19 C 139/2021

Plný text

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Kušnírem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa , obec - část obce zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa , obec a číslo proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne 22. 8. 1984 naposledy bytem adresa , obec zastoupený opatrovníkem příjmení jméno příjmení , příjmení ulice a číslo , PSČ , obec o zaplacení 123 756,63 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 46 324,35 Kč s úrokem z prodlení 9,75% ročně od 24.2.2019 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a ve zbytku nároku se žaloba zamítá.</b> <b>II. Žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Jablonci nad Nisou 26% nákladů na zastoupení žalovaného opatrovníkem advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení].</b> 1 Žalobce se domáhá zaplacení uvedené částky jako dluhu nedoplaceného spotřebitelského úvěru poskytnutého žalovanému právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] Pohledávka přešla na žalobce na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14.5.2020 s účinností ke dni 18.5.2020 a postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 3.6.2020. 2 Soud pro řízení ustanovil žalovanému, který si formálně zrušil na území ČR trvalý pobyt, opatrovníka pro řízení z řad advokátů. Opatrovník s návrhem nesouhlasil a zpochybnil platné uzavření úvěrové smlouvy dále nesplnění povinnosti posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a nedostatek dohody o kapitalizaci obchodního úroku ze strany původního věřitele. 3 Z návrhu na zahájení řízení a z listinných důkazů předložených žalobcem tj. úvěrové smlouvy s pojištěním schopnosti splácet, produktových podmínek, sazebníku, výpisu z účtu, výpovědi od úvěrové smlouvy - zesplatnění, výpisu z účtu a předžalobní výzvy je zřejmé, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru dne 15.1.2016 se sazbou úroku 18,90 p.a. Podle této smlouvy poskytl věřitel dlužníkovi úvěr ve výši 150 000 Kč. Pro případ porušení smluvních povinnosti byla sjednána smluvní pokuta za poskytnutí nepravdivých, neúplných a zavádějících údajů ve výši 5% nesplacené jistiny, minimálně 1 000 Kč a za opakované prodlení se splátkou ve výši 20% z celkové částky všech splatných splátek po dni prohlášení úvěru za splatný. Povinností žalovaného bylo zaplatit 96 měsíčních splátek ve výši 3 229,86 Kč (částka 189 Kč pojištění) vždy k 20.dni v měsíci. Celkem se tak zavázal uhradit 294 955,39 Kč. Žalovaný však řádně poskytnutý úvěr nesplácel, uhradil pouze 103 675,65 Kč a věřitel dopisem ze dne 23.2.2019 úvěr zesplatnil ke dni 23.2.2019 a žalovaného vyzval k jeho splacení do 11.3.2019. Žalovaná částka se ke dni 23.2.2019 skládá z nesplacené dlužné jistiny 122 700,63 Kč, kapitalizovaných úroku ke dni 23.2.2019 ve výši 9 668,37 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení k témuž dni ve výši 247,40 Kč poplatků a smluvní pokuty 1 056 Kč. Po zesplatnění žalovaný neuhradil ničeho. 4 Žalobce z těchto skutkových okolností, které jsou těmito důkazy prokázány, usuzuje, že mezi účastníky platně vznikla smlouva o úvěru podle § 2395 – 2400 o.z. Podle této smlouvy se zavazuje úvěrující, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Kontrakt byl uzavírán za účinnosti zák. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru 5 Banka byla nepochybně povinna v době uzavření úvěrové smlouvy respektovat § 9 odst.1 zák. č. 145 /2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a tedy povinnost posoudit solventnost žalovaného jako spotřebitele z pohledu cit zákonného ustanovení. Podle § 9 odst. 1 cit. zák. věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změna takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 6 Primárním cílem § 9 je tedy ochrana individuálního spotřebitele "před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, plynoucích z neznalosti a nedostatečných zkušeností, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, které mohou zásadním způsobem dopadnout na jeho osobní a rodinnou finanční situaci, postihnout jeho majetek a ohrozit uspokojování základních životních potřeb, ekonomickou funkci rodiny a společenský status jejich členů, vč. narušení jejich sociálních vztahů" Spotřebitel je tak chráněn "i před sebou samotným" a vlastním neúměrným zadlužováním, resp. přijímáním takových dluhů, které by v budoucnosti nebyl schopen splácet. Sekundárně je pak chráněn věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek. Spolu s nimi jsou chráněni i další věřitelé, kteří poskytli spotřebiteli finanční prostředky dříve, takže v důsledku případného dalšího zadlužování spotřebitele by mohla být ohrožena jeho schopnost řádně a včas splácet tyto již dříve vzniklé dluhy. Podle § 580 odst.1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 7 Co se týče neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru zakotvené v § 9 odst. 1 větě poslední, nabytím účinnosti občanského zákoníku, zák. č. 89/2012 Sb. došlo k její zásadní proměně. Zatímco podle úpravy platné a účinné do 31. prosince 2013 by porušení příslušné povinnosti mělo za následek absolutní neplatnost takto protiprávně sjednané smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz § 39 zák. č. 40/1964 Sb. spojení s § 40a zák. č. 40/1964 Sb.), nově se od 1. ledna 2014 bude zpravidla jednat "jen" o neplatnost relativní. Podle § 588 obč. zák. totiž pro absolutní neplatnost platí, že "soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek". K tomu, aby jednání bylo považováno za absolutně neplatné, nepostačuje pouhá jeho protiprávnost, ale kumulativně s tím musí být naplněna i podmínka zjevného narušení veřejného pořádku. Alternativně je důvodem absolutní neplatnosti zjevný rozpor s dobrými mravy. Opět se tedy nejedná o pouhý rozpor s dobrými mravy, ale tento rozpor musí být určitým způsobem kvalifikovaný, kdy se k samotnému nemravnému jednání připojí např. okolnost využívání či zneužívání nemravného úmyslu nebo míra újmy druhé strany, k níž nemravné jednání směřuje. 8 S ohledem na výše uvedené nelze říci, že porušení povinnosti stanovené v § 9 odst. 1 bude mít vždy za následek absolutní neplatnost takto sjednané smlouvy. V souladu s § 586 odst. 2 obč. zák. je tak na spotřebiteli, aby se případné neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru dovolal. Současně je nutno ustanovení o neplatnosti vnímat podle § 586 odst. 1 obč. zák. jako ustanovení na ochranu zájmu spotřebitele, proto je to výlučně spotřebitel, a nikoliv věřitel, kdo se neplatnosti smlouvy může dovolat. 9 Žalobce v návrhu na zahájení řízení ani následně k výzvě soudu netvrdil, ani neprokázal, splnění povinnosti vynaložit při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele z hlediska schopnosti spotřebitelský úvěr splácet, odbornou péči. Na základě úvah shora uvedených soud hodnotil tuto smlouvu jako relativně neplatnou a žalovaný se této neplatnosti v průběhu řízení dovolal. 10 Soud aplikoval na daný případ zákonná ustanovení o bezdůvodném obohacení podle §§ 2991 až 3005 zák. č. 89/ 2012 Sb., občanský zákoník a posoudil tento spor jako spor o bezdůvodné obohacení. 11 Podle § 2991 kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst.2 cit.ust. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 12 Podle 2992 byl-li splněn dluh, a to i předčasně, nebylo-li uplatněno právo, ač uplatněno být mohlo, nebo učinila-li jedna osoba něco ve svém výlučném a osobním zájmu či na vlastní nebezpečí, nevzniká povinnost obohacení vydat; to platí i v případě, že jedna osoba obohatí druhou s úmyslem ji obdarovat nebo obohatit bez úmyslu právně se vázat. 13 Podle § 2993 plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 14 Podle § 2994 dal-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten byl v dobré víře, má vlastník nebo spoluvlastník věci vůči uživateli nebo poživateli právo na náhradu. 15 Podle § 2995 vedlo-li plnění k obohacení třetí osoby, vydá je ochuzenému, jen pokud byl ochuzený k plnění přiveden lstí, donucen hrozbou či zneužitím závislosti nebo pokud nebyl svéprávný. 16 Podle § 2996 měl-li dlužník plnit jedno z více volitelných plnění a poskytl-li jich omylem více, záleží na jeho vůli, co bude žádat zpět. Měl-li však právo volby věřitel, může se dlužník domáhat toho, aby věřitel provedl volbu; neprovede-li věřitel volbu bez zbytečného odkladu, lze se domáhat, aby prohlášení jeho vůle nahradil soud. 17 Podle § 2997 odst.1 dlužník, který plnil dluh nežalovatelný nebo promlčený nebo takový, který je neplatný pro nedostatek formy, nemá právo na vrácení toho, co plnil. Právo na vrácení nemá ani ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl. Podle odst.2 cit.ust. plnila-li osoba proto, že k tomu byla přivedena lstí, donucena hrozbou nebo zneužitím závislosti, ustanovení odstavce 1 se nepoužije. To platí i v případě, že plnila osoba nesvéprávná. 18 Podle § 2998 plnila-li strana vědomě proto, aby druhá strana něco vykonala za účelem zakázaným nebo zcela nemožným, nemá právo požadovat, aby jí to bylo vráceno. Dal-li však někdo, aby zabránil protiprávnímu činu, něco tomu, kdo se chtěl činu dopustit, může požadovat vrácení. 19 Podle § 2999 odst.1není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání. Podle odst2 cit.ust. plnil-li ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty; to neplatí, zakládá-li výše úplaty důvod neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku, anebo byla-li výše úplaty takovým důvodem podstatně ovlivněna. Podle odst.3 cit.ust. nelze-li předmět bezdůvodného obohacení vydat proto, že došlo k jeho zkáze, ztrátě nebo zhoršení z příčin, které jdou k tíži ochuzeného, nahradí obohacený nanejvýš tolik, co ušetřil na vlastním majetku. 20 Podle § 3000 poctivý příjemce vydá, co nabyl, nanejvýš však v rozsahu, v jakém obohacení při uplatnění práva trvá. 21 Podle § 3001 odst.1 zcizil-li poctivý příjemce předmět bezdůvodného obohacení za úplatu, může podle své volby vydat buď peněžitou náhradu, anebo co utržil. Zcizil-li jej poctivý příjemce bezúplatně, nemá vůči němu ochuzený právo na náhradu; může ji však požadovat po osobě, která předmět od obohaceného nabyla a nebyla v dobré víře. Podle odst.2 cit.ust. získal-li obohacený předmět obohacení v dobré víře nebo bez svého svolení a nelze-li jej dobře vydat, není povinen k náhradě, ledaže by tím vznikl stav zjevně odporující dobrým mravům. 22 Podle § 3002 odst.1 plnila-li strana podle úplatné smlouvy, byť nebyla platná, není její právo na peněžitou náhradu vůči druhé straně ustanoveními § 3000 a 3001 dotčeno. To platí i v případě, že byl závazek z takové smlouvy zrušen. Podle odst.2 cit.ust. užíval-li věc nabytou podle úplatné smlouvy poctivý příjemce a je-li smlouva neplatná, poskytne druhé straně náhradu za užívání, avšak jen do výše odpovídající jeho prospěchu. 23 Podle § 3003 nepoctivý příjemce vydá, co nabyl v době, kdy obohacení získal. 24 Podle § 3004 odst.1 obohacený, který nebyl v dobré víře, vydá vše, co obohacením nabyl, včetně plodů a užitků; rovněž nahradí užitek, který by ochuzený byl získal. Zcizil-li předmět bezdůvodného obohacení za úplatu, má ochuzený právo požadovat, aby mu byla podle jeho volby vydána buď peněžitá náhrada, anebo co obohacený zcizením utržil. Podle odst.2 cit.ust. bylo-li bezdůvodné obohacení nabyto zásahem do přirozeného práva člověka chráněného ustanoveními první části tohoto zákona, může ochuzený požadovat za neoprávněné nakládání s hodnotami týkajícími se jeho osobnosti namísto plnění podle odstavce 1 dvojnásobek odměny obvyklé za udělení souhlasu s takovým nakládáním. Je-li pro to spravedlivý důvod, může soud rozsah plnění přiměřeně zvýšit. 25 Podle § 3005 kdo předmět bezdůvodného obohacení vydává, má právo na náhradu nutných nákladů, které na věc vynaložil, a může od věci oddělit vše, čím ji na svůj náklad zhodnotil, je-li to možné bez zhoršení podstaty věci. 26 Soud po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu, maje na paměti současnou rozhodovací praxi, že není vyloučeno, že bezdůvodné obohacení může vzniknout z plnění dle neplatné smlouvy. Bezdůvodné obohacení je chápáno jako objektivně nastalý stav vyvolaný tím, že bez právem uznaného důvodu došlo k přesunu majetkových hodnot od jednoho subjektu k druhému (shodně Nejvyšší soud 28 Cdo 527/2020). Je tedy i v souladu s požadavkem na dodržení dobrých mravů v těchto obchodních vztazích poskytnout věřiteli resp.žalobci v tomto případě soudní ochranu v samotném základu jeho nároku (a contrario § 3 odst.2 písm. c) o.z.). Z těchto důvodů soud přiznal žalobci jeho uplatněný nárok ve výši dlužné jistiny včetně úroku z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši dle nař. vlády č. 351/2013 Sb. ode dne následujícího po účinném zesplatnění dluhu. Ve zbytku nároku soud žalobu zamítl. 27 Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel soud z faktu, že žalobce měl ve věci jen částečný úspěch, a to ze 37 % a neúspěch z 63%. Ve věci byl tedy poměrně úspěšnější žalovaný z 26%, který byl v řízení zastoupen opatrovníkem z řad advokátů České advokátní komory z důvodu neznámého pobytu. Výše těchto nákladů není dosud známa a soud ji určí samostatným rozhodnutím po skončení řízení.