %. I s přihlédnutím k charakteru nebankovního poskytovatele půjčky, nemůže RPSN ve výši takřka 200 % ročně obstát jako souladné s dobrými mravy. Soud k tomu poukazuje též na rozhodnutí ve věci C-520/21 ze dne 15. 6. 2023: „kdyby vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících ujednání v takových smlouvách, mohlo by být ohroženo splnění dlouhodobého cíle stanoveného v článku 7 směrnice 93/13. Tato možnost by totiž přispívala k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele tím, že se taková zneužívající ujednání vůči spotřebiteli prostě a jednoduše neuplatní, a to v tom smyslu, že prodávající a poskytovatelé by byli i nadále sváděni k používání uvedených ujednání, jelikož by věděli, že i kdyby mělo být rozhodnuto o jejich neplatnosti, vnitrostátní soud bude moci smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit, takže jejich zájmy budou tímto způsobem přesto zajištěny.“Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná ve smyslu ustanovení § 39 a § 658 obč. zák. Dále byla věc posouzena dle § 457 obč. zák., dle kterého platí, je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.V řízení bylo zjištěno, že žalovaný od právního předchůdce žalobkyně přijal peněžitou částku 10 000 Kč a žalovaný oproti tomu vrátil pouze částku 400 Kč, soud výrokem rozsudku pod bodem I. uložil žalovanému povinnost vrátit žalobkyni 9 600 Kč.O povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni úroky z prodlení soud rozhodl podle § 369 odst. 1 obchodního zákoníku, který stanoví, že pokud není ve smlouvě dohodnuta sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit úroky z prodlení určené podle nařízení vlády; nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb. stanovilo, že výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů. Výše úroků z prodlení se určuje podle repo sazby platné k prvnímu dni prodlení. Právní předchůdce žalobce nepřistoupil k zesplatnění úvěru, žalovaný byl tedy v prodlení marným uplynutím sedmidenní lhůty následující po dni splatnosti poslední splátky, tj. od 30. 12. 2006.Pokud jde o náhradu nákladů řízení, soud postupoval v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. V usnesení ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, v němž se zabýval výkladem ustanovení § 142 odst. 1 a 2 o.s.ř., Nejvyšší soud uzavřel, že úspěch účastníka v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně příslušenství, tj. uplatněných úroků, včetně úroků z prodlení. Žalobkyně se domáhala jistiny 16 240 a kapitalizovaného příslušenství ve výši 23 685,84 Kč, přičemž úspěšná byla co do částky 9 600 Kč. Úspěšnější ve sporu byl žalovaný, který však v průběhu řízení zůstal nečinný a žádné náklady řízení mu nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.Lhůtu k plnění dle výroku I. tohoto rozsudku soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. třídenní.