9 C 25/2021

Plný text

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lucie Treglerové a přísedících Mgr. Zuzany Peštové a Bc. Jany Šalšové ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného , obec zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru <b>I. Žaloba na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovaným žalobkyni dopisem ze dne 16. 11. 2020 a doručené žalobkyni 19. 11. 2020 je neplatné, se zamítá.</b> <b>II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náhradu nákladů řízení 8 400 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky JUDr. [jméno] [příjmení].</b> 1. Žalobou podanou dne 18. 1. 2021 se žalobkyně domáhala určení, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovaným žalobkyni dopisem ze dne 16. 11. 2020 a doručené žalobkyni 19. 11. 2020 je neplatné. Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovaným vznikl pracovní poměr na základě pracovní smlouvy ze dne 8. 7. 2020. Den nástupu do práce byl sjednán na 13. 7. 2020 a pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou do 31. 12. 2020. Žalovaný měl vykonávat práci izolatér, montér. Dopisem z 16. 11. 2020, který byl žalobkyni doručen dne 19. 11. 2020 žalovaný skončil s žalobkyní okamžitě pracovní poměr podle § 56 odst. 1 písm. b) z. č. 262/2006 Sb. (Zákoník práce, dále jen ZP). Důvodem bylo nevyplacení mzdy za září 2020 ani do 15 dnů po splatnosti mzdy. Podle žalobkyně důvod okamžitého zrušení pracovního poměru není dán. Žalobkyně na dalším pokračováním poměru žalovaného netrvá, proto v případě určení neplatnosti okamžitého zrušení platí, že pracovní poměr skončil dohodou ke dni 19. 11. 2020. Okamžité zrušení pracovního poměru považuje žalobkyně za neplatné, neboť žalovanému nevznikl za září 2020 žádný nárok na mzdu, neboť žádnou práci pro žalobkyni nevykonával a tento měsíc čerpal žalovaný po dohodě s žalobkyní neplacené volno. Žalovaný nastoupil u žalobkyně do zaměstnání dne 13. 7. 2020 a dne 16. 7. 2020 odlétal do zahraničí na ostrov La Réunion pracovat na zakázku německého zákazníka. Ze zahraničí se vrátil koncem srpna 2020. Dohodnutá mzda 20 000 Kč hrubého měsíčně byla žalovanému proplacena včetně diet za polovinu měsíce července 2020 a celý srpen 2020, kdy žalovaný pracoval pro žalobkyni v zahraničí, a to ve třech splátkách (27. 8. 2020 535 EUR a 1 420 EUR, 1. 9. 2020 544 EUR a 18. 9. 2020 3 192 EUR. Od začátku října 2020 měl nastoupit na další zakázku pro stejného zákazníka do Řecka na dobu šesti týdnů. Na žádost žalovaného bylo dohodnuto, že v září 2020 bude čerpat neplacené volno z důvodu odpočinku a pobytu s rodinou, neodpracoval proto pro žalobkyni ani jednu směnu, žádnou práci nevykonával. Teprve v polovině září 2020 se pak žalobkyně dozvěděla od německého zákazníka, že na ostrově La Réunion odváděl žalovaný velmi nekvalitní práci a jeho účast na další montáži v Řecku si nepřeje. Z toho důvodu neměla žalobkyně pro žalovaného v říjnu 2020 žádnou práci, mzda za říjen mu však byla vyplacena z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele, a to dne 30. 11. 2020 ve výši 617 EUR. Podle žalobkyně jsou všechny mzdové nároky žalovaného vypořádány a nebyl dán důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru.

2. Žalovaný ve svém písemném vyjádření požadoval žalobu zamítnout. Učinil nesporným, že byl u žalobkyně zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 8. 7. 2020 jako izolatér, montér a pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou do 31. 12. 2020. Potvrdil i skutečnost, že dne 16. 7. 2020 odjel na pokyn žalobkyně pracovat na zakázce německého zákazníka na ostrov La Réunion. Zpět se vrátil 16. 8. 2020. Popřel, že by po návratu žádal žalobkyni o poskytnutí neplaceného volna, a že by toto pracovní volno skutečně čerpal. Neměl k tomu, žádný důvod, potřeboval pracovat, aby si zajistil finanční prostředky pro svoji obživu. Pokud by tomu tak bylo, zcela jistě by to žalobkyně zmínila ve vzájemné e-mailové korespondenci, která mezi nimi probíhala. Podle žalovaného to byla žalobkyně, která v měsíci září 2020 nezajistila pro žalovaného žádnou práci, resp. sdělila, že až se„ něco objeví“, dá vědět. Tuto skutečnost dokládá i návrh žalobkyně na rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 15. 10. 2020, který žalovaný odmítl. Reakcí na toto odmítnutí byla výzva žalobkyně z 2. 11. 2020 k nástupu do práce dne 3. 11. 2020 na adresu místa výkonu práce v Pelhřimově. Žalovaný žalobkyni sdělil, že z důvodu nedostatku financí se nemůže dostavit, že do práce nastoupí, až mu žalobkyně doplatí všechny jeho pohledávky z titulu dlužné mzdy. Žalobkyně opět žalovanému nabídla ukončení pracovního poměru dohodou k 1. 12. 2020 včetně finanční kompenzace 10 000 Kč, což bylo pro žalovaného nepřijatelné. Žalovaný setrval na svém tvrzení, že okamžité zrušení pracovního poměru z jeho strany bylo učiněno důvodně a je platné, neboť mu žalobkyně za měsíce září a říjen 2020 nepřidělovala žádnou práci a nevyplatila mu za září 2020 náhradu mzdy z důvodu překážek na straně zaměstnavatele.

3. Před soudem setrvaly strany na svých stanoviskách. Soud se jako první zabýval otázkou, zda žaloba na určení neplatnosti byla podána včas. Podle § 72 ZP neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

4. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného bylo doručeno žalobkyni dne 19. 11. 2020, tady lhůta k uplatnění neplatnosti u soudu skončila dnem 19. 1. 2021. Žaloba byla podána dne 18. 1. 2021, tedy v zákonné lhůtě.

5. Zástupkyně žalobkyně před soudem doplnila, že žalovaný čerpal dovolenou v srpnu 2020, když se vrátil z ostrova La Réunion, takže v září 2020 již žádnou dovolenou neměl. Neplacené volno na celý měsíc září 2020 bylo sjednáno mezi žalovaným a panem [jméno] [příjmení], což je jednatel žalobkyně, ústně, respektive po telefonu. Jednatel se teprve koncem září 2020 dozvěděl, že žalovaný nebude moci odletět na práci do Řecka z důvodu, že ho tam zákazník nechce a proto byl nahrazen jiným zaměstnancem. Pro žalovaného v té době nebyla práce, tedy za říjen 2020 mu byla proplacena průměrná mzda z titulu překážek v práci na straně zaměstnavatele. Žalovaný se celou dobu pouze přetahoval o peníze, ale zájem o práci neměl, protože kdyby měl, tak by 1. 9. 2020 nastoupil v Pelhřimově a zajímal se o přidělení práce, což neučinil a nepřijel ani na výzvu žalobkyně 3. 11. 2020. Proto je žalobkyně přesvědčena, že o práci zájem neměl. Od 1. 9. 2020 nebyla žalovanému označena nepřítomnost v práci jako neomluvená absence proto, že čerpal neplacené volno.

6. Žalovaný před soudem doplnil, že se vrátil z ostrova La Réunion kolem 22. srpna 2020 O neplacené volno písemně ani ústně nežádal. Žádnou dovolenou si v srpnu nevybíral. Vše bylo řešeno panem [příjmení], který mu sdělil, že přibližně v polovině září by měl někam odjet pracovat, ale ještě není potvrzená zakázka. O tom, že by měl žalovaný pracovat v Řecku, vůbec nevěděl, dozvěděl jsem se to následně pouze z emailové komunikace. Žalovaný nepopřel, že v září 2020 práci nevykonával, ale byli s panem [příjmení] dohodnuti, že až bude mít pro něho práci, ozve se sám.

7. Zástupkyně žalovaného před soudem doplnila, že z e-mailové korespondence mezi jednatelem společnosti a žalovaným vyplývá, že během září 2020 už začala mít žalobkyně problémy se sháněním zakázek v zahraničí v souvislosti s rostoucí nákazou Covid. Co se týče neplaceného volna, žalobkyně se o tom nikde nezmiňuje. Pokud by skutečně žalobkyně měla důkazy a věděla, že žalovaný čerpal neplacené volno, byla by zcela jistě první argumentace pro to, aby mzdové nároky žalovaného nebyly uspokojeny. Žalovaný se v podstatě dozvěděl o tom, že údajně měl čerpat neplacené volno v září 2020 až z podané žaloby. Nikdy předtím takto žalobkyně neargumentovala.

8. Soud provedl dokazování kromě shodných tvrzení účastníků pracovní smlouvou ze dne 7. 8. 2020, okamžitým zrušením pracovního poměru ze dne 16. 11. 2020 s dodejkou, výzvou k úhradě dlužné mzdy ze dne 9. 12. 2020, přehledem plateb ze strany žalobkyně žalovanému, výplatními listinami za měsíce červenec, srpen, září, říjen 2020, e-mailovou korespondencí mezi žalovaným a jednatelem žalobkyně [jméno] [příjmení], návrhem žalobkyně z 15.10. 2020 na ukončení pracovního poměru, odpovědí žalovaného z 26.10.2020, dokladem o platbě ze strany žalobkyně z 1. 12. 2020, potvrzením při změně zaměstnání z 30. 11. 2020.

9. Z provedených důkazů bylo prokázáno a účastníky nezpochybněno, že mezi žalobkyní (zaměstnavatel) a žalovaným (zaměstnanec) byla uzavřena pracovní smlouva na dobu určitou do 31. 12. 2020 s datem nástupu do práce 13. 7. 2020. Jako místo výkonu práce byl označen Pelhřimov bez dalšího upřesnění, jako druh práce izolatér, montér. V pracovní smlouvě byla sjednána mzda 20 000 Kč měsíčně. Dne 16. 7. 2020 odletěl žalovaný pracovat pro svého zaměstnavatele na ostrov La Réunion, odkud se vrátil koncem měsíce srpna 2020. Za červenec a srpen 2020 mu byla žalobkyní přiznána mzda včetně tzv. diet za práci v zahraničí. V září 2020 žalovaný žádnou práci nevykonával, náhrada mzdy mu přiznána, tedy ani vyplacena nebyla. Za měsíc říjen 2020 byla žalovanému přiznána náhrada mzdy, neboť práci nevykonával z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele. Dne 15. 10. 2020 navrhla žalobkyně žalovanému skončení pracovního poměru dohodou k datu 15. 10. 2020, což žalovaný nepřijal a sdělil toto žalobkyni dopisem z 26. 10. 2020. Dne 19. 11. 2020 bylo žalobkyni doručeno okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného, datované 16. 11. 2020 z toho důvodu, že mu nebyla vyplacena náhrada mzdy za měsíc září 2020, a to ani do 15 dnů po její splatnosti.

10. Soud má tedy za zcela prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným platně vznikl pracovní poměr ve smyslu § 33 odst. 1 ZP, a to na dobu určitou ve smyslu § 39 odst.2 ZP a pracovní smlouva obsahuje všechny náležitosti dané § 34 odst. 1 ZP.

11. Podle § 38 odst. 1 ZP je zaměstnavatel od vzniku pracovního poměru povinen mimo jiné přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, zaměstnanec je povinen mimo jiné podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy.

12. Podle § 109 odst.1 ZP za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak.

13. Podle § 112 odst.1 ve spojení s § 113 odst.1 ZP zaručenou mzdou je mzda nebo plat, na kterou zaměstnanci vzniklo právo podle tohoto zákona, smlouvy, vnitřního předpisu, mzdového výměru nebo platového výměru. Mzda se sjednává ve smlouvě nebo jí zaměstnavatel stanoví vnitřním předpisem anebo určuje mzdovým výměrem.

14. Podle § 56 písm.b) ZP zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit tehdy, jestliže zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti. Podle § 141 odst. 1 ZP mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku.

15. Podle § 59 ZP zaměstnanec může okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení dozvěděl, nejpozději do 1 roku ode dne, kdy tento důvod vznikl.

16. Podle § 60 ZP okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby nebylo možno ho zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené době doručit druhému účastníku, jinak je neplatné. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn.

17. V daném případě soud dospěl soud k závěru, že veškeré zákonné náležitosti okamžitého zrušení pracovního poměru byly naplněny, dokument je konkrétní, je zde vymezen řádný a nezaměnitelný důvod, a to nezaplacená náhrada mzdy za září 2020. Dokument byl žalobkyni řádně doručen, což žalobkyně nezpochybňuje a byla dodržena zákonná lhůta podle § 59 ZP.

18. Mezi účastníky zůstala sporná pouze otázka, zda žalovaný v měsíci září 2020 nevykonával žádnou práci pro žalobkyni z důvodu čerpání neplaceného volna (správně pracovní volno bez náhrady mzdy) nebo pro překážky v práci na straně zaměstnavatele, tedy zda mu vznikl či nevznikl nárok na náhradu mzdy za měsíc září 2020 a byl tedy naplněn či nenaplněn důvod okamžitého zrušení pracovního poměru.

19. Žalobkyně tvrdila, jak již bylo shora uvedeno, že žalovaný čerpal celý měsíc září 2020 neplacené volno na základě vlastní žádosti, aby mohl čas trávit s rodinou po návratu se zahraničí. Neplacené volno mu bylo poskytnuto jednatelem společnosti na základě ústní dohody. Žádný žádost ani schválení poskytnutí tohoto volna, či jiný dokument ohledně této záležitosti žalobkyně k dispozici nemá. Žalovaný proti tomu tvrdil, že o žádné neplacené volno nežádal a nepracoval proto, že pro něj žalobkyně neměla práci.

20. K této otázce soud zjistil z výplatních listin žalovaného, že za měsíc 7/ 2020 zbývalo žalovanému ještě k čerpání 8,5 dnů řádné dovolené a tato nevyčerpaná dovolená je uváděna i ve výplatních listinách za 8, 9, 10/ 2020. Ve výplatní listině za 9/ 2020 je sice uvedeno, že žalovaný neodpracoval ani hodinu, nebyla mu přiznána žádná mzda ani náhrada mzdy, o čerpání pracovního volna bez náhrady mzdy zde však není ani zmínka. Ve výplatní listině za 10/ 2020 je jasně uvedena poznámka„ prostoj“ a byla mu přiznána náhrada mzdy. Mezi jednatelem žalobkyně a žalovaným probíhala od 30. 8. 2020 e-mailová komunikace, ze které mimo jiné vyplývá, že jednatel žalobkyně 1. 9. 2020 sdělil žalovanému, že pokud bude mít dále zájem, práci pro něj má. Dne 21. 9. 2020 pakl sdělil žalovanému, že čeká na potvrzení zakázky, pak bude žalovaného informovat. Dne 6. 10. 2020 pak mezi nimi probíhala další komunikace, kde jednatel žalobkyně výslovně uvedl„ momentálně nic pro vás nemáme, ukončíme pracovní smlouvu, ať si můžete najít něco jiného.“ Na základě této skutečnosti vyhotovila žalobkyně návrh ukončení pracovního poměru dohodou ke dni 15. 10. 2020, což žalovaný dopisem odeslaným doporučenou poštou dne 27. 10. 2020 odmítl. Dne 2. 11. 2020 pak e-mailem jednatel žalobkyně sdělil žalovanému, že má nastoupit do práce dne 3. 11. 2020 v místě výkonu práce Pelhřimov, [ulice a číslo]. Žalovaný do práce nenastoupil, žalobkyně to však nijak neřešila, ani žádným ze způsobů ukončení pracovního poměru, ani neomluvenými absencemi. To však pro danou věc není rozhodující, neboť žalovaný ukončil pracovní poměr sám ke dni 19. 11. 2020. Žalobkyně z neznámého důvodu pak vyznačila v potvrzení při změně zaměstnání délku trvání pracovního poměru od 13. 7. 2020 do 30. 11. 2020. Z e-mailové korespondence není nikde zřejmé ani naznačené, že by žalovaný žádal jednatele žalobkyně o poskytnutí neplaceného volna na měsíc září 2020, že bylo neplacené volno zaměstnavatelem schváleno. Z tohoto důvodu proto soud nevyhověl návrhu zástupkyně žalobkyně na provedení důkazu výslechem jednatele žalobkyně, když by jeho výslech nepřinesl do sporu žádné změny. I pokud by jednatel vypověděl, že bylo neplacené volno žalovanému poskytnuto, žalovaný toto zcela popřel a nebyl k tomu předložen jediný listinný důkaz.

21. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný nekonal v září 2020 práci pro zaměstnavatele z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele. Žalobkyně měla možnost nařídit žalovanému vyčerpání 8,5 dnů dovolené podle § 217 odst.1 ZP, čehož nevyužila.

22. Podle § 208 ZP nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou citovány v § 207 ZP, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku. Vzhledem k tomu, že náhrada mzdy za září 2020 nebyla žalovanému vyplacena do 15. 11. 2020 (15 dnů od splatnosti), žalovaný oprávněně a důvodně dne 16. 11. 2020 okamžitě zrušil s žalobkyní pracovní poměr ke dni 19. 11. 2020. Žaloba byla proto jako nedůvodná zamítnuta.

23. Vzhledem k tomu, že měl žalovaný ve věci plný úspěch, přiznal mu soud podle § 142 odst.1 o.s.ř. náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které zahrnují odměnu za právní zastupování podle § 9 odst. 3a) vyhl.č.177/1996 Sb. z tarifní hodnoty 35 000 Kč za tři úkony právní pomoci (převzetí a příprava zastupování, písemné vyjádření k žalobě, účast u soudního jednání) po 2 500 Kč a 3x paušální náhradu hotových výdajů po 300 Kč Celkem přiznané náklady tak činí 8.400 Kč.