11 C 29/2025

Plný text

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozhodl samosoudcem Mgr. Jaroslavem Kneřem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta Anonymizováno sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného , Anonymizováno o zaplacení 29 388,01 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 9 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 20 388,01 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 843,20 Kč, úroku ve výši 8% ročně z částky 11 902,13 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 655,36 Kč a úroku z prodlení ve výši 15% ročně z částky 12 383,49 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 1 Žalobou ze dne 5. 10. 2024 se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení částky 29 388,01 Kč a kapitalizovaným úrokem ve výši 843,20 Kč, úrokem ve výši 8% ročně z částky 11 902,13 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 655,36 Kč a úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z částky 12 383,49 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení.2 Svůj návrh odůvodnila žalobkyně tím, že žalovaný uzavřel s původním věřitelem , právnická osoba, . dne 2. 9. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě mu v den podpisu smlouvy byla poskytnuta v hotovosti částka 15 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit jistinu a dále zaplatit zapůjčiteli částku 12 888 Kč sestávající, mimo jiné, z částky za poskytnutí úvěru a zpracování smlouvy 7 350 Kč, částky za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 Kč a částky za umožnění splácení v místě bydliště ve výši 2 700 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal splácet po dobu 14 měsíců splátkami v měsíční výši 1 992 Kč, kdy poslední splátka byla splatná 2. 11. 2023. Žalovaný uhradil na svůj dluh plnil naposledy 8. 11. 2022 úhradou ve výši 4 000 Kč.3 Žalovaná k podané žalobě nevyjádřil, k ústním jednáním soudu se přes předvolání nedostavila a tato byla v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. konána v jeho nepřítomnosti.Na základě zhodnocení provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti přijal soud následující skutkové závěry:Dle smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, byla tato uzavřena mezi žalovanou a původním věřitelem dne 2. 9. 2022. Podpisem smlouvy potvrdil žalovaný převzetí hotovostní zápůjčky 15 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit jistinu a dále zaplatit zapůjčiteli částku 12 888 Kč sestávající z kapitalizovaného úroku ve výši 761 Kč, z částky za poskytnutí úvěru 7 350 Kč, částky za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 Kč a částky za umožnění splácení v místě bydliště ve výši 2 700 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal splácet po dobu 14 měsíců splátkami v měsíční výši 1 992 Kč. Dle žádosti o úvěr byly pří žádosti o úvěr shromážděny základy identifikační údaje žalovaného a údaje o jeho příjmech a výdajích, kdy deklarován byl měsíční příjem 29 250 Kč, odhadované měsíční výdaje jsou uvedeny ve výši 10 250 Kč s tím, že žalovaný měl bydlet u rodičů s náklady 1 000 Kč měsíčně, náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady měly činit 4 250 Kč měsíčně a splátky jiných půjček 5 000 Kč měsíčně. Listinami (pracovní smlouvou a záznamy o transakcích) byl doložen pracovní příjem žalovaného. Dle přehledu přijatých a započítaných úhrad eviduje původní věřitel úhrady v celkové výši 6 000 Kč.Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 1. 2024 bylo zjištěno, že touto postoupil původní věřitel žalobkyni soubor pohledávek zahrnující i pohledávky za žalovanou z obou uvedených úvěrových smluv.Postoupení pohledávek bylo původním věřitelem žalovanému oznámeno přípisem z 16. 4. 2024, přičemž jeho odeslání na adresu žalovaného označenou jím v předmětných smlouvách je vykázáno podacím lístkem poštovní zásilky z 11. 9. 2024.4 Po právní stránce je na místě věc posoudit podle zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník v účinném znění (dále jen "o. z.") a současně však měla být tato věc posouzena i dle speciálního zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.5 Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6 Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7 Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.8 Ohledně výkladu pojmu „odborná péče“ lze odkázat na § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ Lze dále v této souvislosti poukázat na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, z jehož právní věty lze citovat: „Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.)“ Citované závěry, byť byly přijaty v případu, na který dopadala předchozí úprava zák. č. 145/2010 Sb., jsou nepochybně aplikovatelné i v pro výklad pojmu „odborné péče“ ve smyslu aktuální právní úpravy, tedy zákona č. 257/2016 Sb.9 Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10 V posuzovaném případě nebyla úvěruschopnost žalovaného ze strany předchůdkyně žalobkyně řádně a s náležitou odbornou péčí posouzena. Dle žádosti o úvěr vycházela předchůdkyně žalobkyně z údajů o socioekonomické situaci žalovaného, z nichž však jediným prokazatelně verifikovaným údajem byl jeho příjem ze závislé pracovní činnosti. Běžné měsíční výdaje jsou uvedeny celkovou částkou 10 250 Kč, z nichž 5 000 Kč má připadat na splátky předešlých půjček. Žádné další listiny, jako výpisy z účtu, z nichž by bylo lze usuzovat na průběžné příjmy a výdaje žalovaného, označeny k důkazu a předloženy soudu nebyly. Ačkoliv vyplývá z předložených listin, že žalovaný deklaroval existenci předešlých závazků, které splácí, rezignovala předchůdkyně žalobkyně zcela na to, že by jakkoliv, byť i jen lustrací ve veřejných registrech, prověřila úvěrovou historii a platební morálku žalovaného. Nezajímala se dále nijak blíže ani o způsob, jakým žalovaný uspokojuje svou bytovou potřebu, ačkoliv deklarované bydlení u rodičů se zcela minimálními náklady zcela zásadně ovlivňuje výsledek prověřování ve prospěch kladného závěru o úvěruschopnosti a toto tvrzení žalovaného tak nepochybně mělo být alespoň základním způsobem verifikováno. Způsob jakým přistoupila předchůdkyně žalobkyně k ověření úvěruschopností žalované tak lze označit jako povrchní a nevyhovující zákonnému požadavku ověření úvěruschopnosti na základě spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.11 Absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, coby důsledek porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla výslovně vložena do textu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. až novelou provedenou zákonem č. 96/2022 Sb. s účinností od 29. 5. 2022. Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. ve znění dopadajícím na řešený případ, tedy ve znění účinném do 28. 5. 2022, je však třeba vykládat v souladu se záměrem zákonodárce, kterým bylo posílení ochrany spotřebitele, coby slabší strany úvěrové smlouvy. Vzhledem k tomu, že tuzemská právní úprava spotřebitelského úvěru představuje částečně transpozici směrnice č. 93/13/EHS, je na místě vykládat tuto právní úpravu způsobem konformním s komunitárním právem. V této souvislosti je na místě poukázat na rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, OPRFinance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že„ články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku … musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Vyplývá tak z výše uvedeného, že aplikovatelnou právní úpravu (§ 87 zákona č. 257/2016 Sb.) je třeba jednoznačně vyložit tak, že porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele má za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, ke které je soud povinen přihlédnou z úřední povinnosti.12 Neplatnost uzavřené úvěrové smlouvy s sebou nese na straně žalované podle věty třetí § 87 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. povinnost vrátit (pouze) peníze úvěrem poskytnuté. Skutečnost, že žalovaná má peníze vrátit „v době přiměřené“ jeho možnostem, odlišuje postavení žalované jako úvěrovaného spotřebitele od postavení dlužníka majícího povinnost vrátit plnění přijaté z neplatné smlouvy upravené obecným ustanovením § 2993 o. z. Splatnost závazků dlužníka tak není vázána na výzvu věřitele podle § 1958 odst. 2 o. z., nýbrž je určena buď dohodou účastníků nebo rozhodnutím soudu. Není-li zde takového určení, nelze dovozovat prodlení žalované jako dlužníka (podle § 1968 o. z.), a žalobkyni jako věřiteli nelze přiznat právo na úroky z prodlení (§ 1970 o. z.), z čehož vychází i ustálená judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022).13 Tím, že žalovanému byla vyplacena dle částka 15 000 Kč na základě neplatně uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž uhradil částku 6 000 Kč, náleží žalobkyni nárok na zaplacení částky 9 000 Kč.14 Z uvedených důvodů shledal soud žalobu za důvodnou co do částky 9 000 Kč, zatímco ve zbývající části žalobu jako nedůvodnou zamítl.15 Při úvaze o lhůtě k zaplacení soud konstatoval, že pro procesní pasivitu žalovaného nejsou k dispozici jakékoliv poznatky k jeho socioekonomické situaci. S přihlédnutím k výši žalobou uloženého plnění 9 000 Kč shledal soud za přiměřené uložit plnění sice jednorázově, avšak v prodloužené lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku.16 Ve věci byl převážně procesně úspěšný žalovaný, kterému v řízení žádné procesní náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.