13 C 39/2026

Plný text

Okresní soud v Jičíně rozhodl soudcem Mgr. Alešem Kopečným ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 17 400,24 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni:- částku 17 400,24 Kč,- zákonný úrok z prodlení ve výši 7,75 % p.a. z částky 16 200,24 Kč od 9. 4. 2018 do zaplacení,- smluvní úrok ve výši 14,5 % p.a. z částky 16 200,24 Kč od 9. 4. 2018 do zaplacení,a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 615 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobou ze dne 29. 12. 2025 se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení částky 17 400,24 Kč s příslušenstvím z titulu úvěrové smlouvy o kontokorentu ze dne 16. 8. 1999 mezi právní předchůdkyní žalobkyně, , právnická osoba, ., a žalovanou. P5edmětem smlouvy byl kontokorentní úvěr do výše 20 000 Kč s úrokovou sazbou 14,5 % p.a. z čerpaného kontokorentu. S účinností ke dni 9. 10. 2024 na základě smlouvy o postoupení pohledávek došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni.

2. Žalovaná se v řízení nevyjádřila.

3. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Z předložených listin (aniž by prováděl dokazování ve smyslu § 122 a násl. o.s.ř.) soud zjistil následující: Ze smlouvy o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně , právnická osoba, . a žalovanou soud zjistil, že mezi nimi byla uzavřena úvěrová smlouva o kontokorentu, na jejímž základě se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované kontokorent až do výše 20 000 Kč a žalovaná se zavázala splatit dluh z kontokorentu včetně ročního úroku ve výši 14,5 % a cen za služby nejpozději do 1 roku od prvého čerpání kontokorentu.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 10. 2024 ve spojení s potvrzením o úhradě kupní ceny a seznamem postoupených pohledávek bylo zjištěno, že pohledávka byla na žalobkyni postoupena s účinností ke dni 9. 10. 2024. Z oznámení o postoupení pohledávek učiněné právní předchůdkyní dne 23. 10. 2024 bylo zjištěno, že změna věřitele byla žalované řádně oznámena.

6. Z předžalobní výzvy ze dne 29. 8. 2025 ve spojení s potvrzením o odeslání z téhož dne bylo soudem zjištěno, že žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána ke splnění dluhu.

7. Na základě zjištěných skutečností z předložených důkazů soud dospěl k závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, , právnická osoba, ., a žalovanou byla uzavřena úvěrová smlouva o kontokorentu až do výše 20 000 Kč s úrokovou sazbou 14,5 % ročně. Pohledávka byla následně postoupena na společnost , právnická osoba, ., která ji následně postoupila s účinností ke dni 9. 10. 2024 na žalobkyni.

8. Soud vychází z toho, že v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy v roce 1999 právní úprava nestanovila věřiteli zvláštní, detailně formulovanou povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka v podobě, v jaké ji zná pozdější právní úprava spotřebitelského úvěru. U bank však již tehdy platil požadavek obezřetného podnikání a řízení úvěrového rizika, z něhož plyne, že před poskytnutím úvěru musel právní předchůdce žalobce obvyklým způsobem vyhodnotit alespoň základní skutečnosti významné pro závěr o schopnosti dlužníka úvěr splácet, zejména jeho osobní a majetkové poměry, předpokládané zdroje splácení a případné zajištění závazku. Nešlo však o zákonem formalizovaný test úvěruschopnosti s přesně předepsaným obsahem a postupem, nýbrž o součást interního úvěrového posouzení odpovídajícího tehdejším požadavkům obezřetného postupu věřitele.

9. S ohledem na výši smluvního úroku a další smluvní ujednání uvedená v úvěrové smlouvě soud dospěl k závěru, že poskytnutí úvěru bylo v souladu s platnou právní úpravou v době sjednání úvěru.

10. Jelikož předmětná smlouva byla uzavřena dne 16. 8. 1999, soud posoudil vznik a obsah práv a povinností účastníků podle právní úpravy účinné k tomuto dni. Smlouva o úvěru se tehdy řídila obchodním zákoníkem, a to bez ohledu na povahu účastníků, srov. § 261 odst. 3 písm. d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy. Samotný smluvní typ byl upraven v § 497 a násl. obchodního zákoníku. Pozdější úprava spotřebitelských smluv v občanském zákoníku a zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, na posouzení vzniku tohoto závazkového vztahu nedopadají.

11. Podle § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinný ke dni 16. 8. 1999 (dále jen jako obch.z.): Smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 504 obch. z.: Dlužník je povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve sjednané lhůtě, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o jejich vrácení věřitelem požádán.

13. Nárok žalobkyně na úroky z prodlení soud posuzoval již podle právní úpravy zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) účinné ke dni 9. 4. 2018, od kdy žalobkyně požaduje úroky z prodlení.

14. Podle § 1970 o.z.: Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.: Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

16. Po aplikaci výše uvedené právní úpravy na zjištěný skutkový stav v projednávané věci soud uzavírá, že mezi účastníky byla řádně uzavřena platná smlouva o úvěru, žalobkyně splnila své smluvní povinnosti a poskytla žalované kontokorent až do výše 20 000 Kč. Žalovaná však svým smluvním povinnostem nedostála, dostala se do prodlení s úhradou dluhu a aktuálně dluží žalobkyni nesplacenou část úvěru ve výši 17 400,24 Kč s příslušenstvím. S ohledem na uvedené soud žalobě vyhověl v plném rozsahu, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že plně úspěšné žalobkyni přiznal plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto sestávají z mimosmluvní odměny advokáta dle § 6 a násl. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen vyhlášky) za 3 úkony právní služby v plné výši (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, sepis a podání žaloby) dle § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky. Sazba mimosmluvní odměny za 1 úkon právní činí dle § 14b odst. 1 bodu 2 vyhlášky částku 400 Kč. Soud při stanovení výše odměny vycházel z tarifní hodnoty sporu 17 400,24 Kč. Ke každému z úkonů právní služby je nutné přičíst náhradu hotových výdajů dle § 14b odst. 6 písm. a) vyhlášky ve výši 100 Kč za každý úkon, tedy celkem 300 Kč. Mimosmluvní odměna a náhrada hotových výdajů tak dosahuje celkem částky 1 500 Kč. Uvedené částky je nutné dále zvýšit o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % (zástupce žalobkyně doložil, že je plátcem DPH) a zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč. Celkem tak náklady řízení žalobkyně činí 2 615 Kč. Platební místo soud určil dle § 149 odst. 1 o.s.ř. a lhůtu k plnění dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

18. Při úvaze o aplikaci ustanovení § 14b vyhlášky soud přihlédl ke skutečnosti, že v posuzované věci se jedná o občanské soudní řízení, jehož předmětem je peněžité plnění nepřesahující 50 000 Kč, žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení a řízení bylo zahájeno návrhem, který představuje ustálený vzor používaný opakovaně týmž žalobcem ve skutkově a právně obdobných věcech. Bez povšimnutí není ani skutečnost, že sama žalobkyně v návrhu vyčíslila své náklady postupem dle § 14b vyhlášky.