8 C 80/2025

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní JUDr. Zuzanou Hunalovou ve věci žalobce:Jméno žalobce., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované:Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 10 700 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 504 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 1 504 Kč od 17. 5. 2011 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žaloba se ve zbývající části, kterou se žalobkyně domáhala dále zaplacení částky 9 196 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 8 107,17 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 9 196 Kč ve výši 7,05 % ročně od 28. 9. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 3. 9. 2024 po žalované domáhala zaplacení částky 10 700 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi jejím právním předchůdcem společností právnická osoba, IČO IČO a žalovanou, číslo smlouvy 384219168. V žalobě uvedla, že žalované byla poskytnuta půjčka ve výši 11 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit dlužnou částku v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 341 Kč, a to včetně poplatku ve výši 9 196 Kč. Žalovaná uhradila celkem částku 9 496 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř., protože účastníci s tímto postupem soudu souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Ze smlouvy o půjčce ze dne 15. 3. 2010 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované půjčku ve výši 11 000 Kč, s povinností návratu v 60 týdenních splátkách, a to včetně úhrady poplatku 9 196 Kč, s RPSN 224,29 % ročně. Ze zákaznické karty soud zjistil, že žalovaná uvedla, že žije v nájmu, již má u právnická osoba půjčku, má tři nezaopatřené děti, mzdu 11 000 Kč, další příjmy domácnosti 15 000 Kč, výdaje 16 900 Kč, bankovní účet nemá; z ověřených dokumentů je zaškrtnutý občanský průkaz a výměr podpory. Žalované byla zaslána předžalobní výzva. Soud učinil skutkový závěr, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované peněžní prostředky v celkové výši 11 000 Kč a žalovaná oproti tomu uhradila pouze částku 9 496 Kč. Právně soud věc posoudil s ohledem na datum uzavření smlouvy (15. 3. 2010) dle následujících ustanovení: Smlouva o půjčce byla sjednána v době platnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník a zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. Dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník platilo, že neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Ve smyslu § 40a obč. zák. pak šlo o neplatnost absolutní. Obdobný výklad ctí i aktuálně platný občanský zákoník č. 89/2012 Sb., dle jehož § 588 platí, že soud i bez návrhu přihlédne k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn.

III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Ze závěrů Ústavního soudu mimo jiné vyplývá, že zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle § 588 o.z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen směrnice o spotřebitelském úvěru), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu). Nelze konstatovat, že nebylo povinností právního předchůdce žalobkyně zkoumat úvěruschopnost dlužníka. Zkoumání úvěruschopnosti bylo povinností úvěrující společnosti i za účinnosti zák. č. 321/2001 Sb., jelikož povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá ze základních principů bez ohledu na to, zda je tato povinnost v zákoně výslovně zakotvená (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III ÚS 4129/18). Ačkoliv tedy v době uzavření smlouvy o úvěru neexistovaly zákonné předpisy, povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka je s ohledem na závěry Ústavního soudu nutné dovodit, že právní předchůdce žalobce tuto povinnost měl a nesplnil ji. Soud aplikoval výše uvedená ustanovení a zhodnotil, že při zkoumání schopností žalované půjčku splácet právní předchůdce žalobkyně neprověřil, zda je žalovaná schopna půjčku splácet. Právní předchůdce žalobkyně nevyvinul v podstatě žádné úsilí k tomu, aby ověřil, jaké má dlužník příjmy a výdaje. Neověřil pracovní smlouvu, nájemní smlouvu ani další uváděné příjmy domácnosti. Neuvedl, v jaké výši je další půjčka žalované a zda tuto půjčku řádně hradí. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Právní předchůdce žalobkyně nepostupoval s odbornou péčí a řádně neposoudil úvěruschopnost žalované. Pokud jde o RPSN 224,29 % ročně, soud toto posoudil dle § 658 obč. zák. jako rozporné s dobrými mravy, neboť zákon stanovil, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Z veřejně dostupných údajů na internetu vyplývá, že v roce 2010 se obvyklé RPSN ve smlouvách o půjčce pohybovalo kolem 20 %. I s přihlédnutím k charakteru nebankovního poskytovatele půjčky, nemůže RPSN ve výši 224 % ročně obstát jako souladné s dobrými mravy. Soud k tomu poukazuje též na rozhodnutí ve věci C-520/21 ze dne 15. 6. 2023: „kdyby vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících ujednání v takových smlouvách, mohlo by být ohroženo splnění dlouhodobého cíle stanoveného v článku 7 směrnice 93/13. Tato možnost by totiž přispívala k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele tím, že se taková zneužívající ujednání vůči spotřebiteli prostě a jednoduše neuplatní, a to v tom smyslu, že prodávající a poskytovatelé by byli i nadále sváděni k používání uvedených ujednání, jelikož by věděli, že i kdyby mělo být rozhodnuto o jejich neplatnosti, vnitrostátní soud bude moci smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit, takže jejich zájmy budou tímto způsobem přesto zajištěny.“ Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná ve smyslu ustanovení § 39 a § 658 obč. zák. Dále byla věc posouzena dle § 457 obč. zák., dle kterého platí, je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. V řízení bylo zjištěno, že žalovaná od právního předchůdce žalobkyně přijala peněžitou částku 11 000 Kč a žalovaná oproti tomu vrátila pouze částku 9 496 Kč, soud výrokem rozsudku pod bodem I. uložil žalované povinnost vrátit žalobkyni i zbývajících 1 504 Kč. O povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úroky z prodlení soud rozhodl podle § 369 odst. 1 obchodního zákoníku, který stanoví, že pokud není ve smlouvě dohodnuta sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit úroky z prodlení určené podle nařízení vlády; nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb. stanovilo, že výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů. Výše úroků z prodlení se určuje podle repo sazby platné k prvnímu dni prodlení. Právní předchůdce žalobce nepřistoupil k zesplatnění úvěru, žalovaný byl tedy v prodlení marným uplynutím sedmidenní lhůty následující po dni splatnosti poslední splátky, tj. od 17. 5. 2011. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, soud postupoval v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. V usnesení ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, v němž se zabýval výkladem ustanovení § 142 odst. 1 a 2 o.s.ř., Nejvyšší soud uzavřel, že úspěch účastníka v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně příslušenství, tj. uplatněných úroků, včetně úroků z prodlení. Žalobkyně se domáhala jistiny 10 700 Kč a kapitalizovaného příslušenství ve výši 8 107,17 Kč, přičemž úspěšná byla co do částky 1 504 Kč. Úspěšnější ve sporu byla žalovaná, která však v průběhu řízení zůstala nečinná a žádné náklady řízení jí nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Lhůtu k plnění dle výroku I. tohoto rozsudku soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. třídenní. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě patnácti dnů od doručení písemného vyhotovení rozsudku ke Krajskému soudu v Hradci Králové prostřednictvím Okresního soudu v Hradci Králové ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo návrh na exekuci.