8 C 29/2025

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní JUDr. Zuzanou Hunalovou ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného korespondenční adresa Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno o zaplacení částky 61 560 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 40 493 Kč s příslušenstvím, kapitalizovaného úroku ve výši 515,77 Kč a úroku ve výši 75,9 % ročně z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru od 29. 8. 2019 do zaplacení, zastavuje.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobce dále domáhal částky 21 067,14 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně v kapitalizované výši 16 024,94 Kč, úroku ve výši 20 % ročně v kapitalizované výši 27 779,61 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 6. 10. 2020 po žalovaném domáhal zaplacení částky 61 560 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru uzavřené se žalovaným dne 25. 3. 2019, číslo úvěru , Anonymizováno, . Nárok zdůvodňoval tak, že po prověření úvěruschopnosti žalovaného poskytl žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se na základě smlouvy zavázal úvěr splácet ve 48 splátkách ve výši 4 098 Kč měsíčně s výší efektivní úrokové sazby 151,58 % ročně. Žalovaný uhradil pouze dvě splátky po 4 098 Kč, poté se dostal do prodlení delšího 65 dní, v důsledku čehož žalobce úvěr zesplatnil k datu 27. 8. 2019. K tomuto dni se tak novou jistinou stala původní neuhrazená jistina a přirostlé úroky (61 693,93 Kč), tedy žalobce nově požadoval úroky z prodlení z této nové jistiny. Po zesplatnění úvěru uhradil žalobce celkem částku 22 798 Kč. Žalobce žádal dále smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou.

2. Řízení bylo následně po dobu běžícího insolvenčního řízení dlužníka/žalovaného, a to od 18. 12. 2020 do 12. 9. 2024. V průběhu plnění splátkového kalendáře v insolvenčním řízení žalovaný uhradil žalobci částku 41 008,77 Kč.

3. S ohledem na částečnou úhradu žalovaného v insolvenčním řízení vzal žalobce žalobu zpět o částku 41 008,77 Kč (40 493 Kč na jistině a 515,77 Kč na kapitalizovaném úroku); po poučení soudem vzal zpět žalobu i v úroku v rozsahu 75,9 % ročně, když tento úrok žalobce dříve požadoval ve výši 95,9 % ročně. Po částečném zpětvzetí ze dne 12. 3. 2025 tak požadoval žalobce po žalovaném zaplatit kapitalizovaný úrok (10 %) ve výši 16 024,94 Kč, kapitalizovaný úrok (20 %) ve výši 27 779,61 Kč, pohledávku ve výši 21 067,14 Kč.

4. Žalovaný poukázal na to, že již v insolvenčním řízení vzal žalobce část přihlášených pohledávek zpět. Není proto zřejmé, z čeho dovozuje nyní žalovanou částku, když na pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení zbývalo doplatit pouze 8 000 Kč.

5. Soud zjistil o skutkovém stavu následující skutečnosti z níže uvedených důkazů:Z předsmluvního formuláře ze dne 25. 3. 2019 a smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 25. 3. 2019 soud zjistil, že smlouva byla uzavírána na celkovou výši úvěru 50 000 Kč, celková částka splatná klientem byla 196 704 Kč, a to ve 48 splátkách po 4 098 Kč. Ve smlouvě byla ujednána efektivní úroková sazba 151,58 % ročně, odpovídající nominální úrokové sazbě 95,9 % ročně (viz Vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek ze dne 25. 10. 2018). RPSN smlouvy bylo stanoveno na 151,58 %. Z hodnocení klienta ze dne 25. 3. 2019 soud zjistil, že příjem žalovaného byl uveden na 15 212 Kč ze zaměstnání (na dobu neurčitou), z výdajů byly uvedeny pouze životní minimum na 3 410 Kč a bydlení 2 100 Kč, rezerva 1 000 Kč. Volné zdroje tak byly spočítány na 8 702 Kč. Úvěr byl zprostředkovatelem doporučen. Z výpisu záznamů z registru , Anonymizováno, soud zjistil, že pro rodné číslo žalovaného byla nalezena jedna dlužná částka po splatnosti (2 089 Kč) za telekomunikační poplatky a jeden spotřebitelský úvěr zaplacený 1. 10. 2016. Z výpisu z účtu na jméno žalovaného u , právnická osoba, soud zjistil, že účet byl zřízen 10. 2. 2017, výpis pořízen za období 1. 2. – 28. 2. 2019, kdy jediný pohyb na účtu byl poplatek za pojištění 10 Kč. Žalobce dále doložil kartu klienta, prohlášení klienta, doklad o vyplacení úvěru, oznámení o zesplatnění úvěru, výzvu k úhradě dluhu, předžalobní výzvu.Dne 26. 3. 2019 byl žalovanému poskytnut úvěr 50 000 Kč na jeho účet (viz doklad o vyplacení). Z karty klienta soud zjistil, že již první splátku uhradil žalovaný 3 dny po splatnosti, druhou splátku pak 28 dnů po splatnosti. Další úhrady prováděla , jméno FO, nebo byly vloženy hotovostně.Z přezkumných listů přihlášených pohledávek do insolvenčního řízení žalovaného ze strany žalobce soud zjistil, že insolvenční správce popřel část pohledávek z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat řádně úvěruschopnost žadatele o úvěr.

6. Soud učinil ve věci skutkový závěr, že žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 50 000 Kč se zápůjční úrokovou sazbou 151,58 % ročně a žalovaný před podáním žaloby uhradil celkem 30 994 Kč a dále uhradil částku 41 008,77 Kč v rámci insolvenčního řízení. Celkem tedy žalovaný obdržel úvěr ve výši 50 000 Kč a v průběhu splácení uhradil žalovanému částku 67 904,77 Kč.

7. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

10. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Soud předně hodnotil úvěrovou smlouvu včetně úroku ve výši 151,58 % ročně. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 9. 2020, č. j. 32 Cdo 1490/2019-175 navázal na svou bohatou judikaturu pro předchozí občanský zákoník a konstatoval, že i podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 platí, že smluvní volnost stran podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z ustanovení § 1 odst. 2 a § 547 o. z., a že právní jednání, které se příčí dobrým mravům, je třeba posoudit jako neplatné (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z.). Soud v této věci posoudil, že smluvené úroky se vymykají i adekvátnímu zvýšení plynoucím z podnikatelského rizika poskytovatele úvěrů jakožto nebankovní instituce. U žalovaného byl již při žádosti o úvěr zjištěn jeden nedoplatek, tedy mohl být vyhodnocen jako rizikovější osoba, avšak ani to neospravedlňuje úroky v takové výši, jaká byla uvedena ve smlouvě o úvěru. Soud proto uzavřel, že ujednaná výše smluvního úroku se příčí dobrým mravům.

13. K tomu lze dále odkázat na stručný a výstižný závěr z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 47 Co 87/2023-81 dle kterého pokud jsou smlouvy s nemravně vysokými úroky sjednávány úvěrujícím zcela záměrně, systematicky a s vědomím jejich neplatnosti, je absolutně neplatná celá smlouva a nikoliv jen oddělitelné ujednání o nemravných úrocích. Ustanovení § 576 o. z. nelze na takové případy aplikovat. Rovněž z judikatury Soudního dvora plyne, že by neměl být považován za neplatný pouze úrok („odměna“), tj. neměl by být soudem pouze měněn sjednaný úrok na úrok obvyklý, jelikož takový postup vede k setrvávání poskytovatelů na jejich nemravných praktikách. Viz rozhodnutí ve věci C520/21 ze dne 15. 6. 2023: „kdyby vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících ujednání v takových smlouvách, mohlo by být ohroženo splnění dlouhodobého cíle stanoveného v článku 7 směrnice 93/13. Tato možnost by totiž přispívala k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele tím, že se taková zneužívající ujednání vůči spotřebiteli prostě a jednoduše neuplatní, a to v tom smyslu, že prodávající a poskytovatelé by byli i nadále sváděni k používání uvedených ujednání, jelikož by věděli, že i kdyby mělo být rozhodnuto o jejich neplatnosti, vnitrostátní soud bude moci smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit, takže jejich zájmy budou tímto způsobem přesto zajištěny.“14. Dále pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, podle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen směrnice o spotřebitelském úvěru), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu).

15. Pokud jde o charakter odborné péče, tak lze zmínit též judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž tento soud dospěl k názoru, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka a klíčová je povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Dále dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Ke stejným závěrům dospěl i soudní dvůr Evropské Unie v Rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13,který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.

16. Soud aplikoval výše uvedená ustanovení a na ně navazující judikaturu rovněž na právě projednávanou věc a zhodnotil, že při zkoumání schopností žalovaného úvěr splácet žalobce neprověřil jím uvedené příjmy a výdaje. Výpis z účtu doložený žalobcem jako podklad při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného je v této věci nedostatečný, neboť na tomto účtu nebyl žádný pohyb finančních prostředků. Žalobce tak neměl přehled o příjmech a výdajích žalovaného, přičemž ověření pohybu na účtu žalovaného je elementární úkon pro splnění řádného posouzení úvěruschopnosti. Z tohoto hlediska postup žalobkyně nelze považovat za dostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí. Žalobce jako poskytovatel spotřebitelského úvěru měl úvěruschopnost žalovaného zkoumat vzhledem k prokázané výši jeho měsíčního příjmu a porovnat tuto výši s reálnými výdaji, zabývat se tím, zda má žalovaný stálý příjem ze zaměstnání či podnikání, zda dosavadní dluhy hradí řádně a včas. Žalobce však s odbornou péčí nepostupoval a řádně neposoudil úvěruschopnost žalovaného.

17. Neschopnost žalovaného úvěr splácet se ostatně projevila již při první splátce, kterou zaslal po splatnosti (byť pouze 3 dny); u následujících splátek doba úhrady po splatnosti narůstala či splátky nebyly již hrazeny vůbec. Fakticky tak bylo prokázáno, že žalovaný úvěruschopný nebyl.

18. Vzhledem k výše uvedenému tak soud uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná pro nemravně vysoké úroky sjednávány úvěrujícím zcela záměrně, systematicky a s vědomím jejich neplatnosti a též ve smyslu ustanovení § 86, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru.

19. Dále byla věc posouzena dle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle kterého platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč, tedy tuto jistinu je povinen žalovaný žalobci vrátit. Žalobce uvedl, že žalovaný již uhradil 30 994 Kč a v rámci insolvenčního řízení další 41 008,77 Kč. Z toho lze uzavřít, že žalobce již obdržel poskytnuté plnění, a to dokonce ve větší míře, než ve které mu svědčilo podle práva, tedy nebylo nutné určovat žalovanému zbývající část jistiny k úhradě.

20. Soud výrokem I. rozhodl o zastavení řízení v části, v níž vzal žalobce žalobu zpět. Výrokem II. zamítl žalobu v celém (zbývajícím) rozsahu, neboť celou částku 50 000 Kč žalovaný již žalobci vrátil.

21. O nákladech řízení rozhodl soud výrokem IV. v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobkyně požadovala zaplatit částku 61 560 Kč, řízení bylo zastaveno co do částky 40 493 Kč pro zpětvzetí (pro chování žalovaného – úhradu dluhu v rámci insolvenčního řízení). Žalobkyně byla úspěšná co do nároku na vrácení jistiny 50 000 Kč, přičemž žalovaný uhradil částku 30 994 Kč ještě před podáním žaloby. Žalobkyně proto žalovala důvodně pouze pro částku 19 006 Kč, pro kterou by bylo žalobě vyhověno, nebýt úhrady v insolvenčním řízení. Žalobkyně by tedy byla v částce 42 554 neúspěšná. Celkem by úspěch žalobkyně znamenal 38 %. Úspěšnější v této věci je tedy žalovaný, i po započtení jeho zavinění částečného zastavení řízení. Žalovaný však byl po celou dobu řízení neaktivní a žádné náklady mu nevznikly. Přestože se dostavil k jednání, jeho předchozí pasivitu soud posoudil jako okolnost hodnou zvláštního zřetele (§ 150 o.s.ř.) a náhradu nákladů řízení mu nepřiznal. Soud proto výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo, když jejich úspěšnost v tomto sporu je takřka totožná.