5 C 274/2025

Plný text

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Anonymizováno bytem Adresa žalovaného pro 29 950 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 29 950 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou ke zdejšímu soudu dne 11. 8. 2025, doplněnou podáními ze dnů 26. 1. 2026 a 3. 3. 2026, se žalobkyně domáhala vydání soudního rozhodnutí, jímž by žalovanému bylo uloženo zaplatit jí 28 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, , na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 2 000 Kč. Dne 5. 3. 2019 byl úvěrový limit na základě dodatku č. 1 ke smlouvě navýšen na 10 000 Kč, dne 24. 4. 2019 pak došlo na základě dodatku č. 2 ke smlouvě k navýšení úvěrového limitu na 28 000 Kč. Úvěrový účet povoleného přečerpání byl otevřen dne 5. 12. 2018, žalovaný byl povinen vyčerpanou částku úvěru splatit a to nejméně jednou za šest měsíců, resp. do šesti měsíců po posledním splacení. Naposledy byl účet vyrovnán dne 30. 5. 2022. Žalovaný své povinnosti ze smlouvy včas nesplnil, když se dostal do prodlení se splácením úvěru dne 12. 7. 2024, načež žalobkyně prohlásila veškeré pohledávky ze smlouvy za splatné, o čemž žalovaného informovala dopisem ze dne 11. 7. 2024. Vedle jistiny úvěru ve výši 28 000 Kč žalobkyně požaduje zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 5 383,34 Kč za období od 30. 3. 2024 do 24. 6. 2025, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 360,34 Kč za období od 9. 4. 2024 do 24. 6. 2025, poplatků ve výši 1 950 Kč sestávajících z poplatků za zaslání upomínek/výzev podle sazebníku, úroku ve výši 8,05 % ročně z částky 28 000 Kč od 25. 6. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z jistiny a poplatků od 25. 6. 2025 do zaplacení.

2. K procesu posuzování úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že schopnost žalovaného úvěr splatit posuzovala prověřením, že žalovaný nepodal návrh na povolení oddlužení a není s ním vedeno řízení, jež by mohlo mít vliv na ztížení jeho schopnosti splácet. Dále žalobkyně provedla kontrolu bankovních a nebankovních registrů CBCB, v nichž byl žalovaný bez historie, a systému SOLUS, v němž žalovaný neměl závazky po splatnosti. Vycházela z dlouhodobého vyhodnocení kreditních a debetních obratů na účtu žalovaného č. , č. účtu, a z údajů získaných od žalovaného, jež byly spolehlivě ověřeny. Dále odkázala na své obchodní podmínky, dle který klient žalobkyně sděluje sociodemografická data a údaje o zaměstnání a svých příjmech a výdajích. K ověření údajů žalobkyně užila systém CRIF – schvalovací systém. Žalobkyně považovala za zbytečné ověřovat výši příjmu žalovaného, když provedla kontrolu finančních toků na účtu žalovaného. Příjem žalovaného byl vypočten jako medián za období červen 2018 – říjen 2018 na částku 15 682 Kč, výdaje pak na částku 7 500 Kč. Ohledně výdajů žalobkyně uvedla, že nelze činit rovnítko mezi očekávanými nezbytnými výdaji žadatele o úvěr a debetními operacemi na účtu. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného před sjednáním dodatků č. 1 a 2 týkajících se navýšení úvěrového limitu žalobkyně postupovala stejně. Příjmy byly stanoveny na částku 15 151 Kč, resp. 14 294 Kč, výdaje na částku 7 600 Kč, resp. 8 000 Kč.

3. K čerpání úvěru žalobkyně po opakovaných výzvách soudu uvedla, že žalovaný ode dne 30. 5. 2022 čerpal úvěr ve výši celkem 257 603,11 Kč, celkem uhradil částku 241 514,66 Kč. Žalobce považuje za nadbytečné, aby byl nucen tvrdit jednotlivé položky transakční historie v textu žaloby. Dokládat transakce před 30. 5. 2022 žalobkyně nepovažuje za potřebné, jelikož k tomuto datu byl kontokorent vyrovnán. Žalobkyně považuje za dostatečné, pokud soudu předložila kompletní transakční historii, jelikož ta je obrazem certifikovaného bankovního systém podléhajícímu dozoru ČNB.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal po celé řízení zcela pasivní.

5. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, které soud shledal zcela důvěryhodnými, neboť nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala, a taktéž žalovaný takovou skutečnost netvrdil, přičemž důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek, učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:

6. Účastníci se dne 17. 8. 2015 dohodli, že žalobkyně pro žalovaného zřídí a povede platební účet č. , č. účtu, (smlouva o produktových balíčcích). Žalovaný požádal žalobkyni o poskytnutí úvěrového limitu 2 000 Kč k přečerpání účtu č. , č. účtu, . V žádosti mimo jiné uvedl, že je zaměstnanec, a že žádá žalobkyni, aby k vyhodnocení jeho úvěruschopnosti užila data z jeho účtu (žádost ze dne 5. 12. 2018). Dne 5. 12. 2018 účastníci podepsali listinu označenou jako smlouva o čerpání úvěru formou povoleného přečerpání účtu. V ní se dohodli, že žalobkyně umožní žalovanému přečerpat zůstatek na účtu č. , č. účtu, až do výše 2 000 Kč. K čerpání má docházet tak, že žalovaný nakládá s peněžními prostředky na účtu v rozsahu převyšujícím zůstatek. Žalovaný se zavázal vyčerpaný úvěru spolu s úroky, poplatky a smluvními pokutami splatit nejméně jednou za šest měsíců. Žalovaný se zavázal vždy ke konci měsíce zajistit na účtu dostatek prostředků pro úhradu úroků a smluvních pokut. Účastníci se dne 5. 3. 2019 dohodli na zvýšení úvěrového limitu na částku 10 000 Kč (dodatek ke smlouvě o povoleném přečerpání úvěru). Účastníci se dne 24. 4. 2019 dohodli na zvýšení úvěrového limitu na částku 28 000 Kč (dodatek ke smlouvě o povoleném přečerpání úvěru).

7. V nepodepsané, nedatované a nijak neoznačené listině, uložené v souboru označeného jako „úvěruschopnost“, jsou uvedena tvrzení, která žalobkyně uvedla v žalobě a jejích doplněních k procesu posuzování úvěruschopnosti (viz bod 2. odůvodnění). Obsahem souboru přiloženého k žalobě, označeného jako CRIF, jsou uvedeny identifikační údaje žalovaného, požadovaná výše úvěru 2 000 Kč, že je žalovaný zaměstnanec, že nebylo vyžadováno doložení příjmu žadatele a že žádost o úvěr byla schválena. Tytéž údaje, s výjimkou změny výše požadovaného úvěru ve výši 10 000 Kč a 28 000 Kč jsou uvedeny v listinách stejného formátu a struktury (na čl. 53-60). V listině označené jako Informace z , právnická osoba, ze dne 1. 3. 2019 jsou uvedeny identifikační údaje žalovaného. Z listiny se podává, že žalovaný má jeden existující kontrakt, že má existující kontokorent ve výši 2 000 Kč, v jehož rámci vyčerpal 1 672 K. V listině označené jako Informace z , právnická osoba, ze dne 23. 4. 2019 jsou uvedeny identifikační údaje žalovaného. Z listiny se podává, že žalovaný má jeden existující kontrakt, že má existující kontokorent ve výši 10 000 Kč, v jehož rámci vyčerpal 10 094 Kč, z toho nepovoleně 94krát. Žalobkyně dále při posuzování úvěruschopnosti vycházela z pohybů na účtu č. , hodnota, , když v období červenec - listopad 2019 je na účet pravidelně poukazována částka v rozmezí cca 15 000 – 18 000 Kč. V období říjen – listopad 2018 končí účet se zůstatkem v nižších desítek korun, od července se pak každoměsíční konečné zůstatky na účtu snižuji z jednotek tisíc korun [červenec] na desítky korun [listopad] (výpis z účtu – přijaté platby a všechny transakce).

8. Jelikož měl soud pochybnost o procesu posuzování úvěruschopnosti, především stran zjevně podhodnocených výdajů žalovaného, z nichž žalobkyně vycházela, obstaral údaje vyhotovované ČSÚ ohledně průměrné výše výdajů domácností na jednu osobu za roky 2017 a 2018 a prezentovaných v dokumentech označených „spotřební výdaje domácností“. Z nich zjistil, že na jednu osobu s nižší vzděláním připadá za rok 2017 průměrný měsíční výdaj 10 700 Kč, medián pro zaměstnance pak 12 480 Kč, za rok 2018 činí průměrný měsíční výdaj 10 990 Kč, medián pro zaměstnance pak bezmála 13 000 Kč.

9. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy (viz dále) soud neučinil z dalších provedených důkazů – třech dodejek, předsmluvních informací, dopisů ze dne 11. 7. 2024, ze dne 10. 6. 2024, ze dne 16. 5. 2024 a ze dne 11. 4. 2024, nedatovaných dopisů označených jako „Výzva k zaplacení dluhu (1. výzva)“, „opakovaná výzva k zaplacení dluhu (2. výzva)“ a „na Vašem účtu nebylo dost peněz na splátku úvěru (1. upomínka)“, sazebníku poplatků, oznámení o úrokových sazbách, obchodních podmínek – jakákoli pro věc významná zjištění.

10. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

11. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, podle data uzavření smlouvy a jejích dodatků (dále jen „z. s. ú.“).

12. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

18. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

20. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

21. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti [viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele]. Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/201539).

22. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

23. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

24. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného. O absolutní neplatnost se dle soudu jedná i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-Finance s. r. o., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

25. Z tvrzení a listin žalobkyní soud dospěl k závěru, že žalobkyně s odbornou péčí neověřila úvěruschopnost žalovaného. Předně, žalobkyně v procesu posuzování úvěruschopnosti zcela rezignovala na zjišťování jakýchkoli konkrétních informací o výdajích žalovaného. Pokud si žalobkyně sama stanovila měsíční výdaj částkou 7 000 Kč, pak se jedná o údaj zcela zjevně podhodnocený. Z údajů každoročně zpracovávaných ČSÚ se podává, že průměrná výše měsíčních výdajů domácností na jednu osobu s nižší vzděláním připadá za rok 2017 výdaj 10 700 Kč, medián pro zaměstnance pak 12 480 Kč, za rok 2018 činí průměrný měsíční výdaj 10 990 Kč, medián pro zaměstnance pak bezmála 13 000 Kč. To samo o sobě postačuje k závěru o nedostatečném posouzení úvěruschopnosti.

26. Majetkovou situaci úvěrovaného lze dozajista zkoumat i za užití pohybu na jím užívaném účtu. Pokud žalobkyně předložila textový souboru zachycující pohyby na účet č. , hodnota, , pak, pomine-li soud, že se jedná o značně nepřehledný dokument obsahující zjevně strojově čitelná data, nikoli standardní výpis z účtu, je zjevné, že v červenci, srpnu, září, říjnu a listopadu 2019 je na účet pravidelně poukazována částka v rozmezí cca 15 000 – 18 000 Kč od stejného plátce, z čehož lze usuzovat, že jde o mzdu žalovaného. Současně je ale zřejmé, že v období říjen – listopad 2018 končí účet se zůstatkem v nižších desítek korun, od července se pak každoměsíční konečné zůstatky na účtu snižuji z jednotek tisíc korun [červenec] na desítky korun [listopad] (výpis z účtu – přijaté platby a všechny transakce). To samo o sobě jednoznačně dává prostor pochybovat o kondici majetkové situace žalovaného. Pokud žalobkyně vycházela toliko z pohybů na účtu, musela dospět k závěru, že žalovaný, i bez nově sjednaného úvěru, prakticky nedisponuje na konci měsíce jakoukoli peněžní rezervou, a že se jeho situaci každý měsíc zhoršuje. Ani to nepřimělo žalobkyni zajímat se o konkrétní výdaje žalovaného. Nelze odhlédnout od ambivalentní argumentace žalobkyně, která, pokud jde o příjem žalovaného, považuje za zcela spolehlivý a dostačující zdroj informací pohyby na účtu, pokud jde ovšem o výdaje žalovaného, tak jelikož z pohybů na účtech plyne v zásadě nulová finanční rezerva žalovaného, resp. rezerva v čase se ztenčující k nule, pak tyto údaje označuje jako za nepoužitelné. Nadto, žalobkyně nedoložila, že by si příjmy ověřovala i před navýšením úvěrového limitu, na čemž se dohodli s žalovaným v březnu a dubnu 2019.

27. Dokládá-li žalobkyně splnění své povinnosti lustrací CBCB a SOLUS či výstupem systému CRIF, pak tyto systémy podpůrně mohou spolupůsobit na vytváření obrazu o majetkové situaci úvěrovaného, v žádném případě ale nemohou proces posuzování úvěruschopnosti v převážné míře nahradit. Není zřejmé, že by žalobkyně jakkoli zohlednila data ze systému CRIF ohrožující kladný závěr o úvěruschopnosti žalovaného, když v poslední lustraci je uvedeno, že v rámci stávajícího kontokorentu žalovaný nepovoleně úvěr přečerpal celkem 94krát. Samotná skutečnost, že žalovaný není v insolvenci či v exekuci, pak o potencialitě splácet úvěru nevypovídá ničeho.

28. Nejvyšší soud uzavřel, že klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Uvedené informace je třeba brát v úvahu vedle informací jiných či spolu s informacemi jinými a tyto „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými“ údaji o jeho výdajích. Z toho vyplývá, že vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022). Řečeno jinak, hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka. Pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovil-li původní věřitel výdaje, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně.

29. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy žalobkyně, kdo pochybila, když nesplnila povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovanou či snad podpis žalované stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou žalobkyní. Je totiž zjevně, že žalovaná měla zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhl uzavření smlouvy, nebyl tedy s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem žalobkyně úvěruschopnost zkoumala.

30. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě, pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji.

31. Soud si je vědom rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, dle kterého úvěrovou smlouvu nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (resp. že mu úvěr neměl být poskytnut. Nehledě na odlišné skutkové okolnosti posuzované věci, Soudní dvůr rozsudkem ze dne 11. 1. 2024 ve věci C755/22 závěr Nejvyššího soudu ve shora citovaném rozhodnutí zcela odmítl. Hledisko toho, zda byl spotřebitel reálně schopný úvěr splácet, či nikoliv, není pro posouzení (ne)platnosti smlouvy z důvodu (ne)zkoumání úvěruschopnosti relevantní.

32. Soud dospěl k závěru, který se žalobkyni přes opakovaná poučení nepodařilo nikterak zvrátit, že žalobkyně s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru, ani před uzavřením dvou dodatků vedoucích k významnému navýšení úvěrového limitu, ověřila, čímž nedostála požadavku § 86 z. s. ú. Soud proto posoudil smlouvu jako absolutně neplatnou, proto jest právní vztahy mezi žalobkyní a žalovanou proto třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

33. Soud v rámci písemné přípravy jednání a i během jednání ve věci žalobkyni upozornil na možnost posouzení vztahu mezi žalobkyní a žalovaným jakožto vztahu z bezdůvodného obohacení a současně ji vyzval, aby tvrdila a prokázala, kdy a jak žalovaná úvěr čerpala. Na tuto výzvu žalobkyně reagovala zcela povrchně, a sice že považuje za zbytečné vypisovat jednotlivé údaje o čerpání, jelikož je to zachyceno na stovkách stran výpisu, proto postačí na výpis odkázat. Doplnila, že žalovanému poskytla celkem 257 603,11 Kč, ten jí uhradil celkem 241 514,66 Kč. Na jednání soud žalobkyni poučil podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o její povinnosti prokázat, že žalovanému vůbec poskytla jakékoli prostředky. Na to žalobkyně reagovala tvrzením, že žalovaný načerpal celkem 257 603,11 Kč. Doplnila, že transakční historie je obrazem výpočtů certifikovaného bankovního systému banky, který podléhá dohledu ČNB. Pro účely unesení důkazního břemene postačí rozklíčovat mechanismus, který je stále totožný, pročež je nadbytečné přepisovat jednotlivé čerpání. Soud ani po provedeném dokazování neměl za prokázané, že došlo k poskytnutí jakékoli částky žalobkyní žalovanému v rámci předmětného vztahu založeného smlouvou o úvěru a jejími dodatky. O tom ostatně poučil žalobkyni na druhém jednání ve věci po doplnění dokazování.

34. V rozsudku ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, a proto povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). K problematice rozvržení důkazního břemene v řízení o nároku z titulu bezdůvodného obohacení Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001, dospěl k závěru, že žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání. Na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož si smí převzaté prostředky ponechat. Je-li namístě uložit žalovanému v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí z. s. ú. vrátit žalobkyni zbytek vyčerpané jistiny úvěru poskytnuté podle neplatné úvěrové smlouvy, břemeno tvrzení a důkazní ohledně toho, že žalovanému byla poskytnuta tato jistina, tíží žalobkyni, která z této právní normy dovozuje pro sebe příznivé následky, tj. právo na vrácení jistiny úvěru.

35. V provedeném důkazu – přehledu splátek (soubor „, Anonymizováno, “) – uvedeny zůstatky jistiny a nárokovaných úroků (sankčních a obchodních) a poplatků s daty zápisu a daty vzniku toho kterého dluhu, resp. jistiny, dlužného úroku či poplatku, k úvěrovému účtu č. , hodnota, , a to za období 5. 12. 2018 - 24. 6. 2025. Do dne 30. 5. 2022 jsou zde vedle jistiny evidovány záznamy v položkách obchodní úrok, dlužný sankční úrok a dlužné sankční poplatky. Listiny označené žalobkyní jako transakční listina (čl. 61-192) obsahují 264 stran textu. Listiny nejsou nijak označené, není zřejmý jejich původ ani účel a smyslu většiny zachycených dat.

36. Listin založené na čl. 61-192 jsou vstupem interního systému žalobkyně (tak i tvrdí), obsahují množství dat, značná část z nichž je pro soud zcela nesrozumitelná a o ničem nevypovídající. Je pravdou, že žalobce obecně může splnit povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti odkazem na přílohu žaloby či listinný důkaz, ovšem musí se jednat o listinu, z níž budou tvrzení, když už ne zjevná, tak alespoň srozumitelně dovoditelná. Je s podivem, že žalobkyně dle svých slov nepovažuje za potřebné – i přes opakované výzvy soudu – tvrdit jednotlivá čerpání úvěru žalovaným s tím, že jsou tyto údaje zachyceny na stovkách listin, ale (zjevně) očekává od soudu, že ten ve změti strojových dat na více než 260 stranách textu jaksi vyselektuje položky, které by snad mohly představovat čerpání úvěru, a to vezme za své pro učinění skutkového zjištění, že byl úvěr fakticky čerpán. Žalobkyně přehlíží, že jí předložené listiny na čl. 61-192 spisu, které sama označila jako „transakční historie“, dle názoru soudu nevedly k prokázání jejího tvrzení, že žalovaný na dotčený úvěr čerpal částku 257 603,11 Kč. Jedná se data interního systému žalobkyně, tedy systému, jenž provozuje žalobkyně. Systém je pro soud zcela neznámý, nezná jeho parametry, systém jeho funkčnosti, metodu propisu dat ohledně údajného používání účtu, ani ochranu systému před následnými změnami. Žalobkyně nemá privilegované postavení, které by ji umožňovalo požadovat, aby soudy posuzovaly její případné unesení břemen tvrdit a prokázat benevolentněji a aby jaksi bez dalšího důvěřovaly strojovým datům, která údajně pochází z jejích interních systému, ani není zproštěna povinnosti prokázat správnost údajů obsažených na listinách, jichž se dovolává (§ 565 odst. 1 věta první o. z.).

37. K závěru, že výpis z takového programu je z pohledu soudu jako důkaz pro prokázání čerpání úvěru nedostatečný, mohla žalobkyně dospět už jen na základě tohoto, že k žalobě předložila zredukovaný výpis z téhož systému, soud ji přesto vyzval k doplnění tvrzení a důkazů k čerpání a splácení úvěru, po provedení listiny jako důkazu na jednání ji poučil podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k prokázání jejího tvrzení ohledně čerpání úvěru a po doplnění dokazování úplným výpisem ze systému jí sdělil, že nadále nepovažuje její tvrzení ohledně načerpaných prostředků na prokázané, přesto jiný důkaz nepředložila.

38. Žalobkyně dále zcela přehlíží, že jí tíží břemena ohledně prokázání celkové částky, kterou za celou dobu poskytla žalovanému, nikoli pouze za dobu od okamžiku, kdy byl kontokorent naposledy vyrovnán (dne 30. 5. 2022). Je tomu tak proto, že má právo na vrácení jistiny poskytnuté žalovanému za celou dobu trvání vztahu, ovšem po zohlednění veškerého plnění, které za trvání vztahu žalovaný žalobkyni poskytl, bez ohledu na to, jak přijaté plnění žalobkyně započetla. Žalobkyně žalovaným poskytnuté plnění zjevně nezapočítávala výlučně na úhradu poskytnuté jistiny, ale i na úhradu různých poplatků (což jsou i položky v tvrzené transakční historii), a položek, které žalobkyně v dokumentu přiloženém k žalobě s označením „, Anonymizováno, “ označuje jako dlužný obchodní úrok, dlužný sankční úrok a dlužné sankční poplatky. S ohledem na absolutní neplatnost úvěrové smlouvy však žalobkyně nemá právo na zaplacení ani úroku, ani úroku z prodlení, ani jakýchkoli poplatků ze smlouvy. Pokud pak žalovaný kontokorent vyrovnal ke dni 30. 5. 2022 a současně do 30. 5. 2022 již žalobkyně evidovala z dotčeného smluvního vztahu pohledávky na zaplacení úroků a poplatků (což plyne ze souboru , Anonymizováno, ), které žalovaný rovněž musel uhradit, aby mohla žalobkyně kontokorent považovat za vyrovnaný, pak je zjevné, že do 30. 5. 2022 poskytnutou jistinu kontokorentu přeplatil, a přebytek se musí zohlednit oproti právu na vrácení jistiny úvěru poskytnuté po 30. 5. 2022. Soud uzavírá, že pokud by měl žalobkyni přiřknout právo na vrácení jistiny, žalobkyně by musela na prvním místě prokázat, že vůbec nějaké peněžní prostředky za celou dobu trvání úvěru z úvěru žalovaný čerpal. K tomu přes poučení nedošlo.

39. Jelikož žalobkyně neprokázala, že by poskytla žalovanému jakoukoli jistinu úvěru, kterou by bylo lze uložit žalovanému vrátit, nezbylo než žalobu zamítnout.

40. Jak již bylo uvedeno shora, s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy soud nepřiznal žalobkyni nejen nárok na zaplacení požadované jistiny, ale uplatněných smluvní úroků a poplatků provázaných s existencí platné úvěrové smlouvy, ale ani na úroky z prodlení, neboť nejenže nebylo prokázáno poskytnutí jistiny, ale obecně platí že úvěrující má v dané situaci právo na vrácení jistiny v nové době splatnosti odvislé dle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru od možností dlužníka.

41. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl v řízení zcela úspěšný, náleží mu tedy náhrada nákladů potřebných k účelnému bránění práva proti žalobkyni. Žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.