9 C 125/2021

Plný text

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lucie Treglerové a přísedících Dagmar Semecké a Mgr. Vladimíra Drábka ve věci žalobkyně: ; celé jméno žalobkyně , narozená dne datum trvale bytem adresa , obec zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa , obec proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum , IČO Sídlem obec a číslo , PSČ , obec zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa , obec o zaplacení 64 165,50 Kč s příslušenstvím <b>I. Do částky 40 740 Kč s úrokem z prodlení 8,25% ročně z této částky od 1. 8. 2020 do zaplacení se řízení zastavuje.</b> <b>II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 21 761 Kč s úrokem z prodlení 8,25% ročně z této částky od 1. 8. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>III. Do částky 1 664,50 Kč s úrokem z prodlení 8,25% ročně z této částky od 1. 8. 2020 do zaplacení se žaloba zamítá.</b> <b>IV. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 5 908 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].</b> 1. Žalobou podanou dne 22. 2. 2021 a doplněnou dne 26. 4. 2021 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 64 165,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení 8,25% ročně z této částky od 1. 8. 2020 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že byla u žalovaného zaměstnána na základě pracovní smlouvy z 31. 5. 2019 ve funkci project manager s měsíční hrubou mzdou 41 000 Kč. Rozsah dovolené nebyl sjednán nad zákonný rámec. Účastníci se dohodli na skončení pracovního poměru ke dni 17. 6. 2020. Žalobkyně po dobu trvání pracovního poměru nečerpala dovolenou, tedy ke dni ukončení pracovního poměru jí zbývalo nevyčerpaných 31,5 dnů dovolené, která nebyla žalobkyni žalovaným proplacena ani na základě předžalobní výzvy ze dne 19. 1. 2021. Dlužná částka byla vypočtena ze mzdy za rozhodnou dobu, tedy za čtvrtletí předcházející, když žalobkyně byla od října 2019 v pracovní neschopnosti. Žalobkyně vycházela ze mzdy 41 000 Kč hrubého měsíčně, přičemž náhrada za jeden den dovolené činila 2 037 Kč.

2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, proti kterému podal žalovaný v zákonné lhůtě odpor, který následně odůvodnil tím, že dle jeho názoru žalobkyně nemá na náhradu za dovolenou nárok. V roce 2019 žalobkyně neodpracovala celý kalendářní rok, náleží jí proto pouze poměrný nárok na dovolenou, kterou však vyčerpala v době od 19. 8. 2019 do 31. 8. 2019, tedy v trvání 10 pracovních dnů, kdy společně s žalovaným cestovali po Rakousku a Itálii. Od října 2019 pak byla žalobkyně v pracovní neschopnosti až do skončení pracovního poměru, za rok 2020 nedopracovala ni 60 dnů, nárok na dovolenou za rok 2020 jí tedy nevznikl. Jako důkaz doložil soudu soubor tří fotografií, na kterých je vyobrazen s žalobkyní u moře, které však nejsou opatřeny datem pořízení.

3. Zástupce žalobkyně při prvém soudním jednání dne 28. 7. 2021 vzal žalobu do částky 40 740 Kč s úrokem z prodlení 8,25% ročně od 1. 8. 2020 do zaplacení výslovně zpět s odůvodněním, že žalobkyně požaduje proplacení nevyčerpané dovolené pouze za rok 2019 v délce 11, 5 dne v částce 23 425,50 Kč s úrokem z prodlení 8,25% ročně od 1. 8. 2020 do zaplacení. Zástupce žalovaného s částečným zpětvzetím souhlasil. <b>4. Podle § 96 odst. 2 o.s.ř. soud do částky 40 740 Kč s úrokem z prodlení 8,25% ročně od 1. 8. 2020 do zaplacení řízení zastavil.</b> 5. Žalovaný před soudem setrval na obsahu odporu proti platebnímu rozkazu, potvrdil, že žalobkyně pracovala u žalovaného jako project manager, měla na starosti zaměstnance, zákazníky a také připravovala podklady o odpracovaných dnech a hodinách pro účetní. Žalobkyně vykonávala práci buď v zaměstnání nebo u klienta, nikoliv formou home-office. Funkci účetní vykonávala jiná osoba a ta nevěděla, kolik kdo má odpracováno dnů a kolik má nároku na dovolenou. To znamená, že veškeré údaje uvedené ve výplatních listinách byly zpracovány žalobkyní. Žalovaný s tím, že žalobkyně měla nárok na 11,5 dne dovolené za rok 2019, nesouhlasil, tvrdil, že ve výplatních lístkách je to uvedeno nesprávně. Žalovaný potvrdil, že v době uzavření pracovního poměru byl s žalobkyní i v osobním vztahu, dovolenou v roce 2019 trávili spolu, v mobilním telefonu, ze kterého by se dalo zjistit datum pořízení fofotgrafií, je již uloženy nemá a jiné k dispozici také nemá. Žádné jiné dokumenty ke společné dovolené také nemá. Trval však na tom, že 10 dnů dovolené žalobkyně vyčerpala, byl ochoten jí doplatit náhradu za 1, 5 dne nevyčerpané dovolené.

6. Žalobkyně před soudem dne 22. 9. 2021 potvrdila, že na žalovaným doložených fotografiích je skutečně ona s žalovaným. Dále potvrdila, že s žalovaným, se kterým měla v té době i osobní vztah, byli v létě 2019 zhruba čtyři dny, tzv. prodloužený víkend, v Itálii, zřejmě se jednalo o Lignano. Dovolenou však nečerpala, neboť jí žalovaný sdělil, ať si dovolenou nevybírá. Žalobkyně měla flexibilní pracovní dobu a čerpání dovolené nebylo nutné. V současné době již osobní vztah mezi účastníky není. Podklady pro mzdy zaměstnanců nevytvářela, pouze vybírala docházkové listy. Žalovaný společně s paní účetní i s žalobkyní každý měsíc mzdy kontrolovali, protože žalovaný chtěl mít přehled o tom, kolik se komu vyplácí.

7. Soud provedl dokazování kromě shodných tvrzení účastníků a souboru tří fotografií výpisem z živnostenského rejstříku žalovaného, pracovní smlouvou z 31. 5. 2019, dohodou o rozvázání pracovního poměru z 17. 6. 2020, výplatními lístky žalobkyně za období červen 2019 až únor 2020, předžalobní výzvou z 18. 1. 2021 s podacím lístkem z 19. 1. 2021, výslechem svědkyň [celé jméno svědkyně] a její pracovní smlouvou, [celé jméno svědkyně] a její dohodou o provedení práce.

8. Z provedených listinných důkazů bylo zjištěno, že žalovaný podniká na základě živnostenských oprávnění, zejména v oboru testování, měření, analýzy a kontroly a nákup, prodej, správa a údržba nemovitostí. Mezi žalovaným jako zaměstnavatelem a žalobkyní jako zaměstnankyní byl založen dne 31. 5. 2019 pracovní poměr uzavřením pracovní smlouvy s dnem nástupu do práce 3. 6. 2019 na dobu neurčitou s hrubou měsíční mzdou 41 000 Kč, na druh vykonávané práce project manager. Pracovní doba byla sjednána na 37,5 hodin týdně dle potřeb zaměstnavatele. Pracovní poměr skončil dohodou k 17. 6. 2020. Podle výplatních lístků za listopad a prosinec 2019 se zde již objevuje nárok na nevyčerpanou poměrnou část dovolené žalobkyně v délce 11,5 dne. Od ledna 2021 je tento nárok navýšen o dalších 20 dnů, když tento nárok po částečném zpětvzetí žaloby již nebyl předmětem žaloby. V říjnu 2019 odpracovala žalobkyně pouze 9 dnů, následně byla v pracovní neschopnosti (více k hodnocení výplatních lístků níže).

9. Z výpovědi svědkyň [celé jméno svědkyně] a [celé jméno svědkyně] soud zjistil pouze, že v rozhodném období u žalovaného obě pracovaly, [celé jméno svědkyně] na základě pracovní smlouvy (opracování a kontrola pryžových výrobků) a [celé jméno svědkyně] na základě dohody o provedení práce (opracování pryžových výrobků). Ani jedna se tedy účetnictví nevěnovala. Obě žalobkyni znaly, byla jim žalovaným představena jako koordinátorka, obě věděly, že je mezi nimi i osobní vztah. Žalobkyně s žalovaným ostatním zaměstnancům oznámili, že spolu jednou na dovolenou, snad do Itálie, a ostatní zaměstnanci je nemají otravovat. Po dobu jejich nepřítomnosti jim práci přidělovala jiná koordinátorka paní [příjmení]. Kdy přesně a jak dlouho byli pryč, to svědkyně nevěděly, možný týden, možná 14 dnů.

10. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že mezi nimi vznikl pracovní poměr podle § 33 odst.1 Zákoníku práce č. 262/2006 Sb. v platném znění (dále jen ZP) na základě pracovní smlouvy z 31. 5. 2019, který byl rozvázán dohodou k 17. 6. 2020 podle § 49 ZP. Pracovní doba byla sjednána na 37,5 hodiny týdně a byla sjednána hrubá měsíční mzda žalobkyně 41 000 Kč.

11. Podle § 212 odst.1, 2 ZP zaměstnanci, který za nepřetržitého trvání pracovního poměru k témuž zaměstnavateli konal u něho práci alespoň 60 dnů v kalendářním roce, přísluší dovolená za kalendářní rok, popřípadě její poměrná část, jestliže pracovní poměr netrval nepřetržitě po dobu celého kalendářního roku. Poměrná část dovolené činí za každý celý kalendářní měsíc nepřetržitého trvání téhož pracovního poměru jednu dvanáctinu dovolené za kalendářní rok.

12. Podle § 213 odst. 1 ZP výměra dovolené činí nejméně 4 týdny v kalendářním roce.

13. V daném případě z výplatních lístků bylo zjištěno, že žalovaná odpracovala: v červnu 2019 20 dnů - 150 hodin, hrubá mzda 41 000 Kč v červenci 2019 23 dnů - 172,5 hodin, hrubá mzda 41 000 Kč v srpnu 2019 22 dnů - 165 hodin, hrubá mzda 41 000 Kč v září 2019 21 dnů - 157,5 hodin, hrubá mzda 41 000 Kč v říjnu 2019 9 dnů – 67,5 hodin, hrubá mzda 20 000 Kč v listopadu 2019 0 dnů v prosinci 2019 0 dnů 14. Na základě shora uvedeného je zřejmé, že žalobkyně odpracovala pro žalovaného v kalendářním roce 2019 vice, než 60 dnů, neodpracovala však celý rok, když pracovní poměr vznikl až dnem nástupu do práce 3. 6. 2019. Má tedy nárok na poměrnou část dovolené, tedy 1/12 z 20 dnů za každý měsíc pracovního poměru, tedy 11, 5 dnů (20 dnů: 12 ´= 1, 66 x 7 měsíců). Tento nárok je řádně vyčíslen poprvé ve výplatním lístku za listopad 2019.

15. Žalovaný nezpochybnil výši tohoto nároku na dovolenou za rok 2019, tvrdil však, že žalobkyně 10 dnů vyčerpala společně s žalovaným. Žalobkyně nepopřela, že několik dnů v létě 2019 s žalovaným strávila v Itálii, popřela však, že by tímto pobytem čerpala dovolenou. Na výplatních lístkách zaměstnavatele od října 2019 je nárok na nevyčerpanou dovolenou 11,5 dne od listopadu 2019 uváděn. Žalovaný svými třemi fotografiemi pouze prokázal, že někdy v létě na nějakém místě u moře s žalovanou pobýval. Nepodařilo se mu však ničím prokázat, v jakém období byly fotografie pořízeny, ani skutečnost, že nárok na dovolenou si do účetních podkladů přidala sama žalobkyně, když se mu nepodařilo ničím prokázat, že by bylo v její pravomoci podklady pro účetní vytvářet, když ani vlastně nevěděl, kdo v rozhodné době účetnictví pro jeho firmu vedl, když navrženého svědka externího účetního pana [jméno] nakonec jako svědka odvolal, neboť zjistil, že účetnictví vedl až po sporném období.

16. Soud tedy dospěl k závěru, že nárok na náhradu za 11,5 dne dovolené je dán, neboť je zřejmé, že pokud byla žalobkyně od října 2019 až do skončení pracovního poměru v pracovní neschopnosti, nemohla dovolenou vyčerpat.

17. Podle § 222 odst. 2, 3 ZP zaměstnanci přísluší náhrada mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou pouze v případě skončení pracovního poměru. Jestliže vznikne zaměstnanci právo na náhradu mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou nebo její část, tato náhrada přísluší ve výši průměrného výdělku.

18. Podle § 352 ZP průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovně-právní předpisy jinak.

19. Podle § 353 odst. 1 ZP průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období.

20. Podle § 354 odst. 1 ZP není-li v zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí.

21. Podle § 356 odst. 1 ZP průměrný výdělek se zjistí jako průměrný hodinový výdělek.

22. V daném případě soud vycházel z průměrného hrubého výdělku za období červen, červenec, srpen 2019 (čtvrtletí předcházející vzniku nároku na dovolenou), tedy z částky 41 000 Kč. Za tyto tři měsíce celkem odpracovala žalobkyně 487,5 hodin (150 + 172,5 +165). Průměr odpracovaných hodin za toto čtvrtletí tedy činil 162,5 hodin. Měsíční průměr 41 000 Kč soud vydělil počtem odpracovaných hodin, tedy 162,5, čímž získal průměrnou hodinovou náhradu 252,30 Kč, což za den při 7,5 hodinové směně činí 1 892,25 Kč. Za 11, 5 dne nevyčerpané dovolené pak žalobkyni náleží zaokrouhleně 21 761 Kč. Do této částky proto žalobě jako důvodné vyhověl včetně úroku z prodlení podle § § 1968 a 1970 o. z. ve spojení s vládním nař. č. 351/2013 Sb. od 1. 8. 2020, tedy od prvého dne měsíce následujícího po splatnosti (§ 141 odst.1 ZP) a do částky 1 664,50 Kč s úrokem z prodlení žalobu jako nedůvodnou zamítl.

23. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst.2 o.s.ř., když žalobkyně byla ve věci úspěšná jen částečně. Žalobkyně původně nárokovala 64 165,50 Kč, úspěšná byla pouze do částky 21 761 Kč, když soud přihlíží i k částečnému zpětvzetí žaloby. Žalobkyně byla tedy úspěšná z 33%, žalovaný z 67%. Žalovaný, který měl ve věci větší úspěch, má tedy nárok na náhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení ve výši rozdílu, tedy 34% Náklady zahrnují náklady právního zastoupení podle vyhl.č. 177/1996 Sb., a to odměnu advokáta za 3 úkony právní pomoci (převzetí a příprava zastupování, sepis a odůvodnění odporu a účast u soudního jednání 28. 7. 2021) po 3 700 Kč (z původně žalované tarifní hodnoty 64 165,50 Kč) a 1 úkon za účast u soudního jednání 22. 9. 2021 za 2 060 Kč (z tarifní hodnoty po částečném zpětvzetí žaloby 23 425,50 Kč) a paušální náhradu hotových výdajů 4x po 300 Kč. Podle § 137 odst.3 o.s.ř. má zástupce žalovaného právo na 21% DPH z odměny a paušálních náhrad ve výši 3 016 Kč Celkem vynaložené náklady pak činí 17 376 Kč a přiznaných 34% činí 5 908 Kč.

24. Lhůta splatnosti je dána podle § 160 odst. 1 věta prvá.