17 C 40/2025

Plný text

Okresní soud v Jičíně rozhodl soudcem Mgr. Ondřejem Hrbkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 23 811,80 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 13 400 Kč od 20.3.2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacenía) částky 10 411,80 Kč,- Zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 23 811,80 Kč od 13.12.2023do 19.3.2025- Zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 411,80 Kč od 20.3.2025 dozaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 332 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 27.5.2025 domáhala proti žalovanému zaplacení částky 23 811,80 Kč s příslušenstvím. Dle žalobních tvrzení právní předchůdce žalobkyně společnost , právnická osoba, . uzavřel se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne 21. 11. 2023. Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 13 400 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobkyně do 12.12.2023 jistinu ve výši 13 000 Kč a dále poplatek v částce 10 411,80 Kč. Žalovaný nesplatil úvěr řádně a včas, když z titulu této smlouvy neuhradil ničeho. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou, avšak bezvýsledně. Před poskytnutím úvěru byl žalovaný lustrován v rejstřících centrální evidence exekucí, Solus, NRKI a BRKI.

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také o. s. ř.). Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:

4. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru č. , číslo, ze dne 15.11.2023 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytnout žalovanému – spotřebiteli – peněžní prostředky ve výši 13 400 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky splácet spolu s úrokem ve výši 40 % ročně a poplatkem za zpracování úvěru ve výši 10 411,80 Kč s tím že je dána sleva, takže po slevě poplatek činí 3 979,80 Kč. Splatnost úvěru byla sjednána v délce 21 dní, s tím že RPSN činí 12 367,20 %.

5. Z potvrzení o provedené platbě soud zjistil, že žalovanému byly prostředky ve výši 13 400 Kč dne 21. 11. 2023 vyplaceny.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně seznamu pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni.

7. Žalobkyni byla soudem zaslána výzva, aby řádně tvrdila a vysvětlila, jakým způsobem zkoumala schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr a doplnila důkazy, ze kterých by vyplynulo, jak byly zkoumány schopnosti žalovaného splácet úvěr, především okolnosti ověření žalovaným uváděných závazků.

8. Žalobkyně však reagovala vyjádřením – bez doložení jakýchkoliv důkazů –že předchůdce žalobkyně dospěl k názoru, že schopnost žalovaného splácet tuto zápůjčku je dostatečná. Žalovaný byl před poskytnutím úvěru lustrován v insolvenčním rejstříku, registru exekucí, databázi SOLUS, NRKI i BRKI. Dále uvedla, že žalovaný prohlásil, že má stálý příjem a potvrdil, že je schopen úvěr splatit.

9. Žalobkyně tedy ani na výzvu soudu nevysvětlila, jak ověřovala příjmy a měsíční výdaje žalovaného včetně posuzování závazků a spolehla se jen na prohlášení žalovaného. Doloženy nebyly výplatní pásky ani výpisy z účtu žalovaného ohledně prokázání jeho příjmu, ani podklady k ověření jeho výdajů.

10. Z písemné výzvy bylo zjištěno, že advokát žalobkyně před podáním žaloby vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky, a to předžalobní výzvou odeslanou dne 15.3.2025. Současně žalovaného informoval o postoupení pohledávky.

11. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému dne 21.11.2023 částku ve výši 13 400 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobkyně jistinu ve výši 13 400 Kč a dále úrok a poplatek za poskytnutí úvěru. Celkem RPSN 12 367,20 %. Předchůdce žalobkyně si ale nikterak neověřil tvrzení žalovaného o jeho skutečných příjmech a výdajích, když nebylo prokázáno, jakým konkrétním způsobem tedy předchůdce žalobkyně ověřoval skutečnou úvěruschopnost žalovaného.

12. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o úvěru vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru (dále jen „z.s.ú.“) ve spojení s ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Zákon o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy účastníků řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Žalovaný – spotřebitel – byl ve vztahu s podnikatelem – poskytovatelem úvěru slabší stranou, a byl tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Žalovaný neměl před uzavřením smlouvy dostatek profesionálních zkušeností v oboru peněžnictví a neměl možnost stanovovat si smluvní podmínky smlouvy o úvěru.

13. Podle ustanovení § 84 až § 89 z.s.ú. je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro právního předchůdce žalobkyně – podnikatele – podle ustanovení § 433 o.z. platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 z.s.ú. byl právní předchůdce žalobkyně povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a s žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností věřitele (§ 86, § 87) před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dle ustálené judikatury soudů a Soudního dvora EU platí, že věřitel je povinen využívat i veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

15. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy, a to i v poměrech zákona z.s.ú. K tomuto závěru vede rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Poskytovatel úvěru či zápůjčky je tedy povinen vždy posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele.

16. V daném případě právní předchůdce žalobkyně nesplnil svoji povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného – spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy o úvěru.

17. Podle § 2991 odst. 1, odst. 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Práva a povinnosti tedy soud mezi účastníky posoudil dle zásad pro vypořádání bezdůvodného obohacení, které vzniklo žalovanému, když se mu dostalo plnění z neplatného právního jednání. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný přijal z titulu neplatné smlouvy peněžitou částku 13 400 Kč a ničeho nevrátil. Soud proto žalovaného dle § 2991 o.z. zavázal k zaplacení částky 13 400 Kč. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy nebylo možné vycházet z data splatnosti dluhu smluvně stanoveného, soud tedy pro účely stanovení data prodlení žalovaného s vydáním bezdůvodného obohacení vycházel z § 1958 odst. 2 o. z., dle něhož neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ve světle citovaných zákonných ustanovení soud vycházel z okamžiku, kdy žalovanému byla doručena výzva k plnění (předžalobní výzva). Soud vycházel z domněnky doby dojití dle § 573 o. z, když výzva byla žalobkyní odeslána 15. 3. 2025. Dle zmíněného ustanovení totiž platí, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Dle domněnky dojití proto došla výzva žalovanému dne 19. 3. 2025. Listina obsahovala výzvu k okamžité úhradě dluhu, přičemž žalovaný svůj peněžitý dluh řádně a včas nesplnil, dostal se dnem 20. 3. 2025 do prodlení. Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z., přičemž výše úroku z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I.).

19. Výrokem rozsudku pod bodem II. pak soud žalobu s odkazem na absolutní neplatnost smlouvy ve zbytku zamítl, tj. 10 411,80 Kč s příslušenstvím. Jestliže byla smlouva o úvěru neplatná, nebyly mezi účastníky řízení platně sjednány platby úroků ani „poplatků“.

20. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř., když úspěch žalobkyně činí 56 % a úspěch žalovaného 44%. Z celkově žalované částky tak byla převážně úspěšná žalobkyně co do 12 %, které v tomto rozsahu náleží poměrná náhrada nákladů. Její náklady řízení tvoří jednak soudní poplatek 953 Kč a dále náklady právního zastoupení. Tyto byly určeny dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu, ve znění účinném ke dni učinění jednotlivých úkonů právní služby (dále jen „AT“). Za tři úkony právní služby po 400 Kč (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva a podání žaloby), dále o náhradu hotových výdajů spojených s každým z úkonů – vždy po 100 Kč, tj. celkem 300 Kč. Konečně žalobkyni náleží i náhrada za DPH v sazbě 21 % z odměny i hotových výdajů advokáta, tj. částka 315 Kč. Náhrada nákladů řízení tak činí celkem 2 768 Kč. Žalobkyně má nárok na 12 % celkových nákladů, tj. 332 Kč. Tyto náklady je žalovaný povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

21. Plnění dle výroků I. a II. soud stanovil v zákonné lhůtě tří dnů v souladu s § 160 odst. l o. s. ř.