8 C 319/2021

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní Mgr. Michaelou Novákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení částky 60 976,30 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 22 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 22 000 Kč od 14. 7. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá v části o zaplacení</b> <b>-) částky 38 976,30 Kč,</b> <b>-) kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 5 592,12 Kč,</b> <b>-) kapitalizovaných úroků ve výši 11 928,39 Kč,</b> <b>-) zákonných úroků z prodlení ve výši 9,75% z částky 37 678,50 Kč od 19. 12. 2020 do 13. 7. 2021,</b> <b>-) zákonných úroků z prodlení ve výši 9,75% z částky 15 678,50 Kč od 14. 7. 2021 do zaplacení,</b> <b>-) zákonných úroků z prodlení ve výši 1,25% z částky 22 000 Kč od 14. 7. 2021 do zaplacení,</b> <b>-) úroku ve výši 29% ročně z částky 37 678,50 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.</b> Žalobkyně se domáhala žalobou podanou soudu proti žalovanému zaplacení částky 60 976,30 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že jde o nárok vyplývající ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 21. 5. 2018, kterou s žalovaným uzavřel právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba], [IČO]. Pohledávka byla žalobkyni postoupena. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce splnil zákonnou povinnost podle zákona o spotřebitelském úvěru a s odbornou péčí posoudil schopnost žalované zápůjčku splácet. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti: Z obsahu smlouvy o zápůjčce bylo zjištěno, že věřitel – společnost [právnická osoba], [IČO], poskytl dne 21. 5. 2018 žalovanému - spotřebiteli - peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč, a to na základě smlouvy evidované pod [číslo]. Žalovaný se zavázal zápůjčku pravidelně splácet v 18 měsíčních splátkách, a to včetně poplatků a úroků ve výši 39 898 Kč Celkem se žalovaný zavázal zaplatit částku 89 898 Kč, roční procentní sazba nákladů činila 126,91 %. Z tabulky umoření bylo zjištěno, že původní věřitel evidoval ke dni 10. 9. 2019 splacení zápůjčky ve výši 28 000 Kč. Z obsahu smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 bylo zjištěno, že původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni. Z písemného oznámení o postoupení a z dokladu o odeslání bylo zjištěno, že postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno. Z písemné výzvy bylo zjištěno, že advokát žalobkyně před podáním žaloby vyzval žalovaného k zaplacení jistiny s příslušenstvím. Výzva byla zaslána na adresu [adresa]. Ze zákaznické karty ze dne 21. 5. 2018 bylo zjištěno, že poskytovatel zápůjčky zjišťoval informace důležité pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný uvedl, že je operátorem výroby, jeho čistý příjem byl ve výši 16 688 Kč. Poskytovatel půjčky na formuláři křížkem označil, že zaměstnání žalovaného ověřoval, výplatní pásky k dispozici měl, tyto ovšem soudu nedoložil. Žalovaný uvedl, že jeho další příjem je ve výši 10 000 Kč a je vlastníkem bankovního účtu, tyto skutečnosti poskytovatel zápůjčky nezkoumal, výpisy z bankovního účtu k dispozici neměl. Žalovaný uvedl, že má zápůjčky u jiných společností, na které měsíčně splácí 5 000 Kč, dále, že disponuje kreditní kartou a jeho odhadované měsíční výdaje byly ve výši 3 000 Kč. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že původní věřitel poskytl žalovanému dne 21. 5. 2018 peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč, aniž s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného – spotřebitele – zápůjčku splácet. Smlouva o zápůjčce je tudíž neplatná. Přijetím částky 50 000 Kč se žalovaný bezdůvodně obohatil a je jeho povinností bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat. Žalovaný dosud vydal částku 28 000 Kč, v době rozhodování soudu měl tak žalovaný povinnost zaplatit žalobkyni částku 22 000 Kč a byl se zaplacením v prodlení. Soud jednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o zápůjčce vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Dále byla věc posouzena dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Bylo zjištěno, že původní věřitel a žalovaný jednali o uzavření smlouvy o zápůjčce ve smyslu ustanovení § 2390 a násl. občanského zákoníku. Původní věřitel před poskytnutím peněžitých prostředků ve smyslu § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí neposuzoval schopnost žalovaného – spotřebitele – splácet poskytnuté peněžní prostředky. Podle ustanovení § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tato ustanovení lze aplikovat i na hotovostní zápůjčku. Pro původního věřitele – podnikatele – podle ustanovení § 433 občanského zákoníku platilo, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byl původní věřitel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a s žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností věřitele (§ 86, § 87) před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Žalovaná – spotřebitelka – byla ve vztahu s podnikatelem – poskytovatelem zápůjčky slabší stranou, a byla tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněna. Žalovaná neměla před uzavřením smlouvy dostatek profesionálních zkušeností v oboru peněžnictví a neměla možnost stanovovat si smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnosti smlouvy, a to i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. K tomuto závěru vede rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Poskytovatel úvěru či zápůjčky je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. V daném případě původní věřitel nesplnil povinnost původního věřitele řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného – spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy o zápůjčce. Podle § 2993 občanského zákoníku platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný přijal peněžitou částku 50 000 Kč, ze které uhradil částku 28 000 Kč. Soud výrokem rozsudku pod bodem I uložil žalovanému povinnost vrátit žalobkyni plnění ve výši 22 000 Kč. Pohledávka z bezdůvodného obohacení byla postoupena dle § 1879 občanského zákoníku O povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni úroky z prodlení soud rozhodl dle § 1970 občanského zákoníku, dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a dle úředního sdělení České národní banky o úpravě základních úrokových sazeb. Žalobkyně v předžalobní výzvě, kterou zaslala na záložní adresu, jež žalovaný v zákaznické kartě uvedl jako adresu náhradní, požadovala zaplacení dlužné částky do 13. 7. 2021, dnem následujícím je tak žalovaný v prodlení. Výrokem rozsudku pod bodem II pak soud žalobu ve zbytku požadovaného nároku zamítl. Jestliže byla smlouva o úvěru neplatná, nebyly mezi účastníky řízení platně sjednány platby úroků a poplatků. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (výrok III) vychází z ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu s ohledem na poměrný úspěch účastníků ve věci, kdy úspěšnější byl žalovaný, tomu ovšem náklady řízení nevznikly, proto je soud nepřiznal žádnému účastníku. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu.