8 C 57/2022

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní Mgr. Michaelou Novákovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 15 582,10 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5 000 Kč od 1. 9. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se zamítá v části o zaplacení</b> <b>- částky 4 918,59 Kč,</b> <b>- úroků z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 4 918,59 Kč od 1. 9. 2021 do zaplacení,</b> <b>- úroků z prodlení ve výši 10% ročně z částky 9 918,59 Kč od 20. 7. 2021 do 31. 8. 2021,</b> <b>- úroků z prodlení ve výši 1,5% ročně z částky 5 000 Kč od 1. 9. 2021 do zaplacení,</b> <b>- kapitalizovaných úroků ve výši 11 848,53 Kč,</b> <b>- částky 5 663,51 Kč,</b> <b>- nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.</b> Žalobkyně se domáhala žalobou podanou soudu proti žalované zaplacení částky 15 582,10 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že jde o nárok vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 17. 9. 2018, kterou se žalovanou uzavřel věřitel - společnost [právnická osoba], [IČO]. Pohledávka byla žalobkyni postoupena. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce splnil zákonnou povinnost podle zákona o spotřebitelském úvěru a s odbornou péčí posoudil schopnost žalované zápůjčku splácet. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Z listinných důkazů a tvrzení žalobkyně soud zjistil následující právně významné skutečnosti: Z obsahu smlouvy o úvěru bylo zjištěno, že věřitel – společnost [právnická osoba], [IČO], poskytl dne 17. 9. 2018 žalované - spotřebitelce - peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to na základě smlouvy evidované pod [číslo]. Žalovaná se zavázala zápůjčku pravidelně splácet v 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč, a to včetně poplatků a úroků ve výši 12 888 Kč Celkem se žalovaná zavázala zaplatit částku 27 888 Kč. Z tvrzení žalobkyně plyne, že žalovaná na předmětnou smlouvu uhradila částku ve výši 10 000 Kč. Z obsahu smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 7. 2021 bylo zjištěno, že původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni. Z písemného oznámení o postoupení a z dokladu o odeslání bylo zjištěno, že postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno, v tomto oznámení byla také stanovena lhůta k zaplacení předmětné pohledávky a to do 31. 8. 2021. Z písemné výzvy bylo zjištěno, že advokát žalobkyně před podáním žaloby vyzval žalovanou k zaplacení jistiny s příslušenstvím. Nebylo zjištěno, že poskytovatel úvěru dříve, než přenechal žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, s odbornou péčí posoudil schopnost žalované – spotřebitelky – úvěr splácet. Žalobkyně tvrdila, že původní věřitel zaznamenal údaje získané od žalované do žádosti o úvěr. V této žádosti žalovaná uvedla, že její příjem byl ve výši 11 903 Kč měsíčně, její výdaje byly ve výši 8 590 Kč měsíčně. Žalovaná dále uvedla, že bydlí v nájmu a má jednu vyživovací povinnost. Právní předchůdce žalobkyně zkoumal pouze pracovní smlouvu a výplatní pásky, výpis z bankovního účtu žalované ani další významné podklady/dokumenty neověřoval. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že původní věřitel poskytl žalované dne 17. 9. 2018 peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, aniž s odbornou péčí posoudil schopnost žalované – spotřebitelky – úvěr splácet. Smlouva o úvěru je tudíž neplatná. Přijetím částky 15 000 Kč se žalovaná bezdůvodně obohatila a je její povinností bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat. Žalovaná dosud vydala částku 10 000 Kč, v době rozhodování soudu měla tak žalovaná povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč a byla se zaplacením v prodlení. Okamžik prodlení nastal uplynutím lhůty k zaplacení, tedy prvním dnem prodlení byl 1. 9. 2021. Soud jednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o zápůjčce vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Dále byla věc posouzena dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Bylo zjištěno, že původní věřitel a žalovaná jednali o uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku. Původní věřitel před poskytnutím peněžitých prostředků ve smyslu § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí neposuzoval schopnost žalované – spotřebitelky – splácet poskytnuté peněžní prostředky. Podle ustanovení § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tato ustanovení lze aplikovat i na hotovostní zápůjčku. Pro původního věřitele – podnikatele – podle ustanovení § 433 občanského zákoníku platilo, že jako podnikatel vystupující vůči žalované v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byl původní věřitel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a se žalovanou jako spotřebitelkou jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností věřitele (§ 86, § 87) před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Žalovaná – spotřebitelka – byla ve vztahu s podnikatelem – poskytovatelem zápůjčky slabší stranou, a byla tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněna. Žalovaná neměla před uzavřením smlouvy dostatek profesionálních zkušeností v oboru peněžnictví a neměla možnost stanovovat si smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnosti smlouvy, a to i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. K tomuto závěru vede rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Poskytovatel úvěru či zápůjčky je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. V daném případě původní věřitel nesplnil povinnost původního věřitele řádně posoudit úvěruschopnost žalované – spotřebitelky na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy o zápůjčce. Podle § 2993 občanského zákoníku platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V řízení bylo zjištěno, že žalovaná přijala peněžitou částku 15 000 Kč, ze které uhradila částku 10 000 Kč. Soud výrokem rozsudku pod bodem I uložil žalované povinnost vrátit žalobkyni plnění ve výši 5 000 Kč. Pohledávka z bezdůvodného obohacení byla postoupena dle § 1879 občanského zákoníku O povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úroky z prodlení soud rozhodl dle § 1970 občanského zákoníku, dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a dle úředního sdělení České národní banky o úpravě základních úrokových sazeb. Výrokem rozsudku pod bodem II pak soud žalobu ve zbytku požadovaného nároku zamítl. Jestliže byla smlouva o úvěru neplatná, nebyly mezi účastníky řízení platně sjednány platby úroků a poplatků. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (výrok III) vychází z ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu s ohledem na poměrný úspěch účastníků ve věci. Ve věci byla úspěšnější žalovaná, té však náklady řízení nevznikly, soud je proto nepřiznal žádnému z účastníků. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu.