13 C 154/2023

Plný text

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Kupkovou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 23 449 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 12 582 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % z této částky ode dne [datum] do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení 23 449 Kč s příslušenstvím se co do jistiny ve výši 10 867 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 21 294 Kč za dobu od [datum] do [datum] a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení.

1. Žalobou podanou k soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí pohledávku ve výši 21 294 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 21 294 Kč ode dne [datum] do zaplacení a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč a pohledávku ve výši 2155 Kč. Žalobu odůvodnila žalobkyně tím, že na základě smlouvy o zápůjčce uzavřené s žalovaným dne [datum] mu poskytla téhož dne účet č. [bankovní účet] peněžní prostředky ve výši 16 900 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 4 394 Kč do dne [datum]. Žalobkyně v žalobě dále tvrdila že smlouva byla uzavřena prostřednictvím webové stránky [webová adresa] distančním způsobem, kdy před uzavřením smlouvy žalobkyně ověřila totožnost žalovaného a tento smlouvu elektronicky podepsal. Před uzavřením smlouvy žalobkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného vyžádáním si informací o jeho rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech, případně nahlédnutím do příslušných databází. Celková výše dluhu v částce 21 294 Kč představuje součet dlužné poskytnuté jistiny a poplatku. Žalobkyně dále kromě nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč za vyhotovení písemných a odeslaných upomínek uplatnila rovněž nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,10 % denně z dlužné částky 16 900 Kč, za dobu ode dne [datum] a do dne [datum], kdy byl vyhotoven žalobní návrh. Jedná se o částku 6 473 Kč, která byla ponížena částečnou úhradou učiněnou žalovaným. Nárokována je tedy na smluvní pokutě částka 2 155 Kč.

2. Žalovaný zůstal po celou dobu soudního řízení zcela nečinný. Právní zástupce žalobkyně se z účasti na soudním jednání omluvil. Soud proto jednal a rozhodl dle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníků řízení i právního zástupce žalobkyně.

3. Soud ve věci rozhodl na základě provedených listinných důkazů, z nichž zjistil následující skutkový stav:

4. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne [datum], že smluvními stranami byli účastníci řízení. Žalovaný je zde identifikován rodným číslem, trvalým bydlištěm, telefonním číslem a bankovním spojením č.ú. [bankovní účet]. Na základě smlouvy měla být žalovanému poskytnuta bezhotovostně bezúčelová zápůjčka v celkové výši 16 900 Kč a žalovaný ji měl vrátit spolu s poplatkem do dne [datum]. Dle obsahu smlouvy je smlouva uzavírána online, přičemž namísto podpisu žalovaného je zde uveden [příjmení] kód [číslo]. [příjmení] klienta není smlouvou řešena. Z výpisu z účtu č. [bankovní účet] soud zjistil, že na tento účet byla z bankovního účtu č. [bankovní účet] poukázána dne [datum] částka 1 500 Kč s popisem platby [celé jméno žalovaného]. Dle výpisu z účtu č. [bankovní účet] na něj žalobkyně poukázala dne [datum] zápůjčku ve výši 16 900 Kč. Dne [datum] vystavila žalobkyně pro žalovaného upomínku. Její odeslání doloženo nebylo. Žalovaný byl následně k úhradě vyzýván právním zástupcem žalobkyně upomínkou ze dne [datum], odeslanou téhož dne.

5. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“).

6. Podle § 2390 o.z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

7. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem ve smyslu zákona odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

8. Podle § 104 ZSÚ vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 ZSÚ uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy.

9. Z § 562 odst. 1 o. z. vyplývá, že písemná forma právního jednání ve smyslu § 561 o. z. je zachována (tedy i jeho platnost, jež je u písemné formy právního jednání podmíněna podpisem jednajícího), jestliže prostředek, jehož bylo při právním jednání použito, umožňuje zachytit obsah právního jednání a určit jednající osobu.

10. V projednávané věci je smlouva, která obsahuje osobní údaje žalovaného, podepsána [příjmení] kódem [číslo]. Totožnost žalovaného nebyla ověřována občanským průkazem, ale smlouva obsahuje bankovní účet vedený na jméno žalovaného, na nějž byla posléze zápůjčka skutečně poukázána. Jelikož žalovaný uzavření smlouvy nijak nerozporoval, požadovaná jistina byla žalobkyní poukázána na bankovní účet žalovaného a žádné předložené důkazy nevyvolávají opodstatněné pochybnosti o uzavření úvěrové smlouvy distančním způsobem právě žalovaným, dospěl soud v daném případě k závěru, že smlouva o úvěru byla účastníky řízení uzavřena.

11. Podle § 86 odst. 1, 2 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ, ve znění ke dni uzavření smlouvy, tj. ve znění do [datum], poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Soud se tedy dále zabýval tím, zda může mít za prokázáno, že žalobkyně při uzavírání smlouvy řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu § 86 odst. 1, 2 ZSÚ a dospěl k závěru, že nikoliv, neboť z žádného předloženého důkazu jakékoliv zkoumání bonity žalovaného nevyplývá. K danému soud zdůrazňuje, že splněním povinnosti prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr (peněžní zápůjčku) splácet není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková (viz např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18). Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je splacení reálné, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv.

14. Žalobkyně (ani její právní zástupce) se k jednání nedostavili, nemohli být proto soudem poučeni podle § 118a odst. 3 o.s.ř. o tom, k jakým tvrzených skutečnostem je povinna označit důkazy, a o následcích nesplnění povinnosti důkazní. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008 poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 1, 2 a 3 o.s.ř. plní soud při jednání, popřípadě při přípravném jednání nařízeném ve smyslu ustanovení § 114c o.s.ř. Při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. Dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1537/2008, ve kterém Nejvyšší soud ČR uzavřel, že jestliže se řádně předvolaný účastník nedostaví k soudu, pak takové jeho chování znamená, že tento účastník ochrany svých procesních práv, kterou mu § 118a odst. 3 o. s. ř. skýtá, nehodlá využít. Proto je na něj třeba nadále pohlížet jako na účastníka řádně poučeného ve smyslu tohoto ustanovení, a to se všemi s tím souvisejícími procesními důsledky. Právní zástupce se z jednání omluvil a navrhl, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti.

15. Zákonná úprava § 87 odst. 1 ZSÚ měla vždy představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Právo Evropské unie má na základě čl. 10 či čl. 10a Ústavy ČR aplikační přednost před právem českým, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval i Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem jsou nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud ČR ve svém usnesení sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2010, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoliv odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně např. v rozsudku ze dne 4. 6. 2015 ve věci Faber (C -497/13), ze dne 13. 9. 2018 ve věci Profi Credit Polska (C -176/17) či ve věci Pannon GSM (C -243/08) ze dne 4. 6. 2009. V rozhodnutí ve věci OPR-Finance (C -679/18) ze dne 5. 3. 2020 pak Soudní dvůr EU výslovně konstatoval, že předmětná část ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ (ve znění do 28. 5. 2022) je v rozporu se shora citovanou směrnicí a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, tj. pod sankcí absolutní neplatnosti. Uvedený závěr jednoznačně vyplývá rovněž z aktuální judikatury viz např. nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2008, sp. zn. 33 Cdo 2178/2008 nebo rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009.

16. Uzavřenou smlouvu o úvěru je proto dle soudu potřeba z důvodu nedostatku zkoumání schopnosti žalovaného úvěr splácet hodnotit jako neplatnou, a to absolutně. Jelikož však má soud poskytnutí žalobkyní nárokované jistiny za prokázané a její úhradu žalovaným naopak za nedoloženou, je na místě uzavřít, že žalovanému vznikla povinnost žalobkyni poskytnuté finanční prostředky podle § 2991 odst. 1, 2, § 2993 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v účinném znění (dále jen "o. z.) vrátit.

17. Žalobkyně poskytla žalovanému bezhotovostně na jeho účet částku 16 900 Kč. Žalovaný žádný jiný důvod získání hotovosti netvrdil ani neprokazoval a žalobkyni vrátil, dle jejího tvrzení celkem 4 318 Kč, když žalobkyně nárokovanou smluvní pokutu, vyplývající z neplatné smlouvy, ponížila o částečnou úhradu na výši 2 155 Kč. Na jeho straně tak vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení ve výši 12 582 Kč. Soud proto žalobě co do jistiny v této částce jako oprávněnému nároku vyhověl.

18. Pokud jde o čas plnění a možnost požadovat přiznání úroku z prodlení, dopadá zpravidla na pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení obecná právní úprava času plnění podle § 1958 odst. 2 o.z., podle něhož neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Konstantní judikatura pak dovozuje, že nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009).

19. Podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je však spotřebitel, za kterého je nutno považovat v daném případě i žalovaného, povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru (zápůjčky) v době přiměřené svým možnostem. Pravidlo o času plnění zakotvené v zákoně o spotřebitelském úvěru vyjadřuje odchylku od obecného pravidla pro splatnost pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení, avšak jen pro případy, kdy možnostem spotřebitele jako dlužníka této pohledávky není přiměřené její splnění bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Obecné i zvláštní právní úpravě času plnění je především společné, že splatnost pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení, které spotřebitel získal na úkor poskytovatele, nemůže předcházet výzvě věřitele ke splnění této pohledávky. Pravidla o času plnění mají hmotněprávní povahu a je třeba je odlišit od lhůty k plnění stanovené v rozhodnutí soudů, jejíž povaha je procesní. Skutkové zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získá na úkor poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, prospívá právnímu postavení spotřebitele, protože prodlužuje splatnost odpovídající pohledávky věřitele. Jde o skutečnosti, kterých se dlužník dovolává jako skutkové podstaty právní normy jemu příznivé. Je to proto spotřebitel jako dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit a prokazovat, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a od takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. Skutkové zjištění, že není přiměřené možnostem spotřebitele, aby dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodného obohacení, které získal na úkor poskytovatele spotřebitelského úvěru, splnil bez zbytečného odkladu poté, co věřiteli jeho splnění požadoval, musí vyplývat z výsledků provedeného dokazování nebo jinak v řízení procesně přípustným způsobem vyjít najevo. Není na soudu, aby bez podkladu ve zjištěném skutkovém stavu hodnotil možnosti potřeby splnit dluh na základě vlastních domněnek nebo je odvozoval od času plnění ujednaného neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Věřitel naproti co do času plnění nese procesní břemena jen ohledně skutečnosti, že dlužníka ke splnění pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení vyzval.

20. V projednávané věci žalovaný z důvodu nečinnosti žádné skutečnosti ohledně možností splnit dluh netvrdil a důkazy nepředložil. Soud proto vázal počátek prodlení na doručení předžalobní výzvy, v níž byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky ve lhůtě do 3 dnů. Výzva byla odeslána na adresu žalovaného dne [datum]. Dle § 573 o.z. ve spojení s § 570 odst. 1 o.z. mu byla doručena dne [datum] a třídenní lhůta k úhradě mu uplynula dne [datum]. Soud proto žalobkyni přiznal právo na úrok z prodlení z částky odpovídající bezdůvodnému obohacení až ode dne [datum], ve výši požadované žalobkyní v souladu s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a ve zbývající části žalobu zamítl.

21. Jelikož měla žalobkyně ve věci úspěch jen částečný, soud by náhradu nákladů dle § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 142a odst. 1 o.s.ř. poměrně rozdělil.

22. Předmětem řízení byla částka 23 449 Kč s úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 21 994 Kč ode dne [datum] do zaplacení a náklady spojené z uplatněním 2 500 Kč. Za předmět řízení je třeba považovat pro výpočet poměru úspěchu ve věci nejen žalovanou jistinu, ale i její příslušenství. Za situace, kdy žalobkyně požadovala úroky z prodlení do zaplacení, soud vyčíslil příslušenství ke dni svého rozhodnutí, tj. ke dni [datum] (srovnej nález Ústavního soudu ze dne [datum] ve věci I. ÚS 2717/08). Předmětem řízení tak byla celkem částka 27 253,48 Kč (23 449 Kč jistina + 3 804,48 Kč zákonné úroky z prodlení). Žalobkyni bylo přiznáno celkem 13 448,78 Kč (12 582 Kč jistina + 866,78 Kč zákonné úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně od [datum] do [datum]). Žalobkyně měla úspěch z 49,3 % a žalovaný z 50,7 %. Ve věci byl úspěšnější žalovaný. Tomu však v souvislosti se soudním řízením žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů soudního řízení nepřiznal.