8 C 337/2025

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní JUDr. Zuzanou Hunalovou ve věci žalobce: Jméno žalobce A ., IČO IČO žalobce A sídlem Adresa žalobce A : nábřeží Jméno žalobce B Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 98 722 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 38 655 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 38 655 Kč od 27. 7. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žaloba se v celém zbývajícím rozsahu, v níž se žalobce dále domáhal částky 60 067 Kč s příslušenstvím, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se žalobou po žalovaném domáhal zaplacení částky 98 722 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru uzavřené se žalovaným dne 24. 7. 2023, číslo úvěru , Anonymizováno, . Nárok zdůvodňoval tak, že po prověření úvěruschopnosti žalovaného mu poskytl úvěr ve výši 60 000 Kč. Žalovaný se na základě smlouvy zavázal úvěr splácet ve 36 splátkách ve výši 4 269 Kč měsíčně s výší nominální úrokové sazby 76,03 % ročně. Žalovaný uhradil do data zesplatnění úvěru částku 21 345 Kč, poté se dostal do prodlení delšího 65 dní, v důsledku čehož žalobce úvěr zesplatnil k datu 25. 3. 2024. K tomuto dni se tak novou jistinou stala původní neuhrazená jistina a přirostlé úroky (68 122,70 Kč), tedy žalobce nově požadoval úroky z prodlení z této nové jistiny. Žalobce žádal dále smluvní pokutu.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, nesporoval tvrzení v ní uvedená.Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také o. s. ř.).Soud zjistil o skutkovém stavu následující skutečnosti z níže uvedených důkazů:Na základě žádosti o úvěr byl dne 24. 7. 2023 žalovanému na účet č. , č. účtu, zaslán úvěr ve výši 60 000 Kč s tím, že se žalovaný zavázal tento úvěr hradit v pravidelných 36 měsíčních splátkách po 4 269 Kč s úrokem 76,02 % ročně, RPSN 108,99 % (viz předsmluvní formulář, oznámení o schválení úvěru, smlouva o úvěru ze dne 24. 7. 2023, potvrzení o vyplacení úvěru, doklad o vyplacení úvěru, dodatek č. , hodnota, smlouvy potvrzující způsob uzavření smlouvy na dálku, dokument o postupu uzavření smlouvy). Žalovaný uhradil v období 18. 8. 2023 – 16. 1. 2024 částku celkem 21 345 Kč. Před uzavřením smlouvy o úvěru žalobce zkoumal úvěruschopnost žalovaného (viz výpis z registru , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , výpis příjmových transakcí z účtu žalovaného). Žalobce zaslal žalovanému zesplatňující dopis ke dni 25. 3. 2024 a následně předžalobní výzvu dne 8. 7. 2024 se lhůtou 15 dní k úhradě celého dluhu.Soud učinil ve věci skutkový závěr, že žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 60 000 Kč žalovaný před podáním žaloby uhradil celkem 21 345 Kč.Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Ustanovení § 86 a násl. ZSÚ podrobně upravují povinnosti poskytovatele úvěru stran posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Podle § 86 odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.Soud předně hodnotil úvěrovou smlouvu včetně úroku ve výši 76,02 % ročně. Podle statistiky úrokových sazeb (spotřebitelské úvěry u bank) – viz ekonomická data ČNB, ARAD – činila obvyklá RPSN v července 2023 v bankovním sektoru 10,04 %. Přestože je obvyklé, že nebankovní poskytovatelé mívají sazby vyšší, neboť se do nich promítá podnikatelské riziko poskytovatele a častokrát i rizikovost dlužníka, kterému banka v žádosti o úvěr nevyhověla, hladina tohoto navýšení se nemůže pohybovat mimo rozumnou úroveň (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn.

III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kde Ústavní soud mimo jiné odkázal na nálezy sp. zn.

I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. 4084/12, ve kterých dovodil, že je nepřijatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům /zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům/, které evidentně poškozují práva svých klientů.). Rovněž Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 22. 9. 2020, č. j. 32 Cdo 1490/2019-175 navázal na svou bohatou judikaturu pro předchozí občanský zákoník a konstatoval, že i podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 platí, že smluvní volnost stran podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z ustanovení § 1 odst. 2 a § 547 o. z., a že právní jednání, které se příčí dobrým mravům, je třeba posoudit jako neplatné (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z.). Soud v této věci posoudil, že smluvené úroky se vymykají i adekvátnímu zvýšení plynoucímu z podnikatelského rizika poskytovatele úvěrů jakožto nebankovní instituce. Soud proto uzavřel, že ujednaná výše smluvního úroku se příčí dobrým mravům, což působí neplatnost celé úvěrové smlouvy.K tomu lze dále odkázat na stručný a výstižný závěr z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 47 Co 87/2023-81, dle kterého, pokud jsou smlouvy s nemravně vysokými úroky sjednávány úvěrujícím zcela záměrně, systematicky a s vědomím jejich neplatnosti, je absolutně neplatná celá smlouva a nikoliv jen oddělitelné ujednání o nemravných úrocích. Ustanovení § 576 o. z. nelze na takové případy aplikovat. Rovněž z judikatury Soudního dvora plyne, že by neměl být považován za neplatný pouze úrok („odměna“), tj. neměl by být soudem pouze měněn sjednaný úrok na úrok obvyklý, jelikož takový postup vede k setrvávání poskytovatelů na jejich nemravných praktikách. Viz rozhodnutí ve věci C520/21 ze dne 15. 6. 2023: „kdyby vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících ujednání v takových smlouvách, mohlo by být ohroženo splnění dlouhodobého cíle stanoveného v článku 7 směrnice 93/13. Tato možnost by totiž přispívala k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele tím, že se taková zneužívající ujednání vůči spotřebiteli prostě a jednoduše neuplatní, a to v tom smyslu, že prodávající a poskytovatelé by byli i nadále sváděni k používání uvedených ujednání, jelikož by věděli, že i kdyby mělo být rozhodnuto o jejich neplatnosti, vnitrostátní soud bude moci smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit, takže jejich zájmy budou tímto způsobem přesto zajištěny.“Dále pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, podle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn.

III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Pokud jde o charakter odborné péče, tak lze zmínit též judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž tento soud dospěl k názoru, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka a klíčová je povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Dále dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Ke stejným závěrům dospěl i soudní dvůr Evropské Unie v Rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C 449/13, který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.Soud aplikoval výše uvedená ustanovení a na ně navazující judikaturu rovněž na právě projednávanou věc a zhodnotil, že při zkoumání schopností žalovaného úvěr splácet žalobce neprověřil zejména výdaje a dosavadní zadlužení žalovaného. Je pravdou, že žalobce disponoval výpisem z účtu žalobce dokládající pravidelnou výplatu mzdy na tento účet; sama o sobě však tato skutečnost nepostačuje k posouzení úvěruschopnosti, když nebyly zjištěny výdaje žalovaného. Z tohoto hlediska postup žalobce nelze považovat za dostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí.Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je neplatná pro nemravně vysoké úroky sjednávány úvěrujícím zcela záměrně, systematicky a s vědomím jejich neplatnosti, nevyzýval již soud žalobce k dalšímu doplnění důkazů týkající se jeho tvrzení o řádném zkoumání úvěruschopnosti, když ani prokázání řádného prověření výdajů žalobce by na závěru o neplatnosti smlouvy nic nezměnilo.Dále byla věc posouzena dle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle kterého platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč, tedy tuto jistinu je povinen žalovaný žalobci vrátit. Žalovaný doposud uhradil žalobci částku 21 345 Kč, soud proto výrokem I. zavázal žalovaného k doplatku dluhu ve výši 38 655 Kč. Žalobce zaslal žalovanému předžalobní výzvu dne 8. 7. 2024 a lhůtou 15 dní na úhradu dluhu. Dle domněnky dojití (§ 573 o. z.) považoval soud předžalobní výzvu za doručenou 11. 7. 2024. Od 27. 7. 2024 je proto žalovaný v prodlení. O úrocích z prodlení bylo rozhodnuto dle § 1970 občanského zákoníku, dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a dle úředního sdělení České národní banky o úpravě základních úrokových sazeb.Výrokem II. soud zamítl žalobu ve zbývajícím rozsahu nad rámec poskytnuté původní částky.O nákladech řízení rozhodl soud výrokem III. v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. Úspěšnější v této věci je žalovaný; ten však byl po celou dobu řízení neaktivní a žádné náklady mu nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.