5 C 194/2022

Plný text

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Věženským ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované o zaplacení částky 14 157,10 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se co do částky 16 137,60 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 13 599,55 Kč od 5. 5. 2022 do zaplacení zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 898,48 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala, aby bylo žalované uloženo zaplatit jí částky, jak je uvedeno ve výroku I. a II. tohoto rozsudku, s tím, že dne 14. 2. 2020 byla mezi společností [právnická osoba], sídlem [adresa], [IČO] (dále jen„ původní věřitel“), a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru č. [anonymizováno] [číslo], na základě níž byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, jež se spolu v poplatkem ve výši 12 676,29 Kč a úrokem ve výši 1 295,43 Kč zavázala vrátit formou 12 pravidelných měsíčních splátek. Smlouva byla uzavřena elektronicky na stránkách [webová adresa] poté, co žalovaná úspěšně prošla registračním procesem, a poté, co vše stvrdila unikátním SMS kódem. Na základě žalovanou zadaných údajů byly původním věřitelem prověřeny její schopnosti a možnosti splácet požadovaný úvěr. Úvěrový závazek nebyl žalovanou řádně uhrazen, když byla splacena pouze částka 11 101,52 Kč, jež byla započtena způsobem upraveným v úvěrové smlouvě. Ke dni postoupení byl dluh žalované ve výši 23 955,82 Kč, sestávající z jistiny 13 599,55 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 8 450,86 Kč, úroků 547,09 Kč, smluvní pokuty 557,55 Kč, úroku z prodlení ve výši 127,77 Kč (podle revizního propočtu 1 208,03 Kč) a nákladů na vymožení pohledávky 673 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Provedeným dokazováním bylo zjištěno následující:

4. Podle SMLOUVY O SPOTŘEBITELSKÉM ÚVĚRU ČÍSLO [anonymizováno] [číslo] ze dne 14. 2. 2020 (dále jen„ úvěrová smlouva“), jež měla být uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku a jejímiž smluvními stranami byly původní věřitel a žalovaná, u jejichž identifikačních údajů byl zapsán účet č. [bankovní účet], se původní věřitel zavázal, že poskytne žalované bezúčelový úvěr ve výši 20 000 Kč za poplatek za jeho poskytnutí ve výši 12 676,29 Kč a za výpůjční úrokovou sazbu 12 % ročně (1 295,43 Kč), a žalovaná se zavázala, že souhrnnou částku 33 971,72 Kč uhradí ve 12 měsíčních splátkách ve výši 2 831 Kč s tím, že splatnost 1. splátky byla stanovena do 13. 3. 2020 a splatnost poslední splátky do 13. 2. 2021. Ve smluvních ujednáních byla upravena smluvní pokuta. Smlouva byla fyzicky podepsána toliko původním věřitelem a u žalované byl podpis pomocí verifikačního SMS kódu. Nedílnou součástí úvěrové smlouvy byl splátkový kalendář a sazebník.

5. Stejným dnem jako úvěrová smlouva byl datován FORMULÁŘ PRO STANDARDNÍ INFORMACE O SPOTŘEBITELSKÉM ÚVĚRU, v němž měla být žalovaná seznámena se základními vlastnostmi úvěru.

6. Na potvrzení o platbě ze dne 8. 5. 2022 bylo uvedeno, že dne 14. 2. 2020 byla z účtu původního věřitele na účet č. [bankovní účet] zaslána částka 20 000 Kč pod variabilním symbolem [číslo] se zprávou pro příjemce„ [anonymizována dvě slova] [číslo]“.

7. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 26. 4. 2022 včetně přílohy byla pohledávka původního věřitele za žalovanou z úvěrové smlouvy převedena na žalobkyni.

8. Oznámením o postoupení pohledávky ze dne 27. 6. 2022 byla žalovaná původním věřitelem informována, že došlo k postoupení pohledávky za její osobou na žalobkyni. Podle podacího archu byla zásilka předána k přepravě dne 29. 6. 2022 na adresu [adresa žalované].

9. Výzvou před podáním žaloby ze dne 2. 9. 2022 byla žalovaná seznámena s neuhrazenou výší dluhu a s tím, že pokud jej neuhradí v určené lhůtě, bude se žalobkyně domáhat svého nároku soudní cestou. Podle podacího archu byla zásilka předána k přepravě dne 5. 9. 2022 na adresu [adresa žalované].

10. Podle tvrzení žalobkyně uhradila žalovaná na svůj závazek z úvěrové smlouvy částku 11 101,52 Kč.

11. Soud měl za zjištěný následující skutkový stav: Mezi původním věřitelem a žalovanou byla dne 14. 2. 2020 uzavřena úvěrová smlouva, jejímž předmětem byl závazek původního věřitele poskytnout žalované bezúčelový úvěr ve výši 20 000 Kč a závazek žalované jej vrátit spolu s poplatkem za jeho poskytnutí ve výši 12 676,29 Kč a za úrok ve výši 1 295,43 Kč ve 12 měsíčních splátkách ve výši 2 831 Kč s tím, že splatnost 1. splátky byla stanovena do 13. 3. 2020 a splatnost poslední splátky do 13. 2. 2021. Nedílnou součástí úvěrové smlouvy byl splátkový kalendář a sazebník. Dne 14. 2. 2020 byla z účtu původního věřitele na účet žalované zaslána částka 20 000 Kč s poznámkou„ [anonymizována dvě slova] [číslo]“. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 26. 4. 2022 byla pohledávka původního věřitele za žalovanou převedena na žalobkyni. Žalovaná byla původním věřitelem informována o postoupení pohledávky na žalobkyni. Před zahájením soudního řízení byla žalované zaslána výzva před podáním žaloby. Žalovaná na svůj závazek z úvěrové smlouvy uhradila pouze částku 11 101,52 Kč.

12. Podle § 2398 odst. 1 o. z., úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.

13. Podle § 2399 odst. 1 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen„ ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Po aplikaci právní kvalifikace na zjištěný skutkový stav se soud nejprve z úřední povinnosti (srov. rozsudek Soudního dvora EU sp. zn. C -679/18 ze dne 5. 3. 2020) zabýval tím, zda žalobkyně, respektive původní věřitel, před uzavřením smlouvy splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované jako dlužníka, neboť úvěrová smlouva byla se žalovanou uzavřena jako se spotřebitelem, jak to ostatně potvrdila žalobkyně v žalobě (§ 2 odst. 1 ZSÚ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se snaží získat nejen od dlužníka, ale také pokud je to nezbytné, z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo z jiných zdrojů. Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019), kde součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá pouze na údaje o schopnosti dlužníka úvěr splácet, když tyto údaje tvrdí samotný dlužník, ale sám si také musí tyto údaje prověřit, či si je nechá od dlužníka doložit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015). Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitelů jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, zejména, co se týče poskytování úvěrů nebankovními společnostmi, když následné nesplácení úvěrů má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitele včetně pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných sociálních vztahů, přechodu do šedé ekonomiky apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). Nelze také při výkladu a aplikaci ZSÚ pomíjet jeho účel a smysl, ale je nutno vždy nalézt i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 523/07 ze dne 7. 5. 2009). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je také ochrana spotřebitele, která je vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Soud nemůže tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná projevila vůli takovouto úvěrovou smlouvu uzavřít, a pokud jí podmínky nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, nelze ale tolerovat systematické porušování a obcházení zákona ze strany věřitelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. Soud tak má za to, že k neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele je třeba přihlédnout z úřední povinnosti, a to i v režimu ZSÚ (srov. důvodová zpráva k zákonu č. 96/ 2022, jímž byl novelizován § 87 odst. 1 ZSÚ s účinností od 29. 5. 2022).

17. Soud dospěl k názoru, že mezi původním věřitelem a žalovanou byla uzavřena úvěrová smlouva, jež však byla shledána absolutně neplatnou, protože původní věřitel řádně před jejím uzavřením neprověřil úvěruschopnost žalované (§ 580 odst. 1 o. z.). Žalobkyně toliko tvrdila, že si původní věřitel svou zákonnou povinnost splnil, ale nenabídla k tomu žádné důkazy. Kvůli tomu neunesla břemeno důkazní stran skutečnosti, že úvěruschopnost žalované byla před uzavřením úvěrové smlouvy náležitě posouzena.

18. Ani žalobkyně, ani její zástupce se k jednání nedostavili, nemohli být proto soudem poučeni o tom, jaké skutečnosti soud nemá za prokázané a je proto třeba k jejich prokázání označit důkazy. Takové chování z procesního hlediska znamená, že účastník ochrany svých procesních práv, kterou mu skýtá § 118a odst. 3 o. s. ř., nehodlá využít. Proto je na něj třeba nadále pohlížet jako na účastníka řádně poučeného ve smyslu tohoto ustanovení, a to se všemi s tím souvisejícími procesními důsledky (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1537/2008 ze dne 29. 4. 2008). Poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 1, 2 a 3 o.s.ř. soud plní při jednání, popřípadě při přípravném jednání nařízeném ve smyslu ustanovení § 114c o. s. ř. Při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp zn. 21 Cdo 4314/2008 ze dne 24. 3. 2010).

19. Protože původní věřitel žalované poskytl úvěr ve výši 20 000 Kč a protože byla shledána absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, soud vycházel z toho, že žalovaná je povinna žalobkyni vrátit toliko tuto částku oproštěnou od všech dalších nároků, jež mají smluvní základ. Vzhledem k tomu, že již byla uhrazena částka 11 101,52 Kč, byla žaloba shledána důvodnou pouze co do částky 8 898,48 Kč. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta.

20. Žalobě nemohlo být vyhověno co do úroku z prodlení, neboť žalovaná nebyla k okamžiku rozhodování soudu v prodlení se zaplacením jistiny spotřebitelského úvěru (§ 1970 o. z.). Podle § 87 odst. 1 ZSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tedy v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), jež neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti spotřebitele splácet (srov. bod 17. v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022). Žaloba na určení doby plnění podle § 87 odst. 2 ZSÚ přichází do úvahy všude tam, kde nebude doba plnění sjednána dohodou nebo určena rozhodnutím soudu, což vyplývá jednak ze znění § 87 odst. 2 ve spojení s odst. 3 ZSÚ, jednak z důvodové zprávy k § 87, kde je uvedeno, že„ Poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet.“, z čehož lze dovodit, že se tak může stát v případech, kdy spotřebitel něco splácí, nebo dokonce nesplácí vůbec, a věřitel má za to, že to neodpovídá možnostem dlužníka, a jednak z referovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Poněvadž žalobkyně netvrdila, natož prokazovala, že by doba plnění byla dohodnuta nebo určena soudem, bylo vycházeno z toho, že ani jedna z těchto skutečností nenastala. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ tak měla žalobkyně před podáním žaloby na plnění podat žalobu na určení doby plnění. Toto ustanovení je svou povahou nejbližší k § 1960 o. z., kde je normováno, že„ Je-li podle smlouvy dlužník oprávněn, aby určil čas plnění, a neurčí-li jej v přiměřené době, určí jej na návrh věřitele soud podle okolností případu.“. Rozhodnutí soudu o době plnění má konstitutivní povahu (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, § 1960, nebo Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, § 1960). Soud proto nemůže určit dobu splnění dluhu tak, aby se dlužník v okamžiku právní moci výroku rozsudku ocitl v prodlení. Stejná hlediska je třeba promítnout i do rozhodování soudu o době plnění podle § 87 odst. 2 ZSÚ. Úpravu v § 1958 odst. 2 o. z. nelze aplikovat, když nezohledňuje zvláštnosti úpravy doby plnění ve prospěch spotřebitele. Jelikož žalobkyně nepodala žalobu na určení doby plnění, ale rovnou podala žalobu na plnění, musel se soud dobou plnění zabývat, jinak by negoval úpravu o ochraně spotřebitele a fakticky by zvýhodnil žalobkyni. Žalovaná svou pasivitou v řízení znemožnila, aby byly zjištěny jeho objektivní možnosti splatit jistinu spotřebitelského úvěru, pročež soud vycházel z domněnky, že její poměry umožňovaly její úhradu naráz. Přiměřená hmotněprávní lhůta k plnění byla určena v délce tří dnů od právní moci rozsudku, jež je shodná s pariční lhůtou podle o. s. ř. Nadto se dodává, že ačkoli si soud je vědom toho, že pakliže žalované doposud neuplynula hmotněprávní lhůta k plnění, nemohla se dostat do prodlení a žaloba by měla být proto pro předčasnost zamítnuta, zohlednil specifika posuzovaného případu a dlužnou jistinu spotřebitelského úvěru žalobkyni přiznal, protože se to neprotiví smyslu a účelu § 87 ZSÚ a žalovaný tímto postupem není nijak krácena na svých právech. Opačný přístup by nadměrně zatěžoval soudy a nutil věřitele, aby podávali žaloby na určení doby plnění. Byť může názor soudu do budoucna potenciálně generovat spory o úhradu úroku z prodlení, je v tomto případě nepřiznání úroku z prodlení toliko bagatelní záležitostí a to, zda se věřitelé rozhodnou do budoucna podávat další žaloby bude jejich právem, nikoli povinností, jako by tomu bylo u žalob na určení doby plnění.

21. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř., měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

22. Znění náhradově nákladového výroku odráží skutečnost, že žalovaná byla v řízení úspěšnější než žalobkyně, ale podle obsahu spisu jí žádné náklady nevznikly.