17 C 20/2026

Plný text

Okresní soud v Jičíně rozhodl soudcem Mgr. Ondřejem Hrbkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 18 288,94 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 659,70 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 11 659,70 Kč od 23. 8. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacenía) částky 6 629,24 Kč, a dále- úroku 13,5 % ročně z částky 13 762,94 Kč od 13. 11. 2025 do zaplacení,- kapitalizovaného úroku ve výši 6 287,75 Kč za období od 8. 7. 2021 do 12. 11. 2025,- kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 5 369,81 Kč od 27. 4. 2023 do 12. 11. 2025,- zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 762,94 Kč od 13. 11. 2025 do 22. 8. 2025- zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 103,24 Kč od 23. 8. 2025 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 732 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 18. 11. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 18 288,94 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, , na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 16 000 Kč spolu s úrokem 13,5 % p. a. V rámci ověřování úvěruschopnosti žalobkyně zjistila, že se žalovaný nenachází ve výpisech z centrální evidence exekucí, insolvenčního rejstříku, registru neplatných dokladů, registru PČR hledaných osob, registru politicky aktivních osob (registr Starostové), katastrálního rejstříku – kontrola platnosti adresy, z registru „sankční seznamy“ a interní registry historie klienta. Dále bylo žalobkyní na výzvu soudu doplněno, že žalovaný je svobodný, žije v nájmu a jeho čistý měsíční příjem činí 48 000 Kč. Náklady na bydlení činí 7 500 Kč. Celkové náklady domácnosti celkem činí 19 456 Kč. Žalovaný měsíčně splácí částku 14 170 Kč na spotřebitelské úvěry. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, proto byl úvěr žalobkyní zesplatněn, a sice ke dni 12. 11. 2025. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván předžalobní výzvou ze dne 19. 8. 2025 ke splnění dluhu. Žalovaný na úvěr zaplatil celkem 4 340,30 Kč. Žalobkyně se domáhá zaplacení jistiny ve výši 13 762,94 Kč, poplatků ve výši 4 526 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku od 8. 7. 2021 do 12. 11. 2025 ve výši 6 287,75 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení od 27. 4. 2023 do 12. 11. 2025, a to vše spolu se smluvním a zákonným úrokem z prodlení od 13. 11. 2025 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě přes poučení a výzvu soudu nevyjádřil.

3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), když účastníci s tímto postupem soudu souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

4. Soud vzal na základě předložených důkazů za prokázané, že mezi účastníky byla dne 8. 7. 2021 uzavřena úvěrová smlouva č. , hodnota, , na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 16 000 Kč spolu s úrokovou sazbou 13,5 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 373 Kč po dobu 60 měsíců. Žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k zaplacení dluhu, a to výzvou ze dne 19. 8. 2025. Uvedená skutková zjištění soud zjistil z úvěrové smlouvy se všeobecnými obchodními podmínkami, z předžalobní výzvy ve spojení s potvrzením o podání zásilky.

5. Z návrhu na poskytnutí úvěru ve spojení s dalšími doklady jako je přehled mezd žalovaného za období leden-květen 2021 soud zjistil, že čistý měsíční příjem žalovaného v rozhodném období činil 48 000 Kč. Dále uvedl příjem 540 000 Kč ročně (45 000 Kč měsíčně) z podnikání, což doložil čestným prohlášením. Žalovaný je svobodný, bez vyživovací povinnosti, žije v nájmu, přičemž náklady na bydlení činí 7 500 Kč. Měsíční výdaje na spotřebitelské úvěry celkem činí 14 170 Kč, a to s tím, že jen u žalobkyně měl žalovaný ke dni sjednání této úvěrové smlouvy již aktivních 11 úvěrů, s tím že měsíční splátky v součtu činily 7 772 Kč.

6. Soudu je z úřední činnosti známo, že je zde vedeno více věcí žalobkyně proti žalovanému, kdy žalovanému byl žalobkyní poskytnut úvěr v krátkém časovém intervalu:dne 16. 12. 2020 úvěr ve výši 40 000 Kč (sp. zn. 6 C 21/2024); dne 17. 12. 2020 úvěr ve výši 30 000 Kč (sp. zn. 13 C 16/2025); dne 5. 2. 2021 úvěr ve výši 25 000 Kč (sp. zn. 6 C 110/2025); dne 21. 2. 2021 úvěr ve výši 25 000 Kč (sp. zn. 7 C 36/2025); dne 3. 3. 2021 úvěr ve výši 20 000 Kč (13 C 302/2025); dne 17. 5. 2021 úvěr ve výši 44 000 Kč (sp. zn. 5 C 231/2023); dne 2. 7. 2021 úvěr ve výši 28 000 Kč (sp. zn. 13 C 125/2025); dne 7. 7. 2021 úvěr ve výši 25 000 Kč (pod sp. zn. 4 C 34/2025), dne 8.7.2021 úvěr v částce 16 000 Kč (17 C 20/2026), dne 14. 7. 2021 úvěr ve výši 20 000 Kč (sp. zn. 17 C 103/2025); dne 16. 7. 2021 úvěr ve výši 17 000 Kč (vyplývá ze žaloby podané u zdejšího soudu pod sp. zn. 6 C 135/2025), dne 24. 7. 2021 úvěr ve výši 19 000 Kč (sp. zn. 9 C 116/2025), dne 27. 8. 2021 úvěr ve výši 14 000 Kč (sp. zn. 11 C 183/2025), dne 22. 10. 2021 úvěr ve výši 15 000 Kč (p. zn. 9 C 157/2025).Celkem se tedy jedná o úvěry v částce 338 000 Kč za méně než 1 rok. Z toho v této věci projednáván v pořadí devátý úvěr.

7. Z výpisu z úvěrového účtu soud zjistil, že žalovaným bylo na dluh ke dni 11. 11. 2025 uhrazeno celkem 4 340,30 Kč.

8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen jako „o.z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákon o spotřebitelském úvěru (dále jen jako „z.s.ú.“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 87 odst. 1 z.s.ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Podle § 2993 věta první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Shora uvedený skutkový stav soud po právní stránce posoudil následovně:

14. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o úvěru vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru (dále jen „z.s.ú.“) ve znění do 29.5.2022, a dále ve spojení s ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Zákon o spotřebitelském úvěru vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany.

15. Podle ustanovení § 84 až § 89 z.s.ú. je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro žalobkyni – podnikatele – podle ustanovení § 433 občanského zákoníku platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 z.s.ú. byla žalobkyně povinna provozovat svou činnost s odbornou péčí a s žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností věřitele (§ 86, § 87) před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná.

16. Dle ustálené judikatury soudů a Soudního dvora EU platí, že věřitel je povinen využívat i veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

17. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

18. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy, a to i v poměrech zákona z.s.ú. ve znění do 29.5.2022. K tomuto závěru vede rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Poskytovatel úvěru či zápůjčky je tedy povinen vždy posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele.

19. Soud má v této věci za to, že žalobkyně sice tvrdí, že byla zjišťována schopnost žalovaného úvěr splácet, nicméně pokud jde o jeho příjmy z podnikání, tak nijak neprokázala, že by byly ověřeny. Zde uváděla, že příjmy žalovaný prokázal čestným prohlášením. Soudu je známo z jiných řízení, uvedených výše, že žalovaný měl jistý příjem ze zaměstnání, který byl relativně vysoký. Na druhé straně žalovaný měl značné výdaje. Výdaje za bydlení a další nutné výdaje tvoří částku cca 20 000 Kč měsíčně. Poměrně vysokou část výdajů již v té době tvoří splátky závazků, a to nejen žalobkyni, ale i jiným subjektům. Je zřejmé, že žalovaný asi od konce roku 2020 v podstatě pravidelně každý měsíc žádá o úvěr, který je mu následně poskytnut. V tomto případě, na rozdíl od jiných věcí vedených u zdejšího soudu žalobkyně již neposkytla výpisy z účtu žalovaného. Soud má za to, že pokud by byl k dispozici celý jeho výpis z účtu za dané období, bylo by možné zjistit jaké je jeho spotřební chování a zda jsou zde rizikové faktory, vzhledem k tomu, že žalovanému bylo poskytnuto nápadně velké množství úvěrů. Žalovaný byl schopen po nějakou dobu své úvěry splácet. To, že žalovaný byl schopen úvěr po nějakou dobu splácet, ještě neznamená, že byla jeho schopnost úvěr splácet prověřena řádně. Mnoho dlužníků se v případě tzv. „dluhové pasti“ snaží řešit splátky dalšími úvěry. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně měla přistoupit u tohoto v pořadí osmého úvěru k podstatně důslednějšímu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného včetně zvážení omezení účelového užití poskytnutých prostředků tak, aby úvěr nebyl tzv. na spotřebu. Soud má za to, že žalobkyně ve smyslu § 86 odst. 1 z.s.ú. tuto svoji povinnost zanedbala. Předmětnou úvěrovou smlouvu proto soud hodnotí jako absolutně neplatnou.

20. Po právním posouzení dospěl soud k závěru, že podaná žaloba je důvodná pouze z části. Mezi účastníky existuje právní poměr z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 a § 2993 o.z. Žalobkyně prokázala, že žalovanému poskytla částku 16 000 Kč. Dále uvedla, že žalovaný na úvěr celkem uhradil částku 4 340,30 Kč. Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by na poskytnutou částku vrátil více než tvrdí žalobkyně, nebo že by mu nebyla poskytnuta. Soud proto žalovaného zavázal k zaplacení částky 11 659,70 Kč. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy soud pro účely stanovení data prodlení žalovaného s vydáním bezdůvodného obohacení vycházel z § 1958 odst. 2 o. z., dle něhož neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ve světle citovaných zákonných ustanovení soud vycházel z okamžiku, kdy žalobkyně požadovala úhradu celého dluhu, přičemž žalovaný tento okamžik nesporoval. Soud vycházel z domněnky doby dojití dle § 573 o. z, když výzva byla žalobkyní odeslána 19. 8. 2025. Dle zmíněného ustanovení totiž platí, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Dle domněnky dojití proto došla výzva žalovanému dne 22. 8. 2025. Listina obsahovala výzvu k okamžité úhradě dluhu, přičemž žalovaný svůj peněžitý dluh řádně a včas nesplnil, dostal se dnem 23. 8. 2025 do prodlení. Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z. Výše úroku z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I.).

21. Výrokem rozsudku pod bodem II. pak soud žalobu ve zbytku 6 629,24 Kč s příslušenstvím zamítl s odkazem na absolutní neplatnost smlouvy. Jestliže byla smlouva o úvěru neplatná, nebyly mezi účastníky řízení platně sjednány platby úroků ani jiných poplatků.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na poměrnou náhradu nákladů řízení, přičemž tato částka představuje 28 % z její celkové výše (rozdíl úspěchu žalovaného v řízení v rozsahu 36 % ku úspěchu žalobkyně v rozsahu 64 %). Ty spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 800 Kč a nákladech zastoupení advokátem, kterému náleží odměna za úkony provedené do podání žaloby k soudu stanovená podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, za 3 úkony právní služby po 400 Kč včetně 3 paušálních náhrad výdajů po 100 Kč. Náklady právního zastoupení tedy činí 1 500 Kč. Zástupce žalobkyně je plátcem DPH, proto k odměně a nákladům zastoupení přísluší rovněž 21 % DPH v částce 315 Kč. Celkem tak náklady včetně soudního poplatku činí 2 615 Kč, z toho 28 % činí 732 Kč. Náklady jsou splatné k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

23. Lhůtu k plnění povinností výroků tohoto rozsudku soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř.