8 C 56/2025

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní JUDr. Zuzanou Hunalovou ve věci žalobce: Jméno žalobce A ., IČO IČO žalobce A sídlem Adresa žalobce A korespondenční adresa: nábřeží Jméno žalobce B Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 93 732 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 28 028 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žaloba se v celém zbývajícím rozsahu, v níž se žalobce dále domáhal částky 65 704 Kč s příslušenstvím, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 17. 2. 2025 po žalované domáhal zaplacení částky 93 732 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru uzavřené se žalovanou dne 22. 3. 2022, číslo úvěru , Anonymizováno, . Nárok zdůvodňoval tak, že po prověření úvěruschopnosti žalované jí poskytl úvěr ve výši 70 000 Kč. Žalovaná se na základě smlouvy zavázala úvěr splácet ve 48 splátkách ve výši 3 161 Kč měsíčně s výší nominální úrokové sazby 44,90 % ročně. Žalovaná uhradila do data zesplatnění úvěru částku 31 449 Kč, poté se dostala do prodlení delšího 65 dní, v důsledku čehož žalobce úvěr zesplatnil k datu 26. 3. 2023. K tomuto dni se tak novou jistinou stala původní neuhrazená jistina a přirostlé úroky (71 455,51 Kč), tedy žalobce nově požadoval úroky z prodlení z této nové jistiny. Po zesplatnění úvěru uhradila žalovaná ještě částku 13 523 Kč. Žalobce žádal dále smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou.Soud zjistil o skutkovém stavu následující skutečnosti z níže uvedených důkazů:Na základě žádosti o úvěr byl dne 22. 3. 2022 žalované na účet č. , č. účtu, zaslán úvěr ve výši 70 000 Kč s tím, že se žalovaná zavázala tento úvěr hradit v pravidelných 48 měsíčních splátkách po 3 161 Kč s úrokem 44,89 % ročně, RPSN 55,38 % (viz předsmluvní formulář, oznámení o schválení úvěru, smlouva o úvěru ze dne 22. 3. 2022, potvrzení o vyplacení úvěru, doklad o vyplacení úvěru, dodatek č. , hodnota, smlouvy potvrzující způsob uzavření smlouvy na dálku, dokument o postupu uzavření smlouvy). Žalovaná uhradila v období 18. 4. 2022 – 18. 5. 2023 částku celkem 41 972 Kč. Již první splátku uhradila 4 dny po splatnosti, stejně tak každou z následujících splátek uhradila několik dní po splatnosti (2-216 dní po splatnosti) a zpravidla v několika platbách (viz karta klienta s přehledem splácení).Před uzavřením smlouvy o úvěru žalobce vyhotovil výpis z registru , Anonymizováno, a vyhotovil , Anonymizováno, , Anonymizováno, (viz výpis ze dne 21. 3. 2022, karta z 21. 3. 2022). Žalobce dále doložil výpisy detailu transakcí ze dne 21. 3. 2022, z nichž soud zjistil, že pro majitele účtu č. , hodnota, (, jméno FO, ) byla připsána platba od , Anonymizováno, , Anonymizováno, ve výši 27 830 Kč dne 13. 1. 2022 a částka 21 953 Kč dne 14. 2. 2022. Z výpisu běžného účtu č. , č. účtu, za období 1. 3. 2021-31. 3. 2021 soud zjistil jednu příchozí vyšší částku od účtu , jméno FO, ve výši 14 560 Kč, a jednu částku z účtu (, Jméno žalované, ) ve výši 2 000 Kč, odchozí platby popsané jako Půjčka 5 ve výši 8 288 Kč a Půjčka 6 ve výši 1 460 Kč a dále odchozí platby za potraviny a spotřební zboží. V hodnocení klienta ze dne 22. 3. 2022 se uvádí pravidelný příjem manžela 0, ostatní příjmy 0, celkem příjmy 27 000 Kč, výdaje celkem 6 463 Kč; dále údaj, že žalovaná nežije ve společné domácnosti s manželem (viz dokument hodnocení klienta). Dále byly k důkazu předloženy dva výplatní lístky, a to za období 12/21 (částka 27 830 Kč na účet , č. účtu, ), 1/22 (částka 21 953 Kč na účet , č. účtu, ). Z občanského průkazu žalované soud zjistil, že tato je vdanáŽalobce zaslal žalované zesplatňující dopis ke dni 26. 3. 2023 a následně předžalobní výzvu.Soud učinil ve věci skutkový závěr, že žalobce poskytl žalované peněžní prostředky v celkové výši 70 000 Kč se zápůjční úrokovou sazbou 44,89 % ročně a žalovaná před podáním žaloby uhradila celkem 41 972 Kč.Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Soud předně hodnotil úvěrovou smlouvu včetně úroku ve výši 44,89 % ročně. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 9. 2020, č. j. 32 Cdo 1490/2019-175 navázal na svou bohatou judikaturu pro předchozí občanský zákoník a konstatoval, že i podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 platí, že smluvní volnost stran podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z ustanovení § 1 odst. 2 a § 547 o. z., a že právní jednání, které se příčí dobrým mravům, je třeba posoudit jako neplatné (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z.). Soud v této věci posoudil, že smluvené úroky se vymykají i adekvátnímu zvýšení plynoucím z podnikatelského rizika poskytovatele úvěrů jakožto nebankovní instituce. Soud proto uzavřel, že ujednaná výše smluvního úroku se příčí dobrým mravům.K tomu lze dále odkázat na stručný a výstižný závěr z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 47 Co 87/2023-81 dle kterého pokud jsou smlouvy s nemravně vysokými úroky sjednávány úvěrujícím zcela záměrně, systematicky a s vědomím jejich neplatnosti, je absolutně neplatná celá smlouva a nikoliv jen oddělitelné ujednání o nemravných úrocích. Ustanovení § 576 o. z. nelze na takové případy aplikovat. Rovněž z judikatury Soudního dvora plyne, že by neměl být považován za neplatný pouze úrok („odměna“), tj. neměl by být soudem pouze měněn sjednaný úrok na úrok obvyklý, jelikož takový postup vede k setrvávání poskytovatelů na jejich nemravných praktikách. Viz rozhodnutí ve věci C-520/21 ze dne 15. 6. 2023: „kdyby vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících ujednání v takových smlouvách, mohlo by být ohroženo splnění dlouhodobého cíle stanoveného v článku 7 směrnice 93/13. Tato možnost by totiž přispívala k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele tím, že se taková zneužívající ujednání vůči spotřebiteli prostě a jednoduše neuplatní, a to v tom smyslu, že prodávající a poskytovatelé by byli i nadále sváděni k používání uvedených ujednání, jelikož by věděli, že i kdyby mělo být rozhodnuto o jejich neplatnosti, vnitrostátní soud bude moci smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit, takže jejich zájmy budou tímto způsobem přesto zajištěny.“Dále pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, podle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn.

III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen směrnice o spotřebitelském úvěru), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu).Pokud jde o charakter odborné péče, tak lze zmínit též judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž tento soud dospěl k názoru, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka a klíčová je povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Dále dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Ke stejným závěrům dospěl i soudní dvůr Evropské Unie v Rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.Soud aplikoval výše uvedená ustanovení a na ně navazující judikaturu rovněž na právě projednávanou věc a zhodnotil, že při zkoumání schopností žalované úvěr splácet žalobce neprověřil jí uvedené příjmy a výdaje. Účet, kam chodila výplata žalované, byl veden na cizí jméno (pravděpodobně jejího manžela?), přestože žalovaná v předsmluvním formuláři uvedla, že bydlí sama. Z občanského průkazu však bylo zřejmé, že je vdaná. Výpisy z účtu žalované předložené soudu žalobcem, které měly prokázat osvědčení řádného zkoumání úvěruschopnosti jsou z data předcházejícího téměř rok před datem poskytnutého úvěru; i v tomto období je na nich zachyceno, že žalovaná hradila dvě půjčky a že měla pravděpodobně další účet (soudě podle příchozí platby od účtu stejného jména jako žalovaná). Platbu z účtu , jméno FO, obdržela v nižší výši, než byla tvrzená výplatní částka. Rovněž výplatní pásky nepředcházely bezprostředně datu poskytnutí úvěru, tedy nebylo dostatečně zřejmé, zda pracovní poměr žalované trvá i ke dni poskytnutí úvěru. Všechny tyto okolnosti rozhodně nesvědčí o tom, že by žalobce řádně zkoumal úvěruschopnost žalované, dostatečně ověřil její příjmy a výdaje na bydlení a jiné půjčky. Poskytnuté podklady žalobcem představují pouze formální vyhovění standardním požadavkům na zkoumání úvěruschopnosti, avšak při důkladném bližším zkoumání nemohou v žádném případě obstát. Z tohoto hlediska postup žalobce nelze považovat za dostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí.Neschopnost žalované úvěr splácet se ostatně projevila již při první splátce, kterou zaslala po splatnosti (byť pouze 2 dny); u následujících splátek doba úhrady po splatnosti narůstala či splátky nebyly již hrazeny vůbec. Fakticky tak bylo prokázáno, že žalovaná úvěruschopná nebyla.Vzhledem k výše uvedenému tak soud uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná pro nemravně vysoké úroky sjednávány úvěrujícím zcela záměrně, systematicky a s vědomím jejich neplatnosti a též ve smyslu ustanovení § 86, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, pro absenci řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany žalobce.Dále byla věc posouzena dle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle kterého platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 70 000 Kč, tedy tuto jistinu je povinen žalovaný žalobci vrátit. Žalovaná doposud uhradila žalobci částku 41 972 Kč, soud proto výrokem I. zavázal žalovanou k doplatku dluhu ve výši 28 028 Kč. V souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu č.j. 33 Cdo 3675/2021-262 ze dne 20. 4. 2022, nárok na zákonný úrok z prodlení vznikne žalobci až poté, co případně žalovaná nedodrží splatnost zbývající jistiny určenou soudem.Výrokem II. zamítl žalobu ve zbývajícím rozsahu nad rámec poskytnuté původní částky.O nákladech řízení rozhodl soud výrokem III. v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. Úspěšnější v této věci je žalovaná; ta však byla po celou dobu řízení neaktivní a žádné náklady jí nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.