13 C 178/2023

Plný text

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Kupkovou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 78 900 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 35 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky ode dne [datum] do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 78 900 Kč s příslušenstvím se co do částky 43 900 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení v částce 3 506,25 Kč a v částce 6 753,54 Kč, kapitalizovaného úroku v částce 10 684,50 Kč a 20 653,56 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 20 000 Kč za dobu od [datum] do [datum] a z částky 20 000 Kč za dobu od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 25,14 % ročně z částky 20 000 Kč za dobu od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 25,23 % ročně z částky 35 000 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení.

1. Žalobou podanou k soudu ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne [datum] se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí pohledávku ve výši 31 400 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení v částce 3 506,25 Kč, kapitalizovaným úrokem v částce 10 684,50 Kč, úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 20 000 Kč ode dne [datum] do zaplacení a úrokem ve výši 25,15 % ročně z částky 20 000 Kč ode dne [datum] do zaplacení, a dále pohledávku ve výši 47 500 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení v částce 6 753,54 Kč, kapitalizovaným úrokem v částce 20 653,56 Kč, úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 35 000 Kč ode dne [datum] do zaplacení a úrokem ve výši 25,23 % ročně z částky 35 000 Kč ode dne [datum] do zaplacení. Žalobu odůvodnila žalobkyně tím, že právní předchůdkyně žalobkyně – společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému v den uzavření smlouvy v hotovosti peněžní prostředky v částce 20 000 Kč, jež se spolu s úrokem za sjednanou dobu řádného trvání v částce 4 000 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč a odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč zavázal uhradit v 60-ti týdenních splátkách po 600 Kč počínaje dnem [datum], přičemž poslední splátka byla stanovena na den [datum]. Žalovaný však na pohledávku uhradil toliko celkem 4 600 Kč; a dále tím, že právní předchůdkyně žalobkyně – společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému v den uzavření smlouvy v hotovosti peněžní prostředky v částce 35 000 Kč, jež se spolu s úrokem za sjednanou dobu řádného trvání v částce 7 000 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 7 000 Kč a odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 14 000 Kč zavázal uhradit v 60-ti týdenních splátkách po 1 070 Kč počínaje dnem [datum], přičemž poslední splátka byla stanovena na den [datum]. Žalovaný však na pohledávku uhradil toliko celkem 15 500 Kč. Dle žalobkyně její právní předchůdkyně před sjednáním smluv řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného.

2. Žalovaný zůstal po celou dobu soudního řízení zcela nečinný, ve věci se nevyjádřil, k soudnímu jednání, ačkoliv byl řádně a včas předvolán, nedostavil. Soud proto věc projednal dle § 101 odst. 3 o.s.ř. v jeho nepřítomnosti.

3. Soud se v projednávané věci zabýval nejdříve otázkou, zda je u žalobkyně dána aktivní legitimace a naopak u žalovaného legitimace pasivní, přičemž vycházel z žalobkyní předložených a soudem provedených listinných důkazů. Dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupila společnost [právnická osoba] své pohledávky za dlužníky na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznamováno dopisem postupitelky ze dne [datum], odeslaným mu téhož dne na adresu povoleného trvalého pobytu žalovaného na území ČR. Soud proto učiněnou notifikaci považoval za řádnou a aktivní legitimaci žalobkyně za danou.

4. Soud ve věci provedl listinné důkazy, z nichž zjistil následující skutkový stav. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] že byla uzavírána dne [datum] mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným a žalovanému byla poskytnuta v hotovosti částka 35 000 Kč, kterou se zavázal splatit do rukou oprávněného zástupce předchůdkyně žalobkyně spolu s úrokem za sjednanou dobu řádného splácení v částce 7 000 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 7 000 Kč a odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 14 000 Kč v 60-ti týdenních splátkách po 1 050 Kč. V případě úhrady v 60 splátkách je uvedena roční procentní sazba nákladů (RPSN) na spotřebitelský úvěr 206,15 % a roční výpůjční úroková sazba 35,53 %. Ze zákaznické karty ze dne [datum] soud dále zjistil, že žalovaný prostřednictvím makléřky právní předchůdkyně žalobkyně požádal o poskytnutí spotřebitelského úvěru v poskytnuté výši 35 000 Kč. K posouzení úvěruschopnosti předložil žalovaný makléřce současně s žádostí pracovní smlouvu, a blíže nespecifikované nájemní smlouvu a výplatní pásky (podrobněji dále).

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] že byla uzavírána dne [datum] mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným a žalovanému byla poskytnuta v hotovosti částka 20 000 Kč, kterou se zavázal splatit do rukou oprávněného zástupce předchůdkyně žalobkyně spolu s úrokem za sjednanou dobu řádného splácení v částce 4 000 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč a odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč v 60-ti týdenních splátkách po 600 Kč. V případě úhrady v 60 splátkách je uvedena roční procentní sazba nákladů (RPSN) na spotřebitelský úvěr 206,15 % a roční výpůjční úroková sazba 32,15 %. Ze zákaznické karty ze dne [datum] soud dále zjistil, že žalovaný prostřednictvím makléřky právní předchůdkyně žalobkyně požádal o poskytnutí spotřebitelského úvěru v poskytnuté výši 20 000 Kč. K posouzení úvěruschopnosti předložil žalovaný makléřce současně s žádostí pracovní smlouvu, a blíže nespecifikované nájemní smlouvu a výplatní pásky (podrobněji dále).

6. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“).

7. Podle § 2390 o.z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. V souladu s § 2392 odst. 1 větou první o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky.

8. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

9. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem ve smyslu zákona odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Podle § 86 odst. 1, 2 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ, ve znění ke dni uzavření smlouvy, tj. ve znění do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Soud se předně zabýval tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání smlouvy řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu § 86 odst. 1, 2 ZSÚ a dospěl k závěru, že nikoliv. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný proces posouzení spotřebitelem sdělených čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Vyjde-li poskytovatel jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních výdělkových a majetkových poměrech, povinnosti postupovat při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí, nedostojí. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2008, sp. zn. 33 Cdo 2178/2008). Splněním povinnosti prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splácet není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je splacení reálné, je přece celkem výchozích zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv.

13. Byť žalobkyně předložila v daném případě žádosti o spotřebitelský úvěr - zákaznické karty, ve kterých žalovaný uvedl výši svých příjmů a výdajů, žalobkyně nenavrhla a ani nepředložila žádné relevantní důkazy, které by skutečné ověření žalovaným uvedených údajů při uzavření smlouvy o úvěru, prokazovaly. Pracovní smlouva, nájemní smlouva, výplatní pásky ani žádné jiné listiny ohledně prověřování bonity žalovaného k důkazu doloženy nebyly. Zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy prostřednictvím dostupných databází a registrů nebylo učiněno vůbec. Z obou zákaznických karet se pak podává, že dle sdělení žalovaného neměl tento žádné vzdělání nebo základní, byl svobodný, neměl žádnou vyživovací povinnost, žil v nájemním bytě. Jeho čistý měsíční příjem, aniž by bylo zřejmé, z jakých výplatních pásek, za jaká časová období se vycházelo, činil 23 700 Kč a 29 893 Kč. Další nedoložený příjem partnerky měl činit u v pořadí druhé smlouvy 14 835 Kč. Výdaje, nijak neověřené, měly včetně nájmu a splátek na další úvěry představovat odhadem v prvém případě částku 11 750 Kč a ve druhém 30 790 Kč, přičemž v obou případech již žalovaný splácel jiný či jiné nebankovní půjčky.

14. Z uvedeného je tak zřejmé, že se právní předchůdkyně žalobkyně nezabývala tím, co konkrétně tvoří výdaje žalovaného, kolik činí jeho skutečné náklady na bydlení, na inkaso, na stravu, a od žalovaného žádné doklady v tomto směru kromě doložení příjmu ze zaměstnání pracovní smlouvou a nespecifikovanými výplatními páskami, nepožadovala. Solventnost či nesolventnost z žádné dostupné databáze či registru neověřovala. Právní předchůdkyně žalobkyně tak dle soudu rozhodně řádně a smysluplně úvěruschopnost žalovaného neposuzovala a ve smyslu § 86 odst. 2 ZSÚ tak nepostupovala. Uzavřené smlouvy o úvěru je proto nutno považovat za neplatně uzavřené.

15. Zákonná úprava § 87 odst. 1 ZSÚ měla vždy představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Právo Evropské unie má na základě čl. 10 či čl. 10a Ústavy ČR aplikační přednost před právem českým, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval i Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem jsou nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud ČR ve svém usnesení sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2010, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoliv odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně např. v rozsudku ze dne 4. 6. 2015 ve věci Faber (C -497/13), ze dne 13. 9. 2018 ve věci Profi Credit Polska (C -176/17) či ve věci Pannon GSM (C -243/08) ze dne 4. 6. 2009. V rozhodnutí ve věci OPR-Finance (C -679/18) ze dne 5. 3. 2020 pak Soudní dvůr EU výslovně konstatoval, že předmětná část ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ (ve znění do 28. 5. 2022) je v rozporu se shora citovanou směrnicí a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, tj. pod sankcí absolutní neplatnosti. Uvedený závěr jednoznačně vyplývá rovněž z aktuální judikatury viz např. nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2008, sp. zn. 33 Cdo 2178/2008 nebo rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009.

16. Žalobkyně ani její právní zástupce se k jednání nedostavili, nemohli být proto soudem poučeni podle § 118a odst. 3 o.s.ř. o tom, k jakým tvrzených skutečnostem jsou povinni označit důkazy, a o následcích nesplnění povinnosti důkazní. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008 poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 1, 2 a 3 o.s.ř. plní soud při jednání, popřípadě při přípravném jednání nařízeném ve smyslu ustanovení § 114c o.s.ř. Při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. Dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1537/2008, ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že jestliže se řádně předvolaný účastník nedostaví k soudu, pak takové jeho chování znamená, že tento účastník ochrany svých procesních práv, kterou mu § 118a odst. 3 o. s. ř. skýtá, nehodlá využít. Proto je na něj třeba nadále pohlížet jako na účastníka řádně poučeného ve smyslu tohoto ustanovení, a to se všemi s tím souvisejícími procesními důsledky.

17. Uzavřené smlouvy o úvěru je tedy s ohledem na shora uvedené potřeba posoudit jako neplatné absolutně. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy proto vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni pouze finanční prostředky, které mu právní předchůdkyně žalobkyně poskytla a o které se tak žalovaný bezdůvodně obohatil na úkor žalobkyně dle § 2993 o.z. Jak shora uvedeno, právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému vyplatila na základě smlouvy ze dne [datum] částku 35 000 Kč a smlouvy ze dne [datum] částku 20 000 Kč. Žalovaný dle tvrzení žalobkyně uhradil na první pohledávku celkem toliko 15 500 Kč a na jistině mu tak zbývá vrátit částku 19 500 Kč, a na druhou pohledávku celkem toliko 4 600 Kč a na jistině mu tak zbývá vrátit 15 400 Kč. Do těchto částek tak soud žalobě jako oprávněné vyhověl.

18. Pokud jde o čas plnění a možnost požadovat přiznání úroku z prodlení, dopadá zpravidla na pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení obecná právní úprava času plnění podle § 1958 odst. 2 o.z., podle něhož neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Konstantní judikatura pak dovozuje, že nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009).

19. Podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je však spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené svým možnostem. Pravidlo o času plnění zakotvené v zákoně o spotřebitelském úvěru vyjadřuje odchylku od obecného pravidla pro splatnost pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení, avšak jen pro případy, kdy možnostem spotřebitele jako dlužníka této pohledávky není přiměřené její splnění bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Obecné i zvláštní právní úpravě času plnění je především společné, že splatnost pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení, které spotřebitel získal na úkor poskytovatele, nemůže předcházet výzvě věřitele ke splnění této pohledávky. Pravidla o času plnění mají hmotněprávní povahu a je třeba je odlišit od lhůty k plnění stanovené v rozhodnutí soudů, jejíž povaha je procesní. Skutkové zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získá na úkor poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, prospívá právnímu postavení spotřebitele, protože prodlužuje splatnost odpovídající pohledávky věřitele. Jde o skutečnosti, kterých se dlužník dovolává jako skutkové podstaty právní normy jemu příznivé. Je to proto spotřebitel jako dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit a prokazovat, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a od takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. Skutkové zjištění, že není přiměřené možnostem spotřebitele, aby dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodného obohacení, které získal na úkor poskytovatele spotřebitelského úvěru, splnil bez zbytečného odkladu poté, co věřiteli jeho splnění požadoval, musí vyplývat z výsledků provedeného dokazování nebo jinak v řízení procesně přípustným způsobem vyjít najevo. Není na soudu, aby bez podkladu ve zjištěném skutkovém stavu hodnotil možnosti potřeby splnit dluh na základě vlastních domněnek nebo je odvozoval od času plnění ujednaného neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Věřitel naproti co do času plnění nese procesní břemena jen ohledně skutečnosti, že dlužníka ke splnění pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení vyzval.

20. V projednávané věci žalovaný z důvodu nečinnosti žádné skutečnosti ohledně možností splnit dluh netvrdil a důkazy nepředložil. Soud proto přiznal žalobkyni právo na úhradu úroku z prodlení až v souvislosti s předžalobní upomínku odeslanou žalovanému na adresu trvalého pobytu dne [datum], v níž byla stanovena lhůta plnění do [datum]. Dle § 573 o.z. ve spojení s § 570 odst. 1 o.z. byla doručena dne [datum]. Soud proto žalobkyni přiznal právo na úrok z prodlení z částky odpovídající bezdůvodnému obohacení ode dne [datum], ve výši požadované žalobkyní v souladu s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve výši 8,25 % ročně. Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

21. Ohledně náhrady nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy by na přiznání poměrné části vznikl nárok v řízení úspěšnějšímu žalovanému. Tomuto však v souvislosti se soudním řízením žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.