13 C 23/2025

Plný text

Okresní soud v Jičíně rozhodl soudcem Mgr. Alešem Kopečným ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zrušení výživného

I. Vyživovací povinnost žalovaného k žalobci, která byla naposledy upravena rozsudkem Okresního soudu v , adresa, ze dne 17. 4. 2019, č.j. 13 P 14/2010-314, se s účinností od 1. 9. 2024 ruší.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem ze dne 28. 10. 2024 podaným původně u Okresního soudu v , adresa, se žalobce domáhal zrušení vyživovací povinnosti žalovaného vůči žalobci s odůvodněním, že žalobce dne 24. 6. 2024 dokončil studium, od září začíná pracovat a bude schopen se sám živit.

2. Žalovaný se v řízení nevyjádřil.

3. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Z předložených listin (aniž by prováděl dokazování ve smyslu § 122 a násl. o.s.ř.) soud zjistil následující: Z rozsudku Okresního soudu v , adresa, ze dne 17. 4. 2019, č.j. 13 P 14/2010-314, který nabyl právní moci dne 7. 6. 2019, je zřejmé, že žalovaný byl povinen přispívat na výživu žalobce s účinností od 1. 9. 2018 částkou 2 000 Kč měsíčně.

5. Z výučního listu ze dne 19. 6. 2024 ve spojení s vysvědčením o závěrečné zkoušce ze dne 19. 6. 2024 vyplývá, že žalobce řádně ukončil vzdělávací program středního vzdělávání v oboru Tesař na , právnická osoba, .

6. Na základě výše uvedeného soud uzavírá, že žalobce dne 19. 6. 2024 úspěšně ukončil přípravu na budoucí výkon povolání a pokud neuvádí, že by v další přípravě nadále pokračoval, soud dospěl k závěru, že je již schopen se nadále sám živit. Na tomto místě je nutné zdůraznit, že je to sám žalobce, v jehož prospěch vyživovací povinnost trvala. Pokud tento nyní uvádí, že již výživné od žalovaného nepotřebuje, zdejší soud nemá zásadní důvody takové tvrzení zpochybňovat.

7. Podle § 910 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost.

8. Podle § 911 o.z. výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.

9. S ohledem na uvedené zdejší soud dospěl k závěru, že žalobce je schopen se sám živit, tudíž vyživovací povinnost žalovaného k žalobci zanikla, a to s účinností od 1. 9. 2024, jak navrhoval žalobce (případné stanovení dřívějšího data je vyloučeno, neboť žalovaný takový návrh v řízení nepředložil).

10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že plně úspěšnému žalobci by náležela náhrada nákladů řízení. Pokud však žalobce v rámci žalobního petitu uvedl, že ve věci nemá být přiznána náhrada nákladů řízení žádnému z účastníků, považoval to soud za vzdání se práva na náhradu nákladů řízení.