20 C 49/2026

Plný text

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně Anonymizováno zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 35 026 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 27 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se do částky 7 526 Kč s úrokem ve výši 27,28 % ročně z částky 30 000 Kč od 26. 9. 2025 do 25. 12. 2025, s úrokem ve výši 11,50 % ročně z částky 30 000 Kč od 26. 12. 2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 30 000 Kč od 26. 9. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 636,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou ke zdejšímu soudu dne 5. 11. 2025, se žalobkyně domáhala vydání soudního rozhodnutí, jímž by žalovanému bylo uloženo zaplatit jí 35 026 Kč s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela dne 17. 6. 2025 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které mu byl poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč tak, že částku ve výši 27500 Kč žalobkyně poukázala na účet žalovaného, částku ve výši 2 500 Kč, poukázala žalobkyně zprostředkovateli jako provizi. Jelikož byl žalovaný v prodlení se splácením dluhu žalobkyně celý dluh zesplatnila dopisem ze dne 25. 9. 2025. Žalovaná částka sestává z jistiny úvěru ve výši 30 000 Kč, z kapitalizovaného úroku ve výši 2 013 Kč, ze smluvních pokut ve výši 1 497 K a 1 216 Kč a z nákladů na upomínání žalovaného ve výši 300 Kč. Žalobkyně dále požaduje zaplacení úroku ve výši 27,28 % ročně z částky 30 000 Kč od 26. 9. 2025 do 25. 12. 2025, úroku ve výši 11,50 % ročně z částky 30 000 Kč od 26. 12. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 30 000 Kč od 26. 9. 2025 do zaplacení.

2. K procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že vycházela z informací získaných od žalovaného, které uvedl v žádosti o spotřebitelský úvěr, dále z údajů o životním a existenčním minimu, jakož i nahlédnutím do centrální evidence exekucí, insolvenčního rejstříku, katastru nemovitostí, výpisu z registru REPI, vlastní databáze žalobkyně. Žalobkyně dále ověřila informace o příjmech žalovaného.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstala po celé řízení zcela pasivní. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „o. s. ř.“), když účastníci, ač řádně předvoláni, se k jednání bez omluvy nedostavili. Soud tak vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, které soud shledal zcela důvěryhodnými, neboť nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala, a taktéž žalovaný takovou skutečnost netvrdil, přičemž důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek, učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:

5. Žalobkyně se s žalovaným dohodla dne 19. 6. 2025 na tom, že mu poskytne úvěr ve výši 30 000 Kč s tím, že část úvěru ve výši 2 500 Kč bude vyplacena zprostředkovateli úvěru. Žalovaný se zavázal úvěr spolu s úrokem ve výši 27,28 % ročně vrátit prostřednictvím 40 měsíčních splátek po 1 150 Kč (smlouva o spotřebitelském úvěru, potvrzení o provedení transakce ze dnů 19. 6. 2025 a 20. 6. 2025, nedatovaná e-mailová zpráva žalobkyně). Žalobkyně žalované poskytla poukázala na jeho účet částku 27 500 Kč (potvrzení o provedení transakce ze dne 20. 6. 2025, sdělení , právnická osoba, . ze dne 10. 4. 2026). Žalovaný na dotčený úvěr neuhradil ničeho (bonita smlouvy). Dopisem ze dne 25. 9. 2025 odeslaným téhož dne (podací lístek) žalobkyně žalovaného obeznámila s tím, že došlo k zesplatnění úvěru, a vyzvala jej k úhradě částky celkem 33 810 Kč do sedmi dnů od odeslání dopisu.

6. K posuzování úvěruschopnosti soud zjistil následující. Žalobkyně předložila soudu listiny označené jako čestná prohlášení – závazky a výdaje spotřebitele, v nichž byl sice žalovaný identifikován, ale listiny nebyly jím podepsány, ani nebylo jakkoli jinak zjištěno, že pocházejí od žalovaného, že informace v nich zachycené byli sděleny žalovaným, či že s nimi vyslovil souhlas. Z doložky vložení dokumentu do systému není patrné, kdo vložení provedl, resp. že by vložení provedl žalovaný. Stejným deficitem trpí i listina označena jako posouzení úvěruschopnosti dlužníka ze dne 19. 6. 2025. Z prohlášení rodiče ze dne 19. 6. 2025 se podává, že , jméno FO, , nar. , datum, , otec žalovaného, prohlašuje, že mu žalovaný přispívá částkou 5 000 Kč na bydlení v domě. Žalobkyně lustrovala dne 19. 6. 2025 žalovaného v centrální evidenci exekucí a v insolvenčním rejstříku, v obou případech bez záznamu. Ověřila si příjem žalovaného jednak z výplatních pásek za březen – květen 2025, podle kterých dosahovala mzda žalovaného cca 31 000 Kč, jednak z potvrzení o příchozích platbách z února, března, dubna a května 2025, podle kterých dosahovala mzda žalovaného výše 31 000 Kč – 38 000 Kč měsíčně. Žalobkyně dále předložila listinu označenou jako prohlášení samostatného zprostředkovatele ze dne 17. 6. 2025, v níž , jméno FO, (zprostředkovatel – zástupce žalobkyně při uzavírání dotčené úvěrové smlouvy) prohlašuje, že žalovaný splácí měsíčně částku 4 381 Kč na dva jiné úvěry a má měsíční výdaje ve výši 4 500 Kč. Tyto informace měl ověřovat u otce žalovaného. Z listiny nijak neplyne, že by původcem informací byl žalovaný, ani jak tyto údaje p. , jméno FO, získal. Z lustrace žalovaného v REPI ze dne 17. 6. 2025 pak plyne, že povinný je v systému hodnocen jako subjekt s výrazně negativními informacemi, je v prodlení s úhradou částky 2 126 Kč, má tři aktivní spotřebitelské či revolvingové úvěry, u spotřebitelského úvěru z dubna 2025 ve výši celkem 7 000 Kč již probíhalo k 9. 6. 2025 mimosoudní vymáhání dluhu ve výši 8 986 Kč, u spotřebitelského úvěru z března 2025 ve výši celkem 7 000 Kč již probíhalo k 12. 6. 2025 mimosoudní vymáhání dluhu ve výši 9 500 Kč, u revolvingového úvěru z ledna 2025 ve výši celkem 10 000 Kč byl žalovaný ke dni lustrace v prodlení se splátkou 2 126 Kč, přičemž částka v prodlení se od ledna kontinuálně navyšovala, k mimosoudnímu vymáhání pak došlo i u všech zbývajících úvěrů žalovaného z první poloviny 2025.

7. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy (viz dále) soud neučinil z dalších provedených důkazů – úvěrové podmínky, výpis ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu, upomínky ze dnů 27. 7. 2025 a 25. 8. 2025, čestné prohlášení , jméno FO, , seznam odeslaných upomínek a seznam odeslaných dávek, formulář pro standartní informace o spotřebitelské úvěru, výpis z OR, tabulka umoření pro smlouvu č. , hodnota, , posouzení úvěruschopnosti zákazníka, prohlášení samostatného zprostředkovatele, Informace o pozemku – jakákoli pro věc významná zjištění.

8. Soud se předně zabýval tím, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy přistoupila k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tímto účelem byl soud připraven na jednání poskytnout žalobkyni poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. o její povinnosti prokázat, že informace o majetkových poměrech žalovaného získala od žalovaného (s výjimkou mzdy). Žalobkyně se k jednání nedostavila, připravila se tak o beneficium poučení.

9. Soud podle § 120 odst. 2 o. s. ř., když v řízení vyvstala potřeba objasnit majitele účtu, na který byla částka 27 500 Kč poukázána obstaral vyjádření , právnická osoba, ., z nějž zjistil, že majitelem účtu byl v dotčené době žalovaný.

10. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

11. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 10. 2025, podle data uzavření smlouvy (dále jen „z. s. ú.“).

12. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

16. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

17. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti [viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele]. Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/201539).

18. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

19. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

20. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného. O absolutní neplatnost se dle soudu jedná i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-Finance s. r. o., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

21. Z tvrzení a listin žalobkyní soud dospěl k závěru, že žalobkyně s odbornou péčí neověřila úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně toho, že by v procesu posuzování úvěruschopnosti žalovaného zjišťovala jakékoli konkrétní informace o výdajích žalovaného, mimo výdajů na bydlení. U žádné z listin, které byly pro posuzování úvěruschopnosti relevantní, není prokázáno, že by údaje v nich obsažené pocházely od žalovaného. Žalobkyně toliko prokázala, že ověřila příjem žalovaného a to, že bydlí u svého otce s výdajem 5 000 Kč měsíčně. Co je však ve věci zásadní, žalobkyně v rozporu s § 86 odst. 2 z. s. ú. nikterak nepřihlédla ke způsobu plnění dosavadních dluhů žalovaného. Z jí provedené lustrace systému REPI je patrné, že žalovaný měl v době sjednání úvěrové smlouvy více aktivní úvěrových závazků (5), než z kolika vycházela žalobkyně (2), že až na výjimku ve všech těchto vztazích započatých v první polovině 2025 (a v prosinci 2024) čelil mimosoudnímu vymáhání z důvodu prodlení s jejich plněním, a aktuálně se nacházel v prodlení s úhradou dluhu ve výši 2 126 Kč. Již jen to mělo v žalobkyni přimět k důkladné lustraci majetkové situace žalovaného, protože i tehdy, pokud by žalobkyní evidované údaje skutečně pocházely od žalovaného, není vůbec žádného rozumného vysvětlení pro to, že žalovaný byl opakovaně v prodlení se splácením téměř všech svých drobných spotřebitelských úvěrů, činil-li – dle zjištění žalobkyně, rozdíl mezi jeho příjmy a výdaji 21 004 Kč.

22. Nejvyšší soud uzavřel, že klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Uvedené informace je třeba brát v úvahu vedle informací jiných či spolu s informacemi jinými a tyto „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými“ údaji o jeho výdajích. Z toho vyplývá, že vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022). Řečeno jinak, hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka. Pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovil-li původní věřitel výdaje, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně.

23. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy žalobkyně, kdo pochybila, když nesplnila povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovanou či snad podpis žalované stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou žalobkyní. Je totiž zjevně, že žalovaná měla zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhl uzavření smlouvy, nebyl tedy s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem žalobkyně úvěruschopnost zkoumala.

24. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě, pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji.

25. Soud si je vědom rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, dle kterého úvěrovou smlouvu nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (resp. že mu úvěr neměl být poskytnut. Nehledě na odlišné skutkové okolnosti posuzované věci, Soudní dvůr rozsudkem ze dne 11. 1. 2024 ve věci C755/22 závěr Nejvyššího soudu ve shora citovaném rozhodnutí zcela odmítl. Hledisko toho, zda byl spotřebitel reálně schopný úvěr splácet, či nikoliv, není pro posouzení (ne)platnosti smlouvy z důvodu (ne)zkoumání úvěruschopnosti relevantní.

26. Soud dospěl k závěru, který se žalobkyni přes výzvu a poučení nepodařilo nikterak zvrátit, že žalobkyně s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru neověřila, čímž nedostála požadavku § 86 z. s. ú. Soud proto posoudil smlouvu jako absolutně neplatnou, proto je žalovaný podle § 87 odst. 1 z. s. ú. povinen vrátit žalobkyni toliko jistinu spotřebitelského úvěru ver výši 27 500 Kč. Jakákoli další požadovaná plnění mající původ ve smlouvě předpokládají platnou smlouvu. Její neplatnost vede k tomu, že na dotčená plnění žalobkyně nemá nárok (provize jejího zástupce, úroky, smluvní pokuty a náklady za upomínání).

27. Z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy soud nepřiznal žalobkyni nejen nárok na zaplacení provize jejího zástupce, smluvních pokut a nákladů za upomínání, a smluvního úroku, ale ani na úroky z prodlení, neboť žalobkyně má právo na vrácení jistiny v nové době splatnosti odvislé dle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru od možností dlužníka. Vycházeje ze stavu v době vyhlášení tohoto rozsudku (viz § 154 odst. 1 o. s. ř.) soud uzavřel, že žalovaný není v prodlení s vrácením jistiny úvěru, pročež mu nemohla vzniknout povinnost platit úrok z prodlení.

28. Žalovaný jakožto spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou a dosud nevrácenou jistinu ve výši 27 500 Kč, avšak jen v době přiměřené jeho možnostem. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Ustanovení § 87 z. s. ú. je v poměru speciality k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Určení přiměřené doby soudem pak může dojít nejen na návrh některého z účastníků v samostatném řízení, nýbrž i v rámci řízení o žalobě, kterou se úvěrující domáhá zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru, případně vrácení jistiny spotřebitelského úvěru. Pokud není uzavřena dohoda účastníků o splatnosti je soud i bez návrhu povinen vypořádat poskytnutá plnění z neplatné smlouvy, a tedy určit novou dobu splatnosti.

29. Žalovaný jakožto dlužník – spotřebitel je nositelem procesní povinnosti – pro případ závěru o tom, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná, z čehož plyne důsledek v podobě povinnosti k vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru – skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, č. j. 33 Cdo 1902/2025-132). Tuto svou procesní povinnost ovšem nesplnil, proto soud stanovil dobu, ve které je žalovaný povinen jistinu vrátit, jako třídenní s ohledem na skutečnost, že se jedná o relativně nízkou částku, a žalovaný již byl v září 2025 žalobkyní upomínán k zaplacení dluhu tj. měl možnost se připravit na alternativu, že bude muset alespoň jistinu pohledávky povinen žalobkyni zaplatit, a soudu není známo nic, co by svědčilo nemožnosti žalovaného uloženou povinnost splnit v uvedené době.

30. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Ve věci byla úspěšnější žalobkyně (69 %) oproti úspěchu žalovaného (31 %; včetně příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), má by proto vůči žalovanému právo na náhradu poměrné části nákladů řízení (38 %). Žalovanému však v řízení náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 402 Kč, z odměny zástupce žalobkyně za tři úkony právní služby [převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva a žaloba] dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky ve výši celkem 2 100 Kč, ze tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a t daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2 400 Kč ve výši 504 Kč. Celkem žalobkyně vynaložila 4 306 Kč, z čehož 38 % činí 1 636,30 Kč.