11 C 83/2026

Plný text

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozhodl samosoudcem Mgr. Jaroslavem Kneřem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 18 555 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení 18 555 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 1 V žalobě ze dne 27. 1. 2026 žalobkyně tvrdila, že na ni byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 postoupena pohledávka původně náležející společnosti , právnická osoba, za žalovaným, která vznikla ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne 2. 1. 2025. Na základě této smlouvy měl být žalovanému poskytnut úvěr v celkové výši 15 900 Kč, a to ve třech platbách 12 000 Kč dne 2. 1. 2025, 2 600 Kč dne 21. 2. 2025 a 1 300 Kč dne 18. 3. 2025 na jeho bankovní účet. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný řádně a včas nehradil sjednané měsíční splátky, byl opakovaně upomínán, a poté byl v upomínce ze dne 2. 8. 2025 celý úvěr zesplatněn, takže od 3. 8. 2025 je žalovaný v prodlení s úhradou celé dlužné částky. Uplatněný nárok žalobkyně činí 18 555 Kč, sestávající podle jejích tvrzení z nesplacené jistiny 11 905 Kč a smluvního úroku 6 650 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 11 905 Kč od 3. 8. 2025 do zaplacení. Pro případ, že by soud neshledal nárok důvodným ze smlouvy o úvěru, žalobkyně alternativně tvrdila vznik bezdůvodného obohacení žalovaného odpovídajícího částkám, které mu měly být na účet vyplaceny.2 Žalovaný k podané žalobě nevyjádřil.3 Zástupce žalobkyně se z účasti na ústním jednání soudu omluvil. Žalovaný byl k jednání předvolán, kdy předvolání bylo doručeno náhradním způsobem. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil a soud v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal v nepřítomnosti stran.4 Na základě zhodnocení provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti přijal soud tyto skutkové závěry:5 Dle smlouvy o revolvingovém úvěru ve spojení se záznamem o verifikační platbě ze strany žalovaného vzal soud za prokázané, že smlouvy byla mezi předchůdkyní žalobkyně , Anonymizováno, , právnická osoba, . a žalovaným dne 2. 1. 2025 uzavřen, kdy jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru do výše 12 000 Kč. S úrokem 150% ročně.6 Dle zprávy banky , právnická osoba, . byla na bankovní účet vedený na jméno žalovaného poukázány předchůdkyní žalobkyně platby, a to dne 2. 1. 2025 ve výši 12 000 Kč, dne 21. 2. 2025 ve výši 2 600 Kč a dne 18. 3. 2025 ve výši 1 300 Kč. byla tato mezi stranami uzavřena 29. 12. 2015. Celková výše spotřebitelského úvěru byla sjednána částkou 80 000 Kč. Žalovaná se platit za vedení kreditní karty poplatek ve výši 600 Kč ročně.7 Soud naopak nemohl vzít za prokázané tvrzení žalobkyně, že došlo před uzavřením úvěrové smlouvy ze strany společnosti , právnická osoba, k prověření schopnosti žalovaného předmětný úvěr splácet, když k prokázání tohoto tvrzení nebyly navrženy jakékoliv důkazy.8 Po právní stránce je na místě věc posoudit podle zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník v účinném znění (dále jen "o. z.") a současně však měla být tato věc posouzena i dle speciálního zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.9 Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10 Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11 Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.12 Ohledně výkladu pojmu „odborná péče“ lze odkázat na § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ Lze dále v této souvislosti poukázat na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, z jehož právní věty lze citovat: „Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.)“ Citované závěry, byť byly přijaty v případu, na který dopadala předchozí úprava zák. č. 145/2010 Sb., jsou nepochybně aplikovatelné i v pro výklad pojmu „odborné péče“ ve smyslu aktuální právní úpravy, tedy zákona č. 257/2016 Sb.13 Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.14 V posuzovaném případě nebylo prokázáno, že by byla úvěruschopnost žalovaného ze strany předchůdkyně žalobkyně jakkoliv prověřena.15 Absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, coby důsledek porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla výslovně vložena do textu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. až novelou provedenou zákonem č. 96/2022 Sb. s účinností od 29. 5. 2022. Vzhledem k tomu, že tuzemská právní úprava spotřebitelského úvěru představuje částečně transpozici směrnice č. 93/13/EHS, je na místě vykládat tuto právní úpravu způsobem konformním s komunitárním právem. V této souvislosti je na místě poukázat na rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, OPRFinance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že„ články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku … musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Vyplývá tak z výše uvedeného, že aplikovatelnou právní úpravu (§ 87 zákona č. 257/2016 Sb.) je třeba jednoznačně vyložit tak, že porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele má za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, ke které je soud povinen přihlédnou z úřední povinnosti.16 Aplikací citované právní úpravy a judikatury na zjištěný skutkový stav je třeba dospět k závěru, že předmětná úvěrová smlouvy nebyla platně uzavřena pro nesplnění povinnosti žalobkyně přezkoumat před poskytnutím úvěru schopnost žalovaného předmětný úvěr splácet.17 Vzhledem k v závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy (viz výše) by připadalo do úvahy posoudit žalobou uplatněný nárok podle právní úpravy bezdůvodného obohacení. Tomuto postupu však v daném případě brání nedostatečná skutková tvrzení žalobkyně. Žalobkyně v žalobě neuvedla, jaké úhrady žalovaný v době od poskytnutí prostředků do současnosti na svůj dluh provedl. Vyplývá přitom z tvrzení žalobkyně, které uvádí, že pohledávka v celkové výši 18 555 Kč sestává z (neupřesněné) jistiny a smluvního úroku 6 650 Kč, že k částečnému plnění ze strany žalovaného došlo. Nedostatečnost skutkových tvrzení ohledně celkové výše žalovaným poskytnutého plnění pak brání ve stanovení výše případného bezdůvodného obohacení.18 Svou, byť omluvenou, neúčastí při ústním jednání pak strana žalující zbavila soud možnosti, aby jí poskytl poučení o nutnosti doplnit svá skutková tvrzení v naznačeném směru a případně předložit důkazní návrhy prokázání doplněných skutkových tvrzení. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že poučení dle § 118a o.s.ř. poskytuje soud účastníkům či jejich zástupcům, kteří jsou při ujednání přítomni. Nemožnost poučení poskytnout způsobená nepřítomností při jednání jde z hlediska procesního k tíži daného účastníka (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 685/2016)19 Lze tak uzavřít, že žalobkyně svou nedostatečnou procesní aktivitou sama navodila situaci, kdy soud nemohl, a to ani částečně přiznat žalobkyni žalobou uplatněný nárok coby nárok z titulu bezdůvodného obohacení získaného na základě neplatné smlouvy.20 Z výše uvedených důvodů tak nezbylo než podanou žalobu zamítnout v celém rozsahu.21 O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř., když procesně plně úspěšné straně žalované žádné procesní náklady nevznikly.