5 C 179/2022

Plný text

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Věženským ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se co do částky 20 000 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2 983,56 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 1 020 Kč a úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 20 000 Kč od 29. 8. 2020 do zaplacení zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit jí částky, jak je uvedeno ve výrocích I. a II. tohoto rozsudku, s následujícím odůvodněním. [právnická osoba], sídlem [adresa], [IČO] (dále jen„ původní věřitel“), uzavřela s žalovaným dne 25. 9. 2018 smlouvu o úvěru [číslo]. K tomu došlo v místě obchodní sítě zprostředkovatele úvěru [právnická osoba], kde žalovaný při podpisu smlouvy obdržel jistinu úvěru ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se ji zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 2 300 Kč v jediné splátce s 30denní splatností od uzavření smlouvy. Dne 13. 11. 2018 byl ke smlouvě uzavřen dodatek, jímž byla navýšena jistina úvěru o částku 10 000 Kč. Žalovaný se vše zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 3 920 Kč v jediné splátce ke dni 13. 12. 2018 O uzavření dodatku žalovaný zažádal online na internetových stránkách [webová adresa], kde vyplnil požadované registrační údaje ve formuláři, jehož součástí bylo zadání čísla občanského průkazu a poskytnutí jeho kopie. Při dokončení registrace obdržel předsmluvní informace o úvěru, v nichž byly shrnuty všechny parametry úvěru. Na základě těchto informací byl zahájen schvalovací proces, jehož součástí bylo nahlížení do různých registrů, respektive posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet. Žádost o dodatek byla následně schválena a žalovanému zaslány peněžní prostředky na sdělený účet. Žalovaný však závazek ze smlouvy řádně a včas nesplnil. Tím mu vznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny (20 000 Kč) ode dne 14. 12. 2018 do 27. 4. 2020 a paušální náhradu výdajů spojených s upomínáním, především za odeslání písemných upomínek žalovanému. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 8. 2020 s účinností ke dni 28. 8. 2020 byla pohledávka původního věřitele ve výši 31 020 Kč postoupena na žalobkyni, jež sestávala z jistiny úvěru 20 000 Kč, úroku 920 Kč, smluvní pokuty 10 000 Kč a paušální náhrady výdajů spojených s upomínáním 100 Kč (2x 50 Kč). Nadto byl požadován kapitalizovaný úrok z prodlení z částky 20 000 Kč od 14. 12. 2018 do 10. 8. 2020, tj. 2 983,56 Kč, a úrok z prodlení ze stejné částky od 29. 8. 2020 do zaplacení. Ode dne postoupení pohledávky do dne sepsání žaloby nebylo nic uhrazeno.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Provedeným dokazováním bylo zjištěno následující:

4. Dne 25. 9. 2018 žalovaný převzal oproti podpisu formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, v němž byl seznámen se základními vlastnostmi spotřebitelského úvěru.

5. Mezi původním věřitelem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] ze dne 25. 9. 2018 (dále jen„ smlouva“), jejímž předmětem byl závazek původního věřitele poskytnout žalovanému spotřebitelský, neúčelový a jednorázově splatný úvěr ve výši 10 000 Kč a závazek žalovaného jej vrátit spolu s úrokem ve výši 2 300 Kč do 30 dnů ode dne jeho poskytnutí. Úhradové platby mohly být prováděny kromě jiného na účet [číslo]. Pro případ prodlení žalovaného se zaplacením peněžitého závazku byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z jistiny úvěru a paušální poplatek na úhradu nákladů v částce 50 Kč za každou jinou písemnou upomínku. Podmínkami čerpání byly (i) identifikace klienta (zaslání kopie občanského průkazu a zaslání identifikační platby), (ii) splnění podmínek úvěruschopnosti, (iii) další věřitelem sdělené podmínky. Podpisem smlouvy žalovaný potvrdil, že v hotovosti převzal na čerpání úvěru 10 000 Kč.

6. Smlouvou o úvěru [číslo] ze dne 13. 11. 2018 (dále jen„ dodatek“) došlo mezi původním věřitelem a žalovaným ke změně a doplnění smlouvy tím způsobem, že původní věřitel se zavázal poskytnout žalovanému spotřebitelský, neúčelový a jednorázově splatný úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal jej vrátit spolu s úrokem ve výši 3 920 Kč do 30 dnů ode dne jeho poskytnutí, tj. do 13. 12. 2018. Podmínky čerpání byly totožné jako ve smlouvě.

7. Nedílnou součástí smlouvy a dodatku byly obchodní podmínky [anonymizována tři slova] pro poskytování úvěrů splatných jednorázově ([anonymizováno] [rok] [číslo]).

8. Podle výpisu z účtu [číslo] ze dne 12. 10. 2018 byla na účet č. [bankovní účet] pod variabilním symbolem [číslo] zaslána částka 10 000 Kč s poznámkou„ [anonymizováno 5 slov] [číslo] [anonymizováno]“. Na formuláři pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, smlouvě ani dodatku nebylo uvedeno, že by účet příjemce byl účtem žalovaného. Doložen nebyl ani doklad o verifikační platbě, jenž by potvrdil, že účet náleží žalovanému. Žalobkyně nenabídla žádné důkazy k prokázání toho, čí je účet příjemce.

9. Upomínkou ze dne 8. 11. 2018 a opakovanou výzvou k úhradě ze dne 15. 1. 2019 měl původní věřitel upomenout žalovaného k úhradě dluhu ze smlouvy a dodatku. Nebyly ale doloženy doklady o odeslání.

10. Dohodou o postoupení pohledávek ze dne 19. 8. 2020 včetně příloh byla pohledávka původního věřitele za žalovaným ze smlouvy a jejího dodatku převedena na žalobkyni. Podle potvrzení o přijetí platby ze dne 1. 9. 2020 došlo dne 28. 8. 2020 k úhradě plnění za postoupené portfolio.

11. Oznámením o postoupení pohledávky ze dne 8. 9. 2020 byl žalovaný původním věřitelem informován, že došlo k postoupení pohledávky za jeho osobou na žalobkyni. Podle podacího lístku byla zásilka předána k přepravě dne 9. 9. 2020 na adresu [adresa].

12. Výzvou před podáním žaloby ze dne 9. 3. 2021 byl žalovaný seznámen s neuhrazenou výší dluhu a s tím, že pokud jej neuhradí v určené lhůtě, bude se žalobkyně domáhat svého nároku soudní cestou. Podle podacího archu byla zásilka předána k přepravě dne 11. 3. 2021 na adresu [adresa].

13. Na základě provedeného dokazování měl soud za zjištěný následující skutkový stav:

14. Mezi původním věřitele a žalovaným byla dne 25. 9. 2018 uzavřena smlouva, jejímž předmětem byl závazek původního věřitele poskytnout žalovanému spotřebitelský, neúčelový a jednorázově splatný úvěr ve výši 10 000 Kč a závazek žalovaného jej vrátit spolu s úrokem ve výši 2 300 Kč do 30 dnů ode dne jeho poskytnutí. Úvěr byl žalovanému téhož dne poskytnut v hotovosti. Dne 13. 11. 2018 byl ke smlouvě uzavřen dodatek, podle něhož se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému spotřebitelský, neúčelový a jednorázově splatný úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal jej vrátit spolu s úrokem ve výši 3 920 Kč do 30 dnů ode dne jeho poskytnutí, tj. do 13. 12. 2018. Nedílnou součástí smlouvy a jejího dodatku byly obchodní podmínky. Dne 12. 10. 2018 byla z účtu původního věřitele na účet č. [bankovní účet], jehož vlastník nebyl ověřen, pod variabilním symbolem [číslo] zaslána částka 10 000 Kč s poznámkou„ [anonymizováno 5 slov] [číslo] [anonymizováno]“. Dohodou o postoupení pohledávek ze dne 19. 8. 2020 byla pohledávka původního věřitele za žalovaným převedena na žalobkyni. Žalovaný byl původním věřitel informován o postoupení pohledávky na žalobkyni. Před zahájením soudního řízení byla žalovanému zaslána výzva před podáním žaloby.

15. Podle § 2398 odst. 1 o. z., úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.

16. Podle § 2399 odst. 1 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Po aplikaci právní kvalifikace na zjištěný skutkový stav se soud nejprve z úřední povinnosti (srov. rozsudek Soudního dvora EU sp. zn. C -679/18 ze dne 5. 3. 2020) zabýval tím, zda žalobkyně, respektive původní věřitel, před uzavřením smlouvy splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného jako dlužníka, neboť smlouva byla se žalovaným uzavřena jako se spotřebitelem, jak to ostatně potvrdila žalobkyně v žalobě (§ 2 odst. 1 ZSÚ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se snaží získat nejen od dlužníka, ale také pokud je to nezbytné, z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo z jiných zdrojů. Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019), kde součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá pouze na údaje o schopnosti dlužníka úvěr splácet, když tyto údaje tvrdí samotný dlužník, ale sám si také musí tyto údaje prověřit, či si je nechá od dlužníka doložit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015). Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitelů jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, zejména, co se týče poskytování úvěrů nebankovními společnostmi, když následné nesplácení úvěrů má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitele včetně pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných sociálních vztahů, přechodu do šedé ekonomiky apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). Nelze také při výkladu a aplikaci ZSÚ pomíjet jeho účel a smysl, ale je nutno vždy nalézt i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 523/07 ze dne 7. 5. 2009). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je také ochrana spotřebitele, která je vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Soud nemůže tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný projevil vůli takovouto smlouvu uzavřít, a pokud jí podmínky nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, nelze ale tolerovat systematické porušování a obcházení zákona ze strany věřitelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. Soud tak má za to, že k neplatnosti smlouvy z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele je třeba přihlédnout z úřední povinnosti, a to i v režimu ZSÚ (srov. důvodová zpráva k zákonu č. 96/ 2022, jímž byl novelizován § 87 odst. 1 ZSÚ s účinností od 29. 5. 2022).

20. Soud dospěl k názoru, že mezi původním věřitelem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, jež však byla shledána absolutně neplatnou, protože původní věřitel řádně před jejím uzavřením neprověřil úvěruschopnost žalovaného (§ 580 odst. 1 o. z.). Žalobkyně toliko tvrdila, že si původní věřitel svou zákonnou povinnost splnil, ale nenabídla k tomu žádné důkazy. Kvůli tomu neunesla břemeno důkazní stran skutečnosti, že úvěruschopnost žalovaného byla před uzavřením smlouvy a jejího dodatku náležitě posouzena.

21. Žalobkyně prokázala, že původní věřitel poskytl žalovanému toliko úvěr v hotovosti ve výši 10 000 Kč. Zaslání navýšeného úvěru (10 000 Kč) na účet žalovaného nebylo prokázáno, neboť žalobkyně neunesla břemeno důkazní stran skutečnosti, komu účet příjemce č. [bankovní účet] náleží. Nadto lze uvést, že určité pochybnosti vyvolává i to, že ačkoli měl být dodatek ke smlouvě uzavřen až dne 13. 11. 2018, převod navýšeného úvěru se měl uskutečnit již dne 12. 10. 2018, tedy o měsíc dříve.

22. Ani žalobkyně, ani její zástupce se k jednání nedostavili, nemohli být proto soudem poučeni o tom, jaké skutečnosti soud nemá za prokázané a je proto třeba k jejich prokázání označit důkazy. Takové chování z procesního hlediska znamená, že účastník ochrany svých procesních práv, kterou mu skýtá § 118a odst. 3 o. s. ř., nehodlá využít. Proto je na něj třeba nadále pohlížet jako na účastníka řádně poučeného ve smyslu tohoto ustanovení, a to se všemi s tím souvisejícími procesními důsledky (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1537/2008 ze dne 29. 4. 2008). Poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 1, 2 a 3 o.s.ř. soud plní při jednání, popřípadě při přípravném jednání nařízeném ve smyslu ustanovení § 114c o. s. ř. Při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp zn. 21 Cdo 4314/2008 ze dne 24. 3. 2010).

23. Protože původní věřitel žalovanému poskytl úvěr ve výši 10 000 Kč a protože byla shledána absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, bylo žalovanému uloženo, aby žalobkyni zaplatil pouze tuto částku oproštěnou od všech dalších nároků, jež mají smluvní základ, poněvadž nezjistil, že by žalovaný svou povinnost vrátit jistinu spotřebitelského úvěru třeba jen částečně splnil. Aktivní věcná legitimace žalobkyně k uplatňování nároku žalobu byla dána smlouvou o postoupení pohledávek.

24. Žalobě nemohlo být vyhověno co do úroku z prodlení, neboť žalovaný nebyl k okamžiku rozhodování soudu v prodlení se zaplacením jistiny spotřebitelského úvěru (§ 1970 o. z.). Podle § 87 odst. 1 ZSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tedy v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), jež neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti spotřebitele splácet (srov. bod 17. v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022). Žaloba na určení doby plnění podle § 87 odst. 2 ZSÚ přichází do úvahy všude tam, kde nebude doba plnění sjednána dohodou nebo určena rozhodnutím soudu, což vyplývá jednak ze znění § 87 odst. 2 ve spojení s odst. 3 ZSÚ, jednak z důvodové zprávy k § 87, kde je uvedeno, že„ Poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet.“, z čehož lze dovodit, že se tak může stát v případech, kdy spotřebitel něco splácí, nebo dokonce nesplácí vůbec, a věřitel má za to, že to neodpovídá možnostem dlužníka, a jednak z referovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Poněvadž žalobkyně netvrdila, natož prokazovala, že by doba plnění byla dohodnuta nebo určena soudem, bylo vycházeno z toho, že ani jedna z těchto skutečností nenastala. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ tak měla žalobkyně před podáním žaloby na plnění podat žalobu na určení doby plnění. Toto ustanovení je svou povahou nejbližší k § 1960 o. z., kde je normováno, že„ Je-li podle smlouvy dlužník oprávněn, aby určil čas plnění, a neurčí-li jej v přiměřené době, určí jej na návrh věřitele soud podle okolností případu.“. Rozhodnutí soudu o době plnění má konstitutivní povahu (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, § 1960, nebo Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, § 1960). Soud proto nemůže určit dobu splnění dluhu tak, aby se dlužník v okamžiku právní moci výroku rozsudku ocitl v prodlení. Stejná hlediska je třeba promítnout i do rozhodování soudu o době plnění podle § 87 odst. 2 ZSÚ. Úpravu v § 1958 odst. 2 o. z. nelze aplikovat, když nezohledňuje zvláštnosti úpravy doby plnění ve prospěch spotřebitele. Jelikož žalobkyně nepodala žalobu na určení doby plnění, ale rovnou podala žalobu na plnění, musel se soud dobou plnění zabývat, jinak by negoval úpravu o ochraně spotřebitele a fakticky by zvýhodnil žalobkyni. Žalovaný svou pasivitou v řízení znemožnil, aby byly zjištěny jeho objektivní možnosti splatit jistinu spotřebitelského úvěru, pročež soud vycházel z domněnky, že jeho poměry umožňovaly její úhradu naráz. Přiměřená hmotněprávní lhůta k plnění byla určena v délce tří dnů od právní moci rozsudku, jež je shodná s pariční lhůtou podle o. s. ř. Nadto se dodává, že ačkoli si soud je vědom toho, že pakliže žalovanému doposud neuplynula hmotněprávní lhůta k plnění, nemohl se dostat do prodlení a žaloba by měla být proto pro předčasnost zamítnuta, zohlednil specifika posuzovaného případu a dlužnou jistinu spotřebitelského úvěru žalobkyni přiznal, protože se to neprotiví smyslu a účelu § 87 ZSÚ a žalovaný tímto postupem není nijak krácena na svých právech. Opačný přístup by nadměrně zatěžoval soudy a nutil věřitele, aby podávali žaloby na určení doby plnění. Byť může názor soudu do budoucna potenciálně generovat spory o úhradu úroku z prodlení, je v tomto případě nepřiznání úroku z prodlení toliko bagatelní záležitostí a to, zda se věřitelé rozhodnou do budoucna podávat další žaloby bude jejich právem, nikoli povinností, jako by tomu bylo u žalob na určení doby plnění.

25. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř., měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

26. Znění náhradově nákladového výroku odráží skutečnost, že žalovaný byl v řízení úspěšnější než žalobkyně, ale podle obsahu spisu mu žádné náklady nevznikly.