7 C 2/2025

Plný text

Okresní soud v Jeseníku rozhodl samosoudcem JUDr. Martinem Zálišem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované o zaplacení 25 208 Kč s přísl.

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 25 208 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 261 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a k rukám zástupce žalobkyně, , Jméno advokáta, , advokáta.

1. Žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení 25 208 Kč. Této částky se v rozsahu 19 391 Kč domáhá jako nezaplaceného pojistného zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání (dále též „pojistné“) dle § 12 vyhlášky ministerstva financí č. 125/1993 Sb. (dále jen „vyhláška“) za 4. čtvrtletí 2024 zvýšeného o 30 %, tedy za tři měsíce, tj. o částku 5 817 Kč dle § 12 odst. 9 vyhlášky. Dále se domáhá zaplacení 1 200 Kč jako nákladů spojených s uplatněním pohledávky za to, že žalovanou upomenula o úhradu dopisem ze dne 11. 12. 2024. Vedle toho se domáhá náhrady nákladů řízení ve výši 1 861 Kč jako náhrady za zaplacený soudní poplatek (1 261 Kč) a dvou úkonů nezastoupeného účastníka po 300 Kč za návrh ve věci samé a předžalobní upomínku.

2. Žalovaná se k návrhu ve věci samé nevyjádřila, v řízení zůstala nečinná. Žádná z účastnic se nevyjádřila k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, ač byly poučeny o tom, že pokud se k výzvě nevyjádří ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí (č. l. 20 a 21). S ohledem na uvedené skutečnosti soud ve věci jednal a rozhodl bez nařízení jednání, neboť ve věci mohl rozhodnout jen na základě listinných důkazů obsažených ve spisovém materiálu a předložených účastnicemi – v tomto případě pouze žalobkyní [§ 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „o. s. ř.“)].

3. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil: Žalovaná jako společnost s ručením omezením vykonává ekonomickou činnost v oboru , anonymizováno, (OKEČ-kód 01) a za 3. čtvrtletí roku 2024 evidovala 29 zaměstnanců (č. l. 7 a 7 verte). Souhrn vyměřovacích základů pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti u zaměstnanců žalované za 3. čtvrtletí roku 2024 činil 2 770 199 Kč (listiny na č. l. 7 a 7 verte). Pojišťovnou žalované je pro účely zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání žalobkyně (č. l. 7 a 7 verte). Žalobkyně dle příslušných ustanovení vyhlášky vypočetla pojistné za 4. čtvrtletí roku 2024 na 19 931 Kč (č. l. 7 a 7 verte). Dopisem ze dne 11. 12. 2024 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení 23 269 Kč jako pojistného v částce 19 391 Kč a zvýšeného pojistného částkou 3 878 Kč za 4. čtvrtletí roku 2024, a sice do 5 dnů od doručení výzvy s poučením, že jinak bude dlužnou částku vymáhat soudně (č. l. 5). Dopis byl dodán do datové schránky žalované dne 16. 12. 2024 (č. l. 6).

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém stavu: Žalovaná je obchodní společností vykonávající , anonymizováno, činnost, ve 3 čtvrtletí roku 2024 měla 29 zaměstnanců, souhrn vyměřovacích základů pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti těchto zaměstnanců činil za 3. čtvrtletí roku 2024 částku 2 770 199 Kč. Žalobkyně vypočetla, že je jí žalovaná povinna uhradit na řádném pojistném za období 4. čtvrtletí roku 2024 částku 19 391 Kč. Jelikož žalovaná pojistné neuhradila řádně a včas vyúčtovala žalobkyně k 11. 12. 2024 zvýšené pojistné o 3 878 Kč, tj. celkem 23 269 Kč. K zaplacení této dlužné částky žalovanou vyzvala dopisem dodaným do její datové schránky dne 16. 12. 2024, v němž žalovanou poučila, že pokud do 5 dnů od doručení výzvy nezaplatí, bude dlužnou částku vymáhat soudně. Přes tuto výzvu žalovaná ničeho neuhradila (žalovaná tvrzení žalobkyně nevyvrátila, soud z něj tedy vycházel).

5. O předložených listinných důkazech, z nichž soud při zjišťování skutkového stavu vycházel, neměl soud důvodu pochybovat. Jejich pravost ani správnost nebyla v řízení zpochybněna. Listiny jsou zjevně zpracované v systémech žalobkyně a vychází z údajů, z nichž je dle dále uvedených ustanovení povinna vycházet při své činnosti jako pojistitelky dle § 365 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném od 1. 10. 2015.

6. Soud ve věci aplikoval tato ustanovení právních předpisů:Dle § 365 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném od 1. 10. 2015 ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona do dne nabytí účinnosti jiné právní úpravy pojištění odpovědnosti zaměstnavatele při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání se řídí zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání ustanovením § 205d zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění zákona č. 231/1992 Sb., zákona č. 74/1994 Sb. a zákona č. 220/2000 Sb., vyhláškou č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, ve znění vyhlášky č. 43/1995 Sb., vyhlášky č. 98/1996 Sb., vyhlášky č. 74/2000 Sb., vyhlášky č. 487/2001 Sb. a zákona č. 365/2011 Sb., a zákonem č. 182/2014 Sb.Podle § 1 odst. 1 vyhlášky ministerstva financí č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání (dále jen „vyhláška“), ve znění účinné od 1. 1. 2002, zákonným pojištěním pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání (dále jen „zákonné pojištění“) jsou pojištěny u , právnická osoba, ti zaměstnavatelé, kteří s ní měly sjednáno toto pojištění k 31. prosinci 1992; takto pojištěny jsou i zaměstnavatelé, na které přejdou práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu při vzniku právního nástupce těchto zaměstnavatelů, b) u , právnická osoba, , ostatní zaměstnavatelé.Dle § 12 odst. 1 vyhlášky ve znění účinném od 31. 3. 2020 povinnost platit pojistné vzniká zaměstnavateli zaměstnává-li alespoň jednoho zaměstnance. Tuto skutečnost je zaměstnavatel povinen bez zbytečného odkladu písemně oznámit organizační jednotce pojišťovny, v jejímž obvodu má zaměstnavatel sídlo (trvalé bydliště) a uvést své identifikační číslo zaměstnavatele nebo jiné označení, které je nahrazuje.Podle § 12 odst. 2 vyhlášky ve znění účinném od 31. 3. 2020 pojistné si vypočítává zaměstnavatel ze základu stanoveného shodně s postupem pro určení vyměřovacího základu pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti dle zvláštního zákona. Základem pro výpočet pojistného je souhrn vyměřovacích základů za uplynulé kalendářní čtvrtletí všech zaměstnanců, které v tomto období zaměstnavatel zaměstnával. K výpočtu použije sazbu uvedenou v příloze této vyhlášky pro příslušnou kategorii určenou podle převažující základní činnosti tvořící předmět podnikání zaměstnavateleDle přílohy č. 2 vyhlášky sazba pojistného podle převazující činnosti vykonávané organizací činí OKEČ-kód 01 , anonymizováno, z vyměřovacího základů v promile:

7. Podle § 12 odst. 3 vyhlášky ve znění účinném od 31. 3. 2020 pojistné za I. čtvrtletí každého kalendářního roku je splatné do 31. ledna, za II. čtvrtletí do 30. dubna, za III. čtvrtletí do 31. července a za IV. čtvrtletí do 31. října. Pojistné za I. a II. čtvrtletí 1993 je splatné do 31. května 1993.Dle § 12 odst. 8 vyhlášky ve znění účinném od 31. 3. 2020 nesplnil-li zaměstnavatel povinnosti stanovené v odstavcích 1 a 2 nebo sdělil-li pojišťovně nesprávné či neúplné údaje, je pojišťovna oprávněna požadovat od něho úhradu zvýšených nákladů vzniklých pojišťovně porušením uvedených povinností.Podle § 12 odst. 9 vyhlášky ve znění účinném od 31. 3. 2020 nebylo-li pojistné zaplaceno řádně a včas, zvyšuje se o 10 % dlužné částky za každý započatý měsíc.Dle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2014 jde-li o vzájemný závazek podnikatelů nebo je-li obsahem vzájemného závazku mezi podnikatelem a veřejným zadavatelem podle zákona upravujícího veřejné zakázky povinnost dodat zboží nebo poskytnout službu za úplatu veřejnému zadavateli, činí minimální výše nákladů spojených s uplatněním každé pohledávky 1 200 Kč.Podle čl. 6 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7EU ze dne 16. 2. 2011 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích (dále též jen „směrnice“) členské státy zajistí, že v případech, kdy má být v obchodních transakcích podle článku 3 nebo 4 zaplacen úrok z prodlení, má věřitel nárok obdržet od dlužníka alespoň pevnou částku ve výši 40 EUR.Dle čl. 6 odst. 2 směrnice členské státy zajistí, že pevná částka uvedená v odstavci 1 je splatná bez nutnosti upomínky a představuje náhradu vlastních nákladů věřitele spojených s vymáháním.Podle čl. 6 odst. 3 směrnice věřitel má nárok obdržet od dlužníka kromě pevné částky uvedené v odstavci 1 přiměřenou náhradu za veškeré náklady spojené s vymáháním, které tuto pevnou částku přesahují a které mu vznikly v souvislosti s opožděnou platbou dlužníka. Mezi tyto náklady by mohly patřit mimo jiné výdaje za pověření advokáta či za využití služeb společnosti vymáhající pohledávky.

7. Po právní stránce soud věc posoudil takto: Žalobkyně má dle § 12 vyhlášky ve znění účinném od 31. 3. 2020 a na základě § 365 odst. 1 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 10. 2015 právo na zaplacení částky 19 391 Kč jako dlužného pojistného vypočteného dle § 12 odst. 2 vyhlášky ve znění účinném od 31. 3. 2020 a přílohy 2 vyhlášky jako 7 promile z vyměřovacího základu 2 770 199Kč (0,007*2770199 Kč). Toto pojistné se dle § 12 odst. 3 vyhlášky ve znění účinném od 31. 3. 2020 stalo splatným ke dni 31. 10. 2024. Jelikož žalovaná pojistné nezaplatila (povinnosti a břemena tvrzení a důkazní ohledně zaplacení pojistného tíží žalovanou; žalobkyně prokázala, že žalovaná pojistné v dané výši zaplatit měla), má žalobkyně dle § 12 odst. 9 vyhlášky ve znění účinném od 31. 3. 2020 právo na zaplacení zvýšeného pojistného za každý měsíc prodlení. Žalobkyně důvodně požaduje zvýšení za tři měsíce (listopad, prosinec a leden), což činí žalovaných 5 817 Kč. Dále má žalobkyně dle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2014 právo na zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky – dlužného pojistného –, neboť prokázala, že jako podnikatelka (pojišťovna) vyzvala žalovanou jako podnikatelku k zaplacení dlužné částky vyplývající ze vzájemného závazku založeného zákonem (§ 365 odst. 1 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 10. 2015), jehož podrobnosti upravuje vyhláška). Výše těchto nákladů činí dle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. částku 1 200 Kč. Ze všech těchto důvodů soud žalobě v plném rozsahu vyhověl (výrok I.).

8. O povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni, která byla ve věci úspěšná, přiznal právo na náhradu nákladů řízení sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 261 Kč (č. l. 18) a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za dva úkony po 300 Kč v podobě předžalobní výzvy a návrhu na zahájení řízení dle § 1 odst. 1, odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.; načež takto vypočtenou náhradu nákladů řízení ponížil o 1 200 Kč. Od náhrady nákladů řízení v celkové výši 1 861 Kč musel soud odečíst přiznaných 1 200 Kč jako přiznané náklady spojené s uplatněním pohledávky dle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Tento postup soud odůvodňuje takto: Ustanovení § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. představuje transpozici čl. 6 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7EU ze dne 16. 2. 2011 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích (dále též jen „směrnice“). Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 13. 9. 2018 ve věci C-287/17, , právnická osoba, proti , právnická osoba, . vyložil, že „článek 6 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne 16. února 2011 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích musí být vykládán v tom smyslu, že přiznává věřiteli požadujícímu náhradu nákladů na upomínky zaslané dlužníkovi v důsledku dlužníkova prodlení s platbou kromě pevné částky ve výši 40 eur podle odstavce 1 tohoto článku i nárok na přiměřenou náhradu ve smyslu odstavce 3 téhož článku za část těchto nákladů přesahující tuto pevnou částku.“. V usnesení ze dne 11. 4. 2019 ve věci C-131/18, , jméno FO, proti , jméno FO, pak Soudní dvůr Evropské unie doplnil a uzavřel, že „článek 6 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne 16. února 2011 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích musí být vykládán v tom smyslu, že od přiměřené náhrady stanovené v tomto ustanovení musí být odečtena pevná částka ve výši 40 eur přiznaná věřiteli podle čl. 6 odst. 1 uvedené směrnice.“ Od tohoto výkladu nemá soud důvodu se odchylovat, Soudní dvůr Evropské unie jej v rámci odůvodnění svých rozhodnutí, na které soud odkazuje, přesvědčivě vysvětlil. Jeho závěry respektuje též Ústavní soud (usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. II. ÚS 553/23), který neshledal neústavním postup soudu spočívající v tom, že od náhrady nákladů řízení určených dle pravidel pro přiznání a výpočtu náhrady nákladů řízení občanského soudního odečetl částku přiznanou jako a představující náklady spojené s uplatněním pohledávky dle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud se zcela ztotožňuje s názory vysokých soudů v tom, že náhrada podle čl. 6 odst. 3 směrnice 2011/7 musí být přiměřená, takže nemůže zahrnovat tu část uvedených nákladů, která je již hrazena v rámci pevné částky ve výši 40 eur podle odst. 1 tohoto článku (pro poměry české právní úpravy jde o 1 200 Kč dle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), ani náklady, které se jeví jako nadměrné s ohledem na všechny okolnosti projednávané věci (rozsudek SDEU ze dne 13. 9. 2018 ve věci C-287/17, , právnická osoba, . proti , právnická osoba, ., bod 30). V této věci soud shledává, že neexistuje důvod přiznat žalobkyni „dvakrát“ 1 200 Kč z titulu nákladů spojených s uplatněním pohledávky vůči žalované. Náhrada nákladů řízení přiznávaná dle pravidel občanského soudního řízení není ničím jiným než náhradou nákladů spojených s uplatněním pohledávky dle čl. 6 odst. 3 směrnice a § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Dvojí přiznání téhož nemůže obstát i proto, že by taková výsledná náhrada nebyla přiměřená, nýbrž by byla nespravedlivá. V případě sporů řešených soudy v občanskoprávním řízení mezi spotřebiteli, spotřebitelem a podnikatelem či spotřebitelem a státem, tedy v případě sporů, na které nedopadají ustanovení směrnice a § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., totiž věřiteli nepřísluší právo na paušální náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč. Smysl a účel této paušální částky tkví dle názoru soudu jen v tom, aby věřitelé z právních poměrů, na něž dopadá směrnice a § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., nemuseli prokazovat, že jim vznikly náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč a aby dlužníci byli motivováni hradit své závazky řádně a včas, vědomi si toho, že za každý řádně a včas neuhrazený závazek budou povinni svého věřiteli zaplatit nejméně 1 200 Kč (resp. ekvivalent 40 eur). Normotvůrce (ani zmíněné směrnice, ani zmíněného ustanovení nařízení vlády směrnici provádějící) nezamýšlel, aby se podnikatelům (či státu) dostalo náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky dvakrát, aby automatickým přiznáním částky 1 200 Kč zvýhodnil takové věřitele oproti věřitelům z právních poměrů, na něž zmíněná ustanovení směrnice a nařízení vlády nedopadají. K tomu soud dodává, že právě u podnikatelů a státu by výsledně náklady spojené s uplatněním pohledávky měly být nižší, jelikož jsou tyto subjekty vybaveny příslušným aparátem k vymáhání svých pohledávek, přičemž uplatnění pohledávky v zásadě spočívá v zaslání standardizovaného formuláře či někdy jen faktury do datové schránky jiného podnikatele či státu.

9. Pro úplnost soud uvádí, že žalobkyně původně vystupovala jako advokátem nezastoupená účastnice. Žalobu podala sama (č. l. 4). I výzva k zaplacení dlužné částky je činěna nezastoupenou žalobkyní (č. l. 5). Teprve po výzvě soudu ze dne 12. 2. 2025, zda žalobkyně souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalobkyně dne 21. 2. 2025 předložila plnou moc pro advokáta , Jméno advokáta, (č. l. 24). Plná moc je datována 29. 5. 2015 (č. l. 24). Žalobou se žalobkyně výslovně domáhá náhrady nákladů řízení jako advokátem nezastoupená účastnice. I z data plné moci a úkonů žalobkyně je zjevné, že ji při vymáhání pohledávky advokát nezastupoval. Ze všech těchto důvodů vycházel soud při přiznání náhrady nákladů řízení z toho, že žalobkyně učinila v řízení a před zahájením řízení úkony, za které jí přísluší náhrada nákladů, toliko jako nezastoupená účastnice. O úkon právní služby spočívající v převzetí a přípravě právního zastoupení nemůže být řeč, neboť při ani po předložení plné moci žalobkyně neučinila žádné podání týkající se věci samé, přičemž k převzetí právního zastoupení muselo dle plné moci dojít dávno před podáním žaloby. Předložení plné moci nepředstavuje úkon – podání –, za který by náležela náhrada nákladů řízení. Ostatně žalobkyně ani nepožaduje přiznání náhrady nákladů za právní služby advokáta.

10. O lhůtě k zaplacení soud rozhodl dle § 160 odst. 1 v části věty před středníkem o. s. ř., jelikož pro jinou lhůtu neshledal důvody. Místo plnění pro platbu náhrady nákladů řízení soud určil dle § 149 odst. 1 o. s. ř., jelikož žalobkyně předložila dne 21. 2. 2025 plnou moc, dle níž ji nadále v řízení zastupuje advokát.