206 C 4/2025

Plný text

Okresní soud v Jičíně rozhodl samosoudcem JUDr. Jiřím Vošvrdou ve věci žalobce: jméno žalobce , IČO IČO sídlem adresa zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem jméno advokáta sídlem adresa advokáta o zaplacení 3 124 325,27 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení 3 124 325,27 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 3 124 325,27 Kč od 27. 5. 2025 do zaplacení se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 356 682,34 Kč k rukám zástupce žalovaného do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku 3 124 325,27 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 27. 5. 2025 do zaplacení a nahradit náklady řízení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný byl trestním příkazem Okresního soudu v Jičíně ze dne 26. 2. 2021, č. j. 1 T 10/2021-556, uznán vinným přečinem neoprávněného nakládání s odpady podle § 298 odst. 2, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že spolu se svým synem , jméno FO, v období od 26. 8. 2018 do 26. 10. 2018 odložil a uskladnil na pozemku parc. č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, kusů starých a zčásti deformovaných IBC kontejnerů o objemu 1 000 litrů, obsahujících závadné látky, zejména kyselinu sírovou, a to na nezabezpečeném pozemku, v blízkosti vodních zdrojů a bez oprávnění k nakládání s nebezpečným odpadem. Podle žalobce šlo současně o havárii ve smyslu § 40 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), dále jen „vodní zákon“, neboť tím došlo k mimořádnému závažnému ohrožení jakosti povrchových nebo podzemních vod.

2. Žalobce dále tvrdil, že jako obec s rozšířenou působností, jejíž městský úřad vykonává působnost vodoprávního úřadu podle § 104 odst. 2 písm. c) a § 106 vodního zákona, byl povinen zajistit nezbytná opatření k nápravě závadného stavu. Rozhodnutím Městského úřadu , adresa, , odboru životního prostředí, ze dne 17. 10. 2019, č. j. , značka, , sp. zn. , značka, , bylo společnosti , právnická osoba, . uloženo provedení nezbytných opatření k nápravě podle § 42 odst. 4 vodního zákona a bezpečné uskladnění odpadu podle § 58 odst. 3 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech. Žalobce se společností , právnická osoba, . uzavřel dne 18. 10. 2019 smlouvu o dílo a následně dodatek č. , hodnota, , přičemž společnost provedla odběry a analýzy vzorků odpadů, vody a zeminy, nakládku, odvoz a odstranění nebezpečného odpadu i jeho obalů. Za tato opatření vyúčtovala fakturou ze dne 21. 11. 2019 částku 2 582 087 Kč bez DPH a DPH 542 238,27 Kč, celkem 3 124 325,27 Kč, kterou žalobce uhradil. Právě tato částka má podle žalobce představovat škodu vzniklou v jeho majetkové sféře.

3. Žalobce dovozoval odpovědnost žalovaného za škodu z toho, že žalovaný svým zaviněným, podle žalobce úmyslným, protiprávním jednáním porušil povinnosti vyplývající zejména ze zákona o odpadech a vodního zákona, vyvolal nutnost neprodlených nápravných opatření a způsobil tak žalobci škodu ve výši nákladů na tato opatření. Tvrdil, že mezi jednáním žalovaného a vzniklou škodou je dána příčinná souvislost, neboť bez umístění a ponechání nebezpečného odpadu na nezabezpečeném pozemku by žalobce nemusel opatření ukládat, zajišťovat ani hradit. Žalovaný byl k úhradě vyzván předžalobní výzvou ze dne 15. 5. 2025, avšak ničeho neuhradil.

4. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Jeho obrana spočívala především v námitce promlčení. Tvrdil, že žalobce svůj nárok v trestním řízení řádně neuplatnil, neboť podání ze dne 24. 6. 2020 a navazující zdůvodnění ze dne 8. 2. 2021 podle žalovaného neobsahovala dostatečné označení osoby, vůči níž má být nárok uplatněn, a to za situace, kdy trestní věc byla vedena proti dvěma obviněným. Podle žalovaného si nelze domýšlet, vůči komu návrh podle § 43 odst. 3 trestního řádu směřoval; absence označení povinné osoby měla činit návrh neřádným, a proto nemohlo dojít ke stavení běhu promlčecí lhůty podle § 648 občanského zákoníku. Žalovaný dále poukazoval na insolvenční řízení vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , insolvenční spisová značka, a na usnesení ze dne 20. 12. 2023, jímž byl podle jeho tvrzení osvobozen od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení; dovozoval, že případná pohledávka žalobce zanikla, případně ji již nelze proti němu účinně vymáhat.

5. Žalovaný dále popíral úmyslné porušení právní povinnosti a namítal, že trestní příkaz je v tomto směru vnitřně rozporný a nezákonný. Uváděl, že trestní věc byla původně posuzována jako nedbalostní, že v trestním listu je uvedena nedbalostní forma zavinění a že trestní soud podle něj bez odpovídajícího dokazování změnil formu zavinění na úmysl. Tvrdil, že při navezení kontejnerů nebyl přítomen, že si objednal prázdné kontejnery k jinému účelu, že neměl motiv nakládat s kyselinou sírovou ani jinými nebezpečnými látkami, a že jeho případné pochybení mohlo spočívat nejvýše v tom, že po zjištění obsahu kontejnerů věc neoznámil. Zpochybňoval rovněž, že by byl původcem odpadu nebo původcem havárie; zdůrazňoval, že odpovědnost za odpad měla podle zákona o odpadech tížit jinou osobu, zejména jeho původce nebo dopravce.

6. Samostatně žalovaný rozporoval vznik škody, její výši a příčinnou souvislost. Namítal, že v řízení nebylo prokázáno, že by došlo k úniku nebezpečných látek do povrchových nebo podzemních vod, že podle jeho názoru nebyly splněny podmínky postupu podle § 42 odst. 4 vodního zákona a že toto ustanovení nemohlo sloužit jako základ pro úplnou likvidaci odpadu uloženého v nádobách, nýbrž nejvýše pro opatření bránící úniku závadných látek. Tvrdil, že látka v kontejnerech byla velmi viskózní až tuhá a že únik nehrozil v rozsahu, z něhož žalobce vycházel. Zpochybňoval účelnost, nezbytnost a přiměřenost všech provedených prací, zejména rozsah analýz, monitoringu a úplné likvidace odpadu i obalů. Namítal střet zájmů při stanovení ceny, neboť znalec měl podle něj vycházet z podkladů společnosti , právnická osoba, ., která zároveň zakázku realizovala. Žalovaný proto navrhoval doplnění dokazování, zejména znaleckým posudkem k rozsahu nezbytných opatření a obvyklé ceně prací v roce 2019, dále listinami a výslechy osob k rozhodnutí vodoprávního úřadu, k zadání veřejné zakázky, ke stavu kontejnerů, k postupu správních orgánů a k obsahu trestního spisu.

7. Žalovaný rovněž namítal, že žalobce není aktivně věcně legitimován, protože náklady na odstranění havárie měly být žalobci uhrazeny, resp. refundovány, Královéhradeckým krajem na základě smlouvy o poskytnutí dotace ze dne 24. 2. 2020. Podle žalovaného tím žalobci nevznikla, popřípadě zanikla, majetková újma; pokud byly náklady nahrazeny krajem, mohl by být nositelem případného nároku kraj, nikoli žalobce. Žalovaný v této souvislosti argumentoval též tím, že případná vratnost dotace při vymožení regresní náhrady nemění nic na tom, že žalobce již finanční prostředky obdržel, a že nelze připustit, aby žalobce vymáhal částku, kterou sám fakticky nenese. Ve vztahu k DPH žalovaný namítal, že město je plátcem DPH a nemůže požadovat náhradu DPH, pokud si ji mohlo odečíst; v této souvislosti zpochybňoval i formulaci žaloby a dovozoval porušení prevenční povinnosti. Dále namítal nesprávnost a nehospodárnost postupu žalobce při zadání zakázky a při uzavření dodatku č. , hodnota, , včetně pochybností o použití výjimky krajní naléhavosti podle právní úpravy veřejných zakázek.

8. Žalobce k obraně žalovaného uvedl, že námitka promlčení není důvodná. Tvrdil, že o předpokladech vzniku odpovědnosti žalovaného se dozvěděl nejdříve v červnu 2020 z informací orgánů činných v trestním řízení a že dne 24. 6. 2020 jako poškozený uplatnil v trestním řízení nárok na náhradu škody. V poučení poškozeného byly podle žalobce výslovně uvedeny obě osoby, proti nimž byla trestní věc vedena, tedy žalovaný a , jméno FO, , a žalobce vůči nim uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 3 124 325,27 Kč. Následným podáním ze dne 8. 2. 2021 žalobce nárok podrobně zdůvodnil, doložil fakturou, soupisem prací a dalšími podklady a toto podání bylo doručeno Okresnímu státnímu zastupitelství v , adresa, dne 9. 2. 2021. Žalobce zdůraznil, že i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 11. 2024, č. j. 7 Tz 55/2024-715, konstatoval, že poškozený nárok uplatnil dne 24. 6. 2020 a znovu dne 9. 2. 2021, a že opačný výklad by představoval nepřípustný přepjatý formalismus. Podle žalobce proto od 24. 6. 2020 do právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu neběžela promlčecí lhůta, a žaloba podaná v roce 2025 byla včasná.

9. K insolvenční obraně žalobce namítal, že osvobození podle § 414 insolvenčního zákona se na žalovanou pohledávku nevztahuje, neboť jde o pohledávku na náhradu škody způsobené úmyslným protiprávním jednáním žalovaného. Žalobce zdůraznil, že trestní příkaz, který má v nezrušené části účinky pravomocného odsuzujícího rozsudku, obsahuje závěr o úmyslném jednání žalovaného a o tom, že tím způsobil ohrožení životního prostředí, k jehož odstranění bylo třeba vynaložit náklady ve značném rozsahu. Podle žalobce není pro odpovědnost žalovaného rozhodné, kdo byl původcem nebo vlastníkem odpadu, nýbrž kdo způsobil havárii a vyvolal nutnost zásahu; tím měl být právě žalovaný, který závadné látky vědomě ponechal na svém pozemku nezabezpečené a vystavené povětrnostním vlivům.

10. K námitkám směřujícím proti vzniku škody, její výši a rozsahu opatření žalobce uvedl, že provedené práce byly nezbytné, přiměřené a odpovídaly rozhodnutí vodoprávního úřadu i závěrům odborných podkladů. Kontejnery se nacházely v blízkosti vodního zdroje obce , adresa, a dalších studní, byly staré, deformované a nezabezpečené a obsahovaly nebezpečné látky; u jednoho kontejneru mělo docházet k úniku kapaliny a i samotné obaly byly po kontaktu s obsahem nebezpečným odpadem. Žalobce poukazoval na znalecký posudek , tituly před jménem, , adresa, , podle něhož bylo odstranění potenciálního ohrožení životního prostředí a zdraví osob legálním odstraněním odpadní kyseliny sírové a souvisejících odpadů nezbytné a náklady vyčíslené společností , právnická osoba, . byly přiměřené. Žalobce zdůraznil, že postupoval bez zbytečného odkladu: po oznámení Hasičského záchranného sboru ze dne 27. 9. 2019 bylo po prošetření vydáno rozhodnutí dne 17. 10. 2019 a opatření byla provedena ve stanovené lhůtě.

11. K otázce DPH žalobce uvedl, že škoda zahrnuje i DPH, neboť žalobci nevznikl nárok na odpočet daně podle § 72 zákona o dani z přidané hodnoty. Přijaté zdanitelné plnění nebylo použito pro ekonomickou činnost žalobce, nýbrž v rámci výkonu státní správy při zajištění opatření podle vodního zákona, a výkon státní správy není předmětem daně. Žalobce proto DPH neuplatnil k odpočtu a částka DPH je podle jeho tvrzení součástí majetkové újmy. K námitkám veřejných zakázek žalobce uvedl, že postupoval v režimu řešení krizové situace, že předložil písemnou zprávu zadavatele a že uzavření smlouvy i dodatku č. , hodnota, bylo odůvodněno skutečným rozsahem a složením zjištěných nebezpečných látek. Dodatek č. , hodnota, měl reagovat na výsledky analýz a na hodnocení kvality odpadu společností , právnická osoba, ., z něhož vyplynulo, že odpad není možné bezpečně uložit a je třeba jej neprodleně odstranit.

12. K námitce aktivní věcné legitimace žalobce uvedl, že přijetí prostředků od Královéhradeckého kraje nezpůsobilo přechod pohledávky na kraj ani zánik škody. Podle žalobce nešlo o plnění dluhu žalovaného třetí osobou ve smyslu § 1936 nebo § 1937 občanského zákoníku, nýbrž o veřejnoprávní dotaci poskytnutou bez subrogačního účinku. Žalobce zdůraznil, že dotace byla vratná v případě, že žalobce náklady havárie vymůže, případně pokud by regresní náhradu nevymáhal, a že žalobce proto nadále nese majetkové riziko a zůstává nositelem uplatněné pohledávky. Žalobce uzavřel, že všechny podmínky odpovědnosti žalovaného za škodu byly splněny a prokázány, nárok byl řádně a včas uplatněn již v adhezním řízení, nebyl promlčen a nebyl dotčen insolvenčním osvobozením, a proto setrval na návrhu, aby soud žalobě v plném rozsahu vyhověl.

13. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:Z rozhodnutí Městského úřadu , adresa, , odboru životního prostředí, o uložení provedení opatření k nápravě č. , číslo, ze dne 17. 10. 2019 č. j. , značka, spis. zn.: , značka, (č. l. 25-26) soud zjistil, že vodoprávní úřad uložil společnosti , právnická osoba, . provedení nezbytných opatření k nápravě při ohrožení jakosti povrchových nebo podzemních vod, a to u objektu č. p. , číslo, na pozemku st. p. č. , hodnota, a p. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, vyvést IBC kontejnery v počtu 49 se závadnou látkou, u které hrozí ohrožení jakosti povrchových nebo podzemních vod podle pokynů vodoprávního úřadu, z těchto IBC kontejnerů odebrat vzorky a provést analýzu, o jakou závadovou látku se jedná, IBC kontejnery obsahující závadnou látku zlikvidovat a zacházet s nimi v souladu s platnou legislativou zákona o odpadech, včetně likvidace závadné látky a provést další opatření specifikovaná v rozhodnutí.

14. Ze smlouvy o dílo mezi společností , právnická osoba, . jako zhotovitelem a žalobcem jako objednatelem ze dne 18. 10. 2019 (č. l. 14-24) soud zjistil, že na jejím základě se zhotovitel zavázal provést nezbytná opatření k nápravě závadného stavu, tj. odstranění následků havárie podle § 40 odst. 1 vodního zákona, a bezpečné uskladnění odpadu podle § 58 odst. 3 zákona o odpadech v souladu s rozhodnutím vodoprávního úřadu vydaného dne , datum, pod č. j. , značka, spis. zn.: , značka, v místě havárie specifikovaném jako travnatá plocha u č. p. , číslo, na pozemcích st. p. č. , hodnota, a p. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, . Cena díla byla stanovena na 922 671 Kč bez DPH a k jejímu navýšení došlo na základě dodatku č. , hodnota, na základě zjištěné konzistence neznámých látek a zároveň na základě zjištění výsledků analýz z odebraných vzorků na 2 582 087 Kč bez DPH.

15. Z písemné zprávy zadavatele ze dne 25. 10. 2019 (č. l. 112) soud zjistil, že žalobce odůvodnil zadání veřejné zakázky na odstranění následků havárie a bezpečné uskladnění odpadu v jednacím řízení bez uveřejnění a to, že bude probíhat jednání pouze s jedním zájemcem krizovou situací.

16. Z faktury č. , hodnota, ze dne 21. 11. 2019 (č. l. 6-13) soud zjistil, že společnost , právnická osoba, . vyúčtovala žalobci za odstranění krajně naléhavé situace v obci , adresa, (s tím, že předmět a rozsah zdanitelného plnění je obsahem přiloženého soupisu provedených a předaných prací) částku 3 124 325,27 Kč (včetně DPH ve výši 542 238,27 Kč).

17. Ze závěrečné zprávy společnosti , právnická osoba, . z listopadu 2019 (č. l. 106) vyplývá mj. podrobný časový harmonogram provedených prací, identifikace nebezpečných látek, jejich nakládka a přeprava (včetně doložení vážních lístků) a způsob odstranění18. Z výpisu z účtu žalobce (č. l. 27) soud zjistil, že částka 3 124 325,27 Kč byla uhrazena dne 9. 12. 2019.

19. Ze smlouvy o poskytnutí dotace z rozpočtu , adresa, kraje (č. l. 128-130) soud zjistil, že žalobci , adresa, kraj poskytl účelovou neinvestiční finanční podporu ve formě dotace na realizaci projektu s názvem likvidace havárie v obci , adresa, (s tím, že projekt je přesně definován v žádosti o dotaci ze dne 25. 11. 2019). Součástí smlouvy je ujednání, že v případě, že bude zjištěn původce závadného stavu (ve smyslu § 42 vodního zákona), příjemce se zavazuje vymáhat po tomto původci závadného stavu finanční prostředky vynaložené na základě rozhodnutí , právnická osoba, , adresa, dne 17. října 2019 pod č. j.: , značka, , kterým vodoprávní úřad uložil povinnost provést opatření k nápravě závadného stavu rozhodnutím o provedení nápravných opatření specializované společnosti , právnická osoba, …. V případě vymožení jakékoliv částky po původci havárie se příjemce zavazuje poukázat tuto částku neprodleně na účet poskytovatele.

20. Trestním příkazem Okresního soudu v Jičíně ze dne 26. 2. 2021 č. j. 1 T 10/2021-556 byl žalovaný spolu se svým synem uznán vinným, že v přesně nezjištěném období od 26.8.2018 do 26.10.2018 , jméno FO, zajistil, poté nechal navézt nákladním vozidlem a následně se svým otcem , Jméno žalovaného, odložil a uskladnil s dalšími doposud neustanovenými osobami za pomocí vysokozdvižného vozíku na pozemku p.č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, , přilehlém k nemovitosti čp. , číslo, , kterou v inkriminované době vlastnil , Jméno žalovaného, , 49 viditelně starých, z části zdeformovaných IBC kontejnerů, celkově ve špatném technickém stavu, každý o kapacitě 1000 litrů, se zkorodovanou konstrukcí opatřených viditelnými symboly žíravin a látek nebezpečných pro zdraví a životní prostředí, přičemž u části IBC kontejnerů chybělo u výpustných ventilů víčko, s obsahem 95 % koncentrované odpadní kyseliny sírové a tekutých kalů s obsahem hliníku, fosforečnanů, železa, manganu a barya o celkové hmotnosti 79608 kg, což odpovídá 43502 litrů, tedy museli být srozuměni o nebezpečnosti obsahu těchto IBC kontejnerů, přesto s nimi nakládali aniž by byli oprávněnými osobami k nakládání s nebezpečným odpadem podle zákona č. 185/2001 Sb. o odpadech, přičemž i samotné použité IBC kontejnery po vyprázdnění jsou nebezpečným odpadem, čímž porušili § 12 zákona č. 185/2001 Sb. o odpadech, neboť je v centru obce , adresa, bez ohledu na okolní bytovou zástavbu a vodní zdroje úmyslně nevhodně uskladnili volně na terénu a ponechali je vystavené povětrnostním vlivům na nezabezpečeném a k tomuto účelu neuzpůsobeném pozemku p.č. , hodnota, v obci , adresa, , který nesplňuje technické a provozní požadavky pro místa skladování odpadů, když pro skladování nebezpečného odpadu nebyl vypracován ani provozní řád, čímž došlo k porušení § 7 vyhlášky č. 383/2001 Sb. o podrobnostech nakládání s odpady a dále místo uložení IBC kontejnerů s kyselinou sírovou a kaly a způsob jejich zabezpečení neodpovídal požadavkům na ochranu zdraví fyzických osob a životního prostředí ani specifické rizikovosti a nebezpečnosti kyseliny sírové spočívající ve vysoké žíravosti a proto je kyselina sírová klasifikována dle nařízení ES 1272/2008 jako látka nebezpečná, čímž byl porušen § 44a zákona č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví a jelikož u části IBC kontejnerů chybělo u výpustných ventilů víčko, tak při porušení výpustného kohoutu mohlo dojít k úniku jejich obsahu do půdy a následně ke kontaminaci okolních domovních studní, zejména u nemovitostí čp. , číslo, a čp. , číslo, , když u jednoho kontejneru došlo k úniku části jeho obsahu a musela být při odvozu IBC kontejnerů sanována zemina, navíc ani nebyl příslušným vodoprávním úřadem schválen havarijní plán i když se jednalo o zacházení se závadnými látkami ve větším rozsahu podle § 39 zákona vodách, tedy zejména , Jméno žalovaného, si musel být vědom toho, že v IBC kontejnerech je nebezpečný obsah, neboť se je snažil zakrýt slámou , když likvidaci 49 IBC kontejnerů s obsahem kyseliny sírové a kalů provedla spol. , právnická osoba, ., , adresa, na základě objednávky města , adresa, za konečnou částku včetně souvisejících nákladů ve výši 3 124 325,27 Kč, a to ke škodě města , adresa, , IČ: , IČO, , , adresa, , tedy úmyslně v rozporu s jinými právními předpisy přepravoval a ukládal nebezpečný odpad nebo s ním jinak nakládal a tím způsobil ohrožení životního prostředí, k jehož odstranění bylo třeba vynaložit náklady ve značném rozsahu, čímž žalovaný spáchal přečin neoprávněné nakládání s odpady podle § 298 odstavec 2, odstavec 4, písm. b) trestního zákoníku a jeho syn přečin neoprávněné nakládání s odpady podle § 298 odstavec 2, odstavec 4, písm. b) trestního zákoníku a to jako účastník - pomocník podle § 24 odst. 1, písm. c) trestního zákoníku. Vedle peněžitého trestu bylo rozhodnuto o povinnosti nahradit způsobenou škodu. Trestní příkaz nabyl ve vztahu k žalovanému právní moci dne 16. 3. 2021.

21. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2024 č. j. 7 Tz 55/2024-715 (č. l. 30-32) bylo vysloveno, že výše uvedeným trestním příkazem byl porušen zákon v ustanoveních § 228 odst. 1 trestního řádu, § 140b insolvenčního zákona a v ustanoveních § 2 odst. 5 a odst. 6 trestního řádu a ohledně žalovaného byl zrušen výrok o náhradě škody. Žalobce pak byl odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejvyšší soud přitom vycházel z toho, že vůči žalovanému bylo dne 2. 3. 2020 zahájeno insolvenční řízení a lhůta pro přihlašování pohledávek trvala do 4. 5. 2020. Adhezní řízení bylo zahájeno až v průběhu insolvenčního řízení a o náhradě škody tak nemohlo být pro zákonnou překážku rozhodnuto.

22. Z trestního spisu zdejšího soudu sp. zn. 1 T 10/2021 dále soud zjistil, že žalobce v tiskopisu poučení poškozené právnické osoby v trestním řízení (č. l 478-479) v trestní věci proti oběma obviněným navrhl, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla právnické osobě trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na úkor právnické osoby trestným činem získal a to ve výši 3 124 325,27 Kč. V podání ze dne 8. 2. 2021 (doručeném Okresnímu státnímu zastupitelství v , adresa, dne 9. 2. 2021) na č. l. 550 pak žalobce návrh na náhradu škody v trestním řízení v trestní věci nebezpečné zacházení s chemikáliemi v , adresa, (bez uvedení jmen obviněných či jednoho z nich) tak, že požaduje náhradu škody v celkové výši 3 124 325,27 Kč včetně DPH s tím, že se jedná o náklady spojené s odstraněním následků havárie na specifikovaných pozemcích, které žalobce zajistil jako obec s rozšířenou působností a tyto práce provedla na základě smlouvy o dílo společnost , právnická osoba, . Přílohou podání byl soupis prací a kopie faktury ze dne 21. 11. 2019. Ze znaleckého posudku , tituly před jménem, , adresa, , znalce v oboru vodního hospodářství, odvětví čistota vod, specializací ochrana podzemních vod, průzkumné a sanační práce pro ochranu životního prostředí, posuzovaní vlivu na životní prostředí, hydrogeologie a oboru ochrana přírody, specializací odpadové hospodářství, skládky č. , hodnota, vypracovaného v prosinci 2019 (č. l. 69-105) soud zjistil, že k poškození životního prostředí, které by vyžadovalo vynaložení finančních prostředků na jeho odstranění, v daném případě nedošlo. Odstranění potenciálního ohrožení životního prostředí a zdraví osob skladovanou odpadní kyselinou sírovou představovalo její legální odstranění v nejvhodnějším zařízení k tomu určenému. Do nákladů na legální odstranění odpadní kyseliny sírové je třeba zahrnout i související náklady, bez kterých by nebylo možné legální odstranění odpadní kyseliny sírové realizovat (náklady na laboratorní analýzy odpadů, složek životního prostředí, náklady na naložení, dopravu a vyložení odpadů v místě konečného odstranění). Náklady vyčíslené společností , právnická osoba, . lze podle zkušeností znalce s likvidací nebezpečných odpadů na jiných lokalitách považovat za přiměřené.

23. Z trestního listu zaslaného trestní kanceláří na pokyn vyšší soudní úřednice (č. l. 110, č. l. 558 trestního spisu sp. zn. 1 T 10/2021) soud zjistil, že v něm pro Rejstřík trestů bylo vyplněno, že se žalovaný dopustil přečinu se zaviněním ve formě nedbalosti.

24. Z předžalobní výzvy ze dne 15. 5. 2025 (č. l. 28-29) soud zjistil, že žalobce žalovaného vyzval k úhradě žalované částky. K poštovní přepravě byla odevzdána 16. 5. 2025, do datové schránky zástupce žalovaného byla odeslána 19. 5. 2025.

25. Z čestného prohlášení starosty města , adresa, ze dne 15. 5. 2025 (č. l. 111) soud zjistil, že žalobce neuplatnil z faktury – daňového dokladu č. , hodnota, nárok na odpočet daně s tím, že se jednalo o náklady spojené s odstraněním následků havárie, které město zajistilo v rámci výkonu státní správy a městu tak nevznikl nárok na odpočet daně, protože toto přijaté zdanitelné plnění nepoužil v rámci svých ekonomických činností, ale v rámci výkonu státní správy.

26. Z dalších v řízení provedených důkazů soud neučinil žádná pro posouzení věci významná skutková zjištění.

27. Podle § 40 odst. 1 vodního zákona havárií je mimořádné závažné zhoršení nebo mimořádné závažné ohrožení jakosti povrchových nebo podzemních vod.

28. Podle § 42 odst. 1 vodního zákona k odstranění následků nedovoleného vypouštění odpadních vod, nedovoleného nakládání se závadnými látkami nebo havárií (dále jen „závadný stav“) uloží vodoprávní úřad nebo Česká inspekce životního prostředí tomu, kdo porušil povinnost k ochraně povrchových nebo podzemních vod nebo původci havárie (dále jen „původce závadného stavu“), povinnost provést opatření k nápravě spočívající v odstranění následků závadného stavu, popřípadě též v opatření náhradního zdroje vody, pokud to vyžaduje povaha věci. Náklady na provedení opatření k nápravě nese ten, jemuž bylo opatření k nápravě uloženo. Pokud ten, komu byla uložena opatření, je neplní a hrozí nebezpečí z prodlení, zabezpečí opatření k nápravě vodoprávní úřad nebo Česká inspekce životního prostředí na jeho náklady. Pokud k havárii došlo v důsledku zásahu základních složek integrovaného záchranného systému, nepovažují se za původce havárie, jestliže k zásahu použily přiměřených prostředků.

29. Podle § 42 odst. 4 vodního zákona nelze-li opatření k nápravě uložit podle odstavců 1 až 3 a hrozí-li závažné ohrožení nebo znečištění povrchových nebo podzemních vod, zabezpečí nezbytná opatření k nápravě příslušný vodoprávní úřad z vlastního podnětu nebo z podnětu České inspekce životního prostředí. Může k tomuto účelu uložit provedení opatření k nápravě právnické nebo podnikající fyzické osobě, která je k provedení opatření k nápravě odborně a technicky způsobilá. Účastníkem řízení o uložení opatření je jen tato osoba; odvolání proti tomuto rozhodnutí nemá odkladný účinek. K účelu úhrady plateb za provedená opatření k nápravě zřizuje kraj v rámci svého rozpočtu zvláštní účet ročně doplňovaný do výše 10 000 000 Kč. Obec s rozšířenou působností, jejíž úřad plní funkci vodoprávního úřadu, který provedení opatření k nápravě uložil, požádá příslušný kraj o úhradu platby za provedené opatření k nápravě. Příslušný kraj zašle bez zbytečného odkladu peněžní prostředky v dohodnuté výši obci s rozšířenou působností, která je zašle osobě, která opatření k nápravě provedla.

30. Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

31. Podle § 43 odst. 3 trestního řádu poškozený je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor trestným činem získal. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§ 206 odst. 2); je-li sjednána dohoda o vině a trestu, je třeba návrh učinit nejpozději při prvním jednání o takové dohodě (§ 175a odst. 2). Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatňuje nebo z jakých důvodů a v jakém rozsahu se uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Důvod a výši škody, nemajetkové újmy nebo bezdůvodného obohacení je poškozený povinen doložit. O těchto právech a povinnostech musí být poškozený poučen. Nebyl-li by pro rozhodnutí o nároku poškozeného dostatečný podklad a nebrání-li tomu důležité důvody, zejména potřeba vyhlášení rozsudku nebo vydání trestního příkazu bez zbytečných průtahů, soud poškozenému sdělí, jakým způsobem může podklady doplnit, a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu, kterou mu zároveň určí.

32. Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.

33. Podle § 619 odst. 1 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.

34. Podle § 620 odst. 1 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě.

35. Podle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

36. Podle § 648 o. z. uplatní-li věřitel v promlčecí lhůtě právo u orgánu veřejné moci a pokračuje-li řádně v zahájeném řízení, promlčecí lhůta neběží.

37. Shora uvedená skutková zjištění soud na základě citovaných ustanovení posoudil takto:Jako první se soud zabýval námitkou nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce.

38. Ze skutkových zjištění soudu plyne, že žalobce jako obec s rozšířenou působností, jejíž úřad plní funkci vodoprávního úřadu, zajistil podle § 42 odst. 4 vodního zákona provedení nezbytných opatření k nápravě závadného stavu prostřednictvím společnosti , právnická osoba, ., přičemž cenu těchto opatření ve výši 3 124 325,27 Kč dne 9. 12. 2019 uhradil. Tím na jeho straně došlo ke vzniku majetkové újmy odpovídající částce, kterou byl nucen vynaložit na odstranění následků protiprávního jednání žalovaného.

39. Pro posouzení aktivní věcné legitimace je rozhodující, kdo je nositelem tvrzeného hmotného práva. Tím je v projednávané věci ten subjekt, jehož majetková sféra byla v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného zasažena a který plnil náklady nápravy. Tímto subjektem byl žalobce.

40. Na tomto závěru nic nemění následné poskytnutí dotace z rozpočtu kraje. Poskytnutí dotace totiž samo o sobě neznamená, že na kraj přešlo právo žalobce na náhradu škody vůči škůdci. K takovému přechodu by musel existovat výslovný zákonný důvod nebo právní skutečnost, s níž zákon přechod pohledávky spojuje. Takový případ zde dán není. Poskytnutím dotace tedy nedošlo ani k zániku tvrzené škody, ani ke změně v osobě věřitele vůči žalovanému.

41. Odkaz žalovaného na § 1936 a § 1937 o. z. není přiléhavý. Tato ustanovení dopadají na situace, kdy třetí osoba plní věřiteli dluh dlužníka. V nyní projednávané věci však kraj neplnil žalobci dluh žalovaného jako škůdce. Kraj poskytl žalobci veřejnoprávní finanční podporu - dotaci - na základě dotační smlouvy a mechanismu předpokládaného vodním zákonem. Nešlo tedy o soukromoprávní splnění cizího dluhu věřiteli, nýbrž o zvláštní způsob financování nápravných opatření z veřejných prostředků. Již z tohoto důvodu nemohly nastat účinky zákonné cese podle § 1937 odst. 2 o. z.

42. Stejně tak nelze ze smlouvy o poskytnutí dotace dovodit ani postoupení pohledávky. Ujednání čl. I odst. 7, podle něhož se žalobce zavázal vymáhat po původci závadného stavu vynaložené prostředky a vymožené plnění následně poukázat kraji, neobsahuje žádný projev vůle směřující k převodu pohledávky z žalobce na kraj. Naopak předpokládá, že žalobce zůstává subjektem, který bude pohledávku vůči škůdci uplatňovat. Povinnost odvést vymožené plnění poskytovateli dotace upravuje toliko následné interní vypořádání mezi žalobcem a krajem, nikoli změnu v osobě věřitele vůči žalovanému.

43. Nepřípadná je i argumentace žalovaného, že poskytnutím dotace byla škoda žalobce „plně sanována“, a proto žalobce přestal být poškozeným. Pro účely aktivní věcné legitimace je podstatné, že škoda žalobci vznikla tím, že ze svého majetku uhradil náklady nápravy, jež musely být vynaloženy v důsledku protiprávního jednání žalovaného. Následné rozpočtové krytí této újmy z veřejných prostředků bez dalšího nevede k zániku nároku vůči škůdci ani k přechodu tohoto nároku na poskytovatele dotace.

44. Je třeba dodat, že samotný § 42 odst. 4 vodního zákona upravuje mechanismus úhrady plateb za provedená opatření k nápravě tak, že obec s rozšířenou působností požádá kraj o úhradu a kraj zašle peněžní prostředky této obci, která je dále zašle osobě, jež opatření provedla. Zákon tedy vychází z toho, že obec je nositelem platebního vztahu vůči subjektu provádějícímu nápravná opatření. Ani z tohoto ustanovení neplyne, že by kraj vstupoval do práv obce vůči původci závadného stavu.

45. Soud proto uzavírá, že žalobce je i přes následné poskytnutí dotace nadále aktivně věcně legitimován k uplatnění nároku vůči žalovanému. Námitka nedostatku aktivní věcné legitimace proto není důvodná.

46. Dále se soud zabýval námitkou žalovaného, že pohledávka zanikla, resp. že ji nelze vůči němu vymáhat s ohledem na osvobození přiznané usnesením insolvenčního soudu ze dne 20. 12. 2023. Ani tuto námitku neshledal důvodnou.

47. Podle § 416 odst. 1 insolvenčního zákona se osvobození podle § 414 nedotýká peněžitého trestu nebo jiné majetkové sankce, která byla dlužníku uložena v trestním řízení pro úmyslný trestný čin, pohledávek na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti, pohledávky insolvenčního správce na odměnu a hotové výdaje a dále pohledávek věřitelů na výživném ze zákona a pohledávek věřitelů na náhradu škody způsobené na zdraví.

48. V projednávané věci má žalobcem uplatněná pohledávka povahu nároku na náhradu škody. Žalobce se nedomáhá vydání bezdůvodného obohacení ani plnění z jiného právního důvodu, nýbrž tvrdí, že musel vynaložit částku 3 124 325,27 Kč na odstranění závadného stavu, který byl vyvolán protiprávním jednáním žalovaného. Právním základem uplatněného nároku je proto odpovědnost za škodu podle § 2910 o. z., případně ve spojení se zvláštní veřejnoprávní úpravou vodního zákona, nikoli samostatný veřejnoprávní nárok kraje či jiného subjektu.

49. Rozhodující je dále posouzení, zda tvrzená škoda byla způsobena úmyslným porušením právní povinnosti. V tomto směru soud vychází především z trestního příkazu Okresního soudu v , adresa, ze dne 26. 2. 2021, č. j. 1 T 10/2021-556, který nabyl ve vztahu k žalovanému právní moci dne 16. 3. 2021. Tímto trestním příkazem byl žalovaný uznán vinným přečinem neoprávněného nakládání s odpady podle § 298 odst. 2, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Ve výroku o vině je výslovně uvedeno, že žalovaný spolu s dalšími osobami nebezpečný odpad úmyslně nevhodně uskladnil volně na terénu a ponechal jej vystavený povětrnostním vlivům na nezabezpečeném a k tomuto účelu neuzpůsobeném pozemku, přičemž tím porušil mimo jiné povinnosti vyplývající ze zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, vyhlášky č. 383/2001 Sb., zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách (vodní zákon). Současně bylo ve výroku o vině uvedeno, že tím způsobil ohrožení životního prostředí, k jehož odstranění bylo třeba vynaložit náklady ve značném rozsahu. Soudce může v trestním příkazu dospět k úmyslné formě zavinění, i když obžaloba vycházela z nedbalosti, pokud jde stále o tentýž skutek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 508/2021 ze dne 22. 6. 2021) a tutéž skutkovou podstatu, kterou lze spáchat oběma formami zavinění (tak jako v tomto případě). To, že obviněný (i s obhájcem) nepodal odpor, pak takovému trestnímu příkazu dodává povahu pravomocného odsuzujícího rozsudku. Jinými slovy - to, že byl žalovaný jako obviněný zastoupen obhájcem a stejně nepodal odpor, nečiní z hlediska zákona změnu formy zavinění nezákonnou, naopak posiluje závěr, že měl kvalifikovanou možnost se bránit a vědomě ji nevyužil.

50. Soud je přitom podle § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán rozhodnutím příslušného orgánu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Tato vázanost se vztahuje nejen k samotnému právnímu závěru o vině, ale i ke skutkovým okolnostem, které jsou ve výroku odsuzujícího rozhodnutí uvedeny a které jsou nezbytným podkladem závěru o tom, že byl trestný čin spáchán žalovaným. Jestliže tedy pravomocné trestní rozhodnutí vychází z toho, že žalovaný úmyslně nakládal s nebezpečným odpadem v rozporu s právními předpisy, a tím způsobil ohrožení životního prostředí vyžadující náklady ve značném rozsahu, nemůže civilní soud v tomto řízení vycházet z opačného závěru, že se žalovaný úmyslného protiprávního jednání nedopustil.

51. Na uvedeném závěru nic nemění skutečnost, že Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 11. 2024, č. j. 7 Tz 55/2024-715, zrušil ve vztahu k žalovanému výrok trestního příkazu o náhradě škody. Nejvyšší soud nezrušil výrok o vině žalovaného, nýbrž toliko adhezní výrok o povinnosti nahradit škodu, a to z důvodu procesní překážky vyplývající z insolvenčního řízení. Pravomocný závěr o tom, že žalovaný spáchal uvedený trestný čin, tak zůstal nedotčen. Zrušení výroku o náhradě škody proto nemá za následek, že by civilní soud nebyl vázán výrokem o vině, ani neznamená, že by zanikla možnost posoudit v tomto řízení uplatněný nárok jako pohledávku na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti52. Důvodná není ani obrana žalovaného poukazující na trestní list, v němž bylo pro účely Rejstříku trestů vyznačeno zavinění ve formě nedbalosti. Trestní list není rozhodnutím o vině a nemůže měnit obsah pravomocného trestního příkazu. Pro civilní řízení je rozhodující výrok pravomocného odsuzujícího rozhodnutí, nikoli následný administrativní záznam určený pro evidenční účely. Pokud je mezi obsahem trestního příkazu a trestním listem rozpor, nemůže mít tento rozpor vliv na vázanost soudu podle § 135 odst. 1 o. s. ř.

53. Soud proto uzavírá, že žalobcem uplatněná pohledávka spadá pod výluku podle § 416 odst. 1 insolvenčního zákona jako pohledávka na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti. Osvobození žalovaného od placení dosud neuspokojených pohledávek podle § 414 insolvenčního zákona se jí proto nedotýká.

54. Dále se soud zabýval námitkou promlčení. Tuto námitku shledal důvodnou.

55. Podle § 43 odst. 3 trestního řádu je poškozený oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit škodu; z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok uplatňuje. Má-li takový úkon vyvolat i účinky ve sféře hmotného práva, zejména stavení běhu promlčecí lhůty podle § 648 o. z., musí být nárok uplatněn určitě a nezaměnitelně.

56. V projednávané věci bylo trestní řízení vedeno proti dvěma obviněným, a to proti žalovanému , Jméno žalovaného, a , jméno FO, . Již z této skutečnosti plyne, že bylo třeba, aby z úkonu poškozeného jednoznačně vyplynulo, vůči kterému z obviněných, případně zda vůči oběma, nárok uplatňuje, a v jakém rozsahu. To platí tím spíše, jestliže postavení obou obviněných nebylo totožné, neboť podle trestního příkazu byl žalovaný uznán vinným jako pachatel, zatímco , jméno FO, pouze jako účastník - pomocník podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Nebylo tedy bez dalšího samozřejmé, zda poškozený požaduje náhradu škody po obou obviněných společně a nerozdílně, po každém z nich samostatně, či pouze po jednom z nich.

57. Z obsahu tiskopisu poučení poškozené právnické osoby ze dne 24. 6. 2020 soud zjistil, že žalobce pouze zakřížkoval, že navrhuje, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil „obžalovanému“ povinnost nahradit škodu ve výši 3 124 325,27 Kč. Takto formulovaný úkon však v řízení vedeném proti dvěma obviněným postrádá potřebnou určitost. Neobsahuje výslovné označení osoby, vůči níž je nárok uplatňován, ani údaj o tom, zda je nárok uplatňován proti oběma obviněným, a pokud ano, zda solidárně. Samotná skutečnost, že formulář byl učiněn v konkrétní trestní věci, tuto neurčitost neodstraňuje.

58. Stejný závěr platí i pro následné podání žalobce ze dne 8. 2. 2021, doručené státnímu zastupitelství dne 9. 2. 2021. Tímto podáním žalobce sice doplnil skutkový základ a výši tvrzené škody, avšak ani zde konkrétně neoznačil, vůči kterému z obviněných nárok směřuje. Ani toto podání tedy neurčitost původního úkonu nezhojilo.

59. Soud nepovažuje za přiléhavý výklad, podle něhož by bylo možno bez dalšího dovodit, že nárok byl uplatněn vůči oběma obviněným. Takový závěr by již znamenal nahrazování procesní vůle poškozeného úvahou soudu. V situaci, kdy v řízení vystupovali dva obvinění s odlišným trestněprávním postavením a kdy navíc u jednoho z nich nastala překážka vyplývající z insolvenčního řízení, nebylo možné neurčitý návrh „dovykládat“ ani tak, že směřoval pouze proti druhému obviněnému, ani tak, že směřoval proti oběma společně a nerozdílně. Takový postup by byl na úkor požadavku právní jistoty.

60. Za tohoto stavu soud uzavírá, že žalobce v trestním řízení neuplatnil vůči žalovanému , Jméno žalovaného, nárok na náhradu škody řádně a určitě způsobem, který by byl způsobilý vyvolat účinky podle § 648 o. z. Promlčecí lhůta se proto podáním z 24. 6. 2020 ani jeho doplněním z 8. 2. 2021 nestavila.

61. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 25 Cdo 2478/2004 výslovně uzavřel, že řádným uplatněním nároku v adhezním řízení není samotné trestní oznámení či jiný procesní úkon, jestliže neobsahuje požadavek, aby konkrétní osobě byla uložena povinnost k náhradě škody v určité výši. Stejný důraz na určitost návrhu plyne i z rozhodnutí sp. zn. 4 Tz 76/2002, podle něhož je v rozporu se zákonem, obsahuje-li trestní příkaz výrok o náhradě škody, aniž byl nárok poškozeným řádně uplatněn; existence výroku o náhradě škody v, Anonymizováno, trestním rozhodnutí tedy sama o sobě nedokládá, že návrh poškozeného byl procesně bezvadný.

62. Tuto neurčitost nelze považovat za nepodstatný formalismus. V situaci, kdy v trestním řízení vystupovali dva obvinění, a to navíc v odlišném procesním i hmotněprávním postavení (žalovaný jako pachatel, druhý obviněný jako účastník – pomocník), nebylo možné bez dalšího „domýšlet“, zda poškozený požaduje náhradu škody po jednom z nich, po obou, a v jakém rozsahu. Požadavek určité identifikace osoby povinné k náhradě škody zde plní stejnou funkci jako označení žalovaného v civilním řízení; právě proto judikatura požaduje, aby návrh obsahoval, vůči komu je činěn.

63. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3220/2018 na této věci nic nemění, nýbrž naopak potvrzuje potřebu takové individualizace. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud sice neshledal nedostatek určitosti návrhu, avšak výslovně proto, že trestní řízení bylo vedeno pouze vůči žalovanému, a tudíž bylo zřejmé, vůči komu poškozený nárok uplatnil; Nejvyšší soud současně připomněl obecné pravidlo, že z návrhu musí být patrno, vůči komu nárok směřuje. Projednávaná věc je skutkově odlišná právě tím, že zde trestní řízení probíhalo proti dvěma osobám, a neurčitost návrhu proto nebylo možné překlenout pouhým výkladem podle obsahu spisu.

64. Význam této neurčitosti je zesílen i tím, že vůči žalovanému bylo již dne 2. 3. 2020 zahájeno insolvenční řízení a podle následného rozhodnutí Nejvyššího soudu v trestní věci bránila překážka podle § 140b insolvenčního zákona tomu, aby bylo v adhezním řízení o nároku proti žalovanému rozhodnuto. Za této situace nebylo možné bez výslovného procesního projevu poškozeného dovozovat, že návrh směřuje právě i proti žalovanému; naopak z hlediska procesní racionality by připadala v úvahu spíše interpretace, že návrh mohl efektivně směřovat jen proti druhému obviněnému, vůči němuž taková překážka dána nebyla. I z tohoto důvodu bylo zapotřebí, aby žalobce osobu, proti níž nárok uplatňuje, označil jednoznačně; to však neučinil.

65. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že Okresní soud v , adresa, původně v trestním příkazu žalovanému povinnost k náhradě škody uložil. Jak již bylo uvedeno, judikatura Nejvyššího soudu výslovně připouští, že výrok o náhradě škody může být v trestním rozhodnutí obsažen i tehdy, ačkoliv nárok nebyl poškozeným řádně uplatněn; takový výrok je pak nezákonný a může být zrušen, aniž by to zpětně založilo účinky řádného adhezního návrhu. Procesní bezvadnost návrhu poškozeného je třeba posuzovat samostatně, podle jeho obsahu, nikoliv podle toho, jak o něm trestní soud rozhodl.

66. Soud si je vědom, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 11. 2024, č. j. 7 Tz 55/2024-715, vycházel z toho, že poškozený nárok uplatnil. Tento závěr však byl učiněn v rámci posouzení procesní přípustnosti adhezního výroku za trvání účinků insolvenčního řízení. V nyní projednávané věci je rozhodná odlišná otázka, zda obsah konkrétního podání poškozeného byl natolik určitý ve vztahu k nynějšímu žalovanému, aby vyvolal stavení běhu promlčecí lhůty podle § 648 o. z.

67. Lze tedy shrnout, že žalobce sice v trestním řízení projevil vůli domáhat se náhrady škody, avšak ve vztahu k žalovanému tak neučinil způsobem, který by obstál z hlediska požadavků § 43 odst. 3 tr. ř. na určitost návrhu. Proto nedošlo ke stavení běhu subjektivní promlčecí doby a žalobou uplatněný nárok je po vznesené námitce žalovaného promlčen.

68. Pokud jde o běh promlčecí doby, žalobce nejpozději dne 9. 12. 2019 věděl o vzniku a výši škody, neboť právě toho dne uhradil společnosti , právnická osoba, . částku 3 124 325,27 Kč. Nejpozději dne 24. 6. 2020 pak věděl i o osobách, které považoval za škůdce, neboť právě tehdy uplatnil nárok v trestní věci vedené proti , Jméno žalovaného, a , jméno FO, . Subjektivní promlčecí lhůta u práva na náhradu škody činí podle občanského zákoníku tři roky a počíná běžet ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o osobě povinné k její náhradě. Nebyl-li běh této lhůty stavěn řádným uplatněním nároku v adhezním řízení, uplynula nejpozději dne 24. 6. 2023. Žaloba byla soudu doručena až dne 30. 5. 2025, tedy po uplynutí subjektivní promlčecí doby.

69. Vznesl-li žalovaný námitku promlčení, nemůže žalobci požadované právo přiznat. Z těchto důvodů soud shledal námitku promlčení důvodnou a žalobu zamítl (výrok I).

70. Protože soud žalobu zamítl z důvodu důvodně vznesené námitky promlčení, byly další důkazní návrhy účastníků směřující ke vzniku škody, rozsahu nápravných opatření, účelnosti vynaložených nákladů, příčinné souvislosti a osobě původce závadného stavu nadbytečné. Jejich provedení by nemohlo změnit závěr, že žalobou uplatněné právo nelze po vznesené námitce promlčení žalovanému přiznat.

71. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný měl ve věci plný úspěch. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 3 124 325,27 Kč sestávající z částky 20 820 Kč za každý ze 13 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí věci, odpor ze dne 15. 7. 2025 na č. l. 47-48, vyjádření ve věci z 13. a 14. 8. 2025 na č. l. 60-61 a 66-67, vyjádření ze dne 4. 12. 2025 na č. l. , právnická osoba, , účast u jednání dne 8. 12. 2025, porada s klientem ze dne 13. 1. 2026 – potvrzení na č. l. 193, vyjádření ve věci ze dne 11. 2. 2026 na č. l. 137-143, vyjádření k výzvě soudu ze dne 19. 2. 2026 na č. l. 150-153, porada s klientem ze dne 27. 2. 2026 – potvrzení na č. l. 192, vyjádření ve věci ze dne 18. 3. 2026 na č. l. 158-160, vyjádření ve věci ze dne 14. 5. 2026 na č. l. 171-172, účast u jednání dne 14. 5. 2026, účast u jednání dne 1. 6. 2026), 1 úkon uvedený v § 11 odst. 2 a t. (účast u jednání, při kterém došlo k vyhlášení rozsudku dne 8. 6. 2026) včetně 14 paušálních náhrad výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. Dále žalovanému náleží cestovné za použití vozidla cestou k jednání soudu dne 8. 12. 2025 ve výši 1 396,07 Kč (trasa , adresa, a zpět, vzdálenost 187 km, cena pohonných hmot 34,70 Kč/l, průměrná spotřeba 4,80 l/100 km, základní náhrada 5,80 Kč/km), za použití vozidla cestou k jednání soudu dne 14. 5. 2026 ve výši 1 409,38 Kč (trasa , adresa, a zpět, vzdálenost 187 km, cena pohonných hmot 34,10 Kč/l, průměrná spotřeba 4,80 l/100 km, základní náhrada 5,90 Kč/km), za použití vozidla cestou k jednání soudu dne 1. 6. 2026 ve výši 801,67 Kč (trasa , adresa, a zpět, vzdálenost 100 km, cena pohonných hmot 34,70 Kč/l, průměrná spotřeba 6,10 l/100 km, základní náhrada 5,90 Kč/km) a použití vozidla cestou k jednání soudu dne 8. 6. 2026 ve výši 801,67 Kč (trasa , adresa, a zpět, vzdálenost 100 km, cena pohonných hmot 34,70 Kč/l, průměrná spotřeba 6,10 l/100 km, základní náhrada 5,90 Kč/km). Konečně žalovanému náleží náhrada za čas promeškaný cestou k jednání podle § 14 a. t. ve výši celkem 3 000 Kč (20 půlhodin po 150 Kč při jedné cestě z , adresa, trvající 3 půlhodiny a při jedné cestě z , adresa, trvající 2 půlhodiny). Zástupce žalovaného osvědčil, že je plátcem DPH. Proto k odměně a nákladům zastoupení přísluší rovněž DPH v základní sazbě 21 %. Náklady jsou splatné k rukám zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v obecné lhůtě k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).