5 C 285/2025

Plný text

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Čičmancem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 20 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 720,13 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 6 279,87 Kč, poplatku ve výši 900 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 499,98 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 662,48 Kč, smluvního úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 20 000 Kč za období od 19. 8. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 900 Kč za období od 19. 8. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou ke zdejšímu soudu dne 3. 10. 2025, doplněnou přípisem ze dne 20. 1. 2026, se žalobkyně domáhala vydání soudního rozhodnutí, jímž by žalovanému bylo uloženo zaplatit jí 20 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela rámcovou smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec až do limitu 20 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal úvěr splácet částkou 600 Kč měsíčně. Žalovaný svůj závazek opakovaně porušil, pročež žalobkyně ke dni 28. 12. 2024 celý dosud nesplatný dluh zesplatnila. Vedle jistiny požaduje zaplacení poplatku ve výši 900 Kč představujícího náklady spojené s prodlením, kapitalizovaný úrok ve výši 2 499,98 Kč za období od 31. 10. 2023 do 18. 8. 2025, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 662,48 Kč za období od 29. 12. 2024 do 18. 8. 2025 a běžící smluvní úrok ve výši 12,75 % ročně z částky 20 000 Kč a úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 900 Kč, oba za období od 19. 8. 2025 do zaplacení. Žalovaný v rámci dotčeného smluvního vztahu zaplatil žalobkyni celkem 23 572,46 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstala po celé řízení zcela pasivní. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „o. s. ř.“), když žalovaný se k jednání nedostavil a ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání, ačkoli mu bylo předvolání řádně a včas doručeno, a žalobkyně se z jednání omluvila, aniž by požádala o odročení jednání. Soud tak vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

3. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, které soud shledal zcela důvěryhodnými, neboť nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala, a taktéž žalovaný takovou skutečnost netvrdil, přičemž důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek, učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:

4. Žalobkyně se s žalovaným dohodla dne 31. 10. 2023 na tom, že mu poskytne úvěr do limitu 20 000 Kč s možností opakovaného čerpání splacené částky, který bude žalovaný spolu s úrokem 16,90 % ročně splácet prostřednictvím měsíčních splátek po 600 Kč (žádost o poskytnutí úvěrového produktu, smlouva o revolvingovém úvěru). Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že jeho měsíční příjem z pracovního poměru dosahuje částky 34 767 Kč čistého a že nemá jakékoli měsíční výdaje (žádost o poskytnutí úvěrového produktu). Žalobkyně žalované poskytla v období od 31. 10. 2023 do 30. 11. 2024 peněžní prostředky ve výši 37 292,59 Kč, přečerpáním dostupného zůstatku na účtu vedeném pro něj žalobkyní. Žalovaný na dotčený úvěr uhradil celkem 23 572,46 Kč (výpis z úvěrového účtu č. , č. účtu, ).

5. Z výpisu z účtu č. , č. účtu, soud zjistil následující. Majitelem účtu je třetí osoba, nikoli žalovaný, na účet byl ve dnech 4. 8. 2023, 5. 9. 2023 a 5. 10. 2023, poukázána výplata mzdy v průměrné výši 34 767 Kč. Na účet byl ve dnech 17. 8. 2023, 15. 9. 2023 a 17. 10. 2023 poukazován starobní důchod třetí osoby ve průměrné výši cca 27 500 Kč. Za období 2. 8. 2023 až 31. 10. 2023 skončil účet se zůstatkem 7 041,73 Kč.

6. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy (viz dále) soud neučinil z dalších provedených důkazů – oznámení o právním zastoupení – předžalobní výzvy včetně podacího archu, všeobecných obchodních podmínek, poslední výzvy k úhradě, dopisu ze dne 28. 12. 2024, ceníku pro soukromou klientelu, detailů zadané operace, dodatku ke smlouvě o úvěru a historie úvěru – jakákoli pro věc významná zjištění.

7. Soud se předně zabýval tím, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy přistoupila k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tímto účelem soud ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalovaného úvěr splácet, a vyzval ji k doplnění náležitých tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání. Žalobkyně reagovala podáním ze dne 20. 1. 2026, v němž soudu vysvětlila proces posuzování bonity klienta. Uvedla, že vycházela z žalovaným uvedené výše měsíčního příjmu, z výpisu z účtu č. , č. účtu, a ohledně výdajů žalovaného z jejího interního ekonomického modelu z částky 7 902 Kč.

8. Soud podle § 120 odst. 2 o. s. ř., když v řízení vyvstala potřeba objasnit průměrný měsíční spotřební výdaj připadající na jednu osobu pro posouzení adekvátnosti žalobkyní zvažované částky měsíčního výdaje žalovaného, doplnil dokazování o statistiku rodinných účtů pro rok 2022 zpracovanou ČSÚ, z níž zjistil, že na jednu osobu s nižším vzděláním připadl v roce 2022 průměrný měsíční spotřební výdaj 12 981 Kč.

9. Jelikož soud ani po provedeném doplnění nedospěl k závěru, že žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalované, zamýšlel poskytnout žalobkyni poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. na jednání soudu, absencí na jednání se žalobkyně o dobrodiní poučení připravila.

10. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

11. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 10. 2025, podle data uzavření smlouvy (dále jen „z. s. ú.“).

12. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

18. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

20. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

21. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti [viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele]. Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/201539).

22. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

23. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

24. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného. O absolutní neplatnost se dle soudu jedná i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-Finance s. r. o., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs). V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

25. Z tvrzení a listin žalobkyní soud dospěl k závěru, že by žalobkyně s odbornou péčí neověřila úvěruschopnost žalovaného. Předně, žalobkyně v procesu posuzování úvěruschopnosti rezignovala na zjišťování jakýchkoli konkrétních informací o výdajích žalovaného. Pokud tvrdila, že vycházela z údajů z účtu č. , č. účtu, , pak soudu není zřejmé, jaké konkrétní relevantní informace, vyjma mzdy žalovaného, z účtu zjistila. Majitelem účtu je třetí osoba a konečný zůstatek na účtu v bagatelní výši byl způsobem jen tím, že vedle mzdy žalovaného je na něj poukazován i starobní důchod třetí osoby. Výpis z účtu třetí osoby bez dalšího nemůže sloužit jako relevantní podklad pro zkoumání majetkové situace žalovaného. Naopak, z výpis z účtu plyne zjištění, které mělo žalobkyni přimět ke zvýšené obezřetnosti při hodnocení majetkové situace žalovaného, a sice okolnost, že si žalovaný nechává mzdu poukazovat na účet třetí osoby. Pokud žalobkyně pracovala se svým interním modelem a výdajem cca 8 000 Kč, pak tento výdaj značně podhodnotila, když ze statistiky rodinných účtů zpracovávané každoročně ČSÚ se podává, že na jednu osobu s nižším vzděláním připadl v roce 2022 průměrný měsíční spotřební výdaj 12 981 Kč (a to bez zohlednění splácení jakýchkoli dluhů). Nadto žalovaný sám uvedl, že má nulové výdaje, což je zcela nerealistické, ani to nepřimělo žalobkyni zkoumat konkrétní výdajovou situaci žalovaného a nespoléhat se ně obecný ekonomický model. Řečeno jinak, na povinnost zabývat se výdaji úvěrovaného nemůže úvěrovaný rezignovat ani s odkazem na své nekonkretizované expertní analýzy. Již samotné zjištění, že žalobkyně ani nepokoušela zjistit konkrétní informace o výdajích žalovaného je dostačující pro závěr, že řádně nezkoumala jeho úvěruschopnost.

26. Nejvyšší soud uzavřel, že klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Uvedené informace je třeba brát v úvahu vedle informací jiných či spolu s informacemi jinými a tyto „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými“ údaji o jeho výdajích. Z toho vyplývá, že vycházet pouze z informací o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva bez zjištění konkrétních informací o žadateli, neodpovídá řádnému posouzení úvěruschopnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022). Řečeno jinak, hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr však vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji dlužníka. Pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanovil-li původní věřitel výdaje, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně.

27. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy žalobkyně, kdo pochybila, když nesplnila povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovanou či snad podpis žalované stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou žalobkyní. Je totiž zjevně, že žalovaná měla zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhl uzavření smlouvy, nebyl tedy s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem žalobkyně úvěruschopnost zkoumala.

28. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě, pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji.

29. Soud si je vědom rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, dle kterého úvěrovou smlouvu nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (resp. že mu úvěr neměl být poskytnut. Nehledě na odlišné skutkové okolnosti posuzované věci, Soudní dvůr rozsudkem ze dne 11. 1. 2024 ve věci C755/22 závěr Nejvyššího soudu ve shora citovaném rozhodnutí zcela odmítl. Hledisko toho, zda byl spotřebitel reálně schopný úvěr splácet, či nikoliv, není pro posouzení (ne)platnosti smlouvy z důvodu (ne)zkoumání úvěruschopnosti relevantní.

30. Soud dospěl k závěru, který se žalobkyni přes výzvu a poučení nepodařilo nikterak zvrátit, že žalobkyně s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru neověřila, čímž nedostála požadavku § 86 z. s. ú. Soud proto posoudil smlouvu jako absolutně neplatnou, proto jest právní vztahy mezi žalobkyní a žalovanou proto třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (žalobkyně) přenechal obohacenému (žalovaný) bez právního důvodu v rámci právního vztahu založeného smlouvou o úvěru částku 37 292,59 Kč; žalovaný přitom žalobkyni zaplatil v rámci téhož právního vztahu částku 23 572,46 Kč (bez ohledu na to, zda byly úhrady započteny žalobkyní na jistinu, poplatky či příslušenství). Bezdůvodné obohacení ve výši 13 720,13 Kč nadále trvá a je namístě uložit žalovanému povinnost k jeho vydání žalobkyni.

31. Z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy soud nepřiznal žalobkyni nejen nárok na zaplacení zbytku požadované jistiny ve výši 6 279,87 Kč a na uplatněné smluvní úroky a poplatky provázané s existencí platné úvěrové smlouvy, ale ani na úroky z prodlení, neboť žalobkyně má právo na vrácení jistiny v nové době splatnosti odvislé dle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru od možností dlužníka. Vycházeje ze stavu v době vyhlášení tohoto rozsudku (viz § 154 odst. 1 o. s. ř.) soud uzavřel, že žalovaný není v prodlení s vrácením jistiny úvěru, pročež mu nemohla vzniknout povinnost platit úrok z prodlení.

32. Žalovaný jakožto spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou a dosud nevrácenou jistinu ve výši 13 720,13 Kč, avšak jen v době přiměřené jeho možnostem. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Ustanovení § 87 z. s. ú. je v poměru speciality k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Určení přiměřené doby soudem pak může dojít nejen na návrh některého z účastníků v samostatném řízení, nýbrž i v rámci řízení o žalobě, kterou se úvěrující domáhá zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru, případně vrácení jistiny spotřebitelského úvěru. Pokud není uzavřena dohoda účastníků o splatnosti je soud i bez návrhu povinen vypořádat poskytnutá plnění z neplatné smlouvy, a tedy určit novou dobu splatnosti.

33. Žalovaný jakožto dlužník – spotřebitel je nositelem procesní povinnosti – pro případ závěru o tom, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná, z čehož plyne důsledek v podobě povinnosti k vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru – skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, č. j. 33 Cdo 1902/2025-132). Tuto svou procesní povinnost ovšem nesplnil, proto soud stanovil dobu, ve které je žalovaný povinen jistinu vrátit, jako třicetidenní s ohledem na skutečnost, že se jedná o relativně nízkou částku, žalovaný se o vedení řízení měl možnost dozvědět nejpozději s doručením žaloby dne 22. 1. 2026, tj. měl možnost se připravit na alternativu výsledku řízení, podle kterého bude nucen přinejmenším jistinu dluhu žalobkyni zaplatit, a soudu není známo nic, co by svědčilo nemožnosti žalovaného uloženou povinnost splnit v uvedené době.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému účastníku náhradu nepřiznal, když neúspěch žalobkyně (ke dni vyhlášení rozsudku včetně příslušenství činí 13 853,01 Kč; viz výrok II.), vyvažuje její úspěch (13 720,13 Kč; viz výrok I.).