20 C 131/2026

Plný text

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 101 800 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 100 000 Kč, a to prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek po 5 000 Kč, splatných vždy do 20. dne příslušného kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku s tím, že v případě prodlení s úhradou kterékoliv splátky se stává okamžitě splatný celý dosud nesplacený dluh.

II. Žaloba se co do částky 1 800 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 14 812,38 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 21 524,28 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 100 000 Kč od 30. 4. 2026 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 101 800 Kč od 30. 4. 2026 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 9 313,42 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 29. 4. 2026, ve znění připuštěné změny žaloby, se žalobkyně domáhala zaplacení 101 800 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru. Uvedla, že se žalovaným dne 23. 8. 2024 uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu poskytla částku 100 000 Kč. Úvěr měl žalovaný splácet v měsíčních splátkách po 1 857 Kč, splatných vždy k 19. dni v měsíci, počínaje dnem 19. 9. 2024. Jelikož žalovaný neuhradil ničeho, žalobkyně úvěr prohlásila za okamžitě splatný ke dni 19. 2. 2025. Vedle jistiny se žalobkyně domáhá zaplacení poplatků za upomínky a výzvy v celkové výši 1 800 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 21 524,28 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 14 812,38 Kč, úroku z úvěru ve výši 12 % ročně z částky 100 000 Kč od 30. 4. 2026 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 101 800 Kč od 30. 4. 2026 do zaplacení. Při posuzování úvěruschopnosti žalobkyně vycházela z údajů o jeho příjmech a výdajích, z historie pohybů na jeho běžném účtu, z informací o jeho stávajících závazcích a z údajů úvěrových registrů.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Po provedeném dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:

3. Žalovaný požádal dne 23. 8. 2024 žalobkyni o poskytnutí spotřebitelského úvěru do výše limitu 100 000 Kč. V žádosti uvedl, že disponuje čistým měsíčním příjmem 24 540 Kč, jeho měsíční výdaje činí 15 000 Kč, nesplácí další úvěry (žádost o poskytnutí úvěru, záznam o podpisu klienta). Žalovaný dne 23. 8. 2024 vyčerpal na účtu č. č. účtu z úvěru částku 100 000 Kč (výpis z účtu č. č. účtu za období 23. 8. 2024 – 31. 8. 2024, výpis z účtu č. č. účtu za období srpen 2024). Listina označená jako smlouva o úvěru podepsaná dne 23. 8. 2024 toliko žalobkyní obsahuje parametry úvěru ve výši 100 000 Kč poskytnutého žalovanému za úrok 16,11 % ročně. Úvěr měl být splacen prostřednictvím 96měsíčních splátek po 1 857 Kč počínaje 19. 9. 2024. úvěr měl být čerpán na účtu č. č. účtu. Žalobkyně dopisem ze dne 2. 12. 2024 vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky 7 402,50 Kč do 1. 1. 2025. Jelikož nebyl žalovaný při doručování zastižen, byla písemnost uložena a následně vrácena odesílateli (poslední výzva k zaplacení dluhu, dodejka ze dne 6. 12. 2024). Žalobkyně dopisem ze dne 21. 2. 2025 oznámila žalovanému, že s ohledem na prodlení se splácením zesplatnila celý dluh z úvěru ke dni 19. 2. 2025 a vyzvala jej k zaplacení částky 108 496,03 Kč do 28. 2. 2025. Žalovaný nebyl při doručování zastižen, proto byla písemnost dne 26. 2. 2025 uložena a následně vrácena odesílateli (oznámení o zesplatnění úvěru a dodejka). Žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovaného k zaplacení částky 126 687,16 Kč ze spotřebitelského úvěru před podáním žaloby do sedmi dnů od odeslání výzvy. Ta byla odeslána dne 1. 4. 2026 (kvalifikovaná výzva dlužníkovi k plnění před podáním žaloby, poštovní podací arch).

4. K procesu posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní soud zjistil následující. Žalobkyně zjistila, že žalovanému byly v lednu a červenci 2024 zamítnuty dvě žádosti o osobní úvěr. Žalovaný neměl žádné aktivní splátkové či nesplátkové kontrakty či hypotéky, ale v době lustrace byla evidována žádost žalovaného o úvěr na kreditní kartě ve výši 80 000 Kč ze dne 29. 7. 2024 (Informace z právnická osoba). Při posuzování žádosti o úvěr žalobkyně vycházela z příjmu žalovaného ve výši 24 000 Kč měsíčně, žádost o úvěr byla bez nutnosti doložení příjmu schválena systémem. Hodnocení počítalo s měsíčními výdaji 15 000 Kč, s měsíčními splátkami jiných úvěru ve výši 2 629 Kč s nesplacenou jistinou ve výši 89 240,72 Kč a s volnou platební kapacitou žalovaného 6 161 Kč. Výše předschváleného úvěru činila 352 000 Kč (data o žádosti – Anonymizováno). Z výpisu z účtu č. č. účtu vedeného pro žalovaného za období srpen 2024 se podává, že na účtu byl počáteční zůstatek 48 008,92 Kč, konečný zůstatek 737,92 Kč, celkové příjmy činily 158 627 Kč, celkové výdaje pak 205 898,35 Kč (v převážné většině se jednalo platby platební kartou za spotřební zboží a služby). Dne 15. 8. 2024 byla na účet připsána částka 18 276 Kč od společnosti právnická osoba. Dne 19. 8. 2024 byla provedena splátka úvěru ve výši 1 214 Kč. V nedatované, neoznačené a nepodepsané listině žalobkyně popsala proces posuzování úvěruschopnosti žalovaného. Uvedla, že počítala s příjmem 24 540 Kč představující medián za pět měsíců, s výdaji ve výši 18 379 Kč měsíčně a s platební kapacitou 6 161 Kč měsíčně.

5. Z dopisů ze dne 28. 9. 2023 označených jako „oznámení o zřízení Anonymizováno identity“, „oznámení o přijetí návrhu na uzavření smlouvy o poskytování služeb Anonymizováno elektronického bankovnictví“ a „oznámení o přijetí žádosti“ adresovaných žalovanému uvedla, soud neučinil jakákoli zjištění, jelikož žalobkyně neunesla důkazní břemeno stran doručení této písemnosti žalovanému, soud z listiny neučinil jakákoli zjištění. Stejné platí pro listiny označené jako „na vašem účtu nebylo dost peněz na splátku úvěru (1. upomínka)“, „výzva k zaplacení duhu (1. výzva)“, „opakovaná výzva k zaplacení dluhu (2. výzva).

6. Z obchodních podmínek pro Anonymizováno spotřebitelské úvěry a předsmluvní informace ke spotřebitelskému úvěru a ze záznamu strojových dat počítačového programu obsahujícího historii úvěru a z výpisu z obchodního rejstříku soud neučinil jakákoli pro věc významná zjištění.

7. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

8. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

9. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

13. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

14. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti [viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele]. Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/201539).

15. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C-449/13, CA Consumer Finance SA).

16. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

17. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se jedná o absolutní neplatnost. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-Finance s. r. o., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). Zákonodárce na to ostatně reagoval novelizací zákona č. 257/2016 Sb. provedenou zákonem č. 96/2022 Sb. (viz § 87 odst. 1 věta druhá aktuálního znění zák. č. 257/2016 Sb.)

18. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně. Žalobkyně se při posuzování úvěruschopnosti zcela spolehla toliko na dva údaje uvedené žalovaným, a sice výši příjmu 24 000 Kč měsíčně a výši výdajů 15 000 Kč měsíčně. Tyto údaje nepodrobila jakémukoli ověření. Nedisponovala ani jakýmikoli relevantními údaji o výdajové stránce rozpočtu žalovaného, tj. z jaké pravidelné náklady povinný měsíčně hradí. Pakliže uvádí, že vycházela z pohybů na účtu žalovaného č. č. účtu, pak předložila výpis z účtu toliko za srpen 2024, tedy za měsíc, kdy byla sjednána předmětná úvěrová smlouva. Takto krátké období není s to poskytnout spolehlivý obraz majetkové situace žalovaného. Nadto, z výpisu z účtu plyne, že výdaje žalovaného za jeden měsíc (!!!) činily 205 898,35 Kč, příjmy pak 158 627 Kč (z toho 100 000 Kč činil úvěr), tj. žalovaný na účtu hospodařil se schodkem 47 000 Kč, tj. dvojnásobkem jeho měsíčního příjmu ve výši 24 000 Kč. Pakliže je zaměstnavatelem žalovaného společnost právnická osoba. (z předložených listin neplyne, že by žalobkyně zajímala o to, kde je žalovaný zaměstnán a na jaký úvazek), pak výše příjmu činila 18 627 Kč, nikoli deklarovaných 24 000 Kč. K vynaložení úsilí k získání relevantního obrazu o majetkové situaci žalovaného žalobkyni nepřimělo ani zjištění, že žalovanému byly v lednu a červenci 2024 zamítnuty dvě žádosti o osobní úvěr (ve výši 10 000 Kč a 80 000 Kč) a že v červenci žalovaný požádal o úvěr na kreditní kartě ve výši 80 000 Kč (v době lustrace žádost nebyla vyřízena).

19. Nejvyšší soud uzavřel, že klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Uvedené informace je třeba brát v úvahu vedle informací jiných či spolu s informacemi jinými a tyto „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými“ údaji o jeho výdajích. Z toho vyplývá, že vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022). Řečeno jinak, hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka. Pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovil-li původní věřitel výdaje, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně.

20. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy původní věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovaným v žalobkyní předloženém prohlášení klienta či snad podpis žalovaného stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou žalobkyní při posuzování úvěruschopnosti. Je totiž zjevně, že žalovaný měl zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhl uzavření smlouvy, nebyl s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem žalobkyně úvěruschopnost zkoumala.

21. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na nebankovní poskytovatele půjček a jsou ochotni přijmout extrémně nevýhodné až lichevní smluvní podmínky, jež je nutí vrátit v krátkém časovém horizontu dvojnásobek zapůjčené částky, lze totiž přijmou apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 86 z. s. ú.

22. Soud dospěl k závěru, který se žalobkyni nepodařilo nikterak zvrátit, že žalobkyně s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru neověřila, čímž nedostála požadavku § 86 z. s. ú. Žalovaný je proto povinen vrátit žalobkyni zbytek dosud nevrácené jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí z. s. ú. Žalobkyně poskytla žalovanému částku celkem 100 000 Kč, žalovaný jí v rámci předmětného smluvního vztahu neuhradil ničeho. S ohledem na uvedené je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na dlužné jistině částku 100 000 Kč.

23. Z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy soud nepřiznal žalobkyni nejen právo na náhradu nákladů za vymáhání, smluvní poplatky a smluvní pokutu navázané na existenci platné úvěrové smlouvy, ale ani na úroky z prodlení, neboť žalobkyně má právo na vrácení jistiny v nové době splatnosti odvislé dle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru od možností dlužníka. Vycházeje ze stavu v době vyhlášení tohoto rozsudku (viz § 154 odst. 1 o. s. ř.) soud uzavřel, že žalovaný není v prodlení s vrácením jistiny úvěru, pročež mu nemohla vzniknout povinnost platit úrok z prodlení.

24. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem jeho ochrany. Ustanovení § 87 z. s. ú. je v poměru speciality k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Určení přiměřené doby soudem pak může dojít nejen na návrh některého z účastníků v samostatném řízení, nýbrž i v rámci řízení o žalobě, kterou se úvěrující domáhá zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru, případně vrácení jistiny spotřebitelského úvěru. Pokud není uzavřena dohoda účastníků o splatnosti je soud i bez návrhu povinen vypořádat poskytnutá plnění z neplatné smlouvy, a tedy určit novou dobu splatnosti.

25. Žalovaný jakožto dlužník spotřebitel je nositelem procesní povinnosti – pro případ závěru o tom, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná, z čehož plyne důsledek v podobě povinnosti k vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru – skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, č. j. 33 Cdo 1902/2025-132). Jelikož žalovaný svou procesní povinnost zmíněnou v předešlém bodu nesplnil, rozložil soud podle své úvahy do splátek po 5 000 Kč měsíčně až do úplného splacení dluhu. Při stanovení výše splátek soud vycházel z toho, že žalovaný měl možnost se připravit na povinnost vrátit žalobkyni dlužné plnění, a to alespoň v rozsahu jistiny, prakticky již od první prodlévající splátky v září 2024, neuhradil přitom ničeho, při zohlednění průměrné a minimální mzdy soudu nejsou známy okolnost nasvědčující neschopnosti žalovaného výši stanovené splátky plnit.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla v řízení úspěšnější, její úspěch činí 69 % (100 000 Kč) oproti neúspěchu 31 % (45 035,66 Kč ke dni vyhlášení rozsudku včetně příslušenství), pročež je žalovaný povinen zaplatit jí 38 % účelně vynaložených nákladů.

27. Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 072 Kč, z odměny zástupce žalovaných za tři úkony právní služby [převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby] podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d), vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, dále jen „advokátní tarif“, při tarifní hodnotě 101 800 Kč, ve výši 5 180 Kč za úkon, tj. na odměně celkem 15 540 Kč, dále z paušální náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby podle § 13 odst. 1, odst. 4 advokátního tarifu ve výši celkem 1 350 Kč a, jelikož je zástupce žalobkyně plátcem DPH, z částky odpovídající dani z přidané hodnoty z odměny a náhrady hotových výdajů, ve výši 3 547 Kč. Celkem činí výše nákladů 24 509 Kč, z čehož 38 % činí 9 313,42 Kč.

28. Soud nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů za vyjádření ze dne 13. 7. 2026. Žalobkyně toliko odstraňovala neúplnost žalobních tvrzení a důkazních návrhů, nejednalo se proto o účelně vynaložený náklad, když tvrzení a důkazní návrhy obsažené ve zmíněném vyjádření již mohly a měly být obsaženy v žalobě.

29. Lhůtu ke splnění výrokem III. uložené povinnosti určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, prostřednictvím Okresního soudu v Jablonci nad Nisou. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.