11 C 29/2023

Plný text

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozhodl samosoudcem Mgr. Jaroslavem Kneřem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupené advokátem anonymizováno jméno příjmení jméno . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 19 058,52 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 9 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 600 Kč za období od 3. 3. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Co do částky 9 458,52 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení 1 870,23 Kč, kapitalizovaného úroku 2 690,33 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 872,16 Kč od 29. 1. 2022 do 2. 3. 2022, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 272,16 Kč od 3. 3. 2022 do zaplacení a úroku ve výši 29,55 % ročně z částky 9 872,16 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1 Žalobou ze dne [datum] se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení částky 19 058,52 Kč s úrokem ve výši 29,55 % ročně z částky 9 872,16 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 690,33 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výší 1 870,23 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 9 872,16 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení. Svůj návrh odůvodnila žalobkyně tím, že žalovaný uzavřel s původním věřitelem [právnická osoba] dne 3. 3. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě mu byl poskytnut hotovostní úvěr ve výši 10 000 Kč, jejíž převzetí potvrdil podpisem smlouvy. Před uzavřením smlouvy byla původním věřitelem řádně a s odbornou péčí posouzena schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit jistinu a dále zaplatit zapůjčiteli částku 10 477 Kč sestávající z kapitalizovaného úroku při sjednané úrokové sazbě 29,55% ročně a době poskytnutí úvěru 52 týdnů, z odměny za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení. Celkovou částku 20 477 Kč se žalovaný zavázal splácet po dobu 52 týdnů splátkami ve výši 394 Kč, kdy poslední splátka byla splatná 2. 3. 2021. Žalovaný uhradil na svůj dluh celkem částku 400 Kč. K úhradě nadále zůstává na jistině částka 9 872,16 Kč, dlužné poplatky 9 186,36 Kč a příslušenství, jak je specifikováno výše. Popsaná pohledávka byla smlouvou z 28. 1. 2022 postoupena žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. 2 Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3 Žalovaný je státním příslušníkem jiného členského státu Evropské unie, přičemž je hlášen k pobytu v obvodu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou. Mezinárodní příslušnost zdejšího soudu k projednání a rozhodnutí věci je tak dána dle ust. čl. 7 odst. 1nařízení Rady (ES) č. 1215/2012 (tzv.„ nařízení Brusel I. bis“). Pravomoc českých vyplývá z ust. §6 odst. 1 zák. č. 91/2012 Sb. v účinném znění, který stanoví, že pravomoc českých soudů je dána, jestliže je podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky, pokud z ustanovení tohoto zákona nebo jiného právního předpisu nevyplývá něco jiného. 4 Žalobkyně se prostřednictvím zástupce z účasti na jednání omluvila. Žalovanému bylo předvolání k jednání spolu s žalobou doručeno náhradním a k jednání se bez omluvy nedostavil, aniž by požádal o odročení jednání nebo se k věci samé jakkoliv vyjádřil. Soud proto podle § 101 odst. 3 o.s.ř. rozhodl, že bude jednáno v nepřítomnosti účastníků. 5 Na základě zhodnocení provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti přijal soud tyto skutkové závěry: 6 Dle smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] byla tato uzavřena mezi žalovaným a původním věřitelem dne 3. 3. 2020. Podpisem smlouvy potvrdil žalovaný převzetí hotovostního úvěru 10 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázala vrátit jistinu a dále zaplatit zapůjčiteli částku 10 477 Kč sestávající z kapitalizovaného úroku při sjednané úrokové sazbě 29,55% ročně a době poskytnutí úvěru 52 týdnů, z odměny za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení. Žalovaný měl dle smlouvy zaplatit 52 týdenních splátek po 394 Kč a poslední splátku ve výši 383 Kč. Součástí smluvní listiny jsou smluvní podmínky. 7 Dle zákaznické karty byly pří žádosti o úvěr shromážděny základy identifikační údaje žalovaného a údaje o jejích příjmech a výdajích, kdy deklarován byl měsíční příjem 19 153 Kč, který měl být, dle záznamu v kartě doložen dvěma výplatními páskami. Odhadované měsíční výdaje jsou uvedeny ve výši 8 000 Kč bez bližšího určení. Listiny, kterými měly být osvědčeny údaje zanesené do zákaznické karty soudu předloženy nebyly. 8 Dle přípisu z 30. 1. 2022 byl žalovaný vyrozuměn o postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobkyni a současně vyzván k úhradě dluhu. Odeslání oznámení dne 24. 2. 2022 je prokázáno podacím lístkem. 9 Po právní stránce je na místě věc posoudit podle zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník v účinném znění (dále jen "o. z.") a současně však měla být tato věc posouzena i dle speciálního zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 10 Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 11 Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 12 Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. 13 Ohledně výkladu pojmu„ odborná péče“ lze odkázat na § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ Lze dále v této souvislosti poukázat na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, z jehož právní věty lze citovat:„ Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.)“ Citované závěry, byť byly přijaty v případu, na který dopadala předchozí úprava zák. č. 145/2010 Sb., jsou nepochybně aplikovatelné i v pro výklad pojmu„ odborné péče“ ve smyslu aktuální právní úpravy, tedy zákona č. 257/2016 Sb. 14 Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 15 V posuzovaném případě nelze mít za prokázané, že by úvěruschopnost žalovaného byla ze strany předchůdkyně řádně a s náležitou odbornou péčí posouzena. K důkazu byly předloženy zákaznické karty, podle kterých měly být údaje o příjmech a výdajích žalovaného doloženy listinami, ty však soudu předloženy nebyly. Lze tak mít za prokázané pouze, že předchůdce žalobkyně si vyžádal relevantní údaje od žalovaného, nikoliv však, že by je jakýmkoliv způsobem verifikoval. Takovýto přístup k ověření úvěruschopností žalované tak lze označit jako povrchní a nevyhovující zákonnému požadavku ověření úvěruschopnosti na základě spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na uvedeném závěru pak nemůže cokoliv změnit žalobkyni zdůrazňovaná skutečnost, že žalovaným podepsané smluvní ujednání obsahuje, mimo jiné, prohlášení o tom, že věřitel s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. 16 Absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, coby důsledek porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla výslovně vložena do textu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. až novelou provedenou zákonem č. 96/2022 Sb. s účinností od 29. 5. 2022. Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. ve znění dopadajícím na řešený případ, tedy ve znění účinném do 28. 5. 2022, je však třeba vykládat v souladu se záměrem zákonodárce, kterým bylo posílení ochrany spotřebitele, coby slabší strany úvěrové smlouvy. Vzhledem k tomu, že tuzemská právní úprava spotřebitelského úvěru představuje částečně transpozici směrnice č. 93/13 EHS, je na místě vykládat tuto právní úpravu způsobem konformním s komunitárním právem. V této souvislosti je na místě poukázat na rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C - 679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C -616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že„ články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku … musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Vyplývá tak z výše uvedeného, že aplikovatelnou právní úpravu (§ 87 zákona č. 257/2016 Sb.) je třeba jednoznačně vyložit tak, že porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele má za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, ke které je soud povinen přihlédnou z úřední povinnosti. 17 Nad rámec shora osvětleného důvodu neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy soud dále uvádí, že předmětnou smlouvu by bylo nepochybně třeba shledat za neplatnou i na základě právního posouzení jejího obsahu, konkrétně reálně výše úroků, byť tyto jsou ve smlouvách rozděleny do více položek (úrok, odměna za administrativní činnost, odměna za hotovostní inkaso) je třeba všechny tyto poplatky nepochybně považovat pouze formu úplaty za půjčení peněz, tedy úrok. Platnost smluv by pak bylo nutno posuzovat z hlediska obsáhlé judikatury Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu ČR, která vymezuje limity smluvní volnosti stran v otázce výše sjednaného úroku. Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 uvedl, že neodporuje dobrým mravům úrok, který významně nepřesahuje úrokovou míru obvyklou v době sjednání s přihlédnutím k úrokovým sazbám bank, přičemž dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 lze u nebankovních subjektů nesoucích vyšší míru rizika akceptovat i úrok přesahující tuto hladinu trojnásobně. Při zohlednění reálně výše sjednaných úroků pak předmětná smlouva z uvedených mantinelů razantně vybočuje a dostává se tak do rozporu s dobrými mravy. 18 Tím, že žalovanému byla vyplacena celková částka 10 000 Kč na základě neplatně uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru, lze uzavřít, že žalovanému vzniklo na úkor předchůdce žalobkyně bezdůvodné obohacení v uvedené výši přijetím plnění bez právního důvodu. Vzhledem k tomu, že žalovaný, dle tvrzení žalobkyně, uhradil na svůj dluh před podáním žaloby pouze 400 Kč, je nadále povinen vydat bezdůvodné obohacení ve výši 9 600 Kč. 19 Právní úprava nestanoví splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení. Konstantní judikatura dovozuje, že, není-li účastníky dohodnuto jinak, je dlužník povinen vydat bezdůvodné obohacení následujícího dne po dni, kdy byl věřitelem k plnění vyzván (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Odo 871/2005 ze dne 15. 12. 2005 či usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 577/2019 ze dne 27. 6. 2019). 20 Žalovaný byla vyzván k plnění přípisem odeslaným na adresu jeho trvalého pobytu dne 24. 2. 2022. Soud vyšel z toho, že dle standardního způsobu doručování lze mít zásilku za prokazatelně za doručenou do dispoziční sféry žalovaného třetího pracovního dne od odeslání, tedy v daném případě 1. 3. 2022 Žalovaný tak měl vydat bezdůvodné obohacení 2. 3. 2022 a ode dne následujícího je v prodlení. Žalobkyni tak náleží úrok z prodlení v zákonné výši od 3. 3. 2022. 21 Z uvedených důvodů shledal soud žalobu za důvodnou co do částky 9 600 Kč a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 600 Kč za období od 3. 3. 2022 do zaplacení, zatímco ve zbývající části žalobu jako nedůvodnou zamítl. 22 Ve věci byl převážně procesně úspěšný žalovaný, kterému v řízení žádné procesní náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.