13 C 135/2023

Plný text

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Kupkovou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení jméno . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 130 945,42 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 51 223 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky ode dne [datum] do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 130 945,42 Kč s příslušenstvím se co do částky 85 722,42 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 33 223 Kč za dobu ode dne [datum] do [datum], z částky 23 976,54 Kč za dobu ode dne [datum] do [datum] a z částky 5 976,54 Kč za dobu ode dne [datum] do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 5 740,66 Kč a ve výši 4 142,95 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 6 487,34 Kč a ve výši 8 058,48 Kč, úroku ve výši 24,24 % ročně z částky 33 223 Kč ode dne [datum] do zaplacení a úroku ve výši 25,26 % ročně z částky 23 976.54 Kč ode dne [datum] do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení.

1. Žalobou podanou k soudu ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne [datum] se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí pohledávku ve výši 82 385,42 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5 740,66 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 6 487,34 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 33 223 Kč ode dne [datum] do zaplacení a úrokem ve výši 24,24 % ročně z částky 33 223 Kč ode dne [datum] do zaplacení a dále uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí pohledávku ve výši 48 560 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 142,95 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 8 058,48 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 23 976,54 Kč ode dne [datum] do zaplacení a úrokem ve výši 25,26 % ročně z částky 29 976,54 Kč ode dne [datum] do zaplacení. Žalobu odůvodnila žalobkyně tím, že právní předchůdkyně žalobkyně – společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu [číslo] o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 37 000 Kč, jež se spolu s částkou 53 634 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 41 560 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 24,24 % ročně, částky za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částky službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 7 478 Kč, zavázal splatit v hotovosti ve 24 měsíčních splátkách po 3 777 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den [datum]. Žalovaný dle žalobkyně následně na pohledávku uhradil toliko jednu splátku, tj. celkem 3 777 Kč. Ke dni podání žaloby tak žalovaný na tento úvěr dluží částku sestávající z dlužné jistiny ve výši 33 223 Kč, dlužné částky poplatku ve výši 49 162,42 Kč a shora specifikovaného příslušenství. Ohledně druhého nároku žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně – společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu [číslo] o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, jež se spolu s částkou 31 979 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 15 252 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 25,26 % ročně a částky za zpracování zápůjčky a za další péči o zákazníka ve výši 14 018 Kč, zavázal splatit v hotovosti ve 21 měsíčních splátkách po 2 952 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den [datum]. Žalovaný dle žalobkyně následně na pohledávku uhradil toliko 12 000 Kč. Ke dni podání žaloby tak žalovaný na tento úvěr dluží částku sestávající z dlužné jistiny ve výši 23 976,54 Kč, dlužné částky poplatku ve výši 24 583,46 Kč a shora specifikovaného příslušenství.

2. Žalovaný zůstal po celou dobu soudního řízení zcela nečinný, ve věci se nevyjádřil, k soudnímu jednání, ačkoliv byl řádně a včas předvolán, nedostavil. Soud proto věc projednal dle § 101 odst. 3 o.s.ř. v jeho nepřítomnosti.

3. Soud se v projednávané věci zabýval nejdříve otázkou, zda je u žalobkyně dána aktivní legitimace a naopak u žalovaného legitimace pasivní, přičemž vycházel z žalobkyní předložených a soudem provedených listinných důkazů. Dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupila společnost [právnická osoba] své pohledávky za dlužníky na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznamováno dopisem ze dne [datum], odeslaným mu dne [datum]. Notifikaci proto soud považuje za řádnou a aktivní legitimaci žalobkyně za danou.

4. Soud ve věci provedl listinné důkazy, z nichž zjistil následující skutkový stav. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, že žalovanému byla poskytnuta v hotovosti částka 30 000 Kč, kterou se zavázal splatit do rukou oprávněného zástupce předchůdkyně žalobkyně spolu s poplatkem ve výši 29 270 Kč, jenž byl vypočten jako součet položek kapitalizovaného úroku ve výši 15 252 Kč, částky za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 14 018 Kč, a spolu pojištěním ve výši 2 709 Kč, tj. celkem 61 979 Kč, ve 21 měsíčních splátkách po 2 952 Kč s poslední splátkou ve výši 2 939 Kč. V případě úhrady ve 21 splátkách je uvedena roční procentní sazba nákladů (RPSN) na spotřebitelský úvěr 131,41 % a roční výpůjční úroková sazba 49 %. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne [datum] soud dále zjistil, že žalovaný prostřednictvím makléřky právní předchůdkyně žalobkyně požádal o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 50 000 Kč. K posouzení úvěruschopnosti předložil žalovaný makléřce současně s žádostí pracovní smlouvu a dvě výplatní pásky za měsíce září a říjen [rok] a dále nadiktoval výši čistého příjmu domácnosti a měsíčních výdajů (podrobněji dále).

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, soud dále zjistil, že žalovanému byla poskytnuta v hotovosti částka 37 000 Kč, kterou se zavázal splatit do rukou oprávněného zástupce předchůdkyně žalobkyně spolu s poplatkem ve výši 50 538 Kč, jenž byl vypočten jako součet položek kapitalizovaného úroku ve výši 41 560 Kč, částky za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč a částky za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 7 478 Kč a spolu s doplňkovým pojištěním ve výši 3 096 Kč, tj. celkem 90 634 Kč, ve 24 měsíčních splátkách po 3 777 Kč s poslední splátkou ve výši 3 763 Kč. V případě úhrady ve 24 splátkách je uvedena roční procentní sazba nákladů (RPSN) na spotřebitelský úvěr 135,18 % a roční výpůjční úroková sazba 86 %. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne [datum] soud dále zjistil, že žalovaný prostřednictvím makléřky právní předchůdkyně žalobkyně požádal o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 30 000 Kč. K posouzení úvěruschopnosti předložil žalovaný makléřce současně s žádostí pracovní smlouvu a dvě výplatní pásky za měsíce prosinec 2019 a leden 2020 a dále nadiktoval výši čistého příjmu domácnosti a měsíčních výdajů (podrobněji dále).

6. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“).

7. Podle § 2390 o.z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. V souladu s § 2392 odst. 1 větou první o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky.

8. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

9. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem ve smyslu zákona odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Podle § 86 odst. 1, 2 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ, ve znění ke dni uzavření smlouvy, tj. ve znění do [datum], poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Soud se předně zabýval tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání smlouvy řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu § 86 odst. 1, 2 ZSÚ a dospěl k závěru, že nikoliv. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný proces posouzení spotřebitelem sdělených čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Vyjde-li poskytovatel jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních výdělkových a majetkových poměrech, povinnosti postupovat při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí, nedostojí. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2008, sp. zn. 33 Cdo 2178/2008). Splněním povinnosti prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splácet není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková (viz např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18). Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je splacení reálné, je přece celkem výchozích zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv.

13. Byť žalobkyně předložila v daném případě žádosti o oba spotřebitelské úvěry - zákaznické karty, ve které žalovaný uvedl výši svých příjmů a výdajů, žalobkyně nenavrhla a ani nepředložila žádné relevantní důkazy, které by skutečné ověření žalovaným uvedených údajů při uzavření smlouvy o úvěru, prokazovaly. Pracovní smlouvy ani výplatní pásky soudu k důkazu doloženy nebyly. Zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy prostřednictvím dostupných databází a registrů nebylo učiněno vůbec. Ze zákaznických karet se pak podává, že dle sdělení žalovaného měl tento [anonymizováno] vzdělání, byl [anonymizováno], měl [anonymizováno] vyživovací povinnosti, žil v [anonymizováno] bytě. Jeho čistý měsíční příjem při plném pracovním úvazku, kdy byl zaměstnán jako [anonymizována tři slova] u [jméno] [celé jméno žalovaného], [IČO], místem podnikání [adresa žalovaného], činil u první žádosti [částka] a u druhé žádosti [částka]. Ačkoliv měl mít žalovaný dle vepsaných údajů jen tento jeden zdroj příjmů, byly současně do žádosti vepsány další blíže nijak nespecifikované a nedoložené další čisté příjmy domácnosti v prvém případě ve výši [částka] a ve druhém případě [částka]. Výdaje, opět nijak neověřené, měly představovat toliko odhadem částku [částka] u první žádosti a [částka] + splátka prvního úvěru [částka]. Jiné úvěrové produkty neměl žalovaný čerpat.

14. Z uvedeného je tak zřejmé, že se právní předchůdkyně žalobkyně nezabývala tím, co konkrétně tvoří příjmy a výdaje žalovaného, kolik činí jeho skutečné náklady na bydlení, na inkaso, na stravu, a od žalovaného žádné doklady v tomto směru kromě doložení příjmu ze zaměstnání pracovní smlouvou uzavřenou se zaměstnavatelem shodného příjmení a s uvedením místa podnikání, které bylo dle veřejné databáze živnostenského podnikání platné toliko do dne [datum], nepožadovala. Solventnost či nesolventnost z žádné dostupné databáze či registru neověřovala. Z data uzavření v pořadí druhé smlouvy dne [datum] a tvrzené částečné úhrady na první smlouvu téhož dne lze navíc usuzovat, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným novou smlouvu o úvěru přesto, že již na první smlouvu nebylo řádně hrazeno a příjmy žalovaného se nezvýšily. Ve druhém případě pak bylo žalovanému půjčeno dokonce více, než v kartě zákazníka vůbec požadoval. Právní předchůdkyně žalobkyně tak dle soudu rozhodně řádně a smysluplně úvěruschopnost žalovaného neposuzovala a ve smyslu § 86 odst. 2 ZSÚ tak nepostupovala. Obě uzavřené smlouvy o úvěru je proto nutno považovat za neplatně uzavřené.

15. Zákonná úprava § 87 odst. 1 ZSÚ měla vždy představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Právo Evropské unie má na základě čl. 10 či čl. 10a Ústavy ČR aplikační přednost před právem českým, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval i Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem jsou nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud ČR ve svém usnesení sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2010, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoliv odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně např. v rozsudku ze dne 4. 6. 2015 ve věci Faber (C -497/13), ze dne 13. 9. 2018 ve věci Profi Credit Polska (C -176/17) či ve věci Pannon GSM (C -243/08) ze dne 4. 6. 2009. V rozhodnutí ve věci OPR-Finance (C -679/18) ze dne 5. 3. 2020 pak Soudní dvůr EU výslovně konstatoval, že předmětná část ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ (ve znění do 28. 5. 2022) je v rozporu se shora citovanou směrnicí a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, tj. pod sankcí absolutní neplatnosti. Uvedený závěr jednoznačně vyplývá rovněž z aktuální judikatury viz např. nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2008, sp. zn. 33 Cdo 2178/2008 nebo rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009.

16. Uzavřené smlouvy o úvěru je tedy s ohledem na shora uvedené potřeba posoudit jako neplatné absolutně. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy proto vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni pouze finanční prostředky, které mu právní předchůdkyně žalobkyně poskytla a o které se tak žalovaný bezdůvodně obohatil na úkor žalobkyně dle § 2993 o.z. Jak shora uvedeno, právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému vyplatila na základě smlouvy ze dne [datum] částku 30 000 Kč. Žalovaný dle tvrzení žalobkyně uhradil na pohledávku celkem toliko 12 000 Kč. Na jistině mu tak zbývá vrátit částku 18 000 Kč; na základě smlouvy ze dne [datum] bylo žalovanému vyplaceno 37 000 Kč. Žalovaný dle tvrzení žalobkyně uhradil na pohledávku celkem toliko 3 777 Kč. Na jistině mu tak zbývá vrátit částku 37 000 Kč Do těchto částek, tj. celkem 51 223 Kč tak soud žalobě jako oprávněné vyhověl.

17. Pokud jde o čas plnění a možnost požadovat přiznání úroku z prodlení, dopadá zpravidla na pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení obecná právní úprava času plnění podle § 1958 odst. 2 o.z., podle něhož neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Konstantní judikatura pak dovozuje, že nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009).

18. Podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je však spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené svým možnostem. Pravidlo o času plnění zakotvené v zákoně o spotřebitelském úvěru vyjadřuje odchylku od obecného pravidla pro splatnost pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení, avšak jen pro případy, kdy možnostem spotřebitele jako dlužníka této pohledávky není přiměřené její splnění bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Obecné i zvláštní právní úpravě času plnění je především společné, že splatnost pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení, které spotřebitel získal na úkor poskytovatele, nemůže předcházet výzvě věřitele ke splnění této pohledávky. Pravidla o času plnění mají hmotněprávní povahu a je třeba je odlišit od lhůty k plnění stanovené v rozhodnutí soudů, jejíž povaha je procesní. Skutkové zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získá na úkor poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, prospívá právnímu postavení spotřebitele, protože prodlužuje splatnost odpovídající pohledávky věřitele. Jde o skutečnosti, kterých se dlužník dovolává jako skutkové podstaty právní normy jemu příznivé. Je to proto spotřebitel jako dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit a prokazovat, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a od takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. Skutkové zjištění, že není přiměřené možnostem spotřebitele, aby dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodného obohacení, které získal na úkor poskytovatele spotřebitelského úvěru, splnil bez zbytečného odkladu poté, co věřiteli jeho splnění požadoval, musí vyplývat z výsledků provedeného dokazování nebo jinak v řízení procesně přípustným způsobem vyjít najevo. Není na soudu, aby bez podkladu ve zjištěném skutkovém stavu hodnotil možnosti potřeby splnit dluh na základě vlastních domněnek nebo je odvozoval od času plnění ujednaného neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Věřitel naproti co do času plnění nese procesní břemena jen ohledně skutečnosti, že dlužníka ke splnění pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení vyzval.

19. V projednávané věci žalovaný z důvodu nečinnosti žádné skutečnosti ohledně možností splnit dluh netvrdil a důkazy nepředložil. Soud proto přiznal žalobkyni právo na úhradu úroku z prodlení až v souvislosti s odesláním oznámení o postoupení pohledávky. Oznámení bylo odesláno na adresu žalovaného dne [datum]. Dle § 573 o.z. ve spojení s § 570 odst. 1 o.z. byla doručena dne [datum] a stanovená desetidenní lhůta k úhradě mu uplynula dne [datum]. Soud proto žalobkyni přiznal právo na úrok z prodlení z částky odpovídající bezdůvodnému obohacení ode dne [datum], ve výši požadované žalobkyní v souladu s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve výši 8,25 % ročně. Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

20. Jelikož však soud nemůže přiznat více, než je požadováno, přiznal úrok z prodlení ve výši nárokované žalobou, tedy 8,25 % ročně.

21. Ohledně náhrady nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy by na přiznání poměrné části vznikl nárok v řízení úspěšnějšímu žalovanému. Tomuto však v souvislosti se soudním řízením žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.