8 C 99/2025

Plný text

Okresní soud v Hradci Králové rozhodl soudkyní JUDr. Zuzanou Hunalovou ve věci žalobce: Jméno žalobce A ., IČO IČO žalobce A sídlem Adresa žalobce A : nábřeží Jméno žalobce B Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného : Adresa žalovaného o zaplacení částky 81 225,75 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 22 758 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žaloba se v celém zbývajícím rozsahu, v níž se žalobce dále domáhal částky 58 467,75 Kč s příslušenstvím, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 18. 3. 2025 po žalovaném domáhal zaplacení částky 81 225,75 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru uzavřené se žalovaným dne 22. 2. 2023, číslo úvěru , Anonymizováno, . Nárok zdůvodňoval tak, že po prověření úvěruschopnosti žalovaného mu poskytl úvěr ve výši 60 000 Kč. Žalovaný se na základě smlouvy zavázal úvěr splácet ve 48 splátkách ve výši 3 707 Kč měsíčně s výší nominální úrokové sazby 69,09 % ročně. Žalovaný uhradil do data zesplatnění úvěru částku 22 242 Kč, poté se dostal do prodlení delšího 65 dní, v důsledku čehož žalobce úvěr zesplatnil k datu 17. 12. 2023. K tomuto dni se tak novou jistinou stala původní neuhrazená jistina a přirostlé úroky (68 249,80 Kč), tedy žalobce nově požadoval úroky z prodlení z této nové jistiny. Po zesplatnění úvěru uhradil žalovaný ještě částku 15 000 Kč. Žalobce žádal dále smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou.

2. Soud zjistil o skutkovém stavu následující skutečnosti z níže uvedených důkazů:Na základě žádosti o úvěr byl dne 22. 2. 2023 žalovanému na účet zaslán úvěr ve výši 60 000 Kč s tím, že se žalovaný zavázal tento úvěr hradit v pravidelných 48 měsíčních splátkách po 3 707 Kč s úrokem 69,09 % ročně, RPSN 95,76 % (viz předsmluvní formulář, oznámení o schválení úvěru, smlouva o úvěru ze dne 22. 2. 2023, potvrzení o vyplacení úvěru, doklad o vyplacení úvěru, dodatek č. , hodnota, smlouvy potvrzující způsob uzavření smlouvy na dálku, dokument o postupu uzavření smlouvy). Žalovaný uhradil v období 12. 4. 2023 – 12. 2. 2024 částku celkem 22 242 Kč. Již první splátku uhradil 18 dní po splatnosti, stejně tak každou z následujících splátek uhradil několik dní po splatnosti (5-399 dní po splatnosti) a zpravidla v několika platbách (viz karta klienta s přehledem splácení).Před uzavřením smlouvy o úvěru žalobce vyhotovil výpis z registru SOLUS (viz výpis ze dne 22. 2. 2022) a ověřil jeho příjem za měsíce 12/2022 a 01/2023 (viz potvrzení o přijetí platby od zaměstnavatele). Tento příjem korespondoval s příjmem uvedeným v hodnocení klienta, kde byly dále informace o tom, že je žalovaný ženatý, nežije s manželkou ve společné domácnosti, žije u rodičů, má splátku 1 604 Kč u žalobce, jinak další závazky nemá.Z úřední činnosti soud zjistil, že proti žalovanému bylo vedeno několik dalších řízení. Např. sp. zn. 9 C 370/2024 o dluh vzniknutý z půjčky ze dne 22. 7. 2022. Dále pod sp. zn. 38 C 77/2025 bylo vedeno řízení mezi totožnými účastníky, kdy žalobce uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru již 20. 8. 2022.Žalobce zaslal žalovanému zesplatňující dopis ke dni 17. 12. 2023 a následně předžalobní výzvu.

3. Soud učinil ve věci skutkový závěr, že žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 60 000 Kč se zápůjční úrokovou sazbou 69,09 % ročně a žalovaný před podáním žaloby uhradil celkem 37 242 Kč.Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

4. Soud předně hodnotil úvěrovou smlouvu včetně úroku ve výši 69,09 % ročně. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 9. 2020, č. j. 32 Cdo 1490/2019-175 navázal na svou bohatou judikaturu pro předchozí občanský zákoník a konstatoval, že i podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 platí, že smluvní volnost stran podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z ustanovení § 1 odst. 2 a § 547 o. z., a že právní jednání, které se příčí dobrým mravům, je třeba posoudit jako neplatné (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z.). Soud v této věci posoudil, že smluvené úroky se vymykají i adekvátnímu zvýšení plynoucím z podnikatelského rizika poskytovatele úvěrů jakožto nebankovní instituce. Soud proto uzavřel, že ujednaná výše smluvního úroku se příčí dobrým mravům.

5. K tomu lze dále odkázat na stručný a výstižný závěr z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 47 Co 87/2023-81 dle kterého pokud jsou smlouvy s nemravně vysokými úroky sjednávány úvěrujícím zcela záměrně, systematicky a s vědomím jejich neplatnosti, je absolutně neplatná celá smlouva a nikoliv jen oddělitelné ujednání o nemravných úrocích. Ustanovení § 576 o. z. nelze na takové případy aplikovat. Rovněž z judikatury Soudního dvora plyne, že by neměl být považován za neplatný pouze úrok („odměna“), tj. neměl by být soudem pouze měněn sjednaný úrok na úrok obvyklý, jelikož takový postup vede k setrvávání poskytovatelů na jejich nemravných praktikách. Viz rozhodnutí ve věci C520/21 ze dne 15. 6. 2023: „kdyby vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících ujednání v takových smlouvách, mohlo by být ohroženo splnění dlouhodobého cíle stanoveného v článku 7 směrnice 93/13. Tato možnost by totiž přispívala k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele tím, že se taková zneužívající ujednání vůči spotřebiteli prostě a jednoduše neuplatní, a to v tom smyslu, že prodávající a poskytovatelé by byli i nadále sváděni k používání uvedených ujednání, jelikož by věděli, že i kdyby mělo být rozhodnuto o jejich neplatnosti, vnitrostátní soud bude moci smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit, takže jejich zájmy budou tímto způsobem přesto zajištěny.“6. Dále pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, podle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen směrnice o spotřebitelském úvěru), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu).

7. Pokud jde o charakter odborné péče, tak lze zmínit též judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž tento soud dospěl k názoru, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka a klíčová je povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Dále dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Ke stejným závěrům dospěl i soudní dvůr Evropské Unie v Rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.

8. Soud aplikoval výše uvedená ustanovení a na ně navazující judikaturu rovněž na právě projednávanou věc a zhodnotil, že při zkoumání schopností žalovaného úvěr splácet žalobce neprověřil zejména žádné výdaje žalovaného. Minimální obezřetnost, kterou může poskytovatel nebankovních úvěrů vynaložit, je vyžádání výpisů z účtu žadatele o úvěr, aby v minimální míře dostál prověření jeho příjmů a výdajů. S ohledem na interní databázi soudu ve věci žalovaného soud má povědomí o tom, že v době podpisu úvěrové smlouvy měl žalovaný i další závazky, což by žalobce při vynaložení odborné péče musel zjistit. Žalobce řádně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného, dostatečně neověřil zejména jeho výdaje, kterými mohly (a reálně i byly) jiné půjčky. Poskytnuté podklady žalobcem představují pouze formální vyhovění standardním požadavkům na zkoumání úvěruschopnosti, avšak při důkladném bližším zkoumání nemohou v žádném případě obstát. Z tohoto hlediska postup žalobce nelze považovat za dostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí. Neschopnost žalovaného úvěr splácet se ostatně projevila již při první splátce, kterou zaslal po splatnosti (18 dnů); u následujících splátek doba úhrady po splatnosti narůstala či splátky nebyly již hrazeny vůbec. Fakticky tak bylo prokázáno, že žalovaný úvěruschopný nebyl.

9. Vzhledem k výše uvedenému tak soud uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná pro nemravně vysoké úroky sjednávány úvěrujícím zcela záměrně, systematicky a s vědomím jejich neplatnosti a též ve smyslu ustanovení § 86, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, pro absenci řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany žalobce.

10. Dále byla věc posouzena dle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle kterého platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč, tedy tuto jistinu je povinen žalovaný žalobci vrátit. Žalovaný doposud uhradil žalobci částku 37 242 Kč, soud proto výrokem I. zavázal žalovaného k doplatku dluhu ve výši 22 758 Kč. V souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu č.j. 33 Cdo 3675/2021-262 ze dne 20. 4. 2022, nárok na zákonný úrok z prodlení vznikne žalobci až poté, co případně žalovaný nedodrží splatnost zbývající jistiny určenou soudem.

11. Výrokem II. zamítl žalobu ve zbývajícím rozsahu nad rámec poskytnuté původní částky.

12. O nákladech řízení rozhodl soud výrokem III. v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. Úspěšnější v této věci je žalovaný; ten však byl po celou dobu řízení neaktivní a žádné náklady mu nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.