5 C 235/2025

Plný text

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 7 500 Kč a 2 500 Kč

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve níž se žalobkyně domáhala zaplacení smluvních pokut ve výši 10 000 Kč, poplatku ve výši 6 500 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 26 500 Kč od 9. 8. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

IV. Po právní moci tohoto rozsudku bude žalobkyni vrácen přeplatek soudního poplatku ve výši 160 Kč.

1. Žalobkyně se domáhala vydání soudního rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 20 000 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně uzavřela dne 9. 7. 2024 se žalovaným smlouvu o zápůjčce, na základě které byla žalovanému dočasně dne 9. 7. 2024 poskytnuta částka celkem 20 000 Kč, a to poukázáním na účet žalovaného. Za poskytnutí úvěru byl sjednán poplatek ve výši celkem 6 500 Kč. Nadto žalobkyně nárokuje zaplacení smluvní pokuty ve výši 7 500 Kč za prodlení s vrácením jistiny zápůjčky a smluvní pokuty ve výši 2 500 Kč označené jako nákladů spojených s uplatněním pohledávky.

2. Žalovaný sice ve věci podal včasný odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu ze dne 13. 10. 2025, č. j. EPR 281025/2025-5, ovšem vyjádření k žalobě nepodal.

3. Ačkoli se žalovaný nevyjádřil ve věci k výzvě ve smyslu § 114b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „o. s. ř.“), soud nevydal rozsudek pro uznání, jelikož by přiznání plnění dle požadavku žalobkyně bylo v rozporu s hmotným právem s ohledem na absolutní neplatnost dotčené smlouvy o zápůjčce vlivem nedostatku řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného (viz dále).

4. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „o. s. ř.“), když žalovaný se k jednání nedostavil a ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání. Žalobkyně se z jednání omluvila.

5. Soud po provedeném dokazování dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu6. Žalovaný je majitelem účtu č. , č. účtu, vedeného u , právnická osoba, ., IČO , IČO, . Na dotčený účet byla žalobkyní dne 9. 7. 2024 v pěti platbách poukázána částka ve výši celkem 20 000 Kč (sdělení , právnická osoba, . ze dne 12. 1. 2026, výpis z běžného účtu za červenec 2024 a výpis odchozích plateb). Žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovaného dopisem odeslaným dne 24. 4. 2025 k zaplacení částky 32 791 Kč z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 9. 7. 2024, a to do 8. 8. 2024 (výzva k úhradě před podání žaloby spolu s podacím lístkem).

7. Soud neučinil jakákoli pro věc významná zjištění z listin označených jako upomínka, opakovaná výzva k úhradě ze dne 29. 8. 2024, opakovaná výzva k úhradě ze dne 22. 9. 2024 a všeobecné obchodní podmínky (ohledně upomínky a výzev k úhradě žalobkyně neprokázala, že by je odeslala žalovanému), dále z fotografie občanského průkazu žalovaného a z kopie odchozích zpráv.

8. Při právním posouzení věci soud vycházel z následujících zákonných ustanovení:

9. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

10. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú., je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

13. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

16. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala provedení kontroly úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu § 86 a 87 z. s. ú. Smlouva tak nebyla platně uzavřena.

18. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

19. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

20. Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 86 a 87 z. s. ú., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 86 a 87 z. s. ú. lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

21. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

22. Smyslem a účelem § 86 a 87 z. s. ú. není toliko ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede. Současně je zprostředkovaně chráněno konkurenční prostředí na trhu se spotřebitelskými úvěry tak, aby poskytovatelé úvěru porušující zákon o spotřebitelském úvěru nezískali neoprávněnou konkurenční výhodu oproti poskytovatelům provádějící kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavky odborné péče. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání a vyhodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani případné prohlášení žadatele o úvěr, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C-449/13, CA Consumer Finance SA).

23. Není patrné, že by žalobkyně prováděla jakékoli kroky vedoucí ke zjištění schopnosti žalovaného splatit poskytnutou zápůjčku, že by požadovala po žalovaném poskytnutí alespoň základních údajů ohledně jeho majetkové situace. Není ani zřejmé, zda žalobkyně lustrovala obvyklé rejstříky, např. insolvenční rejstřík či centrální evidenci exekucí, pročež nedostála požadavku ustanovení § 86 odst. 2 z. s. ú.

24. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex officio, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovali úvěruschopnost svých klientů a spoléhali se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byla tedy žalobkyně, která pochybila, když nesplnila povinnost uloženou mu § 9 odst. 1 z. s. ú.

25. Žalobkyni se dostalo poučení o povinnosti tvrdit a navrhnout důkazy k prokázání provedení kontroly úvěruschopnosti dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ve fázi písemné přípravy jednání. Žalobkyně poskytnuté poučení oslyšela. Z jednání se pak omluvila, tudíž soud poučení na jednání nezopakoval.

26. Soud si je vědom rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, dle kterého úvěrovou smlouvu nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (resp. že mu úvěr neměl být poskytnut. Nehledě na odlišné skutkové okolnosti posuzované věci, Soudní dvůr rozsudkem ze dne 11. 1. 2024 ve věci C755/22 závěr Nejvyššího soudu ve shora citovaném rozhodnutí zcela odmítl. Hledisko toho, zda byl spotřebitel reálně schopný úvěr splácet, či nikoliv, není pro posouzení (ne)platnosti smlouvy z důvodu (ne)zkoumání úvěruschopnosti relevantní.

27. Smlouva o zápůjčce je podle s ohledem na nedostatek zkoumání úvěruschopnosti žalovaného absolutně neplatná, proto jest právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn 33 Cdo 201/2018). Obohacený (žalovaný) je povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům ve výši 20 000 Kč vydat ochuzené (žalobkyni) dle § 2991 odst. 1 o. z.

28. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy soud nepřiznal žalobkyni nejen nárok na uplatněné smluvní pokuty a poplatek za poskytnutí zápůjčky, což jsou práva navázána toliko na platnou smlouvu o zápůjčce, ale ani na úrok z prodlení, neboť žalobkyně má právo na vrácení jistiny v nové době splatnosti odvislé dle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru od možností dlužníka. Vycházeje ze stavu v době vyhlášení tohoto rozsudku (viz § 154 odst. 1 o. s. ř.) soud uzavřel, že žalovaný není v prodlení s vrácením jistiny zápůjčky, pročež mu nemůže být tímto rozsudkem ukládána povinnosti platit úrok z prodlení (viz dále).

29. Žalovaný jakožto spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou a dosud nevrácenou jistinu ve výši 20 000 Kč, avšak jen v době přiměřené jeho možnostem. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Ustanovení § 87 z. s. ú. je v poměru speciality k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Určení přiměřené doby soudem pak může dojít nejen na návrh některého z účastníků v samostatném řízení, nýbrž i v rámci řízení o žalobě, kterou se úvěrující domáhá zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru, případně vrácení jistiny spotřebitelského úvěru. Pokud není uzavřena dohoda účastníků o splatnosti je soud i bez návrhu povinen vypořádat poskytnutá plnění z neplatné smlouvy, a tedy určit novou dobu splatnosti.

30. Žalovaný jakožto dlužník – spotřebitel je nositelem procesní povinnosti – pro případ závěru o tom, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná, z čehož plyne důsledek v podobě povinnosti k vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru – skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, č. j. 33 Cdo 1902/2025-132). Tuto svou procesní povinnost ovšem nesplnil, proto soud stanovil dobu, ve které je žalovaný povinen jistinu vrátit, jako třicetidenní s ohledem na skutečnost, že se jedná o relativně nízkou částku, žalovaný se o vedení řízení měl možnost dozvědět nejpozději s doručením žaloby dne 13. 10. 2025, tj. měl možnost se připravit na alternativu výsledku řízení, podle kterého bude nucen přinejmenším jistinu dluhu žalobkyni zaplatit, a soudu není známo nic, co by svědčilo nemožnosti žalovaného uloženou povinnost splnit v uvedené době.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému účastníku náhradu nepřiznal, když neúspěch žalobkyně (ke dni vyhlášení rozsudku včetně příslušenství činí 21 596 Kč; viz výrok II.), vyvažuje její úspěch (20 000 Kč; viz výrok I.).

32. Soud konečně rozhodl v souladu s § 10 odst. 1 věta druhá zák. č. 549/1991 Sb. o vrácení přeplatku soudního poplatku ve výši 160 Kč. Soudní poplatek za podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu činil 1 200 Kč v souladu § 6 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb. ve spojení s položkou 2. bodu 1. písm. c) Sazebníku, jenž je přílohou k zák. č. 549/1991 Sb., ze základu ve výši 30 000 Kč (20 000 Kč + 7 500 Kč + 2 500 Kč). Žalobkyně na soudním poplatku zaplatila 1 360 Kč. Poplatek za poskytnutí zápůjčky, tj. odměna za půjčení peněz, není ničím jiným než obdobou smluvního úroku, tedy příslušenstvím pohledávky ve smyslu § 513 o. z., proto netvoří základ pro výměru soudního poplatku. Naproti tomu náklad spojený s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč soud posoudil jako smluvní pokutu za upomínání k úhradě prodlévajícího dluhu.