120 C 6/2026

Plný text

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 135 504 Kč a 2 324 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se zastavuje co do částky 103 259,18 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 103 259,18 Kč od 17. 3. 2026 do zaplacení, co do smluvní pokuty ve výši 2 324 Kč a co do smluvního úroku ve výši 12 % ročně z částky 64 718,43 Kč od 17. 3. 2026 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky 32 244,82 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 52 726,82 Kč od 17. 3. 2026 do 24. 3. 2026 a z částky 32 244,82 Kč od 25. 3. 2026 do zaplacení, se smluvním úrokem ve výši 12 % ročně z částky 30 802,11 Kč od 17. 3. 2026 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 17. 3. 2026 dosáhne částky 393 868,80 Kč, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni jednak částku 135 005,14 Kč představující „novou“ jistinu úvěru sestávající z dlužné jistiny úvěru a kapitalizovaného úroku, jednak dvě smluvní pokuty ve výši 499 Kč a 2 324 Kč za prodlení žalovaného se splácením, jednak poplatek za pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši 954 Kč, jednak úrok ve výši 12 % ročně z částky 95 520,54 Kč od 17. 3. 2026 do zaplacení, jednak úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 155 986 Kč od 17. 3. 2023 do 24. 3. 2026 a z částky 135 504 Kč od 25. 3. 2026 do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že na základě smlouvy o úvěru ze dne 10. 7. 2024 (dále jen „Smlouva“) žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč. Žalovaný tento úvěr čerpal, čímž mu v souvislosti s uvedenou smlouvou vznikla povinnost tuto částku včetně sjednaných úroků ve výši 78,08 % ročně splatit pravidelnými 48 měsíčními splátkami ve výši 7 792 Kč. V souvislosti se úvěrovou smlouvou se žalovaný přihlásil k pojištění schopnosti splácet úvěr s poplatkem 954 Kč měsíčně. V důsledku prodlení žalovaného se splácením došlo k zesplatnění celého úvěru ke dni 15. 3. 2026.

2. Žalovaný nárok vznesený žalobou neuznal. Žalobkyní předloženou smlouvu sice podepsal, namítl však jednak nedostatek posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně, jednak amorální smluvní podmínky, konkrétně vysoký smluvní úrok. V době podpisu smlouvy se žalovaný potýkal se závislostí na hrách, nebyl schopen náležitě vyhodnotit svou situaci, smlouvu sjednával telefonicky s operátorkou žalobkyně na parkovišti.

3. Žalobkyně vzala žalobu částečně zpět co do částky 103 259,18 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 103 259,18 Kč od 17. 3. 2026 do zaplacení, co do smluvní pokuty ve výši 2 324 Kč a co do smluvního úroku ve výši 12 % ročně z částky 64 718,43 Kč od 17. 3. 2026 do zaplacení, s odůvodněním, že přehodnotila svou obchodní politiku stran výše nárokovaného smluvního úroku.

4. Dle § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Dle odstavce 2 téhož ustanovení je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí. Dle odstavce 3 téhož ustanovení jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení. Dle odstavce 4 téhož ustanovení neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání, nebo jde-li o zpětvzetí návrhu na rozvod, neplatnost manželství nebo určení, zda tu manželství je či není anebo o zpětvzetí návrhu na zrušení, neplatnost nebo neexistenci partnerství.

5. Jelikož žalobkyně vzala žalobu částečně zpět avšak před tím, než bylo zahájeno jednání ve věci samé, soud řízení v souladu s částečným zpětvzetím zastavil, aniž by bylo třeba souhlasu žalovaného. V řízení je nadále pokračováno co do nároku na zaplacení částky 32 244,82 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 52 726,82 Kč od 17. 3. 2026 do 24. 3. 2026 a z částky 32 244,82 Kč od 25. 3. 2026 do zaplacení, a se smluvním úrokem ve výši 12 % ročně z částky 30 802,11 Kč od 17. 3. 2026 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 17. 3. 2026 dosáhne částky 393 868,80 Kč.

6. Mezi účastníky není sporu o tom, že úvěrovou smlouvu podepsali, že žalobkyně žalovanému poskytla částku 100 000 Kč a že žalovaný žalobkyni zaplatil celkem částku 100 000 Kč. Soud provedl dokazování učinil následující závěr o skutkovém stavu s důkazy, z nichž to které zjištění činil, uvedenými kurzívou:

7. Účastníci se dohodli, že žalobkyně jakožto poskytovatel spotřebitelských úvěrů žalovanému poskytne peněžité prostředky ve výši 100 000 Kč dne 10. 7. 2024. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku splácet prostřednictvím 48 měsíčních splátek po 7 792 Kč na účet č. , č. účtu, . Měsíční splátka úvěru v sobě zahrnovala i poplatek za pojištění ve výši 954 Kč (výpis ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu, návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru č. , hodnota, včetně přílohy č. 1 a dodatku č. 1, oznámení žalobkyně o schválení úvěru včetně dodejky, přihláška k pojištění). Žalobkyně poskytla žalovanému částku 100 000 Kč převodem na jeho účet dne 10. 7. 2024 (doklad o vyplacení úvěru, potvrzení o vedení účtu, sdělení , právnická osoba, . ze dne 27. 4. 2026). V rámci uvedeného smluvního vztahu žalovaný uhradil žalobkyni celkem 100 000 Kč (karta klienta, vybrané pohyby na účtu, potvrzení o provedených platbách). Při zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně vycházela z údajů sdělených žalovaným, a sice že žalovaný disponuje měsíčním příjmem 52 733 Kč z hlavního pracovního poměru, že jeho výdaje tvoří životní minimum ve výši 4 860 Kč a náklady na bydlení ve výši 8 807 Kč, že žalovaný je ženatý. Bydlí ve vlastním a je vysokoškolsky vzdělaný (hodnocení klienta). Žalobkyně lustrovala žalovaného v registrech SOLUS a NRKI. Z výsledku lustrace NRKI vyplynulo, že žalovaný žádal celkem devět institucí o poskytnutí úvěru, že výše jeho úvěrového dluhu činí 3 742 744 Kč, že nemá dluhy po splatnosti (ověření v registru SOLUS a NRKI). Žalovaný byl zástupcem žalobkyně vyzván k úhradě dluhu ze smlouvy ve výši 135 504 Kč s příslušenstvím do 7 dnů od odeslání tohoto dopisu, jenž byl odeslán dne 25. 3. 2026 (předžalobní výzva včetně podacího archu).

8. Z listiny – občanský průkaz žalovaného, technický popis uzavření smlouvy a jejího podpisu, výzvy k zaplacení ze dne 14. 4. 2025, 13. 5. 2025, 13. 3. 2026, Návrh smírného řešení včetně doručenek datových zpráv, návrh na zahájení řízení před finančním arbitrem, sdělení finančního arbitra ze dne 26. 2. 2026, sdělení k výzvě finančního arbitra ze dne 18. 2. 2026, sdělení finančního arbitra ze dne 4. 4. 2026. nový návrh smírného řešení ze dne 14. 4. 2026, důkaz o odeslání 1 Kč, zaslaná SMS dle bodu (informace o vyplacení), důkaz o přijaté SMS pro vyplacení úvěru, základní informace o klientovi, předsmluvní formulář, dokument prohlášení klientů, čestné prohlášení, oznámení o zesplatnění – soud neučinil s ohledem na právní posouzení věci jakákoli pro věc významná zjištění.

9. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

10. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

11. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

15. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

16. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti [viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele]. Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/201539).

17. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C-449/13, CA Consumer Finance SA).

18. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

19. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaná dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaná nějakou dobu splátky hradila a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného. O absolutní neplatnost se dle soudu jedná i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-Finance s. r. o., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). Zákonodárce na to ostatně reagoval novelizací zákona č. 257/2016 Sb. provedenou zákonem č. 96/2022 Sb. (viz § 87 odst. 1 věta druhá aktuálního znění zák. č. 257/2016 Sb.)

20. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

21. Z tvrzení a listin žalobkyní předložený má soud za prokázané, že žalobkyně s odbornou péčí neověřila úvěruschopnost žalovaného. Předně, žalobkyně údaje o majetkové situaci žalovaného nikterak neověřila, spoléhala se toliko údaje uvedené žalovaným. Kontext situace, kdy žalovaný ve snaze získat úvěr u nebankovního poskytovatele lichevních úvěrů, čímž žalobkyně bezpochyby je (tj. není schopen dosáhnout úvěru u bankovní instituce za pro něj znatelně výhodnějších podmínek), představuje skutečnost vyvolávající zvýšenou potřebu obezřetnosti stran správnosti a úplnosti žalovaným uváděných údajů. Žalobkyně dále disponovala zcela nedostatečnými údaji o výdajové stránce rozpočtu žalovaného, když vycházela z částky životného minima a nákladů na bydlení, aniž by se zajímala o jakékoli další výdaje žalovaného a jeho domácnosti. Z lustrace NRKI pak žalobkyně zjistila, že žalovaný v době sjednávání smlouvy dlužil v rámci jiných úvěrových vztahů částku 3 742 744 Kč. Ani to nepřimělo žalobkyni, aby se důsledně zaobírala majetkovou situací žalovaného, mj. se spokojila s údajem žalovaného, jež byl v příkrém rozporu s výstupem lustrace NRKU, že žalovaný nevynakládá jakékoli prostředky na splátky jiných úvěrů. Postupem, kdy se spolehla, na zjevně zčásti a to zásadním způsobem nepravdivé informace o majetkové situaci žalovaného, nebyl naplněn požadavek posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí.

22. Nejvyšší soud uzavřel, že klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Uvedené informace je třeba brát v úvahu vedle informací jiných či spolu s informacemi jinými a tyto „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými“ údaji o jeho výdajích. Z toho vyplývá, že vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022). Řečeno jinak, hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka. Pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovil-li původní věřitel výdaje, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně.

23. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovaným v žalobkyní předloženém prohlášení klienta či snad podpis žalovaného stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou žalobkyní při posuzování úvěruschopnosti. Je totiž zjevně, že žalovaný měl zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhl uzavření smlouvy, nebyl s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem žalobkyně úvěruschopnost zkoumala.

24. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na nebankovní poskytovatele půjček a jsou ochotni přijmout extrémně nevýhodné až lichevní smluvní podmínky, jež je nutí vrátit v krátkém časovém horizontu dvojnásobek zapůjčené částky, lze totiž přijmou apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 86 z. s. ú.

25. Soud vzal do úvahy rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, pak v projednávané věci se toto rozhodnutí neprosadí s ohledem na zcela odlišné skutkové souvislosti. Nejvyšší soud tehdy totiž posuzoval případ, kdy jednak úvěrující při posuzování úvěruschopnosti zjistil od žalovaného informace o jeho příjmu a výdajích, byť je dle odvolacího soudu neověřil, jednak, a to především, kdy úvěrovaný celý úvěr včetně příslušenství splatil a vydání bezdůvodného obohacení se až posléze domáhal jeho právní nástupce za situace, v níž úvěrovaný v průběhu závazku nikterak nezpochybnil svou schopnost úvěr splatit. Nejvyšší soud dotčený vývod učinil, když odvolacímu soudu současně vytkl, že nepřezkoumatelně označil postup úvěrujícího, jenž si neověřil žalovaným uváděné výdaje, za účelový. Byť to není v odůvodnění rozhodnutí zcela pregnantně formulováno, Nejvyšší soud implikoval, že úvěrující při posuzování úvěruschopnosti nepochybil [viz věta Pokud v projednávané věci měsíční splátka úvěru (s jistinou ve výši 18 000 Kč) činila cca 16 % prokázaného měsíčního příjmu spotřebitele (nominálně 2 390 Kč), předchůdce žalobkyně úvěr řádně splatil, aniž sám kdy uplatnil jakoukoliv výhradu ve vztahu ke své schopnosti úvěr splatit, není zřejmé, proč je neprověření údaje uvedeného předchůdcem žalobkyně v žádosti o úvěr natolik závažným pochybením, že to mohlo mít vliv na jeho schopnost úvěr splatit]. Nejvyšší soud v rozhodnutí zjevně reagoval na skutečnost, že již v minulosti upozorňoval na zneužívání ustanovení o posouzení úvěruschopnosti a zpětné namítání formální vady v jejím posuzování [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1704/2019; Nejvyšší soud se v tomto řízení pozastavil nad argumentací úvěrovaného (dovolatele) a uvedl, že „samotná povinná v průběhu celého řízení nerozporuje svou solventnost,“ a dále, že „tuto skutečnost nemůže zvrátit ani zevrubná snaha povinné o zpětné zpochybnění postupu oprávněné, která při posuzování úvěruschopnosti povinné postupovala s náležitou odbornou péčí, když doložila, že při ověřování majetkových poměrů povinné a jejího spoludlužníka vycházela i z jiných než povinnou a spoludlužníkem poskytnutých informací“. V uvedeném řízení se úvěrovaný ani nesnažil doložit, že fakticky (reálně) neměl na splácení úvěru, ale dokonce to ani během celého řízení netvrdil.].

26. Soudní dvůr rozsudkem ze dne 11. 1. 2024 ve věci C755/22 závěr Nejvyššího soudu ve shora citovaném rozhodnutí zcela odmítl. Hledisko toho, zda byl spotřebitel reálně schopný úvěr splácet, či nikoliv, není pro posouzení (ne)platnosti smlouvy z důvodu (ne)zkoumání úvěruschopnosti relevantní.

27. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy neověřila, čímž nedostála požadavku § 86 z. s. ú.

28. Soud proto posoudil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, proto jest právo žalobkyně na vrácení jistiny posuzovat podle § 87 z. s. ú., když žalobkyně by měla právo na vrácení toliko jistiny úvěru. Jelikož ovšem jistina úvěru ve výši 100 000 Kč byla žalovaným žalobkyni zcela vrácena, nezbylo než žalobu zamítnout.

29. Z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy soud nepřiznal žalobkyni smluvní úroky ani poplatek za pojištění, když obě tato práva pramení toliko z platné úvěrové smlouvy a jsou s ní neoddělitelně spjata.

30. Soud pak žalobkyni nepřiznal ani úroky z prodlení, neboť žalobkyně má právo na vrácení jistiny v nové době splatnosti odvislé dle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru od možností dlužníka. Vycházeje ze stavu v době vyhlášení tohoto rozsudku (viz § 154 odst. 1 o. s. ř.) soud uzavřel, že žalovaný není v prodlení s vrácením jistiny úvěru, pročež mu nemohla vzniknout povinnost platit úrok z prodlení. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Ustanovení § 87 z. s. ú. je v poměru speciality k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Určení přiměřené doby soudem pak může dojít nejen na návrh některého z účastníků v samostatném řízení, nýbrž i v rámci řízení o žalobě, kterou se úvěrující domáhá zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru, případně vrácení jistiny spotřebitelského úvěru. Pokud není uzavřena dohoda účastníků o splatnosti je soud i bez návrhu povinen vypořádat poskytnutá plnění z neplatné smlouvy, a tedy určit novou dobu splatnosti. Žalovaný celou jistinu žalobkyni vrátil do 21 měsíců od uzavření smlouvy. Žalobkyně netvrdila a ani z dokazování nevyplynulo, že by žalovaný měl být schopen jistinu vrátit dříve a kdy. Soud proto dospěl k závěru, že jistinu žalovaný vrátil žalobkyni podle svých možností, pročež se nedostal do prodlení.

31. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 a odst. 3 ve spojení s § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci zcela neúspěšná, a to i v rozsahu zpětvzetí, když jednotlivé úkony právní služby nelze rozlišit mezi nárok zpět vzatý a nárok přisouzený, proto je povinna nahradit žalovanému vynaložené náklady řízení Náhrada nákladů sestává z částky 600 Kč představující dvě paušální náhrady po 300 Kč (vyjádření k žalobě a účast na jednání soudu dne 28. 5. 2026) dle § 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.

32. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., jelikož pro uložení jiné lhůty neshledal důvod.