17 C 15/2025

Plný text

Okresní soud v Jičíně rozhodl soudcem Mgr. Ondřejem Hrbkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 10 438,04 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 670 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 4 670 Kč od 4.3.2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacenía) částky 5 768,04 Kč,- Kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 952,86 Kč,- Kapitalizovaného úroku ve výši 762,52 Kč,- Úroku 15 % ročně z částky 4845,04 Kč od 30.7.2024 do zaplacení,- Zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 845,04 Kč od 30.7.2024 do3.3.2025- Zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 175,04 Kč od 4.3.2025 dozaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 21. 5. 2025 domáhala proti žalovanému zaplacení částky 10 438,04 Kč s příslušenstvím, z toho 2 500 Kč na smluvních pokutách. Dle žalobních tvrzení právní předchůdce žalobkyně společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, uzavřel se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 30. 3. 2023. Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 5 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobkyně jistinu ve výši 5 000 Kč, úroky ve výši 1 218 Kč, a dále poplatky v částce 2 357 Kč. Celkem se tedy žalovaný zavázal úvěr včetně příslušenství vrátit ve 26 týdenních splátkách po 330 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 28. 9. 2023. Žalovaný nesplácel dohodnuté splátky řádně a včas, když z titulu této smlouvy uhradil toliko 330 Kč. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou, avšak bezvýsledně.

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také o. s. ř.). Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:

4. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 30.3.2023 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytnout žalovanému – spotřebiteli – peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky splácet spolu s úrokem ve výši 1 218 Kč (respektive 88 % ročně) a poplatkem za zpracování úvěru a za komfortní splácení v celkové výši 2 357 Kč.

5. Z transakční historie (Tabulka umoření) soud zjistil, že žalovanému byly prostředky ve výši 5000 Kč dne 30. 3. 2023 vyplaceny a žalovaný na dluh uhradil 330 Kč.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně seznamu pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky vzal soud za prokázané, že žalovaný byl písemně informován o postoupení pohledávky.

7. Ze zákaznické karty soud zjistil, že žalovaný při žádosti o úvěr uvedl, že je zaměstnán jako obsluha stroje, má základní vzdělání, žije v nájmu, má jednu vyživovací povinnost, je svobodný a nesplácí spotřebitelský úvěr u jiné společnosti. Účel žádosti o úvěr jsou vybavení domácnosti. Žalovaný mezi své měsíční příjmy zahrnul čistý příjem ve výši 24 656 Kč, který měl být doložen výplatními páskami (zde nedoloženy). Soud dále zjistil, že žalovaný své měsíční výdaje odhadl částkou 15 000 Kč.

8. Žalobkyni byla soudem zaslána výzva, aby řádně tvrdila a vysvětlila, jakým způsobem zkoumala schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr a doplnila důkazy, ze kterých by vyplynulo, jak byly zkoumány schopnosti žalovaného splácet úvěr, především okolnosti ověření žalovaným uváděných závazků, když v období roku 2022 až leden 2023 soud eviduje vůči žalovanému celkem 4 nařízené exekuce.

9. Žalobkyně však reagovala vyjádřením – bez doložení jakýchkoliv důkazů – kde shrnula informace ze zákaznické karty, když s ohledem na výši příjmu žalovaného a výši požadované zápůjčky dospěl předchůdce žalobkyně k názoru, že schopnost žalovaného splácet tuto zápůjčku je dostatečná. Žalovaný byl před poskytnutím úvěru lustrován v insolvenčním rejstříku. Dále uvedla, že povinností věřitele není zkoumat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod a jedná poctivě. Po věřiteli s ohledem na výší úvěru (zde pouze 5000 Kč) nelze spravedlivě požadovat, aby prováděl detektivní prověřování pravdivosti údajů podaných žadatelem o úvěr. Dále upozornila, že předmětná smlouva byla uzavřena po 1. 12. 2016, tedy datu nabytí účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., a neprokázání splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost nezpůsobuje absolutní neplatnost této smlouvy. Dle žalobkyně není její povinností pořizovat kopie předložených dokladů žadatelem o úvěr, přičemž potvrzení o příjmech při žádosti předloženo bylo, což žalovaný svým podpisem stvrdil.

10. Žalobkyně tedy ani na výzvu soudu nevysvětlila, jak ověřovala žalovaným uváděné měsíční výdaje včetně posuzování výše existujících závazků a spolehla se jen na prohlášení žalovaného. Doloženy nebyly výplatní pásky ani výpisy z účtu žalovaného ohledně prokázání jeho příjmu, ani podklady k ověření výdajů, respektive závazků z předchozích úvěrů.

11. Z písemné výzvy bylo zjištěno, že advokát žalobkyně před podáním žaloby vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky, a to předžalobní výzvou odeslanou dne 28.2.2025.

12. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému dne 30. 3. 2023 částku ve výši 5 000 Kč, převodem na bankovní účet. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobkyně jistinu ve výši 5 000 Kč a dále úrok a poplatky. Předchůdce žalobkyně spol. Provident si ale nikterak neověřil tvrzení žalovaného o jeho skutečných příjmech a výdajích, když nebylo prokázáno, jakým konkrétním způsobem tedy předchůdce žalobkyně ověřoval skutečnou úvěruschopnost žalovaného. Soud zejména vycházel ze skutečnosti, že v období roku 2022 až leden 2023 eviduje vůči žalovanému celkem 4 nařízené exekuce, přičemž žádný z dluhů nepochází z úvěrového závazku. Prověřením žalovaného v příslušném rejstříku by právní předchůdce uvedenou skutečnost musel zjistit a zohlednit.

13. Dle ustálené judikatury soudů a Soudního dvora EU platí, že věřitel je povinen využívat i veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

14. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o úvěru vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru (dále jen „z.s.ú.“) ve spojení s ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Zákon o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy účastníků řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Žalovaný – spotřebitel – byl ve vztahu s podnikatelem – poskytovatelem úvěru slabší stranou, a byl tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Žalovaný neměl před uzavřením smlouvy dostatek profesionálních zkušeností v oboru peněžnictví a neměl možnost stanovovat si smluvní podmínky smlouvy o úvěru.

15. Podle ustanovení § 84 až § 89 z.s.ú. je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro právního předchůdce žalobkyně – podnikatele – podle ustanovení § 433 občanského zákoníku platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 z.s.ú. byl právní předchůdce žalobkyně povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a s žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností věřitele (§ 86, § 87) před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

17. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy, a to i v poměrech zákona z.s.ú. K tomuto závěru vede rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Poskytovatel úvěru či zápůjčky je tedy povinen vždy posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele.

18. V daném případě právní předchůdce žalobkyně nesplnil svoji povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného – spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy o úvěru.

19. Podle § 2993 občanského zákoníku platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

20. Práva a povinnosti tedy soud mezi účastníky posoudil dle zásad pro vypořádání bezdůvodného obohacení, které vzniklo žalovanému, když se mu dostalo plnění z neplatného právního jednání. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný přijal z titulu neplatné smlouvy peněžitou částku 5 000 Kč a vrátil z ní zpět toliko 330 Kč. Soud proto žalovaného zavázal k zaplacení částky 4 670 Kč (5000-330=4670). S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy nebylo možné vycházet z data splatnosti dluhu smluvně stanoveného, soud tedy pro účely stanovení data prodlení žalované s vydáním bezdůvodného obohacení vycházel z § 1958 odst. 2 o. z., dle něhož neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ve světle citovaných zákonných ustanovení soud vycházel z okamžiku, kdy žalovanému byla doručena výzva k plnění (předžalobní výzva). Soud vycházel z domněnky doby dojití dle § 573 o. z, když výzva byla žalobkyní odeslána 28. 2. 2025. Dle zmíněného ustanovení totiž platí, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Dle domněnky dojití proto došla výzva žalovanému dne 3. 3. 2025. Listina obsahovala výzvu k okamžité úhradě dluhu, přičemž žalovaný svůj peněžitý dluh řádně a včas nesplnil, dostal se dnem 4. 3. 2025 do prodlení. Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z., přičemž výše úroku z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I.).

21. Výrokem rozsudku pod bodem II. pak soud žalobu s odkazem na absolutní neplatnost smlouvy ve zbytku zamítl, tj. v 5 768,04 Kč (10 438,04 - 4670) s příslušenstvím. Jestliže byla smlouva o úvěru neplatná, nebyly mezi účastníky řízení platně sjednány platby úroků ani „poplatků“ a smluvních pokut.

22. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř., když úspěch žalobkyně (45 %) v tomto řízení prakticky odpovídá úspěchu žalovaného (55 %) a současně převážně úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení dosud nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (viz výrok III.).