11 C 11/2025

Plný text

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozhodl samosoudcem Mgr. Jaroslavem Kneřem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované úředně bytem Adresa žalované o zaplacení 41 779,21 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 33 380 Kč formou splátek ve výši 5 000 Kč měsíčně splatných vždy 15. dne v kalendářním měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci toho to rozsudku pod ztrátou výhody splátek.

II. Co do částky 8 399,21 Kč, co do kapitalizovaného úroku 5 429,31 Kč, co do úroku ve výši 19,9 % ročně z částky 41 571,36 Kč od 15. 6. 2024 do zaplacení, co do kapitalizovaného úroku z prodlení 132,47 Kč a co do úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 41 571,36 Kč od 15. 6. 2024 do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 1 Žalobou ze dne 7. 10. 2024 se žalobkyně proti žalované domáhala zaplacení 41 779,21 Kč kapitalizovaným úrokem 5 429,31 Kč, s úrokem ve výši 19,9% ročně z částky 41 571,36 Kč od 15. 6. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 132,47 Kč a dále se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 41 571,36 Kč od 15. 6. 2024 do zaplacení. Žalobu odůvodnila žalobkyně tím, že její předchůdkyně , právnická osoba, . (dále jen „banka“) uzavřela s žalovanou dne 15. 7. 2021 smlouvu o půjčce č. , hodnota, , na jejímž základě jí poskytla spotřebitelský úvěr 50 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet spolu se smluvním úrokem 19,9% ročně formou měsíčních splátek po 1 108 Kč. Před uzavřením smlouvy prověřila banka úvěruschopnost žalované, lustrací veřejných databází, kdy nezjistila žádnou skutečnost bránící poskytnutí úvěru. Svou povinnost splácet žalovaná řádně neplnila a banka k 13. 2. 2024 prohlásila úvěr za okamžitě splatný. Žalobou uplatněný nárok sestává z jistiny 10 571,36 Kč, úroků ve výši 5 429,31 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení 132,47 Kč a poplatků za zaslání výzvy k úhradě ve výši 207,85 Kč. Popsaná pohledávky přešla , Anonymizováno, na společnost , právnická osoba, , Anonymizováno, a byla následně smluvně postoupena společnosti , Anonymizováno, (smlouvou z 26. 6. 2024) a dále smluvně postoupena žalobkyni (smlouvou z 9. 7. 2024). Přes výzvu k plnění neuhradila žalovaná na svůj dluh ničeho.2 Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.3 Zástupce žalobkyně se z jednání nařízeného na den 26. 2. 2025 písemně omluvil, a požádal, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. Žalované bylo předvolání k jednání spolu s žalobou doručeno náhradním způsobem a k jednání se bez omluvy nedostavila, aniž by požádala o odročení jednání nebo se k věci samé jakkoliv vyjádřila. Soud proto podle § 101 odst. 3 o.s.ř. rozhodl, že bude jednáno v nepřítomnosti účastníků a právního zástupce žalobkyně.4 Na základě zhodnocení provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti přijal soud následující skutkové závěry:Z předložené rámcové smlouvy o bankovních službách vzal soud za prokázané, že tato byla mezi bankou a žalovanou uzavřena 15. 7. 2021 a žalovaná na jejím základě užívala bankovní služby.Dle návrhu na uzavření smlouvy vedle návrhu na uzavření smlouvy o úvěru požádala žalovaná dne 15. 7. 2021 o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 50 000 Kč při úrokové sazbě 19,9% ročně a měsíčních splátkách ve výši 1 108 Kč. Návrh na uzavření smlouvy byl bankou písemně přijat 15. 7. 2021.Poskytnutí úvěru dne 15. 7. 2021 je pak prokázáno výpisem z běžného účtu vedeného na jméno žalované.5 Soud se dále zaměřil na postup banky při ověření schopnosti žalovaného předmětný úvěr splácet. Žalobkyně předložila listinu označenou jako protokol o ověření úvěruschopnosti klienta. Listina obsahuje především obecný popis postupu při ověřování schopnosti žadatelů o úvěr poskytnuté úvěry splácet. Jediné individualizované údaje ve vztahu k řešenému úvěrovému případu je údaj o deklarovaném příjmu žalované 17 000 Kč s tím, že tento měl být ověřen využitím komplexního statistického nástroje, kdy započten byl příjem 16 625 Kč. Zohledněny byly výdaje ve výši 11 633 Kč, z čehož činí výdaje na bydlení 7 773 Kč a výdaje na živobytí 3 860 Kč. Na tomto základě dospěla banka k závěru, že žalované zbývají volné prostředky ve výši 4 992 Kč a je tedy schopna úvěr splácet.Žalobkyně nenavrhla žádné důkazy prokazující, že by výše uvedené vstupní údaje o socioekonomické situaci žalované byly jakkoliv verifikovány, když není ani uvedeno, z jakých zdrojů (vyjma tvrzení samotné žalované) byly čerpány. Absentuje pak zcela údaj o to, jaký je zdroj příjmů žalované. Uvedený postup při ověřování úvěruschopnosti hodnotí soud jako povrchní a spíše formální. Zejména vzhledem k tomu, že částky vydávané na uspokojování základních potřeb, zejména bydlení, jsou relativně velmi nízké vzhledem obecné cenové úrovni základních komodit, bylo na místě detailněji se zajímat o to, jakým způsobem žalovaná tyto své potřeby uspokojuje a zda jí uváděné údaje odpovídají realitě. Z uvedených důvodů hodnotí soud postup banky jako nedostatečný a naprosto nezpůsobilý být dostatečným podkladem pro jakýkoliv závěr o schopnosti žalované splácet úvěr.6 Po právní stránce je na místě věc posoudit podle zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník v účinném znění (dále jen "o. z.") a současně však měla být tato věc posouzena i dle speciálního zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.7 Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8 Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9 Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.10 Ohledně výkladu pojmu „odborná péče“ lze odkázat na § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ Lze dále v této souvislosti poukázat na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, z jehož právní věty lze citovat: „Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.)“ Citované závěry, byť byly přijaty v případu, na který dopadala předchozí úprava zák. č. 145/2010 Sb., jsou nepochybně aplikovatelné i v pro výklad pojmu „odborné péče“ ve smyslu aktuální právní úpravy, tedy zákona č. 257/2016 Sb.11 Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12 Absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, coby důsledek porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla výslovně vložena do textu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. až novelou provedenou zákonem č. 96/2022 Sb. s účinností od 29. 5. 2022. Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. ve znění dopadajícím na řešený případ, tedy ve znění účinném do 28. 5. 2022, je však třeba vykládat v souladu se záměrem zákonodárce, kterým bylo posílení ochrany spotřebitele, coby slabší strany úvěrové smlouvy. Vzhledem k tomu, že tuzemská právní úprava spotřebitelského úvěru představuje částečně transpozici směrnice č. 93/13/EHS, je na místě vykládat tuto právní úpravu způsobem konformním s komunitárním právem. V této souvislosti je na místě poukázat na rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, OPRFinance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že„ články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku … musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Vyplývá tak z výše uvedeného, že aplikovatelnou právní úpravu (§ 87 zákona č. 257/2016 Sb.) je třeba jednoznačně vyložit tak, že porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele má za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, ke které je soud povinen přihlédnou z úřední povinnosti.13 Neplatnost uzavřené úvěrové smlouvy s sebou nese na straně žalované podle věty třetí § 87 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. povinnost vrátit (pouze) peníze úvěrem poskytnuté. Skutečnost, že žalovaná má peníze vrátit „v době přiměřené“ jeho možnostem, odlišuje postavení žalované jako úvěrovaného spotřebitele od postavení dlužníka majícího povinnost vrátit plnění přijaté z neplatné smlouvy upravené obecným ustanovením § 2993 o. z. Splatnost závazků dlužníka tak není vázána na výzvu věřitele podle § 1958 odst. 2 o. z., nýbrž je určena buď dohodou účastníků nebo rozhodnutím soudu. Není-li zde takového určení, nelze dovozovat prodlení žalované jako dlužníka (podle § 1968 o. z.), a žalobkyni jako věřiteli nelze přiznat právo na úroky z prodlení (§ 1970 o. z.), z čehož vychází i ustálená judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022).14 Pokud jde o aktivní věcnou legitimaci žalobkyně, konstatuje soud, že žalobkyně sice předložila oznámení o postupném postoupení pohledávek, avšak nebylo prokázáno jejich odeslání žalované. V souladu s judikatorními závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2020 sp. zn. 23 Cdo 4283/2019 se soud dále zabýval postoupením pohledávek jako takovým, kdy vzal z předložených smluv o postoupení pohledávek za prokázané, že původní věřitel postoupil smlouvou z 13. 12. 2023 pohledávku společnosti , Anonymizováno, a tato ji následně smlouvou z 9. 7. 2024 postoupila žalobkyni.15 Ve věci bylo prokázáno, že žalované byl 15. 7. 2021 poskytnut bezhotovostně úvěr 50 000 Kč. Dále pak vyplývá z výpisu z úvěrového účtu, že žalovaná uhradila v období srpen 2021 – říjen 2022 včetně na splátkách úvěru celkovou částku 16 620 Kč. Žalobkyni, coby právní nástupkyni původního poskytovatele úvěru, tak svědčí nárok na zaplacení částky 33 380 Kč. V uvedeném rozsahu soud podané žalobě vyhověl, zatímco ve zbytku žalobou uplatněného nároku ji coby nedůvodnou zamítl.16 Při úvaze o lhůtě k zaplacení soud konstatoval, že pro procesní pasivitu žalovaného nejsou k dispozici jakékoliv poznatky k její reálné aktuální socioekonomické situaci, přičemž nepřísluší soudu tuto pasivitu vlastní činností kompenzovat. S přihlédnutím k výši žalobou uloženého plnění shledal soud za přiměřené uložit plnění ve splátkách v měsíční výši 5 000 Kč pod ztrátou výhody plátek.17 O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalobkyně byla ve věci úspěšná pouze částečně. Míru procesního úspěchu jednotlivých účastníků hodnotil soud nikoliv pouze podle jistiny žalované pohledávky, ale podle úspěchu v celém sporu, tady i stran jejího příslušenství, v daném případě úroků z prodlení, ke dni vydání rozsudku. Uvedený názor je mimo jiné vyjádřen v nálezu Ústavního soudu ČR

I. ÚS 2717/08 ze dne 30.8.2010. Porovnáním žalované částky s příslušenstvím ve výši požadované žalobou (57 254 Kč) a částky, která byla žalobkyni přiznána (33 380 Kč) - vyčísleno vždy ke dni vydání rozsudku, byla zjištěna míra procesního úspěchu žalobkyně, která odpovídá 58 %, zatím co míra procesního úspěchu žalovaného činí 42%. Vzhledem k tomu, že míra procesního úspěchu stran je bezmála totožná rozhodl soud podle § 142 Odst. 2 o. s. ř., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.