3 C 174/2021

Plný text

Okresní soud v Jeseníku rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Davidem Novotným ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 9 241,34 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši 9 241,34 Kč s úrokem ve výši 23,66 % ročně z částky 9 241,34 Kč od 16. 10. 2020 do zaplacení a kapitalizovaný úrok ve výši 4 287,96 Kč a kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 473,58 Kč a úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 9 241,34 Kč od 16. 10. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. V odůvodnění tohoto rozsudku uvede soud pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci, neboť jde o rozsudek, proti němuž není odvolání přípustné (§ 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen„ o. s. ř.“).

2. Předmětem řízení zahájeného návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu je zaplacení částky 9 241,34 Kč s příslušenstvím, které sestává z kapitalizovaného úroku ve výši 4 287,96 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 473,58 Kč, úroku ve výši 23,66 % ročně z částky 9 241,34 Kč od 16. 10. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 9 241,34 Kč od 16. 10. 2020 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 29. 9. 2017 uzavřené mezi společností právnická osoba (dále jen„ Právní předchůdkyně“) a žalovaným.

3. Na základě provedeného dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: Dne datum podepsali Právní předchůdkyně a žalovaný listinu nazvanou SMLOUVA O SPOTŘEBITELSKÉM ÚVĚRU. Svým podpisem žalovaný potvrdil, že od Právní předchůdkyně převzal v hotovosti částku 20 000 Kč jako spotřebitelský úvěr ve formě zápůjčky s úrokovou mírou 23,72 % ročně. Poskytnutou částku se žalovaný zavázal vrátit Právní předchůdkyni spolu s náklady se spotřebitelským úvěrem spojenými, a to úrokem ve výši 2 800 Kč, poplatkem ve výši 4 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč (zjištěno ze smlouvy o spotřebitelském úvěru na č.l. 12-13). Právní předchůdkyně nechala žalovaného vyplnit tzv. kartu zákazníka, v níž jsou uvedeny generálie žalovaného, mj. adresa trvalého pobytu obec a číslo, PSČ obec, dále adresa místa výběru ulice a číslo, PSČ obec, a jako další kontakt adresa adresa. Žalovaný sdělil, že bydlí sám na místě výběru od března rok na základě nájemní smlouvy. Zdrojem příjmu měl být pracovní poměr – bez uvedení toho, zda jde o poměr na dobu určitou, či neurčitou –, trvající od června 2016, zaměstnavatelka právnická osoba, IČO, a výše čistého měsíčního příjmu měla činit 11 098 Kč. Výdaje na bydlení dle karty zákazníka činily 1 800 Kč, osobní výdaje 3 800 Kč. K ověření finanční situace měly být předloženy výplatní pásky a pracovní smlouva (zjištěno z karty zákazníka na č.l. 10). Dne datum podepsaly Právní předchůdkyně a žalobkyně smlouvu o postoupení pohledávek vymezených v příloze 1 smlouvy, kde je uvedena pohledávka Právní předchůdkyně za žalovaným ve výši 12 000 Kč (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek a přílohy na č.l. 14-18). Postoupení své pohledávky oznámila Právní předchůdkyně dopisem zaslaným žalovanému prostřednictvím České pošty, s.p. dne datum (zjištěno z oznámení o postoupení pohledávky a podacího lístku na č.l. 19-20). Žalovaný Právní předchůdkyni uhradil celkem 22 800 Kč (zjištěno z přehledu plateb na č.l. 40).

4. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval níže uvedená ustanovení právních předpisů: Dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, ve znění pozdějších předpisů (dále též„ Směrnice“) členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Dle čl. 23 Směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ z. s. ú.“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 odst. 1, 2 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

5. Po právní stránce soud věc posoudil takto: Právní předchůdkyně a žalovaný uzavřeli dne datum smlouvu o spotřebitelském úvěru v podobě zápůjčky dle § 2390 a násl. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ z. s. ú.“). Ten den totiž Právní předchůdkyně poskytla žalovanému částku 20 000 Kč (jistinu, zápůjčku), kterou se žalovaný zavázal vrátit se sjednanou úplatou a se sjednanými poplatky za„ služby“ v 58 týdenních splátkách ve výši 600 Kč. Není sporu o tom, že žalovaný v době uzavření smlouvy vystupoval jako spotřebitel, což se podává jak ze smlouvy, tak z karty zákazníka. Zato Právní předchůdkyně vystupovala při poskytnutí zápůjčky jako podnikatelka.

6. S ohledem na údaje uvedené v kartě zákazníka je zjevné, že Právní předchůdkyně řádně nezkoumala a nevyhodnotila tzv. úvěruschopnost spotřebitele (zde žalovaného) ve smyslu § 86 z. s. ú. Právní předchůdkyně se vůbec nepozastavila nad skutečností, že žalovaný v době poskytnutí zápůjčky bydlel v bytě v obec, a to na základě nájemní smlouvy, přičemž však uvedl, že jeho náklady na bydlení činí 1 800 Kč měsíčně a osobní výdaje 3 800 Kč měsíčně. Právní předchůdkyně měla řádně zkoumat, zda životní výdaje žalovaného mohly v září rok v obec činit pouze 5 600 Kč; v té době částka životního minima jednotlivce činila 3 410 Kč – § 2 zákona č. 110/2006 Sb., ve znění účinném do 31. 3. 2020. Ohledně výdajů žalovaného se Právní předchůdkyně spolehla jen na údaje tvrzené žalovaným, aniž by je prověřila, byť vzhledem k uvedenému musela mít, resp. měla mít důvodné pochybnosti o jejich výši. Mzda žalovaného měla dosahovat částka, aniž by však bylo postaveno najisto, že toto tvrzení ověřila. K žalobě totiž žalobkyně nepřiložila ani pracovní smlouvu, ani výplatní pásky, které měly být poskytnuty žalovaným dle karty zákazníka. Žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by Právní předchůdkyně ověřovala, zda má žalovaný další závazky či zda proti němu nejsou vedena exekuční řízení. Soud je proto toho názoru, že Právní předchůdkyně zanedbala svou povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Z toho důvodu je smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě se žalobkyně domáhá zaplacení shora uvedených částek, absolutně neplatná dle § 588 věty první o. z. ve spojení s § 86 a § 87 z. s. ú., neboť zanedbáním náležité péče při poskytování spotřebitelského úvěru, tedy zanedbáním povinnosti zkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele, byla zjevně porušena zákonná ustanovení chránící spotřebitele jako slabší smluvní stranu, čímž došlo ke zjevnému narušení veřejného pořádku, jakož i dobrých mravů. Ke zjevnému narušení dobrých mravů došlo i sjednáním úplaty a poplatků za„ služby“, které ve svém souhrnu dosáhly 74 % jistiny (zápůjčky). Nelze opominout ani skutečnost, že z důvodu nesplácení zápůjčky žalovaným nemohla být zcela realizována služba hotovostního inkasa splátek, avšak žalobkyně přesto žádá nahradit i poplatek za tuto službu v celé výši. Je více než pravděpodobné, že poplatky za služby jsou skrytým úrokem (úplatou) za poskytnutí peněžité zápůjčky. Námitka žalobkyně, že ustanovení § 87 z. s. ú. stanovuje za porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost sankci v podobě relativní neplatnost, je lichá. I přes znění předmětného ustanovení je nutno neplatnost považovat za absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti, neboť zákonem č. 257/2016 Sb. mělo dojít k implementaci předpisů Evropské unie, zejm. Směrnice, vydaných na ochranu spotřebitele. K otázce absolutní neplatnosti smlouvy odkazuje soud na rozhodnutí Soudního dvora ve věci sp. zn. C -679/18, s nímž se zcela ztotožňuje. Je-li absolutně neplatná smlouva jako celek, jsou absolutně neplatná i ujednání o smluveném úroku a poplatcích.

7. V řízení bylo prokázáno, že Právní předchůdkyně poskytla žalovanému částku ve výši 20 000 Kč. Pohledávka z absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni (§ 1879, § 1880 odst. 1 o. z.). Žalovaný dle tvrzení žalobkyně uhradil na svůj závazek z absolutně neplatné smlouvy celkem 22 800 Kč. Žalobkyně tak nemá právo ani na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a § 2993 věty první o. z., neboť žalovaný vrátil (splatil) celou jistinu (20 000 Kč); jinými slovy řečeno k bezdůvodnému obohacení žalovaného na úkor žalobkyně (Právní předchůdkyně) nedošlo.

8. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji zamítl (výrok I.).

9. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. Zcela úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu).