11 C 248/2024

Plný text

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozhodl samosoudcem Mgr. Jaroslavem Kneřem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného o zaplacení 26 333 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 17 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 9 333 Kč a co do zákonného úroku z prodlení z částky 23 800 Kč za dobu od 12. 12. 2023 do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 1 Žalobou ze dne 12. 7. 2024 se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení 26 333 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z částky 23 800 Kč od 12. 12. 2023 do zaplacení. Žalobu odůvodnila žalobkyně tím, že uzavřela s žalovaným distančním způsobem smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu platbami ve dnech 8. 8. 2023, 11. 8. 2023 a 1. 9. 2023 poskytla bezúčelový úvěr v úhrnné výši 17 000 Kč s úrokem 40% p.m. na dobu neurčitou. Úrok přirostlý za uplynulé období měl být splácen každý měsíc nejpozději k 19. dni v měsíci, přičemž jistina mohla být splacena kdykoliv za trvání smlouvy zcela nebo zčásti. Totožnost žalovaného byla při uzavření smlouvy ověřena prostřednictvím tzv. verifikační platby zaslané na účet žalobkyně z bankovního účtu vedeného na jméno žalovaného. Žalovaný se dostala do prodlení s úhradou úvěru a byl opakovaně upomínán. Následně žalobkyně přistoupila k zesplatnění celého úvěru ke dni 11. 12. 2023. Přes upomínky dluží nadále žalovaný žalobkyni na jistině úvěru částku 17 000 Kč a na smluvním úroku za první měsíc čerpání úvěru částku 6 800 Kč. Žalobkyně dále nárokuje částku 2 533 Kč na smluvní pokutě, která byla sjednána pro případ prodlení žalovaného se splácením úvěru ve výši 0,1% denně z jistiny. Smluvní pokuta je požadována za období od 12. 12. 2023 do 9. 5. 2024.2 Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3 Zástupce žalobkyně se z jednání nařízeného na den 8. 1. 2025 písemně omluvil, a požádal, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. Žalovanému bylo předvolání k jednání spolu s žalobou doručeno náhradním způsobem a k jednání se bez omluvy nedostavil, aniž by požádal o odročení jednání nebo se k věci samé jakkoliv vyjádřil. Soud proto podle § 101 odst. 3 o.s.ř. rozhodl, že bude jednáno v nepřítomnosti účastníků a právního zástupce žalobkyně.4 Na základě zhodnocení provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti přijal soud následující skutkové závěry:Z předložené smlouvy o úvěru vzal soud za prokázané, že touto bylo mezi stranami sjednáno poskytnutí spotřebitelského úvěru do limitu 20 000 Kč s možností opakovaného čerpání s úrokovou sazbou 40% měsíčně, a to na dobu neurčitou. Žalovaný se zavázal splácet do 19. dne každého měsíce úrok přirostlý za předešlé období s tím, že jistinu lze splatit zcela nebo z části kdykoliv za trvání smlouvy. Pro případ prodlení se splácením úvěru pod dobu delší dvou měsíců byla sjednáno zesplatnění celého úvěru. Pro případ prodlení se splácením úvěru byla dále sjednána povinnost žalované k zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1% z denně z částky, s níž je v prodlení.Z dodatku smlouvy datovaného 11. 8. 2023 bylo zjištěno, že tímto byl úvěrový rámec zvýšena na 50 000 Kč.Akceptaci smlouvy a dodatku vzal soud za prokázanou na základě předložení kopie osobních dokladů žalovaného ve spojení se skutečností, že úvěrové prostředky byly prokazatelně poukázány na bankovní účet vedený na jméno žalovaného (viz níže).Výpisem z bankovního účtu prokázala žalobkyně odeslání plateb na bankovní účet č. , č. účtu, vedený na jméno žalovaného a to konkrétně dne 8. 8. 2023 ve výši 10 000 Kč, dne 11. 8. 2023 ve výši 2 000 Kč a dne 1. 9. 2023 ve výši 5 000 Kč.Z předložené transakční historie účtu č. , č. účtu, vedeného na jméno žalovaného nevyplývá jakákoliv relevance pro řešenou věc, když jde o účet odlišný od účtu označeného ve smlouvě použitého k výplatě úvěrových prostředků a nadto transakční historie vůbec nepostihuje obdobní, kdy měla být sjednána předmětná smlouva. Uvedené dále platí i pro přípis manželky žalovaného z 20. 7. 2023, kterým sdělila, že žalovaný čerpal úvěr bez jejího vědomí, což zjistila až z výzvy k úhradě splátky. Dopis je datován 20. 7. 2023, tedy se nemůže vztahovat k řešenému úvěrovému případu, je z něj však patrné, že již před uzavřením řešené smlouvy čerpal žalovaný od žalobkyně úvěr či úvěry, přičemž musel být o splátky upomínán.Soud konstatuje, že žalobkyně nenavrhla jakékoliv důkazy k prokázání svého tvrzení, že prověřila s náležitou odbornou péčí schopnost žalovaného splácet předmětný úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy.5 Po právní stránce je na místě věc posoudit podle zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník v účinném znění (dále jen "o. z.") a současně však měla být tato věc posouzena i dle speciálního zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.6 Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7 Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.8 Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.9 Ohledně výkladu pojmu „odborná péče“ lze odkázat na § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ Lze dále v této souvislosti poukázat na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, z jehož právní věty lze citovat: „Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.)“ Citované závěry, byť byly přijaty v případu, na který dopadala předchozí úprava zák. č. 145/2010 Sb., jsou nepochybně aplikovatelné i v pro výklad pojmu „odborné péče“ ve smyslu aktuální právní úpravy, tedy zákona č. 257/2016 Sb.10 Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11 Absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, coby důsledek porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla výslovně vložena do textu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. až novelou provedenou zákonem č. 96/2022 Sb. s účinností od 29. 5. 2022. Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. ve znění dopadajícím na řešený případ, tedy ve znění účinném do 28. 5. 2022, je však třeba vykládat v souladu se záměrem zákonodárce, kterým bylo posílení ochrany spotřebitele, coby slabší strany úvěrové smlouvy. Vzhledem k tomu, že tuzemská právní úprava spotřebitelského úvěru představuje částečně transpozici směrnice č. 93/13/EHS, je na místě vykládat tuto právní úpravu způsobem konformním s komunitárním právem. V této souvislosti je na místě poukázat na rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, OPRFinance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že„ články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku … musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Vyplývá tak z výše uvedeného, že aplikovatelnou právní úpravu (§ 87 zákona č. 257/2016 Sb.) je třeba jednoznačně vyložit tak, že porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele má za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, ke které je soud povinen přihlédnou z úřední povinnosti.12 Neplatnost uzavřené úvěrové smlouvy s sebou nese na straně žalovaného podle věty třetí § 87 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. povinnost vrátit (pouze) peníze úvěrem poskytnuté. Skutečnost, že žalovaný má peníze vrátit „v době přiměřené“ jeho možnostem, odlišuje postavení žalovaného jako úvěrovaného spotřebitele od postavení dlužníka majícího povinnost vrátit plnění přijaté z neplatné smlouvy upravené obecným ustanovením § 2993 o. z. Splatnost závazků dlužníka tak není vázána na výzvu věřitele podle § 1958 odst. 2 o. z., nýbrž je určena buď dohodou účastníků nebo rozhodnutím soudu. Není-li zde takového určení, nelze dovozovat prodlení žalovaného jako dlužníka (podle § 1968 o. z.), a žalobkyni jako věřiteli nelze přiznat právo na úroky z prodlení (§ 1970 o. z.), z čehož vychází i ustálená judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022).13 Aplikací citované právní úpravy a judikatury na zjištěný skutkový stav je třeba dospět k závěru, že předmětná úvěrová smlouva nebyla platně uzavřena pro nesplnění povinnosti žalobkyně přezkoumat před poskytnutím úvěru schopnost žalovaného předmětný úvěr splácet.14 Na základě uvedeného soud uzavírá, že bylo prokázáno poskytnutí částky celkové částky 17 000 Kč. Vzhledem k absenci platné úvěrové smlouvy (viz výše) nelze žalobkyni přiznat uplatněný nárok na smluvní poplatky či smluvní úrok z úvěru, ani na smluvní pokutu. S odkazem na výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu rozsudek ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022 pak nelze přiznat ani nárok na úrok z prodlení. Pokud byly na jistinu dluhu učiněny jakékoliv, bylo by na straně žalované, aby taková skutkové tvrzení předložila. Toto však neučinila a setrvala v procesní pasivitě. Za dané situace shledal žalobou uplatněný soud nárok za důvodný co do částky 17 000 Kč odpovídající jistině dluhu.15 S odkazem na vše výše uvedené soud vyhověl podané žalobě co do částky 17 000 Kč, zatímco ve zbývající části žalobu jako nedůvodnou zamítl.16 Při úvaze o lhůtě k plnění soud konstatoval, že pro procesní pasivitu žalovaného nejsou k dispozici jakékoliv poznatky ohledně jeho sociální situace a reálné možnosti uhradit částku jejíž zaplacení je tímto rozsudkem ukládáno. Soud proto stanovil pro plnění obecnou třídenní lhůtu dle § 160 o. s. ř.17 O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalobkyně byla ve věci úspěšná pouze částečně. Míru procesního úspěchu jednotlivých účastníků hodnotil soud nikoliv pouze podle jistiny žalované pohledávky, ale podle úspěchu v celém sporu, tady i stran jejího příslušenství, v daném případě úroků z prodlení, ke dni vydání rozsudku. Uvedený názor je mimo jiné vyjádřen v nálezu Ústavního soudu ČR

I. ÚS 2717/08 ze dne 30. 8. 2010. Porovnáním plnění s příslušenstvím ve výši požadované žalobou (30 177 Kč) a plnění, které bylo žalobkyni přiznáno (17 000 Kč) - vyčísleno vždy ke dni vydání rozsudku, dospěl soud k závěru, že míra procesního úspěchu stran je obdobná a podle § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl, že ždný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.