9 C 83/2020

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobce: ; anonymizováno jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; příjmení anonymizováno obec , IČO sídlem adresa zastoupený advokátkou anonymizováno jméno příjmení , příjmení sídlem adresa o zaplacení 73 800 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost uvést do původního stavu pozemek žalobce [parcelní číslo] zapsaný v katastru nemovitostí na [list vlastnictví], [katastrální uzemí], a to tím způsobem, že vyveze obsah skládky nacházející se na tomto pozemku, obnoví polní přístupovou cestu o šířce 4 m, jejíž povrch tvořila hlína a kamení, kdy konkrétní umístění a směr, kudy cesta vedla přes předmětný pozemek, jsou zachyceny v plánku, který tvoří přílohu tohoto rozsudku, dále zarovná pozemek od nerovností, zatravní jej a zalesní smrkovým porostem, přičemž konkrétní umístění zatravněné a zalesněné plochy je rovněž znázorněno v plánku, který tvoří přílohu tohoto rozsudku, a kterou se dále domáhal vůči žalovanému zaplacení 60 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 27. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> <b>III. Ustanovenému zástupci [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátovi se sídlem [adresa], se přiznává odměna za zastupování, náhrada hotových výdajů a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 82 715,60 Kč.</b> <b>IV. Státu se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.</b> 1. Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu 27. 1. 2020, již následně v průběhu řízení prostřednictvím zástupce, kterého mu soud k jeho žádosti ustanovil, doplnil a upřesnil, domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost uvést do původního stavu pozemek parc. [číslo] zapsaný v katastru nemovitostí na [list vlastnictví], k. ú. [anonymizováno], přičemž k uvedení do původního stavu mělo dojít tím způsobem, že žalovaný vyveze obsah skládky nacházející se na zmíněném pozemku, obnoví polní přístupovou cestu o šířce 4 m, jejíž povrch tvořila hlína a kamení, zarovná pozemek od nerovností, zatravní jej a zalesní smrkovým porostem. Konkrétní umístění a směr cesty, která měla být dle žalobce obnovena, přes předmětný pozemek, jakož i konkrétní umístění zatravněné a zalesněné plochy, jejichž obnovu žalobce rovněž požadoval, bylo zachyceno v plánku, který tvoří přílohu tohoto rozsudku. Vedle zmíněného nároku na uvedení pozemku do původního stavu dále žalobce požadoval po žalovaném zaplacení 11 332 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ode dne podání žaloby, tj. od 27. 1. 2020, do zaplacení. Žalobu zdůvodnil tím, že je od roku 1977 z titulu dědictví vlastníkem shora uvedeného pozemku, který byl, stejně jako další pozemky, které žalobce vlastní v katastrálním území Pohora, v době, kdy žalobce tyto pozemky zdědil, v užívání tehdejší socialistické organizace dle tehdy platných předpisů, konkrétně v užívání Zemědělského družstva [obec] u [obec], [IČO] (dále jen„ právní předchůdce žalovaného“). To zaniklo k datu 1. 1. 1993, přičemž žalovaný se stal jeho právním nástupcem. V uvedené době, kdy předmětný pozemek žalobce nabyl do svého vlastnictví, byl na tomto pozemku les, tůň na pití zvěrstva, přes pozemek vedly dvě cesty, které mířily k veřejné komunikaci k lesu na pozemku parc. [číslo] údolí zvané„ [obec]“, jež se na pozemku nacházelo, bylo čisté, sekalo se, udržovalo se a užívalo. Na hranici pozemku sousedícího s polní a obecní cestou bylo kamenné oplocení o výšce 1,7 m a šířce 0,5 m. Někdy v roce 1987 začalo být údolí bez vědomí a souhlasu žalobce zaváženo nejrůznějším materiálem a byla na něm zřízena skládka. Údolí původně zavezl zeminou právní předchůdce žalovaného v rámci rekultivace při stavbě zemědělských objektů v k. ú. [obec], následně byl na pozemek jím i obyvateli obce Sebranice vyvážen odpad nejrůznějšího druhu. Právní předchůdce žalovaného prováděl jakousi správu skládky, za její provoz byl odpovědný jeho zaměstnanec pan [příjmení]. Celkovou kubaturu skládky navezené na jeho pozemek žalobce odhadl na 10 000 m³, z čehož by přibližně 80 % měla tvořit zemina. Skládka jako taková byla od samého počátku nelegální, nikdy nebyla příslušnými orgány povolena, nikdy k ní nebylo vydáno stavební povolení, nebylo dohledáno ani rozhodnutí o rekultivaci. Aktuálně se na pozemku parc. [číslo] nachází divoká skládka široká přibližně 15 m, dlouhá cca 42 m a vysoká cca 10 m. Její přesné složení není známo, nicméně již jen zběžným pohledem lze zjistit, že jsou zde uloženy např. pneumatiky, barely, spreje, asfalt, barvy, stavební suť i další odpady různého druhu. Žalobce se po mnoho let snažil domoci odstranění skládky ze svého pozemku, a to ať už cestou správních řízení, tak i několika civilními žalobami, které v minulosti podal u zdejšího soudu. Ani v jednom z řízení, která byla na základě těchto žalob zahájena, však nedošlo k vydání meritorního rozhodnutí. V důsledku zavezení skládkou došlo ke zrušení polní cesty vedoucí údolím k lesu, který se nachází na pozemku žalobce parc. [číslo]. Žalobci tak bylo znemožněno tento les užívat a udržovat. [ulice] porost navíc poškozuje voda vytékající ze skládky, pravděpodobně kontaminovaná. Les je přitom chráněnou oblastí vodního zdroje pro potok [příjmení]. S ohledem na to, že je žalobce složením skládky na jeho pozemku dlouhodobě omezen ve výkonu svého vlastnického práva, domáhal se uvedení pozemku parc. [číslo] do stavu, v jakém byl předtím, než na něj začal být navážen odpad, a rovněž požadoval po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení, které dle žalobce spočívalo v tom, že právní předchůdce žalovaného a následně též sám žalovaný bez souhlasu žalobce až do nynějška užívá jeho pozemky a znemožňuje žalobci, aby tyto užíval sám. Tím, že právní předchůdce žalovaného nevyvezl zeminu na řádnou legální skládku, nemusel vynaložit peněžní prostředky na úhradu poplatků za skladování odpadu, čímž nepochybně získal finanční prospěch. Zároveň se obohatil (a žalovaný doposud stále obohacuje) tím, že neoprávněně užívá pozemek žalobce k uložení odpadu. Žalobce vyčíslil výši bezdůvodného obohacení, které na jeho úkor mělo žalovanému vzniknout, na částku v celkové výši 11 332 800 Kč. Ta sestávala v prvé řadě z částky 60 000 Kč představující obvyklé nájemné za užívání pozemku, na kterém je umístěna stavba (žalobce považoval analogicky skládku za stavbu), za dobu posledních tří let před podáním žaloby, kdy roční výše obvyklého nájemného za pronájem obdobného pozemku by dle žalobce činila 20 000 Kč. Zbývajících 11 272 800 Kč pak představovalo částku, kterou by podle žalobce žalovaný musel uhradit, pokud by svůj odpad umístil na oficiální a legální skládku. V neposlední řadě se žalobce domáhal rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 11 332 800 Kč za dobu ode dne podání žaloby, tj. od 27. 1. 2020, do zaplacení.

2. Žalovaný zpochybnil oprávněnost žalobou uplatněných nároků. V prvé řadě vznesl námitku věci pravomocně rozsouzené, přičemž poukázal na to, že usnesením zdejšího soudu ze dne 26. 3. 1997, č.j. 4 C 29/97/18, bylo zastaveno řízení vedené mezi týmiž účastníky, jehož předmětem byl nárok žalobce na odstranění navážky a kanálu včetně lesních staveb a rovněž nárok na údajné nájemné za užívání pozemku. Podle žalovaného brání zmíněné rozhodnutí tomu, aby byla tatáž věc soudem projednávána znovu. Žalovaný dále namítal, že soud vůbec nemá pravomoc daný spor rozhodnout, neboť žalobce se domáhá uložení povinnosti navrátit situaci do původního stavu, tedy odstranit černou skládku. Tato problematika však spadá podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, do pravomoci orgánů ochrany přírody, nikoliv civilního soudu. Zároveň uplatnil též námitku promlčení, kterou zdůvodnil tím, že pokud by na jeho straně skutečně vzniklo bezdůvodné obohacení za tzv. skládkovné, stalo by se tak již v roce 1987. Žalovaný navíc není v řízení pasivně legitimován, neboť není původcem jakéhokoliv odpadu, a pokud nějaký odpad byl na pozemek žalobce ukládán, nebylo to ze strany žalovaného. Ten byl pouze ochoten dané místo správcovat, což jej však nečiní odpovědným za stav pozemku. Pokud vůbec existuje nárok žalobce na jeho uvedení do původního stavu, měl by být uplatněn vůči původci odpadu, případně zřizovateli skládky nebo osobě odpovědné za určení daného místa jako místa vhodného k rekultivaci. Na danou věc navíc dopadá právní úprava zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen„ zákon o půdě“). Z konstantní judikatury k tomuto zákonu přitom vyplývá, že zákon o půdě vychází z principu, podle něhož se pozemek vydává ve stavu, ve kterém se nachází ke dni, který je pro jeho vydání rozhodný. Případné znehodnocení„ navážkou“,„ skládkou“, atd., k nimž došlo před restituční obnovou, mohou být relevantní jen coby odchylky od této zásady, jestliže ji zákon o půdě výslovně zakotvil, a tak tomu v dané věci není. Oprávněná osoba nemůže proti povinné osobě uplatňovat jiné nároky související s vydávanou věcí, než které jsou uvedeny v zákoně o půdě. Ten přitom náhradu za znehodnocené pozemky neupravuje. Pokud by snad měl být uplatněný nárok založen na zanedbání péče řádného hospodáře ze strany žalovaného, pak by se jednalo o nárok z titulu odpovědnosti za škodu, tedy nárok promlčený. Žalobce byl navíc jakožto vlastník pozemku v době, kdy docházelo k ukládání odpadu na tento pozemek, povinen se tomuto navážení bránit a zamezit tak navýšení vzniklé škody. To však neučinil, čímž porušil svou základní prevenční povinnost, navíc nelze ani vyloučit, že v té době s navážkou souhlasil. Pokud tak nemohl učinit za právních poměrů platných v roce 1987, nic mu nebránilo, aby podal příslušnou žalobu po změně režimu, nejpozději v roce 1990. V rámci zachování právní jistoty a předvídatelnosti nelze umožnit zásah do pokojného stavu po třiceti letech. Provedenou navážkou navíc byla navýšena hodnota i užitná schopnost předmětného pozemku žalobce, který pozemek nyní může nerušeně užívat, vyjma části, na níž nedošlo k dokončení rekultivace, neboť to žalobce zakázal. Na straně žalobce tedy podle žalovaného nedošlo k žádné reálné újmě. Ze všech popsaných důvodů žalovaný navrhl podanou žalobu buď odmítnout z důvodu procesních nedostatků popsaných shora, nebo ji zamítnout jako nedůvodnou.

3. V průběhu řízení žalobce upravil svá skutková tvrzení v tom smyslu, že jeho rodiče se nikdy nestali členy právního předchůdce žalovaného. Ten jejich pozemky začal užívat bez jakéhokoliv právního titulu, a to dokonce i z pohledu tehdy platných předpisů. Pokud po změně režimu v roce 1992 dal žalobce žalovanému písemnou výpověď z nájmu svých pozemků, a to i pozemku zatíženého skládkou, neznamená to, že by tímto uznal, že na věc dopadá právní úprava obsažená v zákoně o půdě, k uvedenému kroku přistoupil proto, že to po něm právní předchůdce žalovaného požadoval a žalobce neviděl jinou možnost, jak se domoci navrácení pozemků do jeho výhradního užívání. Vzhledem k tomu, že rodiče žalobce nikdy nebyli členy družstva, na věc nemohou dopadat zákony o zemědělském družstevnictví a z ničeho tedy nevyplývá, že by právnímu předchůdci žalovaného k pozemku zatíženému skládkou vzniklo právo družstevního užívání. Tím pádem ve věci nelze aplikovat ani zákon o půdě, a to tím spíše, že předmětný pozemek parc. [číslo] nebyl fakticky využíván k zemědělské výrobě, ale byla na něm skládka, přičemž z konstantní judikatury vyplývá, že takový pozemek nespadá do působnosti zákona o půdě. Pokud žalobce vznesl vůči právnímu předchůdci žalovaného nárok na vyplacení transformačního podílu podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen„ zák. č. 42/1992 Sb.“), učinil tak pouze z toho důvodu, že vůči své osobě i svým rodinným příslušníkům cítil křivdu a považoval za spravedlivé, aby tato byla prostřednictvím vyplaceného transformačního podílu alespoň částečně odčiněna. Výpočet majetkového podílu žalobce v družstvu byl stanoven jednostranně právním předchůdcem žalovaného, výše tohoto podílu navíc byla mezi stranami sporná, o čemž svědčí fakt, že mezi účastníky bylo v minulosti v této věci vedeno u zdejšího soudu řízení sp. zn. 4 C 31/97.

4. Žalovaný na změnu v tvrzeních žalobce reagoval tak, že jeho právnímu předchůdci vzniklo k předmětnému pozemku právo družstevního užívání z titulu vstupu rodičů žalobce do družstva. V souvislosti s tím byl proveden vnos živého a mrtvého inventáře a rovněž došlo ke vzniku užívacího práva družstva k pozemkům rodičů žalobce, a to dle zákona č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví účinného do 30. 6. 1988 (dále jen„ zák. č. 122/1975 Sb.“). Po změně režimu žalobce požádal o přiznání podílu na transformaci družstva – právního předchůdce žalovaného a tento podíl mu byl přiznán, přičemž jeho součástí byla mimo jiné i náhrada za užívání pozemku parc. [číslo] právním předchůdcem žalovaného. Tato skutečnost dle žalovaného vyplývá z vyrozumění o majetkovém podílu založeném ve spise sp. zn. 4 C 31/97, podle něhož byla žalobci mimo jiné přiznána náhrada za vnesené pozemky o výměře 7, [číslo] ha. Přitom právě pozemky o uvedené výměře žalobce zdědil od svých rodičů. Nezbytným předpokladem pro přiznání majetkového podílu v zemědělském družstvu podle zák. č. 42/1992 Sb. v situaci, kdy žalovaný nebyl členem družstva, byla skutečnost, že žalobce jakožto oprávněná osoba byl vlastníkem půdy a ostatního majetku užívaného družstvem ke dni účinnosti zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví (dále jen„ zák. č. 162/1990 Sb.“), tedy k datu 15. 5. 1990. Z uvedeného je dle žalovaného zřejmé, že jeho právnímu předchůdci muselo svědčit právo družstevního užívání k předmětnému pozemku založené § 37 zák. č. 122/1975 Sb. Toto právo pak podle § 22 odst. 1 písm. a) zákona o půdě k datu účinnosti tohoto zákona zaniklo a transformovalo se podle § 22 odst. 3 zákona o půdě v nájemní vztah.

5. Při jednání, které se ve věci konalo dne 20. 7. 2021, vzal žalobce podanou žalobu částečně zpět co do částky 11 272 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 27. 1. 2020 do zaplacení, tj. co do částky, která měla představovat poplatek za odpad skladovaný na předmětné skládce, a tedy z pohledu žalobce bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalovaného. S ohledem na toto zpětvzetí postupoval soud podle § 96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a řízení v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby usnesením vyhlášeným do protokolu zastavil (č.l. 86 verte), aniž by se žalovaného tázal na to, zda souhlasí s navrhovaným zpětvzetí, neboť k tomu došlo ještě před započetím jednání ve věci (§ 96 odst. 3 a 4 o. s. ř.).

6. Z účastnické výpovědi žalobce soud zjistil, že jeho rodiče byli v roce 1958 z důvodu zvyšujících se norem, které již nebyli schopni dále plnit, nuceni vstoupit do jednotného zemědělského družstva – právního předchůdce žalovaného. Žalobce tehdy ukončil základní školu a byl nucen začít v družstvu pracovat. Na pozemku parc. [číslo] družstvo od počátku pouze sekalo trávu a sklízelo zde usušené seno, k žádné jiné zemědělské činnosti užíván nebyl, v podstatě se jednalo o rokli. Zavážení odpadu na pozemek započalo na konci 70. let minulého století. V té době byl pozemek částečně zatravněn a zalesněn, nacházelo se na něm napajedlo pro divokou zvěř. Na pozemek byla nejprve zavážena zemina, následně pak odpad všeho druhu. Původně zalesněnou část pozemku právní předchůdce žalovaného nechal ještě v průběhu 70. let vykácet. Původní stav, jehož obnovení se žalobce domáhal prostřednictvím podané žaloby, odpovídal stavu, v jakém byl pozemek v roce 1976. Zavážení odpadu bylo podle názoru žalobce ukončeno ještě před rokem 1989. Právní předchůdce žalovaného pozemek užíval až do roku 1992, kdy mu žalobce zaslal písemnou výpověď z nájmu. Následně na pozemku začal hospodařit [jméno] [příjmení]. Rekultivace skládky prováděná právním předchůdcem žalovaného proběhla tím způsobem, že odpad byl zarovnán do roviny a na něj byla navezena vrstva asi 30 cm hlíny, v níž se nacházely kameny. Dokončení rekultivace žalobce neumožnil, neboť k ní právní předchůdce žalovaného z jeho pohledu vůbec nebyl oprávněn, stejně jako k ukládání odpadu na pozemek žalobce, proto žalobce požadoval uvedení pozemku do původního stavu. Ze strany právního předchůdce žalovaného byla žalobci poskytnuta náhrada za vykácený les, který se nacházel na pozemku parc. [číslo]. Žalobce se rovněž přihlásil jako oprávněná osoba do transformace právního předchůdce žalovaného, v jejímž rámci mu byl přiznán transformační podíl za vnesený inventář a pozemky. Naopak nebyl brán v potaz jeho pracovní poměr k družstvu.

7. Ze svědecké výpovědi [jméno] [příjmení] soud zjistil, že dotyčný hospodaří jako zemědělec na pozemcích v lokalitě [anonymizováno], tedy v místě, kde se nachází i pozemek žalobce parc. [číslo] to od roku 1992. Vlastnictví k některým pozemkům v lokalitě však získal již v 70. letech minulého století a poměry v daném místě jsou mu tak známy. K zavážení odpadu docházelo již v roce 1978, odpad na dotčené pozemky vozil v podstatě každý, ať už se jednalo o obce, občany nebo jiné subjekty. Právní předchůdce žalovaného vzniklou skládku užíval, vozil na ni svůj odpad, např. zeminu, suť nebo kamení, ale i nebezpečný odpad z přidružené textilní výroby. Předtím, než započalo zavážení odpadu na pozemek parc. [číslo] byla na pozemku louka, kterou užíval právní předchůdce žalovaného a nechával ji k dispozici svým členům, kteří si na louce mohli sušit trávu. Přes pozemek původně vedla polní cesta, její povrch byl kamenitý, na pozemku rostla vrba a dvě břízy a nacházely se na něm i další stromy. Aktuálně je část skládky zarovnána do roviny a překryta zeminou. V tomto stavu se skládka podle názoru svědka nacházela již v roce 1991, přibližně od roku 1993 přitom svědek uvedenou plochu seká.

8. Z výpisu z obchodního rejstříku soud zjistil, že právní předchůdce žalovaného byl k 1. 1. 1993 přeměněn na základě privatizačního projektu na [právnická osoba], a.s., [IČO], se sídlem [obec] u [adresa], a žalovaného.

9. Z identifikace parcel vyhotovené Střediskem geodézie v [obec] dne 5. 3. 1974, jakož i z rozhodnutí Státního notářství ve [obec] ze dne 7. 6. 1977, sp. zn. D 446/76, bylo zjištěno, že žalobce zdědil po svém otci [jméno] [příjmení] mimo jiné pozemky označené v pozemkové knize – pozemkovém katastru pod [číslo] v k. ú. Pohora. Tyto pozemky se dle obou citovaných dokumentů nacházely v užívání socialistické organizace.

10. Z výpisu z pozemkového katastru – identifikace parcel z 3. 9. 1992 bylo zjištěno, že celková výměra shora uvedených pozemků činila 7, [číslo] ha. Dle uvedeného výpisu byl uživatelem zmíněných pozemků právní předchůdce žalovaného.

11. Z hlášení změn do katastru nemovitostí z 9. 3. 2007 a rovněž ze souvisejícího výkazu dosavadního a nového stavu údajů katastru nemovitostí bylo zjištěno, že v rámci jednoduché pozemkové úpravy provedené dle zákona o půdě došlo k obnově vlastnických hranic některých pozemků žalobce v k. ú. [anonymizováno]. Pozemek žalobce nově v katastru nemovitostí evidovaný pod parc. [číslo] byl dle zmíněného hlášení v původní evidenci nemovitostí veden jako pozemky parc. [číslo] (jednalo se pouze o část zmíněného pozemku o výměře 5 103 m² označenou ve výkazu písm. a)), 419, 420 a 422, vše zapsáno na [list vlastnictví] pro k. ú. Pohora.

12. Z internetového výpisu z katastru nemovitostí pořízeného 6. 1. 2021 bylo zjištěno, že žalobce je aktuálně výlučným vlastníkem pozemku parc. [číslo] o výměře 15 199 m² zapsaného v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce], na listu vlastnictví [číslo] pro k. ú. [anonymizováno]. V katastru nemovitostí je zmíněný pozemek evidován jako trvalý travní porost, který náleží do zemědělského půdního fondu.

13. Z dopisu žalobce z 25. 8. 1992 bylo zjištěno, že žalobce písemně vypověděl nájemní vztah právního předchůdce žalovaného k jeho pozemkům v k. ú. Pohora z důvodu zamýšleného provozování zemědělské výroby, a to k 1. 10. 1992. Současně požádal o proplacení majetkového podílu vyplývajícího z transformace družstva a vydání vneseného živého a mrtvého inventáře.

14. Z dopisu právního předchůdce žalovaného ze 14. 10. 1992 soud zjistil, že právnímu předchůdci žalovaného byl doručen dopis žalobce uvedený v předchozím odstavci a že právní předchůdce žalovaného na tento dopis reagoval sdělením, že z důvodu rekultivace není možné ukončit nájem u přibližně 12 546 m².

15. Z protokolu ze dne 7. 5. 1998 bylo zjištěno, že kubatura skládky byla odhadnuta na 10 000 m³ s tím, že přibližně 80 % z celkového objemu skládky měla tvořit zemina. Skládka vznikala v rámci provádění náhradních rekultivací za zábor zemědělské půdy. Do tělesa skládky byl po dobu přibližně půl roku mimo jiné ukládán i tuhý domovní odpad.

16. Ze sdělení MÚ v [obec], stavebního úřadu, z 13. 9. 1995 bylo zjištěno, že zmíněný stavební úřad v minulosti žádnou skládku na pozemcích žalobce v k. ú. Pohora nepovoloval.

17. Ze sdělení MÚ [obec], odboru výstavby a územního plánování, z 11. 9. 2018 bylo zjištěno, že zmíněný stavební úřad nedohledal ve svém archivu žádné stavební povolení na skládku na pozemku žalobce.

18. Z dohody o náhradě za trvalé porosty uzavřené mezi účastníky dne 10. 8. 2002 bylo zjištěno, že žalobce a žalovaný se dohodli na vypořádání v souvislosti s náhradou za trvalé porosty na pozemcích žalobce parc. [číslo] tím způsobem, že žalovaný téhož dne vyplatil žalobci částku ve výši 9 000 Kč. Tím dle zmíněné dohody došlo k úplnému vypořádání vzájemných nároků účastníků vzniklých z užívání a ukončení užívání trvalých porostů.

19. Ze spisu zdejšího soudu vedeného pod sp. zn. 4 C 29/97 bylo zjištěno, že v uvedeném řízení se žalobce vůči žalovanému domáhal prořezání lesa, dosázení, vymýcení náletového porostu, odstranění skládky a kanalizace, chemického ošetření stromů a odstranění nevhodných a neúčelných krmelců pro zvěř na pozemcích parc. [číslo] v k. ú. [anonymizováno] a dále zaplacení finanční náhrady ve výši 263 252 Kč za vytěžené dřevo, způsobenou škodu na pozemcích a za nájem od 25. 8. 1992 až do doby řádného předání dle restitučního zákona a občanského zákona. Řízení bylo ukončeno usnesením zdejšího soudu ze dne 10. 9. 1997, č.j. 4 C 29/97-27, které bylo následně potvrzeno usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 1998, č.j. 17 Co 575/97-33, a jež nabylo právní moci dne 13. 2. 1998. Tímto usnesením bylo řízení zastaveno s ohledem na to, že žaloba neobsahovala zákonem požadované náležitosti a pro tento nedostatek nebylo možné v řízení pokračovat.

20. Ze spisu zdejšího soudu vedeného pod sp. zn. 4 C 30/97 bylo zjištěno, že v uvedeném řízení se žalobce vůči žalovanému domáhal mnohých nároků, které v průběhu řízení několikrát měnil. Nakonec vymezil předmět řízení tak, že se domáhal toho, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci nájemné za pozemky zatížené skládkou (parc. [číslo]) od roku 1985, nájemné za užívání trativodu od roku 1976 do doby rozhodnutí ve věci, náhradu za zrušené cesty na parcelách [číslo] nájemné za využívání části pozemku parc. [číslo] na lehké stavby soukromou osobou se souhlasem družstva od roku 1976 do doby vydání rozhodnutí, a nájemné ze všech pozemků od roku 1986 do roku 1992, kdy ze všech uvedených plateb žalobce současně požadoval 20% úrok z prodlení, dále aby byla žalovanému uložena povinnost uvést do původního stavu zděné oplocení s bránou a povinnost provést zaměření pozemků žalobce a vytyčení jejich hranic. Řízení bylo skončeno usnesením zdejšího soudu ze dne 28. 3. 2003, č.j. 4 C 30/97-220, které nabylo právní moci dne 16. 5. 2003 a jímž byla odmítnuta podání žalobce ze dne 15. 1. 1997, 6. 4. 2001, 31. 7. 2002 a 10. 3. 2003 z toho důvodu, že žaloba neobsahovala zákonem stanovené náležitosti a pro tento nedostatek nebylo možné v řízení pokračovat. V žalobě v uvedené věci žalobce tvrdil, že jeho rodiče v roce 1958 pronajali pozemky parc. [číslo] právnímu předchůdci žalovaného za výslovným účelem zemědělské produkce. Toto své tvrzení následně v průběhu řízení změnil, když ve svém vyjádření ze 14. 3. 2001 (č.l. 131 uvedeného spisu) uvedl, že jeho rodina byla v roce 1958 donucena vysokými kontingenty dodávek zemědělských produktů vstoupit do JZD. Z vyjádření referátu životního prostřední Okresního úřadu [obec] z 11. 5. 1999 (č.l. 52 předmětného spisu) bylo zjištěno, že skládkování na skládce nacházející se na pozemcích žalobce bylo ukončeno v roce 1992 a od té doby probíhala jednání mezi dotčenými stranami a rovněž monitorování skládky. Ta byla v době sepisu vyjádření z velké části zrekultivovaná, chybělo zrekultivovat pouze čelo skládky. V rámci uvedeného řízení byl dne 18. 10. 1999 [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], znalcem z oboru vodní hospodářství s rozšířením pro obor čistota ovzduší, se specializací na ochranu životního prostředí, exhalace, odpady, spalování, skládkování a využití odpadů, zpracován znalecký posudek. Z jeho obsahu (posudek je založen na č.l. 59 předmětného spisu) bylo zjištěno, že v letech 1985 až 1986 asi po dobu půl roku probíhalo v lokalitě [obec] zavážení odpadu obcí [obec]. Obsahem zavážky byl tehdy tuhý domovní odpad z obce, jehož součástí byl i odpad z přidružené výroby textilní galanterie suchou cestou. V tu dobu byla skládka užívána bez povolení i jinými občany, kteří sem zaváželi běžný komunální odpad. V jiném období obec skládku nevyužívala. Právní předchůdce žalované využíval danou lokalitu ke skládkování před rokem 1992, kdy na místo zavážel materiál z demolic a odpadní zeminu, zčásti rovněž zemědělský odpad. Proces ukládání odpadu na skládku nebyl nikým řízen. Stavební povolení na stavbu skládky nebylo nikdy vydáno, vlastní ukládání komunálního nebo zemědělského či jiného odpadu do tělesa skládky nebylo nikdy povoleno. V době vyhotovení znaleckého posudku bylo vlastní těleso skládky na povrchu z převážné části uzavřeno a rekultivováno, k rekultivaci nedošlo pouze u čela skládky a s ním související části povrchu, a to z toho důvodu, neboť žalobce na tomto místě asanační práce zakázal. Skládka byla s jistotou od roku 1992, ale pravděpodobně již od roku 1989 nebo dříve fakticky uzavřena a nedocházelo k jejímu oživování. Nebyly zjištěny žádné stopy po průniku povrchových přívalových vod, jejich prosakování skládkou a toxickém působení v okolí. Nedokončení rekultivace části skládky mělo za následek zaplevelení čela skládky a tím i ostatních pozemků v okolí v důsledku roznášení semen plevelů větrem. Dle znalce bylo zrekultivováno přibližně 84 % plochy provedených prací. Překrytí zeminou a zatravnění bylo dle znalce dostatečné k asanaci skládky v souladu s legislativou platnou v době vyhotovení posudku.

21. Ze spisu vedeného zdejším soudem pod sp. zn. 4 C 31/97 bylo zjištěno, že žalobce se žalobou podanou k soudu dne 15. 1. 1997 domáhal vůči žalovanému zaplacení 263 252 Kč s úrokem z prodlení od 11. 11. 1992 do zaplacení s odůvodněním, že uvedená částka měla představovat část podílu, který žalobci nebyl vyplacen v rámci transformace právního předchůdce žalovaného, ačkoliv mu být vyplacen měl. Z vyrozumění o majetkovém podílu vystaveného právním předchůdcem žalovaného (založeno na č.l. 6 spisu 4 C 31/97) soud zjistil, že v rámci jeho transformačního projektu dle zák. č. 42/1992 Sb. právní předchůdce žalovaného stanovil výši majetkového podílu žalovaného na částku 478 460 Kč. Dle zmíněného vyrozumění vnesl žalobce, respektive jeho právní předchůdci, do družstva pozemky v celkové výměře 7, [číslo] ha, dále živý inventář, stroje, hnůj, osivo a krmiva. Vypočtený majetkový podíl zahrnoval jak náhradu za vnesené pozemky, tak i za živý a mrtvý inventář. Žalobce v uvedeném řízení sporoval vypočtenou výši majetkového podílu zejména s ohledem na to, že podle jeho názoru ve výpočtu nebyly zahrnuty některé zrušené stavby, nájem za dobu užívání jeho majetku a jím odpracovaná doba v družstvu (blíže viz vyjádření žalobce na č.l. 22 spisu 4 C 31/97). Řízení bylo skončeno usnesením zdejšího soudu ze dne 6. 11. 1998, č.j. 4 C 31/97-43, který soud schválil smír účastníků, podle něhož se žalovaný zavázal vydat žalobci jeho transformační podíl ve výši 239 803 Kč k 7. 11. 1999. Zmíněné usnesení nabylo právní moc dne 5. 12. 1998.

22. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti, které by byly jakkoliv relevantní pro rozhodnutí ve věci.

23. Soud neprovedl některé další účastníky navržené důkazy. Jednalo se o oběma účastníky navrhované místní šetření, žalobcem navržený znalecký posudek, jímž měla být stanovena obvyklá cena, kterou by musel žalovaný zaplatit za užívání obdobných pozemků, jakým je pozemek zatížený skládkou, a žalovaným navrhovaný výslech svědka [jméno] [příjmení], který je zaměstnancem žalovaného a jenž měl být dle žalovaného schopen potvrdit fakt, že žalovaný, resp. jeho právní předchůdce, neužívá žádný z pozemků ve vlastnictví žalobce již od 1. 10. 1992.

24. Pokud jde o navrhované místní šetření, tento důkaz by měl jistě svou relevanci v situaci, pokud by bylo třeba zkoumat, které konkrétní pozemky ve vlastnictví žalobce jsou zatíženy skládkou, jaká je aktuální situace na místě samém, jaké je složení odpadu navezeného na předmětnou skládku, zda se již navezený odpad vlivem působení času a biologických procesů nestal součástí pozemku, zda je pravdivé tvrzení žalobce o tom, že skládka ohrožuje životní prostředí, atd. Soud však dospěl k závěru, že tyto skutečnosti nejsou pro rozhodnutí ve věci podstatné, neboť na věc dopadá právní úprava zákona o půdě, v důsledku čehož bez dalšího nemohou být nároky uplatněné v žalobě oprávněné (v podrobnostech soud odkazuje na další text tohoto odůvodnění). Proto soud důkaz místním šetřením neprovedl, neboť by se za daných okolností jednalo o důkaz nadbytečný. Totéž platí i ve vztahu k navrhovanému znaleckému posudku, neboť pokud žalobci nemohlo vzniknout právo na uvedení pozemku do původního stavu, respektive zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání pozemku zatíženého skládkou, postrádalo smyslu, aby se soud zabýval tím, jaká by byla obvyklá cena za užívání obdobného pozemku. Důkaz svědeckou výpovědí [jméno] [příjmení] by pak byl nadbytečný z toho důvodu, že skutečnost, která touto výpovědí měla být prokázána, tedy že žalovaný ani jeho právní předchůdce neužívají pozemky žalobce již od 1. 10. 1992, byla dostatečně prokázána jinými provedenými důkazy.

25. Všechny provedené důkazy soud hodnotil v souladu s § 132 o. s. ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž zároveň přihlížel i ke všemu, co účastníci v průběhu řízení tvrdili a co v řízení vyšlo najevo. Pro právní hodnocení věci mělo velký význam především to, kdy začal právní předchůdce žalovaného užívat pozemky rodičů žalobce, zda se rodiče žalobce stali členy právního předchůdce žalobce a v souvislosti s tím tedy„ vnesli“ své pozemky do tehdejšího JZD z titulu svého členství a v jakém období docházelo k zavážení odpadu na pozemky žalobce, kdy bylo toto zavážení ukončeno, respektive kdy došlo k ukončení užívání pozemků žalobce právním předchůdcem žalovaného. Tvrzení účastníků vztahující se k uvedeným skutečnostem se přitom v průběhu řízení měnila (zejména tedy pokud jde o tvrzení žalobce) a byla vzájemně více či méně protichůdná.

26. Žalobce ještě při jednání, které se ve věci konalo 13. 1. 2022, zcela ve shodě s tím, co uvedl v rámci své účastnické výpovědi, tvrdil, že jeho rodiče byli v 50. letech minulého století nuceni vstoupit do JZD, v důsledku čehož přišli o užívací práva mimo jiné k předmětnému pozemku parc. [číslo] (viz protokol z jednání na č.l. 129 spisu). To samé přitom žalobce uváděl již v řízení, které bylo zdejším soudem vedeno pod sp. zn. 4 C 30/97, kdy konkrétně ve svém písemném vyjádření ze 14. 3. 2001 (č.l. 131 citovaného spisu) zmiňoval, že jeho rodina byla donucena vstoupit do JZD v roce 1958 vysokými kontingenty dodávek zemědělských produktů. Žalobce sice následně své shora uvedené tvrzení změnil tak, že jeho rodiče ani on sám nikdy členy družstva nebyli, dokonce zpochybnil i jiné své dřívější tvrzení uvedené v žalobě, a to že předmětný pozemek zatížený skládkou byl v užívání právního předchůdce žalovaného na základě tehdy platných předpisů, podle názoru soudu tak však tímto způsobem pouze reagoval na průběh řízení. Ke změně v jeho tvrzeních totiž evidentně došlo poté, kdy se společně se svým právním zástupcem seznámil s obsahem právních předpisů upravujících problematiku užívacích práv bývalých JZD k zemědělským pozemkům, a především v reakci na předběžný právní názor zprostředkovaný soudem účastníkům mimo protokol právě při jednání dne 13. 1. 2022, kdy soudce účastníkům sdělil, jaké konkrétní předpisy z jeho pohledu na danou věc dopadají. Bez ohledu na zmiňovanou změnu v argumentaci žalobce je však pro závěr o skutkovém stavu věci podstatné to, že o členství rodičů žalobce v družstvu svědčí vedle účastnické výpovědi žalobce i další soudem provedený důkaz – vyrozumění o majetkovém podílu z transformace družstva.

27. Z uvedeného vyrozumění vyplývá, že žalobcem, respektive jeho rodiči, byly do družstva vneseny pozemky o celkové výměře 7, [číslo] ha. Tato výměra přitom přesně odpovídá výměře pozemků, které žalobce zdědil po svých rodičích (jednalo se o pozemky parc. [číslo] – viz rozhodnutí Státního notářství ve [obec] zmiňované v odstavci 9 tohoto odůvodnění a dále výpis z pozemkového katastru zmiňovaný v odstavci 10 tohoto odůvodnění). Nepochybně v této výměře tudíž musí být zahrnut i pozemek žalobce dnes evidovaný pod parc. [číslo]. Zároveň je ve vyrozumění zmiňován i vnesený živý inventář, stroje, osivo a hnůj. V rámci procesu transformace družstva – právního předchůdce žalovaného přitom žalobce uplatnil nárok na podíl jak za pozemky vnesené do družstva, tak i za vnesený živý a mrtvý inventář. Pokud tedy nyní nově argumentuje tím, že jeho rodiče se členy družstva nikdy nestali, lze to vnímat jako ryze účelovou změnu postoje zdůvodněnou jeho pozicí v tomto řízení. Jakkoliv žalobce namítal, že výpočet transformačního podílu byl proveden jednostranně právním předchůdcem žalovaného, nejednalo se o žádnou dohodu, kterou by žalobce odsouhlasil, a výše transformačního podílu byla mezi stranami sporná, o čemž má svědčit to, že v této souvislosti bylo mezi účastníky u zdejšího soudu v minulosti vedeno řízení sp. zn. 4 C 31/97, je třeba zdůraznit, že ve spise uvedené sp. značky se nenachází jediná zmínka o tom, že by žalobce jakkoliv brojil proti přiznané výši náhrady za vnesené pozemky. Spor účastníků se týkal zcela jiných položek, např. údajně nepřiznané náhrady za dobu, po kterou žalobce pracoval v družstvu. Ačkoliv žalobce zpochybňoval výši přiznané náhrady za některé položky spadající pod„ živý a mrtvý inventář“, jeho výtky se netýkaly toho, že by snad jednotlivé věci nebyly do družstva vneseny, spor byl veden pouze o to, jak vysoká náhrada za ně má být žalobci vyplacena.

28. Ostatně i sama skutečnost, že žalobce v letech 1958 až 1960 v družstvu pracoval (o tom svědčí např. jeho přípis založený na č.l. 22 spisu 4 C 31/97 a zejména potvrzení vystavené právním předchůdcem žalovaného dne 2. 1. 1960 založené na č.l. 24 téhož spisu), podle názoru soudu rovněž podporuje závěr o tom, že jeho rodiče do družstva vstoupili. Soudu se totiž jeví jako vysoce nepravděpodobné, že by žalobce, tehdy čtrnáctiletý chlapec čerstvě po dokončení základní školy, začal pracovat pro družstvo v situaci, kdy by jeho rodiče vstup do družstva odmítli, a to tím spíše, že v té samé době došlo k omezení jejich vlastnického práva k předmětným pozemkům a celá rodina tak oprávněně pociťovala křivdu ze strany tehdejších orgánů státní moci, což sám žalobce zmiňoval. Soud má za to, že pokud by rodiče žalobce tehdy vstoupit do družstva odmítli, těžko by v té samé době začal žalobce pro družstvo pracovat. Mnohem pravděpodobnější je, že rodiče žalobce do družstva, byť nedobrovolně a pod nátlakem, vstoupili a současně do družstva vnesli živý a mrtvý inventář i pozemky, za které po změně režimu byla žalobci přiznána náhrada v rámci procesu transformace družstva. I na základě této úvahy, především však po zhodnocení shora uvedených důkazů, dospěl soud k závěru, že rodiče žalobce se v roce 1958 stali členy právního předchůdce žalovaného a při svém vstupu do družstva vnesli své pozemky v k. ú. Pohora a rovněž živý a mrtvý inventář. Sluší se podotknout, že o tom, že se tak stalo v roce 1958, svědčí vedle účastnické výpovědi žalobce rovněž fragment znaleckého posudku [číslo] vypracovaného [anonymizováno] [jméno] [příjmení] na základě objednávky Okresního úřadu [obec] za účelem ocenění lesních porostů pro uplatnění příslušné náhrady podle zákona o půdě, který měl soud k dispozici a provedl jej rovněž k důkazu (č.l. 111 spisu). Z uvedené listiny totiž vyplývá, že právo užívání k pozemkům žalobce parc. [číslo] zapsaným, stejně jako pozemek parc. [číslo] na [list vlastnictví] v k. ú. [anonymizováno], vzniklo v červnu 1958. Soud nepřehlédl, že zmiňovaný fragment znaleckého posudku neobsahuje znaleckou doložku a nelze z něho dovodit ani to, z jakých podkladů znalec zjistil, kdy užívací právo vzniklo, přesto zmínku obsaženou v tomto posudku vnímá jako potvrzení toho, že užívací právo k pozemkům rodičů žalobce právnímu předchůdci žalovaného vzniklo v roce 1958 a že tedy ke vstupu rodičů žalobce do JZD došlo právě v uvedeném roce 1958.

29. Soud se dále v rámci hodnocení důkazů zabýval tím, kdy přesně byl na pozemky žalobce zavážen odpad. Vycházel přitom z toho, že zavážení odpadu započalo již ve druhé polovině 70. let minulého století, jak uvedl žalobce v rámci své účastnické výpovědi, což potvrdil i svědek [příjmení], který vypověděl, že v roce 1978 již zavážení odpadu probíhalo. Poněkud problematičtější bylo posouzení toho, kdy došlo k ukončení skládkování na pozemcích žalobce. Žalobce totiž vypověděl, že podle jeho názoru se tak stalo ještě před rokem 1989. Svědek [příjmení] pak uvedl, že podle jeho názoru se skládka již v roce 1991 nacházela ve stavu, v jakém je dnes, což by svědčilo o tom, že po roce 1991 sem již odpad zavážen nebyl. Z vyjádření referátu životního prostředí Okresního úřadu [obec] z 11. 5. 1999 pak plyne, že skládkování odpadu bylo ukončeno v roce 1992. Znalec [příjmení] [příjmení] ve svém posudku z 18. 10. 1999 hovoří o tom, že skládka je s jistotou od roku 1992, pravděpodobně však již od roku 1989 nebo dříve uzavřena a nedochází k jejímu oživování. Ze shora uvedeného je zjevné, že určit přesný okamžik, kdy bylo ukončeno navážení odpadu na pozemky žalobce, již dnes prakticky nelze, z pohledu soudu však je možné vycházet z toho, že po roce 1992 již s jistotou další odpad na předmětné pozemky navážen nebyl.

30. Další klíčovou otázkou pro rozhodnutí ve věci bylo to, kdy přesně došlo k ukončení užívání pozemku parc. [číslo] ze strany žalobce, resp. jeho právního předchůdce. Zde je třeba rozlišovat, zda se jednalo o ukončení užívání pozemků ve smyslu faktickém či ve smyslu právním. Dle účastnické výpovědi žalobce právní předchůdce žalovaného předmětný pozemek užíval až do roku 1992, kdy mu žalobce zaslal písemnou výpověď z nájmu pozemku, následně na pozemku již hospodařil [jméno] [příjmení], a to dle žalobce pravděpodobně od října 1992. Svědek [příjmení] uvedl, že částečně zrekultivovanou plochu na pozemku parc. [číslo] přibližně od roku 1993 seká. S účastnickou výpovědí žalobce koresponduje předložená písemná výpověď z nájmu z 25. 8. 1992, která byla zjevně právnímu předchůdci žalovaného doručena nejpozději 14. 10. 1992, neboť ji právní předchůdce žalovaného zmiňuje v dopise z uvedeného data. Kdy přesně se stala účinnou shora uvedená výpověď z nájmu pozemků, to je otázkou právní, které se soud věnuje v dalším textu tohoto odůvodnění. Ve vztahu k závěru o skutkovém stavu věci však je podstatné to, že na základě shora uvedených důkazů lze uzavřít, že k faktickému ukončení užívání pozemku parc. [číslo] právním předchůdcem žalovaného došlo nejpozději v roce 1993, kdy začal tehdy již zčásti zrekultivovaný pozemek sekat [jméno] [příjmení].

31. Veden shora popsanými úvahami, učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: V roce 1958 byli rodiče žalobce v důsledku nátlaku tehdejších orgánů veřejné moci nuceni vstoupit do tehdejšího JZD – právního předchůdce žalovaného. V souvislosti s tímto vstupem do JZD vnesli své pozemky v k. ú. Pohora, mimo jiné i pozemek, který je dnes evidován v katastru nemovitostí pod parc. [číslo] na listu vlastnictví [číslo] (v minulosti byl tento pozemek veden v evidenci nemovitostí jako pozemky parc. [číslo] část pozemku parc. [číslo] označená písm. a)), jakož i živý a mrtvý inventář, konkrétně stroje, hnůj, osivo a krmiva. Právní předchůdce žalovaného předmětný pozemek parc. [číslo] užíval právě od roku 1958, a to tím způsobem, že se zde sekala tráva, sušilo a následně sklízelo seno. Žalobce předmětný pozemek zdědil po svém zemřelém otci v roce 1977. Ve druhé polovině 70. let 20. století začal být pozemek zavážen nejrůznějším odpadem. Ten sem vozil právní předchůdce žalovaného, ale i jiné subjekty a fyzické osoby. Právní předchůdce žalovaného ukládal na pozemek převážně odpadní zeminu, materiál z demolic, zčásti též zemědělský odpad. V letech 1985 až 1986 po určitou dobu na pozemek zavážela odpad i obec Sebranice, jednalo se o tuhý domovní odpad a částečně též odpad z průmyslové výroby textilní galanterie. V uvedené době pozemek užívaly ke skládkování i fyzické osoby, které na něj zavážely běžný komunální odpad. Zavážení pozemku odpadem bylo ukončeno nejspíše ještě před rokem 1989, rozhodně však nejpozději v roce 1992. Provozování skládky v předmětné lokalitě nikdy nebylo povoleny orgány státní správy. Po změně režimu v roce 1989 žalobce uplatnil u právního předchůdce žalovaného nárok na majetkový podíl v rámci transformace družstva podle zák. č. 42/1992 Sb., a to za do družstva vnesené pozemky o celkové výměře 7, [číslo] ha, živý a mrtvý inventář, jakož i za dobu, po kterou žalobce pro družstvo pracoval. Vzhledem k tomu, že žalobce nebyl spokojen s výší majetkového podílu, který mu byl právním předchůdcem žalovaného vyplacen, domáhal se svých nároků souvisejících s transformací družstva žalobou podanou u zdejšího soudu dne 15. 1. 1997, kterou bylo zahájeno řízení vedené pod sp. zn. 4 C 31/97. Toto řízení bylo ukončeno usnesením zdejšího soudu z 6. 11. 1998, č.j. 4 C 31/97-43, jímž byl schválen smír účastníků. Někdy v období od srpna 1992 do 14. 10. 1992 žalobce zaslal právnímu předchůdci žalovaného písemnou výpověď z nájmu svých pozemků v k. ú. Pohora, jež byla právnímu předchůdci žalovaného doručena nejpozději 14. 10. 1992. Důvodem pro podání výpovědi mělo být zamýšlené provozování zemědělské výroby, přičemž nájem byl žalobcem vypovězen k 1. 10. 1992. Právní předchůdce žalovaného fakticky přestal užívat pozemek parc. [číslo] nejpozději v roce 1993, od té doby pozemek, na němž se nachází skládka, pravidelně seká [jméno] [příjmení]. Právní předchůdce žalovaného měl snahu provést rekultivaci skládky na pozemcích žalobce, podařilo se mu ji však dokončit pouze zhruba z 84 %, neboť žalobce dokončení rekultivace na svých pozemcích zakázal. Mezi oběma účastníky byla v 90. letech minulého století u zdejšího soudu vedena ještě další dvě soudní řízení, a to pod zp. zn. 4 C 29/97 a 4 C 30/97. V jejich rámci se žalobce domáhal ve své podstatě odstranění skládky ze svých pozemků a zaplacení různých plateb souvisejících s užíváním pozemků právním předchůdcem žalovaného, ani jedno z uvedených řízení však nebylo ukončeno vydáním meritorního rozhodnutí, neboť žalobce neodstranil vady podaných žalob a v obou řízeních pro tento nedostatek nebylo možné pokračovat.

32. V rámci právního posouzení věci se soud nejprve zabýval oprávněností námitek, které žalovaný uplatnil ve svém vyjádření k podané žalobě. Žalovaný v prvé řadě namítal, že soud vůbec nemá pravomoc ve věci rozhodovat, neboť v řízení jde podle něho o odstranění černé skládky, přičemž dle zákona o ochraně přírody a krajiny taková záležitost spadá do pravomoci orgánů ochrany přírody. S touto námitkou nelze souhlasit, neboť žalobce se v řízení domáhal nároků, které mají jednoznačně soukromoprávní povahu – uvedení pozemku zatíženého skládkou do původního stavu a vydání bezdůvodného obohacení. Rozhodování o takových nárocích bez jakýchkoliv pochyb podle § 7 o. s. ř. spadá do pravomoci civilních soudů a zdejší soud tak byl oprávněn věc projednat a rozhodnout.

33. Důvodnou nebyla ani žalovaným vznesená námitka věci pravomocně rozsouzené. Je pravdou, že u zdejšího soudu v minulosti byla vedena řízení, jejichž předmět se přinejmenším zčásti překrýval s předmětem tohoto řízení. Ani jedno z těchto řízení (sp. zn. 4 C 29/97 a 4 C 30/97) však nebylo ukončeno meritorním rozhodnutím, v obou případech totiž soud dospěl k závěru, že žaloba nemá zákonné náležitosti a není tak projednatelná. V prvním případě tak došlo v souladu s tehdejší procesní úpravou k zastavení řízení, ve druhém k odmítnutí žaloby, podstatné však je, že žádné z uvedených rozhodnutí nemohlo ve vztahu k nárokům žalobce na uvedení jeho pozemku do původního stavu a na vydání bezdůvodného obohacení založit překážku věci pravomocně rozsouzené.

34. Žalovaný dále namítal promlčení žalobou uplatněných nároků a rovněž nedostatek své pasivní legitimace ve věci. Pokud jde o namítané promlčení, tuto námitku soud určitým způsobem zohlednil v rámci níže popsaného právního hodnocení věci, přičemž pro stručnost na tomto místě odkazuje na další text odůvodnění, v němž jsou podrobně popsány jeho závěry související s možným promlčením žalobních nároků. Otázkou nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného se pak soud nakonec podrobněji vůbec nezabýval, neboť dospěl k závěru, že žalobě není možné vyhovět bez ohledu na to, zda bylo či nebylo prokázáno zavážení předmětného pozemku odpadem ze strany žalovaného.

35. Po právní stránce bylo pro rozhodnutí ve věci naprosto klíčové vyhodnotit, zda na spor účastníků dopadá právní úprava zákona o půdě či nikoliv. V případě, že ano, by totiž bylo třeba vycházet z konstantní judikatury, podle níž platí zásada, že pozemek se oprávněným osobám dle zákona o půdě vydává ve stavu, ve kterém se nachází ku dni, který je pro jeho vydání rozhodný. Případné znehodnocení„ navážkou“,„ skládkou“, atp., k nimž došlo před restituční obnovou, mohou být relevantní jen coby odchylky od této zásady, jestliže ji zákon o půdě výslovně zakotvil (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 126/06). Všechna ze zákona plynoucí opatření ke zmírnění křivd zákon o půdě, jak je zřejmé z jeho ustanovení § 14 a § 16, vypočítává taxativně, tedy uzavřeným výčtem, který nelze překonat žádným v právu připuštěným způsobem výkladu. Zákon o půdě se nezmiňuje o náhradě za znehodnocený pozemek, ani o v praxi méně běžném případu„ znehodnocení“ pozemku deponií. Nárok na odstranění navážky by mohl být oprávněný pouze v případě, kdy by k jejímu návozu došlo až v době po restituci vlastnictví oprávněné osoby k pozemku. Zákon o půdě obsahuje (stejně jako další restituční zákony) speciální ustanovení i ve vztahu k obecným ustanovením o vlastnickém právu podle občanského zákoníku. A tak podobně, jako se restituent nemůže úspěšně dovolávat neprávem odňatého majetku např. reivindikací podle občanského zákoníku, musí postupovat, pokud se majetek rozhodne restituovat, podle speciálních ustanovení restitučních předpisů. Zákon o půdě přitom nepočítá s žádnou povinností původního držitele odstranit znehodnocení pozemku a vydat ho tak oprávněné osobě ve stavu, v jakém byl kdysi neoprávněně odňat (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 595/99).

36. Žalobce není a nikdy nebyl oprávněnou osobou ve smyslu § 4 zákona o půdě, které by svědčilo právo na vydání nemovitostí, jež přešly za minulého režimu na stát nebo jinou právnickou osobu za okolností vymezených v § 6 zákona o půdě, neboť on ani jeho právní předchůdci o samotné„ holé“ vlastnické právo k zemědělským pozemkům nikdy nepřišli. Zákon o půdě však neupravuje toliko podmínky pro vydání nemovitostí oprávněným osobám. Ve svém § 22 totiž mimo jiné řeší i zánik některých užívacích práv vzniklých v období minulého režimu na základě tehdy platných předpisů k majetku uvedenému v § 1 odst. 1 zákona o půdě, když v odstavci 1 stanoví, že jednotlivá zde vyjmenovaná užívací práva zanikají ke dni účinnosti zákona o půdě (tj. k datu 24. 6. 1991). Mezi tato práva přitom patří mimo jiné právo družstevního užívání ke sdruženým pozemkům vlastníků, kteří nejsou členy zemědělského družstva, zřízené na základě § 46 zák. č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví (dále jen „zák. č. 162/ 1990 Sb.“), jakož i právo užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby vzniklé podle § 1 zák. č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zák. č. 123/1975 Sb.“). Pokud by tedy právní předchůdce žalovaného užíval pozemky žalobce (mezi nimi i pozemek parc. [číslo] zatížený skládkou) z titulu některého z těchto práv, bylo by třeba spor účastníků posuzovat primárně podle § 22 odst. 2 zákona o půdě, podle něhož v případě, že nedošlo mezi dosavadním uživatelem a vlastníkem zemědělského pozemku k jiné dohodě, vznikl dnem účinnosti zákona o půdě mezi nimi nájemní vztah, který bylo možné vypovědět k 1. říjnu běžného roku. V letech 1991 a 1992 přitom mohli vlastníci k provozování zemědělské výroby vypovědět nájemní vztah k 1. říjnu 1991 nebo k 1. říjnu 1992 výpovědí, která však musela být doručena nejpozději do jednoho měsíce před tímto dnem. Tento postup byl po novelizaci citovaného § 22 odst. 2 zákona o půdě umožněn i pro rok 1993 s tím, že nájemní vztah bylo možné vypovědět k 1. říjnu 1993, pokud byla výpověď doručena nejpozději do jednoho měsíce předem.

37. Sám žalobce v podané žalobě zmiňoval, že předmětný pozemek parc. [číslo] byl v době, kdy jej zdědil, v užívání tehdejší socialistické organizace dle tehdy platných předpisů. Následně sice tuto svou argumentaci změnil a začal tvrdit, že právní předchůdce žalovaného pozemek užíval dokonce i v rozporu s tehdejší legislativou, nicméně toto změněné tvrzení je v protikladu k tomu, co vyplývá z rozhodnutí, jímž bylo žalobci potvrzeno jeho dědické právo (č.l. 54 spisu), respektive z identifikace parcel z 5. 3. 1974 (č.l. 135 spisu), tedy z dokumentů, které jsou úředního charakteru a svědčí o tom, že z pohledu tehdejších orgánů veřejné moci právní titul pro užívání předmětného pozemku právním předchůdcem žalovaného existoval. Jistě nelze přehlížet, že žádný z tehdy platných právních předpisů se slovním spojením„ v užívání socialistické organizace“ výslovně nepracuje. Na stranu druhou, se znalostí klíčových předpisů vztahujících se k dané problematice lze usuzovat na to, že se muselo jednat o jakýsi zastřešující pojem, pod který bylo možné zařadit jednotlivá užívací práva, na jejichž podkladě socialistické zákonodárství v rámci kolektivizace v zemědělství omezovalo práva vlastníků zemědělské půdy. Takové užívací tituly přitom ve vztahu k zemědělským pozemkům existovaly dva – právo družstevního užívání a právo užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby.

38. Na tomto místě soud považuje za vhodné učinit určitý exkurs do problematiky právní úpravy týkající se nuceného omezení vlastnictví k zemědělské půdě. Ta se totiž postupně vyvíjela již od roku 1949, kdy byly přijaty zákon č. 69/1949 Sb., o jednotných zemědělských družstvech, a prováděcí nařízení ministerstva zemědělství č. 75/ 1949 Sb. Podle těchto předpisů byly vydávány vzorové stanovy pro JZD.

39. V roce 1955 bylo vydáno vládní nařízení č. 50/1955 Sb., o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby. To se vztahovalo na vlastníky zemědělské půdy nacházející se v různých pozicích. Zákon odlišně řešil přístup ve vztahu k malým a středním rolníkům, ke kulakům a k vlastníkům zemědělských pozemků, kteří nebyli výkonnými zemědělci. Podle § 6 nař. č. 50/1955 Sb. platilo, že jestliže malý nebo střední rolník, u něhož nejsou důvody znemožňující mu řádné obdělání zemědělské půdy (§ 3), neobstarává zaviněně a soustavně obdělávání své půdy, a nezjednal-li rolník nápravu ani po jeho upozornění výkonným orgánem místního národního výboru, může výkonný orgán místního národního výboru přikázat toto hospodářství (jeho část) s provozním zařízením (jeho částí) na dobu nejméně šesti let do užívání zemědělským závodům socialistického sektoru, a není-li to možné, malým a středním rolníkům, kteří jsou s to hospodaření na této půdě řádně obstarávat.

40. Ve vztahu ke kulakům pak podle § 8 cit. nař. platilo, že nemůže-li kulak zajistit řádné hospodaření na své usedlosti pro nemoc, stáří, apod., je povinen oznámit to prostřednictvím výkonného orgánu místního národního výboru zemědělskému odboru rady okresního národního výboru. Zemědělský odbor rady okresního národního výboru v součinnosti s výkonným orgánem místního národního výboru projedná s kulakem zajištění řádného hospodaření na jeho usedlosti. [příjmení] může buď dobrovolně nabídnout státu, aby převzal usedlost bezplatně do vlastnictví, anebo dát souhlas, aby jeho usedlost byla bezplatně přikázána do užívání zemědělskému závodu socialistického sektoru. Podle odstavce 2 věty prvé cit. ustanovení pak platilo, že není-li možné, aby usedlost převzal do užívání podle ust. odst. 1 zemědělský závod socialistického sektoru, převezme bezplatně usedlost do užívání rozhodnutím zemědělského odboru rady okresního národního výboru na dobu, než bude v obci zřízeno JZD, strojní a traktorová stanice.

41. Zákon č. 49/1959 Sb., o jednotných zemědělských družstvech ve znění pozdějších předpisů pak přinesl poprvé podrobnou úpravu tzv. práva družstevního užívání pozemků. Podle § 24 odst. 2 cit. zák. platilo, že k pozemkům sdruženým ke společnému družstevnímu hospodaření, jakož i k pozemkům, které za ně při provedené hospodářskotechnické úpravě půdy byly dány do náhradního užívání, náleží družstvu právo družstevního užívání. Právo družstevního užívání tak získalo družstvo: a) k pozemkům, které člen sdružil do JZD, přičemž měl povinnost (viz § 23 zákona) sdružit nejen pozemky vlastní, ale i ostatní pozemky, na nichž při vstupu do JZD hospodařil (například na základě nájemní smlouvy nebo bez právního titulu), b) k pozemkům, které byly členu přiděleny do tzv. náhradního užívání dle vládního nařízení č. 47/1955 Sb. Na základě zákona č. 49/1959 Sb. byly vydány vzorové stanovy JZD, a to vyhláškou Ministerstva zemědělství, lesního a vodního hospodářství č. 169/1964 Sb. Podle jejich čl. 34 odst. 1 družstevníci měli sdružovat veškeré své, především zemědělské a lesní pozemky ke společnému družstevnímu hospodaření; měli k němu sdružovat i ostatní pozemky, na kterých družstevníci až dosud hospodařili, jakož i pozemky, které později získají. Do společného hospodářství měly připadat též pozemky dané družstvu státem do trvalého a bezplatného užívání nebo půda daná do užívání podle jiných právních předpisů. Úroda na společně obhospodařované půdě měla být společným družstevním majetkem. Dosavadní vlastnictví ke sdruženým pozemkům mělo zůstat zachováno.

42. Zákon č. 49/1959 Sb. byl následně zrušen zákonem č. 122/1975 Sb. Dle jeho ust. § 37 odst. 1 platilo, že k pozemkům sdruženým ke společnému družstevnímu hospodaření, popřípadě k pozemkům daným za ně do náhradního užívání při provedené hospodářskotechnické úpravě pozemků, náleží družstvu právo družstevního užívání. Podle § 37 odst. 3 zák. č. 122/1975 Sb. družstvo mohlo zejména a) provádět na sdružených pozemcích úpravy potřebné k zajištění nebo zvýšení zemědělské výroby, b) měnit podstatu sdružených pozemků a čerpat z ní, c) zřizovat na sdružených pozemcích stavby potřebné pro činnost družstva i obytné domy v rámci podnikové bytové výstavby. Mělo tedy de facto oprávnění, jako kdyby bylo vlastníkem sdružených pozemků, respektive v té době mělo silnější práva než vlastník pozemku. Dle § 1 zákona č. 123/1975 Sb. pak platilo, že zemědělské organizace, jakož i státní organizace, které plní vědeckovýzkumné úkoly a úkoly výuky pro odvětví zemědělství, užívají půdu, kterou nemají v družstevním nebo náhradním užívání, jakož i jiný zemědělský majetek, které nejsou vlastnictvím státu, družstev nebo společenských organizací, na základě práva užívání k zajištění výroby, pokud toto právo nezanikne (§ 12, 12a). Zákon č. 122/1975 Sb. byl zrušen zákonem č. 90/1988 Sb., o zemědělském družstevnictví. Ten byl následně nahrazen zákonem č. 162/1990 Sb., který byl zrušen až zákonem o půdě, stejně jako zák. č. 123/1975 Sb.

43. Důvodová zpráva k zákonu o půdě ve vztahu k § 17 (jedná se o dnešní § 22 zákona o půdě, který byl v původním návrhu zákona označen jako § 17) uvádí, že jde o velice závažné ustanovení, které má zajistit právní stav a řádné využívání půdy při zrušení dosavadních užívacích práv zemědělských a lesních organizací, vzniklých v době násilné kolektivizace venkova. Aby nedošlo k poškození ani vlastníků, z nichž velká část nebude mít možnost správy svých pozemků se okamžitě ujmout, ani zemědělských a lesních organizací, a aby byla zajištěna nutná výživa lidu, navrhuje se, aby od účinnosti zákona byla uvedená užívací práva nahrazena nájemním vztahem vzniklým ze zákona.

44. Na základě provedeného dokazování lze konstatovat, že na konci 70. let, kdy mělo podle žalobce začít navážení odpadu na pozemek parc. [číslo] právní předchůdce žalovaného užíval tento pozemek z hlediska tehdy platných předpisů oprávněně. K pozemku mu totiž svědčilo buď právo družstevního užívání založené podle § 37 odst. 1 zák. č. 122/1975 Sb., nebo právo užívání k zajištění výroby podle § 1 zák. č. 123/1975 Sb. K tomuto závěru soud vedly níže popsané úvahy.

45. Jak již soud uvedl shora, má za prokázané, že rodiče žalobce se v roce 1958 stali členy JZD. V tomto roce současně právnímu předchůdci žalovaného vzniklo užívací právo k předmětnému pozemku parc. [číslo] (pozemek byl v té době evidován pod jinými parcelními čísly). Tehdy se však ještě nemohlo jednat o tzv. právo družstevního užívání, neboť to bylo poprvé výslovně upraveno na zákonné úrovni teprve zák. č. 49/1959 Sb., který v době vstupu rodičů žalobce do JZD ještě nebyl platný. K omezení vlastnického práva rodičů žalobce k pozemku tak muselo dojít na základě vládního nařízení č. 50/1955 Sb., neboť žádný jiný předpis platný a účinný v roce 1958 vznik jakéhokoliv užívacího práva JZD k pozemkům ať už členů družstev, nebo soukromě hospodařících rolníků, neupravoval. Konkrétně ke vzniku užívacího práva muselo dojít buď na základě § 6 cit. nařízení, a to v případě, že na rodiče žalobce bylo nahlíženo jako na malé nebo střední rolníky, což je pravděpodobné, neboť celková výměra pozemků v jejich vlastnictví nepřesahovala 10 hektarů, nebo podle § 8 cit. nařízení, pokud rodiče žalobce byli považováni za kulaky. V této souvislosti je vhodné poukázat na to, že žádný tehdy platný právní předpis neobsahoval přesnou definici pojmů„ malý nebo střední rolník“ a„ kulak“, jež jsou zmiňovány v cit. § 6 a § 8 vl. nař. č. 50/1955 Sb. Uvedené členění nicméně do značné míry kopírovalo stratifikaci vesnické komunity zažitou již od konce 19. století, která se odvíjela právě od rozlohy zemědělské půdy vlastněné konkrétním rolníkem. Podle ní bylo možné za malé rolníky považovat ty, kteří obhospodařovali usedlosti o rozloze nepřesahující 5 hektarů, za střední rolníky pak zemědělce obhospodařující usedlosti o rozloze nepřesahující 10 hektarů, v méně úrodných oblastech až 20 hektarů. Do skupiny kulaků pak byli po roce 1948 nejčastěji zařazováni velcí rolníci, kteří disponovali usedlostmi o rozloze přes 20 hektarů, nicméně ideologický základ označení umožňoval zahrnout mezi kulaky takřka kohokoliv, kdo byl nějakým způsobem režimu nepohodlný (viz disertační práce [příjmení], [jméno]: Perzekuce osob označených za kulaky na příkladu bývalého okresu [obec], str. 61, dostupná na [webová adresa]).

46. Žalobce ve svém závěrečném návrhu ve věci namítal, že užívací právo právního předchůdce žalovaného k předmětnému pozemku podle vl. nař. č. 50/ 1955 Sb. vzniknout nemohlo, neboť takové užívací právo bylo dočasné (pouze na dobu šesti let). Tato námitka však není důvodná. Ust. § 6 cit. vl. nař. sice skutečně zmiňuje dobu šesti let, nicméně jako dobu minimální, na kterou může být hospodářství malého nebo středního rolníka při splnění stanovených podmínek přikázáno do užívání zemědělským závodům socialistického sektoru. Z ničeho přitom nevyplývá, že by toto užívání nemohlo trvat delší dobu. V § 8 cit. nařízení pak ve vztahu k pozemkům kulaků není zmiňováno jakékoliv časové omezení užívacího práva.

47. Přikázání pozemků do užívání zemědělského závodu socialistického sektoru podle § 6, resp. § 8 vl. nař. č. 50/1955 Sb. představovalo ve své podstatě předstupeň následného vzniku práva družstevního užívání, které bylo poprvé upraveno v § 23 odst. 1 zák. č. 49/1959 Sb., jímž byla členům družstva stanovena povinnost sdružit pozemky včetně lesních a odevzdat ostatní výrobní prostředky do společného družstevního hospodaření, přičemž podle § 24 odst. 2 vzniklo družstvu k takto sdruženým pozemkům právo družstevního užívání. Počínaje 1. 1. 1976 se právní úprava družstevního užívání nově řídila § 37 zák. č. 122/1975 Sb., ještě později s účinností od 1. 7. 1988 částí pátou zák. č. 90/1988 Sb., o zemědělském družstevnictví (konkrétně § 60 až § 66), a konečně s účinností od 15. 5. 1990 ustanoveními § 46 až § 51 zákona č. 162/1990 Sb., který byl zrušen až zákonem o půdě.

48. Právo družstevního užívání k předmětným pozemkům podle názoru soudu právnímu předchůdci žalovaného vzniklo jak v případě, že se rodiče žalobce členy družstva stali, tak i v případě opačném. Podle § 24 odst. 2 zák. č. 49/1959 Sb. totiž právo družstevního užívání náleželo družstvu mimo jiné k pozemkům sdruženým ke společnému družstevnímu hospodaření. K tomu přitom podle čl. 34 odst. 1 věty druhé prováděcí vyhlášky č. 169/1964 Sb. (vzorové stanovy JZD) měly být sdruženy nejen pozemky družstevníků, ale též pozemky dané družstvu státem do trvalého a bezplatného užívání a dále, a to je podstatné pro řešenou věc, půda daná do užívání podle jiných právních předpisů. Za tu by zjevně bylo možné považovat i půdu, kterou družstvo získalo do užívání na základě vl. nař. č. 50/ 1955 Sb., jako je tomu v řešené věci. I pokud by tedy bylo pravdivé změněné tvrzení žalobce, podle něhož jeho rodiče do družstva nikdy nevstoupili, nevylučovalo by to, že právní předchůdce žalovaného užíval pozemek parc. [číslo] z titulu práva družstevního užívání zcela v souladu s tehdejšími předpisy.

49. Vedle možnosti, že pozemky„ v užívání socialistické organizace“ představovaly pozemky v družstevním užívání právního předchůdce žalovaného dle shora citovaných předpisů, existuje ještě možnost druhá – že předmětné pozemky právní předchůdce žalovaného užíval z titulu práva užívání k zajištění výroby na základě § 1 zák. č. 123/1975 Sb. Dle citovaného ustanovení totiž zemědělské organizace, jakož i státní organizace plnící vědeckovýzkumné úkoly a úkoly výuky pro odvětví zemědělství, měly užívat půdu, kterou neměly v družstevním nebo náhradním užívání, jakož i jiný zemědělský majetek, který nebyl vlastnictvím státu, družstev nebo společenských organizací, právě na základě práva užívání k zajištění výroby, pokud toto právo nezanikne. Soud citované ustanovení chápe jako určitou zbytkovou klauzuli, která měla být uplatněna vůči samostatně hospodařícím rolníkům v případě, že z nějakého důvodu k jejich pozemkům nevzniklo právo družstevního, případně náhradního užívání dle příslušných předpisů – potom bylo možné tyto pozemky užívat na základě práva užívání k zajištění výroby.

50. Ze shora uvedeného vyplývá, že právnímu předchůdci žalovaného svědčilo k předmětným pozemkům ve vlastnictví rodičů žalobce a následně žalobce samotného buď právo družstevního užívání (k této možnosti se soud na základě zjištěného skutkového stavu přiklonil), nebo právo užívání k zajištění výroby. Podle § 22 odst. 1 písm. a) a b) zákona o půdě by přitom obě tato práva k datu účinnosti zákona o půdě, tedy k 24. 6. 1991, zanikla, pokud by se zákon o půdě na předmětný pozemek zatížený skládkou vztahoval. Bylo proto třeba vyřešit otázku, zda předmětný pozemek parc. [číslo] spadal pod rozsah působnosti zákona o půdě ve smyslu jeho ust. § 1 odst. 1 písm. a) či nikoliv.

51. Citované ustanovení vymezuje rozsah působnosti zákona o půdě tak, že se tento vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, přičemž v podrobnostech odkazuje na § 1 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu účinného do 30. 6. 1992. Dle § 1 odst. 2 zák. č. 53/1966 Sb. přitom zemědělský půdní fond tvořila zemědělská půda obhospodařovaná (orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, louky, pastviny) a půda, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obdělávána není. Podle judikatury je přitom třeba vycházet z toho, že pro posouzení, zda pozemek tvoří součást zemědělského půdního fondu a vztahují se na něj tudíž právní účinky ust. § 22 odst. 1 zákona o půdě, může být dle právní úpravy účinné k 24. 6. 1991 rozhodující i jen jeho skutečný stav (dlouhodobý faktický způsob jeho obhospodařování), odporující případně (kupř. v důsledku pochybení správních orgánů) jeho stavu evidenčnímu. Striktní trvání na důležitosti evidenčního statusu pozemků (tj. stavu zápisu v evidenci nemovitostí) by totiž v případě zemědělsky využívaných pozemků nikterak nenapomáhalo naplňování účelu zákona o půdě vyjádřenému v jeho preambuli ani cíli právní úpravy zemědělského půdního fondu, jímž je efektivní ochrana půdy jako nenahraditelného výrobního prostředku umožňujícího zemědělskou produkci a složky životního prostřední. Způsob obhospodařování pozemku je rozhodující kritérium (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017).

52. V posuzovaném případě není sporu o tom, že pozemek zatížený skládkou byl v evidenci nemovitostí a následně i v katastru nemovitostí (zde je tomu tak až do současnosti) evidován jako součást zemědělského půdního fondu, když před provedením jednoduché pozemkové úpravy, k níž došlo v roce 2007, se jednalo o pozemky parc. [číslo] (pouze část tohoto pozemku, který byl v evidenci pozemkového katastru veden jako role), 419 (pastvina), 420 (louka) a 422 (louka), po provedení pozemkové úpravy pak šlo o pozemek evidovaný pod parc. [číslo] (trvalý travní porost). Pro závěr o tom, zda se na řešený spor účastníků vztahuje právní úprava zákona o půdě, však bylo třeba v souladu se shora popsanými judikatorními závěry jako rozhodující kritérium hodnotit nikoliv zmiňovaný evidenční statut pozemku, nýbrž faktický způsob jeho obhospodařování.

53. Žalobce v průběhu řízení několikrát zopakoval, že předmětný pozemek po jeho zavezení skládkou nelze používat k jakékoliv zemědělské činnosti. Ve světle tohoto tvrzení by se s ohledem na shora uvedené judikatorní závěry mohlo zdát, že nejsou splněny podmínky pro aplikaci příslušných ustanovení zákona o půdě. Ačkoliv rozhodně nelze automaticky vycházet z toho, že zmíněné tvrzení žalobce je pravdivé, a to zejména s ohledem na to, že převážná část skládky nacházející se na pozemku byla již v devadesátých letech minulého století prokazatelně zrekultivována a překryta vrstvou zeminy, soud ponechal tuto otázku při svém rozhodování stranou. Na věc je totiž třeba pohlížet optikou závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016. Podle nich ustanovení § 30 zákona o půdě ve znění účinném do 31. 12. 2012 rozšiřuje okruh působnosti tohoto zákona i na ty pozemky, které nespadají do definice uvedené v ust. § 1 odst. 1 zákona o půdě, tedy pozemky, které již nejsou součástí zemědělského půdního fondu, neboť nesplňují oba, ba dokonce ani jeden z uvedených znaků, přičemž postačí, že v době přechodu na stát byly pozemky používány k účelům zemědělské výroby; za zemědělské obhospodařování v uvedeném smyslu lze přitom považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení (udržení) do kategorií zemědělských pozemků. Dle citovaného rozhodnutí přitom zákon o půdě dopadá i na pozemek, který v době jeho přechodu na stát (v případě posuzovaném Nejvyšším soudem došlo za minulého režimu k úplnému odnětí vlastnického práva oprávněné osoby k pozemku) byl zčásti využíván jako pastvina, zčásti se jednalo o zatravněný zemědělský pozemek s náletovými dřevinami, který byl ve stavu, jenž nevylučoval jeho zemědělské využití.

54. V řešené věci svědek [příjmení] vypověděl, že se na předmětném pozemku parc. [číslo] nacházela před jeho zavezením odpadem louka, kterou užívalo družstvo a nechávalo ji k dispozici svým členům, kteří si zde mohli sušit trávu. Na základě provedeného dokazování přitom lze mít za to, že tento stav se nikterak nelišil od stavu, v jakém byl pozemek v roce 1958, tedy v době, kdy jej začal užívat právní předchůdce žalovaného. Sám žalobce totiž v rámci své účastnické výpovědi uvedl, že se již tehdy na pozemku sekala tráva a sklízelo se z něj seno. Pozemek byl tedy v době jeho převzetí družstvem nepochybně ve stavu způsobilém k jeho zařazení a udržení v kategorii zemědělských pozemků, ať už jako louka, nebo pastvina, neboť sloužil k produkci sena, jež nepochybně našla své další uplatnění (např. jako krmivo pro zvířata) ať už v rámci hospodářství vedeného rodiči žalobce, nebo posléze v rámci činnosti družstva. Soud tedy uzavřel, že ve světle shora citovaných judikatorních závěrů právní úprava zákona o půdě dopadá právě i na předmětný pozemek parc. [číslo] neboť tento byl v době, kdy právnímu předchůdci žalovaného vzniklo k pozemku užívací právo, využíván k účelům zemědělské výroby.

55. Shora citovaný § 30 zákona o půdě sice výslovně zmiňuje, že toto ustanovení dopadá na postup podle části druhé zákona, tedy na postup při restitucích nemovitostí, které za minulého režimu přešly na stát nebo jiné právnické osoby způsobem vymezeným v § 6 odst. 1 zákona, podle názoru soudu je ale namístě ust. § 30 zákona o půdě analogicky aplikovat i ve vztahu k § 22 odst. 1 zákona o půdě. Neexistuje totiž rozumný důvod pro to, aby účinky § 22 zákona o půdě dopadaly na jiný okruh nemovitostí, než kterých se dle § 30 zákona o půdě týká postup podle části druhé citovaného zákona. Navíc dle závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 2047/2001, by bylo možné uvažovat dokonce i o tom, že na spor účastníků dopadá § 22 odst. 7 zákona o půdě ve znění účinném od 28. 2. 1992, tj. po účinnosti novely provedené zákonem č. 93/1992 Sb. Zmíněná novela včlenila do § 22 zákona o půdě nový odstavec 7 (označení tohoto odstavce se následně několikrát měnilo, v aktuálním znění zákona se jedná o odstavec 8), podle něhož platilo, že nedošlo-li mezi dosavadním uživatelem a vlastníkem nemovitostí, s výjimkou zemědělské půdy, k jiné dohodě, vznikne dnem účinnosti tohoto zákona nebo dnem, kdy byla nemovitost podle části druhé tohoto zákona vydána, mezi nimi nájemní vztah, který lze kdykoliv vypovědět, a to v tříměsíční výpovědní době, která měla začít běžet prvního dne měsíce následujícího po doručení výpovědi. Zjednodušeně řečeno, zmíněná novela nově upravila podmínky„ automatického“ vzniku nájemního vztahu po zániku užívacích práv vymezených v § 22 odst. 1 zákona o půdě i ve vztahu k nezemědělským pozemkům.

56. Jakkoliv lze uvedenou novelizaci podle názoru soudu považovat za retroaktivní, neboť zpětně upravuje právní poměry k datu účinnosti zákona o půdě (viz formulace„ vznikne dnem účinnosti tohoto zákona“, která zjevně odkazuje zpětně na den účinnosti zákona o půdě), Nejvyšší soud evidentně dospěl k tomu, že je použitelná v souvislosti se zánikem užívacích práv vymezených v § 22 odst. 1 zákona o půdě, a to i ve vztahu k pozemkům, které nebyly zemědělskou půdou. V rozhodnutí citovaném v předchozím odstavci totiž Nejvyšší soud konstatoval, že při absenci jiného ujednání mezi dosavadním vlastníkem a uživatelem pozemku zánikem užívacího titulu podle § 22 odst. 1 zákona o půdě (v uvedeném případě se jednalo o právo hospodaření podle § 22 odst. 1 písm. f) zákona o půdě) vznikl mezi vlastníkem pozemku a jeho dosavadním uživatelem, jemuž svědčilo právo hospodaření, nájemní vztah, a to jak v případě, že se jednalo o pozemek zemědělský (potom by nájemní vztah vznikl podle § 22 odst. 3 zákona o půdě), tak i v případě, že šlo o pozemek, který nebyl zemědělskou půdou (v tomto případě Nejvyšší soud výslovně odkazuje na § 22 odst. 9 zákona o půdě ve znění účinném do 31. 12. 2002, což je dnešní § 22 odst. 8 zákona o půdě). Na základě této argumentace je podle názoru soudu možné dovodit, že § 22 zákona o půdě dopadal i na pozemky nezemědělské, byť teprve na základě právní úpravy přijaté s účinností od 28. 2. 1992.

57. Ze všech shora popsaných důvodů má soud za to, že zákon o půdě dopadá i na spor řešený v tomto řízení. Jak již bylo řečeno výše, právní předchůdce žalovaného užíval v době, kdy zákon o půdě nabyl účinnosti, předmětný pozemek parc. [číslo] buď na základě práva družstevního užívání podle § 46 zákona č. 162/1990 Sb., nebo na základě práva užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby podle § 1 zákona č. 123/1975 Sb. Sluší se ostatně poznamenat, že s tím, že se vzájemné vztahy mezi ním a právním předchůdcem žalovaného po 24. 6. 1991 řídily zákonem o půdě, byl zjevně dlouhou dobu srozuměn i žalobce, o čemž svědčí to, že v minulosti s odkazem na tento zákon nejenže vypovídal právnímu předchůdci žalovaného nájem svých pozemků, ale rovněž se vůči němu domáhal vydání náhrady za živý a mrtvý inventář a náhrady za trvalé porosty.

58. Užívací právo právního předchůdce žalovaného tedy v každém případě k datu 24. 6. 1991 podle § 22 odst. 1 písm. a), případně písm. b) zákona o půdě zaniklo, přičemž vzhledem k tomu, že mezi žalobcem jakožto vlastníkem pozemku a právním předchůdcem žalovaného jakožto jeho dosavadním uživatelem nedošlo k jiné dohodě, vznikl mezi nimi podle § 22 odst. 2 věty prvé zákona o půdě nájemní vztah. Ten žalobce následně vypověděl písemnou výpovědí z 25. 8. 1992 k datu 1. 10. 1992. V této souvislosti soud připomíná, že podle § 22 odst. 2 zákona o půdě mohli vlastníci pozemků v letech 1991 až 1993 vypovědět nájemní vztah k 1. říjnu výpovědí doručenou nejpozději do jednoho měsíce před tímto dnem, přičemž výpovědní lhůta činila jeden rok, pokud nebylo dohodnuto jinak. Nájemní vztah mezi žalobcem jakožto vlastníkem a pronajímatelem a právním předchůdcem žalovaného jakožto nájemcem tudíž skončil uplynutím roční výpovědní lhůty, a to buď k 1. 10. 1993, pokud byla výpověď z nájmu doručena právnímu předchůdci žalovaného nejpozději dne 1. 9. 1992, v opačném případě (pokud byla výpověď doručena právnímu předchůdci žalovaného v období od 2. 9. 1992 do 14. 10. 1992) pak k 1. 10. 1994.

59. Vzhledem k tomu, že na právní vztah žalobce a právního předchůdce žalovaného dopadala právní úprava zákona o půdě, lze s ohledem na judikatorní závěry podrobně popsané v odstavci 35 tohoto odůvodnění konstatovat, že žaloba v řešené věci by mohla být potenciálně alespoň částečně úspěšná pouze za předpokladu, že by k navážení odpadu na pozemek parc. [číslo] docházelo i po datu 24. 6. 1991, tedy již v době, kdy mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného existoval nájemní vztah založený podle § 22 odst. 2 věty prvé zákona o půdě. Veškeré ostatní zásahy, k nimž ve vztahu k předmětnému pozemku došlo ze strany právního předchůdce žalovaného před 24. 6. 1991, byl totiž žalobce ve světle právní úpravy zákona o půdě (a na ni navazující judikatury) povinen de facto strpět bez náhrady, neboť zákon o půdě byl postaven na zásadě, že neoprávněně odebrané či užívané pozemky měly být vydávány ve stavu, v jakém se nacházely ke dni, který byl pro jejich vydání rozhodný (v řešeném případě tedy k datu účinnosti zákona o půdě, kdy došlo k zániku práva družstevního užívání právního předchůdce žalovaného), a oprávněným osobám nepřiznával žádné konkrétní právo na náhradu za znehodnocení pozemku, např. navezenou skládkou. Takového práva se vlastník pozemku dle shora citované judikatury nemohl s úspěchem domoci ani dle jiných soukromoprávních předpisů. V daném případě tedy rozhodně nebylo možné se s úspěchem domoci navrácení pozemku do původního stavu, v jakém se nacházel v 70. letech minulého století, tedy předtím, než započalo jeho zavážení odpadem. V úvahu tak mohlo připadat pouze to, že právní předchůdce žalovaného porušil své povinnosti nájemce plynoucí z nájemního vztahu vzniklého mezi ním a žalobcem k datu 24. 6. 1991 tím, že na pozemek žalobce navezl odpad někdy v průběhu trvání tohoto nájemního vztahu, respektive že porušil svou zákonnou povinnost nakládat s pozemkem s péčí řádného hospodáře.

60. Na základě provedeného dokazování nelze jednoznačně určit, kdy přesně bylo ukončeno navážení odpadu na pozemek žalobce. S vysokou pravděpodobností se tak sice stalo ještě před rokem 1989 (viz např. účastnická výpověď žalobce nebo znalecký posudek [anonymizováno] [příjmení]), nicméně nelze vyloučit, že k zavážení odpadu docházelo ještě v roce 1992. Je tedy možné, byť nepravděpodobné, že odpad na pozemek byl zavážen ještě i v době, kdy již právnímu předchůdci žalovaného nesvědčilo k pozemku právo družstevního užívání, ale pozemek nadále užíval na základě nájemního vztahu. Z provedených důkazů přitom vyplývá, že pokud by nějaký odpad byl na pozemek žalobce navážen ještě i v této době, muselo by se tak dít někdy v období od 24. 6. 1991 do 31. 12. 1992, neboť k ukončení navážení odpadu rozhodně došlo nejpozději v roce 1992.

61. Ze zákona vzniklý nájemní vztah mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného se primárně řídil úpravou obsaženou v § 22 zákona o půdě. Podle § 22 odst. 5 zákona o půdě ve znění účinném do 27. 2. 1992 (v aktuálním znění zákona se jedná o § 22 odst. 6) byl nájemce oprávněn užívat pozemek v souladu s jeho určením podle předpisů o evidenci nemovitostí. S užívanou nemovitostí pak byl povinen nakládat s péčí řádného hospodáře a po skončení nájmu vrátit budovy a stavby ve stavu odpovídajícím obvyklému opotřebení. Přitom pokud by tuto povinnost porušil, nevzniklo by pronajímateli právo domáhat se uvedení pozemku do původního stavu, v úvahu by připadal pouze nárok na náhradu vzniklé škody. Ten by se však promlčoval v obecných promlčecích lhůtách stanovených v § 106 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“). Dle citovaných ustanovení se právo na náhradu škody promlčovalo v subjektivní lhůtě dvou let ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, nejpozději však v objektivní lhůtě tří let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla, respektive deseti let, pokud se jednalo o škodu způsobenou úmyslně. Žalobce by se v případě, že ke vzniku škody na jeho pozemku v průběhu trvání nájemního vztahu skutečně došlo, o této skutečnosti musel dozvědět nejpozději při ukončení nájemního vztahu, tedy buď 1. 10. 1993, nebo 1. 10. 1994. Promlčecí lhůta dle § 106 odst. 1 obč. zák. by tak uběhla nejpozději 1. 10. 1996. Pokud by existoval nárok žalobce na náhradu škody vzniklé v důsledku porušení povinnosti právního předchůdce žalovaného nakládat s pozemkem žalobce s péčí řádného hospodáře, byl by s ohledem na žalovaným vznesenou námitku promlčení v době zahájení tohoto řízení již nepochybně promlčen a žalobě by tedy nebylo možné vyhovět ani z tohoto důvodu.

62. To samé platí i pro případ, že by byl nárok žalobce na uvedení pozemku do původního stavu posuzován podle § 667 odst. 2 věty prvé obč. zák. Zákon o půdě neobsahuje příliš podrobnou úpravu nájemního vztahu vzniklého dle jeho ust. § 22 odst. 2, což nutně vede k problému, jakým způsobem mají být řešeny otázky, které mezi pronajímatelem a nájemcem nebyly smluvně upraveny a o nichž se výslovně nezmiňuje ani zákon o půdě. Soud má za to, že pro řešení těchto otázek lze subsidiárně využít obecnou úpravu nájemní smlouvy obsaženou v § 663 a násl. obč. zák. Dle § 667 odst. 2 věty prvé obč. zák. je přitom nájemce v případě, že provede změny na věci bez souhlasu pronajímatele, povinen po skončení nájmu uvést pronajatou věc na své náklady do původního stavu. Právo pronajímatele na to, aby nájemce ve smyslu citovaného ustanovení uvedl pronajatou věc do původního stavu, však opět podléhá promlčení v obecných zákonných lhůtách, v daném případě je tedy rovněž promlčeno, přičemž v podrobnostech týkajících se běhu promlčecí lhůty soud odkazuje na předchozí odstavec tohoto odůvodnění.

63. Ustanovení § 667 odst. 2 věty prvé obč. zák. výslovně upravuje situaci, kdy v průběhu trvání nájemního vztahu dojde ke změnám na věci bez souhlasu pronajímatele. Znehodnocení pozemku provedenou navážkou odpadu, k níž došlo bez souhlasu pronajímatele - vlastníka pozemku, představuje podle názoru soudu právě takovou změnu na věci, o níž hovoří citované ustanovení. To je přitom ustanovením speciálním ve vztahu k obecným ustanovením, která se týkají ochrany vlastnického práva (§ 126 obč. zák., respektive § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“)), potažmo práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 obč. zák., respektive § 2991 o. z.). Uplatní se tedy přednostně před těmito obecnými ustanoveními. Jinak řečeno, pokud mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného existoval nájemní vztah, bylo třeba řešit případné nároky žalobce plynoucí z toho, že v průběhu trvání nájmu došlo ke změně na pronajaté věci, nikoliv dle obecných ustanovení týkajících se ochrany vlastnického práva žalobce, respektive jeho případného práva na vydání bezdůvodného obohacení, nýbrž dle shora uvedené úpravy nájmu. Pokud tedy žalobce po skončení nájmu převzal předmětný pozemek již ve stavu, kdy byl tento zavezen odpadem, mohl vůči právnímu předchůdci žalovaného, potažmo žalovanému samotnému, uplatnit pouze nároky plynoucí buď z nynějšího § 22 odst. 6 zákona o půdě, nebo z § 667 odst. 2 věty prvé obč. zák. Nevzniklo mu však právo domáhat se uvedení pozemku do původního stavu tzv. negatorní žalobou podle § 126 obč. zák., resp. § 1042 o. z., ani právo na vydání bezdůvodného obohacení dle § 451 obč. zák., resp. § 2991 o. z.

64. S ohledem na shora popsané úvahy nebylo možné podané žalobě vyhovět ani ve vztahu k nároku na uvedení předmětného pozemku do původního stavu, ani pokud jde o požadavek na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 60 000 Kč s příslušenstvím. Proto soud podanou žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl.

65. Na tomto místě by soud rád zdůraznil, že to, jak ve věci rozhodl, v žádném případě neznamená, že by byl vnitřně ztotožněn s tím, jakým způsobem bylo ze strany tehdejších orgánů veřejné moci postupováno vůči soukromě hospodařícím rolníkům v období minulého režimu a jak bylo tehdejšími jednotnými zemědělskými družstvy nakládáno s majetkem, o který byli soukromí zemědělci, mnohdy hrubým nátlakem či dokonce násilím, připraveni. Pokud je pravdivé tvrzení žalobce, že jeho rodina byla v důsledku stále se zvyšujících norem v podstatě přinucena vstoupit do JZD a vnést do něho zemědělské pozemky, které v lokalitě [anonymizováno] vlastnila (soud po zhodnocení provedených důkazů vzal toto tvrzení za prokázané), je, viděno optikou zásad demokratického právního státu, takové jednání tehdejší státní moci naprosto nepřípustné, nemorální a odsouzeníhodné. Stejně tak není třeba polemizovat o tom, že zavážení odpadu na pozemek žalobce, k němuž průběžně docházelo v době, kdy žalobce sice byl vlastníkem pozemku, nicméně reálně nemohl žádné z dílčích vlastnických oprávnění vykonávat a nemohl tedy ani znehodnocení pozemku jakkoliv zabránit, by z pohledu dnešních nejen soukromoprávních, ale zejména i veřejnoprávních předpisů rozhodně nebylo akceptovatelné. Bohužel pro žalobce však po roce 1989 nedošlo (a z podstaty věci ani nemohlo dojít) k nápravě veškerých majetkových i dalších křivd, které byly napáchány komunistickým režimem v období let 1948 1989. Sám zákon o půdě jakožto jeden ze základních restitučních předpisů (stejně jako další podobně stěžejní restituční zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) ostatně ve své preambuli zmiňuje, že byl přijat ve snaze zmírnit následky pouze některých majetkových křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989. Přitom nejen zákon o půdě, ale i další restituční předpisy fungují de facto na principu právní kontinuity s předpisy platnými v období komunistického režimu, což lze nejlépe demonstrovat na příkladu v tomto řízení naprosto stěžejního ustanovení § 22 odst. 1 zákona o půdě. Ten sice ke dni účinnosti zákona o půdě zrušil užívací práva k zemědělským pozemkům vzniklá na základě předpisů, jejichž obsah byl z velké části naprosto v rozporu se základními principy demokratického právního státu, nicméně nijak nezpochybnil ani samotný vznik těchto užívacích práv, ani další z nich odvozená práva a povinnosti vzniklé před 24. 6. 1991. Vždyť už jen tím, že k datu účinnosti zákona o půdě se dosavadní užívací práva automaticky transformovala v nájemní vztah, pokud se dotčené subjekty nedohodly jinak, bylo v podstatě řečeno, že zákon o půdě navazuje na do té doby platnou právní úpravu v oblasti zemědělského družstevnictví.

66. Jakkoliv úvahy popsané v předchozím odstavci nemohly nijak zvrátit rozhodnutí soudu o zamítnutí žaloby, sehrály významnou roli při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Obecně by totiž v řízení zcela procesně úspěšnému žalovanému mělo podle § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči neúspěšnému žalobci svědčit právo na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Soud však právě s ohledem na shora uvedené dospěl ve smyslu § 150 o. s. ř. k závěru, že v daném případě existují důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby žalovanému právo na náhradu nákladů řízení přiznáno nebylo, a to ani zčásti. Vycházel přitom právě z toho, že v minulosti prokazatelně došlo k zásahu do vlastnického práva žalobce, který by z dnešního pohledu byl jednoznačně vnímán jako zcela nepřípustný. Původcem tohoto zásahu přitom nepochybně byl v nemalé míře právní předchůdce žalovaného, který navezl na pozemek žalobce velkou část zde nyní složeného odpadu. Soud se domnívá, že i sám žalovaný (tedy lépe řečeno osoby, které jeho jménem jednají) si je vědom určité své morální odpovědnosti za to, co se na pozemcích žalobce v minulosti odehrálo, o čemž svědčí fakt, že v řízení velmi dlouho vyjadřoval ochotu ke smírnému řešení věci a nabízel žalobci směnu pozemku zatíženého skládkou za pozemek náhradní i v situaci, kdy současně argumentoval tím, že žaloba je z jeho pohledu zcela nedůvodná. Dalším nezanedbatelným aspektem věci je to, že žalobce je starobním důchodcem, jehož jediný příjem tvoří starobní a vdovecký důchod ve výši přibližně 20 000 Kč měsíčně. Přitom každý měsíc vynaloží na úhradu všech svých nezbytných životních nákladů téměř 17 000 Kč, k dispozici mu tedy zbývá cca 3 000 Kč měsíčně (v podrobnostech k osobním, majetkovým a výdělkovým poměrům žalobce soud odkazuje na odůvodnění usnesení ze dne 7. 7. 2020, č.j. 9 C 83/2020-40, jímž byl žalobce v řízení osvobozen od soudních poplatků). Naproti tomu žalovaný je zemědělským družstvem, jehož čistý zisk činil dle poslední výroční zprávy a výkazu zisku a ztráty zveřejněné ve sbírce listin obchodního rejstříku v účetním roce 2020 3 194 000 Kč. Ekonomická pozice obou účastníků řízení je tak naprosto nesrovnatelná, což samozřejmě samo o sobě při rozhodování o náhradě nákladů řízení nemůže hrát roli, ve spojení s okolnostmi daného případu, které soud podrobně popsal v předchozím odstavci tohoto odůvodnění, však podle názoru soudu je namístě přihlédnout i k tomu, že nepřiznání práva na náhradu nákladů tohoto řízení nebude představovat žádný závažný dopad do ekonomické sféry žalovaného, a to zejména v porovnání s tím, nakolik závažný dopad by mělo uložení povinnosti hradit náklady řízení pro žalobce. Ze všech popsaných důvodů proto soud o nákladech řízení rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

67. Žalobci byl k ochraně jeho zájmů v řízení ustanoven zástupce z řad advokátů [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Podle § 140 odst. 2 o. s. ř. v případě, že byl účastníku ustanoven zástupcem nebo opatrovníkem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty, stát, přičemž při určení náhrady hotových výdajů a odměny za zastupování se postupuje podle ustanovení zvláštního právního předpisu, kterým je vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif v účinném znění (dále jen„ AT“). Ustanovený zástupce žalobce předložil soudu vyúčtování nákladů řízení, podle něhož si účtoval mimosmluvní odměnu za celkem třináct úkonů právní služby, a to konkrétně za následující úkony v níže uvedené výši: -) převzetí a příprava zastoupení – 4 000 Kč, -) nahlédnutí do spisu dne 18. 8. 2020 – 4 000 Kč, -) jednání se žalobcem v trvání 2 hodin dne 1. 12. 2020 – 4 000 Kč, -) sepis doplnění žaloby z 6. 1. 2021 – 4 000 Kč, -) jednání se žalobcem v trvání 1,5 hodiny dne 30. 4. 2021 – 4 000 Kč, -) účast u jednání soudu dne 4. 5. 2021 – 4 000 Kč, -) jednání se žalobcem a protistranou v trvání 1 hodiny dne 21. 5. 2021 – 4 000 Kč, -) účast u jednání soudu dne 20. 7. 2021, které trvalo déle než 2 hodiny, je tedy účtováno v rozsahu dvou úkonů právní služby – 8 000 Kč, -) jednání se žalobcem v trvání 1,5 hodiny dne 2. 11. 2021 – 4 000 Kč, -) účast u jednání soudu dne 2. 11. 2021, které trvalo déle než 2 hodiny, je tedy účtováno v rozsahu dvou úkonů právní služby – 8 000 Kč, -) účast ujednání soudu dne 13. 1. 2022, které trvalo déle než 2 hodiny, je tedy účtováno v rozsahu dvou úkonů právní služby – 10 000 Kč, -) účast u jednání soudu dne 24. 2. 2022, které trvalo déle než 2 hodiny, je tedy účtováno v rozsahu dvou úkonů právní služby – 10 000 Kč, -) sepis závěrečného návrhu žalobce ve věci – 5 000 Kč. V souvislosti s uvedenými úkony právní služby zástupce žalobce dále účtoval třináct paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč a náhradu za 21% DPH z celkové odměny a paušálních náhrad, tj. z částky 76 900 Kč, která činila 16 149 Kč Celkem tak vyúčtoval náklady řízení ve výši 93 049 Kč. Soud přezkoumal předložené vyúčtování a dospěl k závěru, že je v souladu s relevantními právními předpisy pouze zčásti.

68. Pro stanovení výše mimosmluvní odměny ustanoveného zástupce žalobce bylo velmi podstatné, že až do 31. 12. 2021 platilo ust. §12a AT. Dle jeho odstavce 1 se sazby mimosmluvní odměny podle § 7 za úkony právních služeb ustanoveného zástupce v občanském soudním řízení snižovaly o 20 %. Dle odstavce 2 pak platilo, že sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby ustanoveného zástupce v občanském soudním řízení činila nejvýše 5 000 Kč. S účinností od 1. 1. 2022 bylo cit. ust. § 12a AT vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 406/2021 Sb. bez náhrady zrušeno. Dle čl. III. cit. vyhl. č. 406/2021 Sb. však za úkony právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky (tj. před 1. 1. 2022) náleží advokátovi odměna dle dosavadních právních předpisů. Vztaženo na projednávanou věc, při výpočtu výše odměny ustanoveného zástupce žalobce za úkony právní služby učiněné do 31. 12. 2021 bylo třeba brát v potaz maximální sazbu mimosmluvní odměny stanovenou v § 12a odst. 2 AT ve znění účinném do 31. 12. 2021.

69. Při výpočtu výše mimosmluvní odměny ustanoveného zástupce žalobce soud vycházel z tarifní hodnoty určené v souladu s § 8 odst. 1 a § 9 odst. 1 AT. Předmětem řízení byl až do částečného zpětvzetí žaloby, k němuž došlo při jednání dne 20. 7. 2021, jednak nárok žalobce na uvedení jeho pozemku do původního stavu, jednak nárok na zaplacení 11 332 800 Kč s příslušenstvím. Tarifní hodnotou tak v souladu se shora citovanou úpravou byla jednak částka 11 332 800 Kč jakožto výše vymáhaného peněžitého plnění bez příslušenství, jednak částka 10 000 Kč, a to proto, že právo na uvedení pozemku do původního stavu nelze vyjádřit v penězích (§ 9 odst. 1 AT). Tarifní hodnotou pro výpočet výše mimosmluvní odměny za právní úkony učiněné ustanoveným zástupcem žalobce byla tedy až do 20. 7. 2021 částka 11 342 800 Kč, neboť podle § 12 odst. 3 AT se při spojení dvou a více věci, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Z tarifní hodnoty 11 342 800 Kč by podle § 7 bodu 7 AT činila sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby 48 860 Kč, s ohledem na § 12a odst. 2 AT ve znění účinném do 31. 12. 2021 však bylo třeba vycházet z toho, že výše odměny činila pouze 5 000 Kč, neboť citované ustanovení vyšší sazbu odměny pro ustanoveného zástupce nepřipouštělo a shora uvedená sazba 48 860 Kč ponížená o 20 % na částku 39 088 Kč tuto maximální možnou sazbu odměny převyšovala. Ustanovenému zástupci tedy vznikl nárok na mimosmluvní odměnu ve výši 5 000 Kč v souvislosti se všemi úkony právní služby, které ve věci vykonal do 20. 7. 2021.

70. Za veškeré další úkony právní služby, které ustanovený zástupce žalobce učinil v období od 21. 7. 2021 do 31. 12. 2021, mu pak náležela podle § 7 bodu 5 AT ve spojení s § 12a odst. 1 AT mimosmluvní odměna ve výši 3 120 Kč. Odměna vypočtená dle § 7 bodu 5 AT z tarifní hodnoty 70 000 Kč (zbývající nárok na zaplacení 60 000 Kč s příslušenstvím + 10 000 Kč jakožto tarifní hodnota odpovídající nároku na uvedení pozemku do původního stavu) by totiž činila 3 900 Kč, podle § 12a odst. 1 AT ve znění účinném do 31. 12. 2021 ji bylo třeba ponížit o 20 % na 3 120 Kč. Po zrušení citovaného § 12a AT pak již sazbu odměny nebylo třeba ponižovat, tato proto ve vztahu k úkonům učiněným od 1. 1. 2022 činila 3 900 Kč.

71. Soud dospěl k závěru, že ustanovenému zástupci žalobce svědčí právo na mimosmluvní odměnu prakticky za všechny jím účtované úkony právní služby. Jedinou výjimku představují dva úkony spočívající v nahlédnutí do spisu, k němuž mělo dojít 18. 8. 2020, a v jednání s žalobcem v trvání 2 hodin, které mělo proběhnout 1. 12. 2020. Oba tyto úkony by za určitých okolností mohly být honorovány mimosmluvní odměnou samostatně, ne však v řešené věci. Dle § 11 odst. 1 písm. b) AT totiž soudem ustanovenému zástupci náleží mimosmluvní odměna za úkon spočívající v první poradě s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení. V daném případě si ustanovený zástupce žalobce úkon převzetí a přípravy zastoupení účtoval zvlášť, přičemž v rozporu s citovaným ustanovením pod něj nepodřadil první poradu s klientem, kterou bylo dle jím předloženého vyúčtování právě jednání z 1. 12. 2020. O tom, že žádná dřívější schůzka mezi žalobcem a ustanoveným zástupcem neproběhla, svědčí přípis ustanoveného zástupce z 20. 11. 2020 (č.l. 47 spisu). Pokud si tedy ustanovený zástupce žalobce účtoval odměnu za první poradu se žalobcem jako samostatný úkon právní služby, činil tak v rozporu s citovaným § 11 odst. 1 písm. b) AT a tuto odměnu mu nelze přiznat, stejně jako související paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 AT. Pokud jde o účtované nahlédnutí do spisu, i tento úkon v řešeném případě podle názoru soudu spadá pod úkon převzetí a přípravy zastoupení. O tom, že by měla být přiznána odměna za nahlížení do spisu samostatně, by podle § 11 odst. 3 AT bylo možné uvažovat v případě, kdy by se zmiňovaný úkon svým rozsahem a náročností blížil prostudování spisu při skončení vyšetřování ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) AT. Taktomu ovšem v posuzované věci nebylo. Ustanovený zástupce žalobce nahlížel do spisu v době, kdy ještě žalovanému nebyla ani doručena žaloba a teprve se čekalo na to, až žalobce prostřednictvím ustanoveného zástupce podanou žalobu doplní a upřesní. Je tedy otázkou, zda bylo účelné, aby ustanovený zástupce nahlížel do spisu, když veškeré listiny, které do té doby byly ve spise založené, musel mít žalobce k dispozici, nebo přinejmenším musel znát jejich obsah. Pokud ustanovený zástupce i přesto do spisu nahlížel, nelze mu to samozřejmě jakkoliv vyčítat, nicméně za daných okolností je třeba takové nahlížení do spisu vnímat jako součást převzetí a přípravy zastoupení, tedy úkonu právní služby, který byl účtován zvlášť. Proto soud nepřiznal ustanovenému zástupci žalobce samostatnou odměnu a paušální náhradu hotových výdajů ani ve vztahu k jím provedenému nahlížení do spisu.

72. Veden shora popsanými úvahami, soud dospěl k závěru, že ustanovenému zástupci náleží mimosmluvní odměna v následujícím rozsahu: -) převzetí a příprava zastoupení – 5 000 Kč, -) sepis doplnění žaloby z 6. 1. 2021 – 5 000 Kč, -) jednání se žalobcem v trvání 1,5 hodiny dne 30. 4. 2021 – 5 000 Kč, -) účast u jednání soudu dne 4. 5. 2021 – 5 000 Kč, -) jednání se žalobcem a protistranou v trvání 1 hodiny dne 21. 5. 2021 – 5 000 Kč, -) účast u jednání soudu dne 20. 7. 2021, které trvalo déle než 2 hodiny, odměna tedy náleží za dva úkony právní služby – 10 000 Kč (2 * 5 000 Kč), -) jednání se žalobcem v trvání 1,5 hodiny dne 2. 11. 2021 – 3 120 Kč, -) účast u jednání soudu dne 2. 11. 2021, které trvalo déle než 2 hodiny, odměna tedy náleží za dva úkony právní služby – 6 240 Kč (2 * 3 120 Kč), -) účast ujednání soudu dne 13. 1. 2022, které trvalo déle než 2 hodiny, odměna tedy náleží za dva úkony právní služby – 7 800 Kč (2 * 3 900 Kč), -) účast u jednání soudu dne 24. 2. 2022, které trvalo déle než 2 hodiny, odměna tedy náleží za dva úkony právní služby – 7 800 Kč (2 * 3 900 Kč), -) sepis závěrečného návrhu žalobce ve věci – 3 900 Kč. Vedle odměny v celkové výši 63 860 Kč mu rovněž podle § 13 odst. 3 AT náleží právo na celkem 15 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč vztahujících se k vykonaným úkonům právní služby, tedy celkem na částku 4 500 Kč, a podle § 140 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu za 21% DPH z uvedených položek ve výši 14 355,60 Kč. Soud tedy ustanovenému zástupci žalobce přiznal odměnu, náhradu hotových výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty v celkové výši 82 715,60 Kč (výrok III. tohoto rozsudku).

73. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V daném případě státu vzniknou náklady řízení spočívající v odměně, náhradě hotových výdajů a náhradě za daň z přidané hodnoty v celkové výši 82 715,60 Kč, která bude po právní moci tohoto rozsudku vyplacena ustanovenému zástupci žalobce. V řízení měl plný procesní úspěch žalovaný, podle citovaného ustanovení tedy nepřipadá v úvahu, aby mu byla uložena povinnost nahradit státu vzniklé náklady řízení. Žalobce pak byl v řízení v plném rozsahu osvobozen od soudních poplatků. Za daných okolností je zjevné, že státu právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo vůči žádnému z účastníků. Proto jej soud státu nepřiznal (výrok IV. tohoto rozsudku).