20 C 41/2026

Plný text

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: Anonymizováno zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou ke zdejšímu soudu dne 11. 12. 2025, doplněnou podáním ze dne 16. 3. 2026, se žalobkyně domáhala vydání soudního rozhodnutí, jímž by žalovanému bylo uloženo zaplatit jí 20 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen „původní věřitel“), uzavřela s žalovanou dne 30. 7. 2019 smlouvu kontokorentním úvěru, na základě které jí poskytla úvěr ve výši 20 000 Kč, jenž se žalovaná zavázala vrátit spolu s úrokem ve výši 19,90 % ročně. Původní věřitel přistoupil dne 17. 3. 2025 k zesplatnění celého dluhu. Vedle jistiny úvěru požaduje žalobkyně zaplacení smluvního úroku ve výši 1 445 Kč za období od 30. 9. 2024 do 28. 2. 2025. Pohledávka byla postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 7. 2025.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal po celé řízení zcela pasivní.

3. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, které soud shledal zcela důvěryhodnými, neboť nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala, a taktéž žalovaný takovou skutečnost netvrdil, přičemž důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek, učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:

4. Původní věřitel a žalovaná podepsali dne 25. 3. 2018 rámcovou smlouvu o poskytování bankovní služeb, jejíž obsahem byla dohoda, že původní věřitel bude žalované poskytovat bankovní služby, mj. vedení účtu. Žalovaná téhož dne požádala původního věřitele o zřízení účtu (žádost o zřízení účtu), čemuž bylo týž den vyhověno a byl zřízen účet č. , č. účtu, (potvrzení o zřízení účtu). Původní věřitel a žalovaná se dne 30. 7. 2019 dohodli, že původní věřitel na účtu č. , č. účtu, umožní žalované čerpat peněžní prostředky až do záporného zůstatku do výše 20 000 Kč (návrh na uzavření smlouvy o kontokorentu č. , hodnota, , kopie občanského průkazu, akceptace návrhu smlouvy o úvěru). Dopisem ze dne 17. 3. 2025, odeslaným téhož dne, původní věřitel oznamuje žalované, že z důvodu porušování povinností z úvěrové smlouvy č. , hodnota, původní věřitel k zesplatnění celého dluhu a žádá o okamžitou úhradu částky 24 894 Kč (prohlášení o okamžité splatnosti zajišťovaného závazku a výzva k uhrazení dluhu, přehled podacích čísel). Původní věřitel a žalobkyně se dohodli dne 28. 7. 2025 na postoupení pohledávky za žalovanou na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek včetně přílohy). Původní věřitel oznámil žalované dopisem ze dne 20. 8. 2025 odeslaným téhož dne, že pohledávku za ní ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, postoupil žalobkyni (oznámení o postoupení pohledávky, přehled podacích čísel).

5. K posuzování úvěruschopnosti soud zjistil následující. V nedatované listině označené jako protokol o ověření úvěruschopnosti klienta, jsou uvedena tvrzení původního věřitele, která žalobkyně uvedla v žalobě a jejích doplněních k procesu posuzování úvěruschopnosti. Původní věřitel vycházel z deklarovaného příjmu 24 500 Kč, zohlednil výdaje ve výši 20 393 Kč, z toho výdaje na splátky půjček 6 393 Kč, výdaje na bydlení ve výši 6 590 Kč, výdaje na živobytí ve výši 3 410 Kč a ostatní výdaje ve výši 4 000 Kč. Dále lustroval BRKI/NRKI, SOLUS a interní Black list. Žalovaná disponovala na účtu č. , č. účtu, v červnu 2019 počátečním zůstatkem 74 Kč, konečným pak 67 Kč. Na účet byla připsána částka 34 711 Kč od , Anonymizováno, , naopak byla odchozí platba ve výši 11 086 Kč označená jako nájem (výpis z účtu č. , č. účtu, za 6/2019). Z výpisu z interního black listu se podává, že žalovaná má dvě existující splátkové operace, jednu nesplátkovou a celkem tři odmítnuté, měsíčně splácí 5 643 Kč a dluží splátku 630 Kč. V nepodepsané a nedatované listině obsahující identifikační údaje žalované (patrně žalobkyni odkazovanou žádost o úvěr) jsou uvedeny údaje o její majetkové situaci, včetně přijmu ve výši 24 500 Kč a výdaje 14 000 Kč.

6. Ke zjištěním učiněným z výpisu z účtu žalované za období od 1. 7. 2019 do 31. 5. 2025 viz bod 32. odůvodnění.

7. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy (viz dále) soud neučinil z dalších provedených důkazů – produktové obchodní podmínky , právnická osoba, . pro kontokorenty, všeobecné obchodní podmínky , právnická osoba, , formulář pro informace o spotřebitelském úvěru poskytovaném ve formě možnosti přečerpání, sazebník – účty, předžalobní výzva a seznam odeslaných předžalobních výzev, potvrzení úplaty, údaje klienta – jakákoli pro věc významná zjištění. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

8. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, podle data uzavření smlouvy a jejích dodatků (dále jen „z. s. ú.“).

9. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

15. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

17. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

18. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti [viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele]. Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/201539).

19. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

20. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

21. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného. O absolutní neplatnost se dle soudu jedná i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-Finance s. r. o., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

22. Z tvrzení a listin žalobkyní soud dospěl k závěru, že žalobkyně s odbornou péčí neověřila úvěruschopnost žalovaného. Předně, nepředložila jakýkoli důkaz k prokázání svého tvrzení, že by původní věřitel získal jakékoli informace o majetkové situaci žalované přímo od žalované, resp. že původcem evidovaných informací je žalovaná. Pokud žalobkyně odkazuje na údaje obsažené v žádosti o úvěr, pak tato listina není podepsána ani datována. Soud nepřehlédl, že původní věřitel vyšel z údajů získaných z pohybech na účtu žalované; soudu ovšem není zřejmé, z jakých informací původní věřitel vycházel, při přijetí úsudku, že se jedná o pravidelný příjem z zaměstnání, když příchozí platba takto není označena a původní věřitel hodnotil toliko pohyby na účtu v rámci jednoho měsíce. Původní věřitel zhodnotil toliko období jednoho měsíce předcházejícího uzavření úvěrové smlouvy, což ve spojení s faktem, že účet začínal a končil se zůstatkem v jednotkách desítek korun českých, tj. že již v období před poskytnutím úvěru žalovaná na účtu nehospodařila s jakýmkoli relevantním zůstatkem, není dostatečně dlouhé období pro zisk spolehlivé představy o majetkové situaci žalované. Žalobkyně dále neprokázala, že by se původní věřitel pokoušel od žalované získat jakékoli konkrétní informace o výdajové stránce měsíčního rozpočtu žalované, vyjma nájemného, jehož výši zjistil z výpisu z účtu. Nadto nikoli nevýznamná část měsíčních výdajů žalované byla tvořena splátkami jiných úvěrů či zápůjček (5 643 Kč), když v době lustrace byla evidována dlužná splátka ve výši 630 Kč. Ani to ovšem nepřimělo původního věřitele získat konkrétní informace o všech významnějších výdajích žalované. To samo o sobě postačuje k závěru o nedostatečném posouzení úvěruschopnosti.

23. Dokládá-li žalobkyně splnění své povinnosti lustrací NRKI/BRKI a SOLUS, pak tyto registry podpůrně mohou spolupůsobit na vytváření obrazu o majetkové situaci úvěrovaného, v žádném případě ale nemohou proces posuzování úvěruschopnosti v převážné míře nahradit.

24. Nejvyšší soud uzavřel, že klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Uvedené informace je třeba brát v úvahu vedle informací jiných či spolu s informacemi jinými a tyto „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými“ údaji o jeho výdajích. Z toho vyplývá, že vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022). Řečeno jinak, hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka. Pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovil-li původní věřitel výdaje, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně.

25. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy žalobkyně, kdo pochybila, když nesplnila povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovanou či snad podpis žalované stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou žalobkyní. Je totiž zjevně, že žalovaná měla zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhl uzavření smlouvy, nebyl tedy s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem žalobkyně úvěruschopnost zkoumala.

26. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě, pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji.

27. Soud si je vědom rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, dle kterého úvěrovou smlouvu nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (resp. že mu úvěr neměl být poskytnut. Nehledě na odlišné skutkové okolnosti posuzované věci, Soudní dvůr rozsudkem ze dne 11. 1. 2024 ve věci C755/22 závěr Nejvyššího soudu ve shora citovaném rozhodnutí zcela odmítl. Hledisko toho, zda byl spotřebitel reálně schopný úvěr splácet, či nikoliv, není pro posouzení (ne)platnosti smlouvy z důvodu (ne)zkoumání úvěruschopnosti relevantní.

28. Soud dospěl k závěru, který se žalobkyni přes poučení nepodařilo nikterak zvrátit, že není prokázáno, že by původní věřitel s odbornou péči ověřil úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy o úvěru. Tím nedostála požadavku § 86 z. s. ú. Soud proto posoudil smlouvu jako absolutně neplatnou, proto původnímu věřiteli, resp. žalobkyni svědčí právo na vrácení jistiny úvěru v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí z. s. ú.

29. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy původnímu věřiteli, resp. žalobkyni, nesvědčí právo na zaplacení smluvní úroků, úroků z prodlení a všech poplatků (či smluvních pokut) provázaných s existencí platné úvěrové smlouvy.

30. Soud v rámci písemné přípravy jednání žalobkyni upozornil na možnost posouzení vztahu mezi žalobkyní a žalovanou jakožto vztahu z bezdůvodného obohacení a současně ji vyzval, aby tvrdila a prokázala, kdy a jak žalovaná úvěr čerpala a jakou částku celkem v rámci dotčeného právního vztahu uhradila. Tuto výzvu ovšem žalobkyně oslyšela. Na jednání se žalobkyně s omluvou nedostavila, čímž se připravila o poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o její povinnosti tvrdit a prokázat výši dosud nevrácené jistiny, že žalovanému vůbec poskytla jakékoli prostředky.

31. V rozsudku ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, a proto povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). K problematice rozvržení důkazního břemene v řízení o nároku z titulu bezdůvodného obohacení Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001, dospěl k závěru, že žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání. Na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož si smí převzaté prostředky ponechat. Je-li namístě uložit žalované v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí z. s. ú. vrátit žalobkyni zbytek vyčerpané jistiny úvěru poskytnuté podle neplatné úvěrové smlouvy, břemeno tvrzení a důkazní ohledně toho, že žalované byla poskytnuta tato jistina, resp. v jaké výši zůstala jistina nevrácena, tíží žalobkyni, která z této právní normy dovozuje pro sebe příznivé následky, tj. právo na vrácení jistiny úvěru.

32. Žalobkyně k žalobě předložila výpisy z účtu žalované za období od 1. 7. 2019 do 31. 5. 2025. Jedná se celkem o 301 stránek textu zahrnujících pohybu na účtech č. , č. účtu, (, právnická osoba, ) a č. , č. účtu, (, Anonymizováno, ). Kontokorentní úvěr byl v dotčeném případě poskytnut tak, že původní věřitel umožnil žalované přečerpat prostředky na účtu do záporného zůstatku s tím, že úvěr byl žalovanou splácen prostřednictvím příchozích plateb. Zůstatek na účtu byl ovšem ovlivněn nikoli jen přečerpáváním zůstatku na účtu, ale i zohledňováním každoměsíční platby úroku z poskytnutého úvěru, splátkami úroku po splatnosti (např. 8/2024, 6/23, 8/23, 2/23), splátkami úroku z prodlení po splatnosti (např. 8/2024, 11/24, 6/23, 2/23), srážkové daně z úroku, a množství různých poplatků [např. poplatky za cestovní pojištění a pojištění vyčerpané částky kontokorentu (u , Anonymizováno, pojištění , Anonymizováno, a , Anonymizováno, ), za vedení , Anonymizováno, , za vedení účtu (u , Anonymizováno, ), poplatek ve výši 499 Kč za zaslání výzvy k zaplacení (např. 3/23, 8/2024; jen tento poplatek se na výpisu za období 11/2022-5/2025 jako odchozí platba objevuje 60krát)]. Odhlédne-li soud od toho, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení stran dosud nevrácené jistiny, neboť k tomu by musela tvrdit částku celkem původním věřitelem poskytnutou a žalovanou celkem uhrazenou, která by se celá započetla na úhradu celkem čerpané jistiny, soudu nehodlá bez odpovídajícího tvrzení žalobkyně detailně procházet tisíce položek odchozích a příchozích plateb na třech stovkách stran výpisů z účtu, když na to, i přes výzvu, žalobkyně zcela rezignovala. Přesto zjednodušenou úvahu lze dospěl k závěru, že aktuálně neexistuje dluh na jistině. Pokud totiž jen na poplatcích za výzvu žalovaná uhradila částku přes 20 000 Kč (celkem 60 plateb poplatků), pak tato částka celá postačuje k uspokojení žalobkyní nárokové jistiny úvěru. Dokumentace ze systému banky pak neprokazuje ničeho s ohledem na neúplné informace stran veškerých transakcí33. Žalobkyni přitom tíží břemeno tvrzení ohledně prokázání celkové částky, kterou za celou dobu původní věřitel poskytl žalované a která mu byla vrácena, nikoli pouze za dobu od okamžiku, kdy byl kontokorent naposledy vyrovnán. Je tomu tak proto, že má právo na vrácení jistiny poskytnuté žalovanému za celou dobu trvání vztahu, ovšem po zohlednění veškerého plnění, které za trvání vztahu žalovaná poskytla, bez ohledu na to, jak přijaté plnění původní věřitel započetl. Žalovanou poskytnuté plnění totiž původní věřitel zjevně nezapočítával výlučně na úhradu poskytnuté jistiny, ale i na úhradu různých poplatků a úroků. Jak bylo uvedeno shora, s ohledem na absolutní neplatnost úvěrové smlouvy však žalobkyně nemá právo na zaplacení ani úroku, ani úroku z prodlení, ani jakýchkoli poplatků ze smlouvy či ze sazebníku. S ohledem na uvedené nezbylo než žalobu zamítnout.

34. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl v řízení zcela úspěšný, náleží mu tedy náhrada nákladů potřebných k účelnému bránění práva proti žalobkyni. Žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.