3 C 182/2020

Plný text

Okresní soud v Jičíně rozhodl soudkyní JUDr. Drahomírou Šorfovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení se sídlem adresa o vypořádání společného jmění manželů, I. Zaniklé společné jmění účastníků se vypořádává takto:

1. Do výlučného vlastnictví žalobkyně se přikazuje zůstatek na bankovním účtu č. [bankovní účet], vedeném na jméno žalobkyně, ke dni 19. 9. 2017 ve výši 1.458 Kč.

2. Do výlučného vlastnictví žalovaného se přikazuje a) zůstatek na bankovním účtu č. [bankovní účet], vedeném na jméno žalovaného, ke dni 19. 9. 2017 ve výši 79.892,33 Kč b) zůstatek na bankovním účtu č. [bankovní účet], vedeném na jméno žalovaného, ke dni 19. 9. 2017 ve výši 79.164,51 Kč.

3. Žalovaný je povinen vyplatit žalobkyni na vypořádání společného jmění vypořádací podíl ve výši 333.799 Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu 16. 9. 2020 domáhala vypořádání rozvodem manželství zaniklého společného jmění účastníků. Navrhovala vypořádání vnosu ze společného jmění do majetku žalovaného, neboť za trvání manželství si účastníci vzali úvěr na rekonstrukci domu ve výlučném vlastnictví žalovaného, který byl splacen za trvání společného jmění. Požadovala polovinu hodnoty přístavby, jež byla z takto získaných prostředků vybudována, a navrhovala znaleckým posudkem zjistit provedenou přístavbou a dalšími stavebními úpravami nastalé zhodnocení domu žalovaného. Sama hodnotu přístavby odhadovala na 1.300.000 Kč. Dále požadovala vypořádání finančních zůstatků na účtech obou účastníků ke dni zániku společného jmění.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, zejména odmítal výši vypořádacího podílu 650.000 Kč. Zmínil, že vybudování přístavby jeho domu bylo povoleno v roce 1996, účastníci si na stavbu půjčili 510.000 Kč, splátky úvěru hradil sám žalovaný, neboť žalobkyně byla na mateřské dovolené. Realizace přístavby byla komplikovaná a probíhala s potížemi, které poznamenaly i původní část stavby. V únoru 1997 peníze došly, účastníci další prostředky neměli, žalovanému chyběla i motivace, protože vztah účastníků procházel krizí. Stavba není dodnes dokončena, některé stavební prvky jsou provizorní, jiné znehodnocené, stavba se nedala a nedá užívat, není zkolaudována. Dokončení stavby je rizikové, ve zdech jsou četné trhliny, došlo k rozmáčení stropů, čímž dle žalovaného došlo spíše k jejímu znehodnocení. Cenu přístavby dle žalovaného znalec odhadl na 100.000 Kč, tuto částku také žalovaný nabízel žalobkyni na vypořádání, což neakceptovala. Žalovaný dále popisoval projevy manželských neshod, připojil své hodnocení charakterových vlastností žalobkyně a požadoval, aby žalobkyně nahradila jemu vzniklé náklady řízení.

3. Mezi stranami bylo nesporné, že jejich společné jmění, založené uzavřením jejich manželství dne 3. 12. 1994, zaniklo dnem právní moci rozsudku o rozvodu jejich manželství, t.j. dnem 19. 9. 2017. Před tímto datem nedošlo k jeho modifikaci smlouvou ani rozhodnutím soudu. K vypořádání zaniklého společného jmění dohodou dosud nedošlo.

4. Žalobkyně učinila předmětem vypořádání v prvé řadě vnos ze společného jmění manželů do výlučného majetku žalovaného s tím, že za trvání majetkového společenství si účastníci vzali úvěr na zbudování přístavby a rekonstrukci jeho domu [adresa] v [obec]. Toto tvrzení nebylo mezi účastníky sporné, vyplývá rovněž z oznámení Všeobecné stavební spořitelny [právnická osoba], dle něhož byl žalobkyni 12. 8. 1996 poskytnut překlenovací úvěr 250.000 Kč a z oznámení téže instituce, dle něhož byl 20. 11. 1996 překlenovací úvěr 260.000 Kč poskytnut i žalovanému. Smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 10. 7. 1996, uzavřenou mezi Všeobecnou stavební spořitelnou [právnická osoba] a žalovaným, je prokázáno, že touto smlouvou byly obě výše zmíněné úvěrové smlouvy zajištěny zřízením zástavního práva k nemovitostem: objekt bydlení [adresa] na parc. [anonymizováno], zahrada p. [číslo] p. [číslo] v katastru nemovitostí zapsaným na LV [číslo] pro [katastrální uzemí] úřadu v [obec]. Mezi účastníky není sporu o tom, že oba překlenovací úvěry byly za trvání společného jmění účastníků splaceny.

5. Žalobkyně dále učinila předmětem vypořádání zůstatky na bankovních účtech účastníků ke dni 19. 9. 2017.

6. Mezi stranami bylo nesporné, že žalobkyně ke dni zániku společného jmění měla zřízený účet č. [bankovní účet], vedený na jméno [celé jméno žalobkyně], na němž byl ke dni zániku společného jmění zůstatek ve výši 1.458 Kč.

7. Žalobkyně v žalobě označila celkem 15 bankovních institucí, u nichž soud zjišťoval, zda vedou pro žalovaného účty. Pozitivní zprávu poskytla pouze [právnická osoba], jíž je prokázáno, že zřídila a vedla pro žalovaného osobní účet č. [bankovní účet], vedený na jméno [celé jméno žalovaného], založený 24. 11. 1994, jehož zůstatek ke dni 19. 9. 2017 činil 79.892,33 Kč, a dále běžný č. [bankovní účet], na jméno [celé jméno žalovaného], založený 4. 9. 2006, se zůstatkem ke dni 19. 9. 2017 ve výši 79.164,51 Kč.

8. Vypořádání společného jmění manželů se řídí stejným právním režimem, jako jeho zánik (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, a ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014). I když tedy majetkové společenství účastníků vzniklo v době platnosti a účinnosti zák.č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (obč. zák.), jeho vypořádání je třeba provést podle zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.)

9. Na úvod je třeba poznamenat, že žalobkyně v dané věci zahájila řízení 16. 9. 2020, tedy v době, kdy od zániku společného jmění neuplynula lhůta tří let, s níž zákon spojuje nevyvratitelnou domněnku vypořádání (§ 741 o.z.) O její žalobě je proto možno rozhodnout věcně avšak s tím, že s účinností od 19. 9. 2020 nebylo již možno předmět vypořádání rozšiřovat, neboť ohledně věcí a nároků, které žalobkyně neučinila předmětem řízení, se domněnka vypořádání dne 19. 9. 2020 uplatnila.

10. Podle § 736 o. z., je-li společné jmění zrušeno nebo zanikne-li, anebo je-li zúžen jeho stávající rozsah, provede se likvidace dosud společných povinností a práv jejich vypořádáním. Dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně.

11. Podle § 740 o. z., nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby rozhodl soud. O vypořádání rozhoduje soud podle stavu, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění.

12. Podle § 742 odst.1 a 2 o. z., nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, použijí se pro vypořádání tato pravidla: a) podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné, b) každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek, c) každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek, d) přihlédne se k potřebám nezaopatřených dětí, e) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, zejména jak pečoval o děti a o rodinnou domácnost, f) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení majetkových hodnot náležejících do společného jmění. (2) Hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, stejně jako hodnota toho, co z výhradního majetku manžela bylo vynaloženo na společný majetek, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen.

13. Z cit. ustanovení zákona plyne, že při vypořádání společného jmění je každý z manželů povinen nahradit, co ze společného bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. V případě investic do domu jednoho z manželů ze společného majetku jsou proto tímto nákladem finanční prostředky na tyto investice skutečně vynaložené. Nepřichází proto v úvahu např. oceňování vynaložené práce ani výsledku stavební činnosti vykonané za finanční prostředky ze společného jmění. Hodnotu zmíněných investic však lze uvažovat při vypořádání zvýšenou či sníženou toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne zániku společného jmění, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen. Ustanovení § 742 odst. 2 o. z. tedy nestanoví, že by měla být porovnávána hodnota nemovitosti ve výlučném vlastnictví manžela před investováním prostředků ze společného jmění a po této investici, ale jde o to, aby byl pozorován rozdíl hodnot konkrétní součásti výlučného majetku manžela mezi dnem, v němž byly investice ze společného majetku vynaloženy, a dnem zániku společného jmění. Uvedené ustanovení totiž umožňuje adekvátně reflektovat na proměny ceny jednotlivých součástí společného jmění nebo výlučného majetku v čase tak, že se oceňují podle toho, jak se pohnulo cenové ohodnocení věci, do níž byl majetek vložen, tj. jak se zvýšila nebo snížila cena té součásti společného jmění, do níž byla součást druhého jmění vložena. Jinými slovy umožňuje reagovat na situace, kdy dochází k účastníky nezaslouženému, ale také nezaviněnému, pohybu tržních cen směrem vzhůru nebo dolů, a úměrně tomu zvyšovat nebo snižovat i hodnotu provedené investice.

14. Žalobkyně v daném řízení včas požadovala vypořádání vnosu ze společného jmění na výlučný majetek žalovaného, neboť za trvání společného jmění si účastníci vzali úvěry, jak bylo v řízení prokázáno, v celkové výši 510.000 Kč a takto získané finanční prostředky byly za trvání společného jmění vynaloženy na přístavbu a rekonstrukci domu ve výlučném vlastnictví žalovaného. Úvěr byl splacen za trvání společného jmění a je zcela bez významu, že fakticky splátky úvěru poskytoval žalovaný ze své mzdy v době, kdy byla žalobkyně na mateřské dovolené a výše jejího příjmu ji splátky neumožňovala. I když spolu manželé nehospodaří, odměna za práci vyplacená za trvání společného jmění jednomu z manželů je tradičně považována na součást společného jmění (§ 711 odst. 2 o. z.). Jestliže z takové odměny žalovaný úvěry splácel, činil tak stejně na úkor společného jmění, a protože šlo o prostředky investované do jeho výlučného majetku, je žalovaný povinen je do vypořádávaného majetku vrátit. V tomto rozsahu, tedy ohledně 510.000 Kč je požadavek žalobkyně na vypořádání vnosu oprávněný a soud s tímto vnosem do výlučného majetku žalovaného musí uvažovat.

15. Žalobkyně v žalobě požadovala vnos navýšit na hodnotu poloviny ceny přístavby, jež byla z úvěrem získaných prostředků vybudována, a navrhovala znaleckým posudkem zjistit, jak realizovaná přístavba dům žalovaného zhodnotila. Zvýšení hodnoty vnosu tímto způsobem nepokládá soud za odpovídající zákonným ustanovením. Jestliže provedenou přístavbou nebyla získána samostatná nemovitost, a na tom se účastníci shodovali, představuje přístavba stále jen součást stavby ve výlučném vlastnictví žalovaného, do níž bylo investováno ze společného, tedy nikoliv samostatnou věc, kterou by bylo možno byť jen samostatně ocenit. Úvahy účastníků, že přístavba má hodnotu 1.300.000 Kč či 100.000 Kč, které by bylo možno vypořádat, proto nejsou akceptovatelné. Uvažovat je možno pouze o tom, jak je již výše vysvětleno, že žalovaný je do společného jmění povinen nahradit ten objem finančních prostředků, který byl na jeho výlučný majetek poskytnut. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že nárok, který by odpovídal ustanovení § 742 odst. 2 o. z. ve smyslu shora uvedeného výkladu nebyl v řízení ani jedním z účastníků řádně a včas uplatněn. Žalobkyně navrhovala přihlédnout ke zhodnocení nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalovaného realizovanou přístavbou a rekonstrukcí, pořízenou ze společného úvěru, což neodpovídá zákonným možnostem, případné zvýšení hodnoty vnosu dle § 742 odst.2 o. z. ke dni zániku společného jmění v žalobě nenavrhla. Žalovaný případnou redukci vnosu ze společného do jeho výlučného majetku neměl ani možnost včas uplatnit, protože řízení bylo zahájeno je dva dny před uplynutím tříleté lhůty (§ 741 o. z.) a do 19. 9. 2020 se o žalobě ani nedozvěděl. V této souvislosti je však třeba poznamenat, že žalovaný této situaci mohl předejít a řízení o vypořádání zaniklého společného jmění sám zahájit kdykoliv dříve v tříleté lhůtě.

16. Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že oba účastníci měli ke dni zániku společného jmění pohledávky za bankovními institucemi vyplývající z jimi uzavřených smluv o účtu. Jinými slovy, každý z účastníků měl na své jméno veden nejméně jeden bankovní účet, na němž byl ke dni zániku společného jmění zůstatek, v daném případě vždy kladný. Výše těchto zůstatků, které žalobkyně včas uplatnila, tvoří společné jmění a je ji třeba vypořádat. Zůstatek na účtu žalobkyně činil ke dni zániku společného jmění 1.458 Kč, na osobním účtu žalovaného byl ve stejný okamžik zůstatek 79.892,33 Kč, na běžném účtu 79.164,51 Kč.

17. Vypořádání zůstatku na běžném účtu se žalovaný bránil s tím, že jde o účet, který sloužil k jeho podnikatelské činnosti a namítal, že si žalobkyně nemůže na část jeho zůstatku činit nárok, pokud se nepodílí současně na jeho závazcích. Tuto argumentaci nepokládá soud za správnou. Pokud žalovaný za trvání společného jmění vykonával [podnikatelská činnost ] [podnikatelská činnost] [podnikatelská činnost ], byl v této souvislosti účastníkem systému právních vztahů, v důsledku nichž získával příjmy a na druhé straně mu vznikala povinnost hradit související výdaje. Vytvořil tak organizovaný soubor jmění, sloužící k provozování jeho podnikatelské činnosti a produkování zisku, označovaný za účinnosti obč. zák. jako podnik, za účinnosti o. z. jako obchodní závod. Jestliže se tak stalo po roce 1998, a doba založení běžného účtu, který dle svých slov k podnikání používal, -rok 2006 tomu nasvědčuje, i tento podnik či závod se stal součástí společného jmění. Žalobkyně z něho včas navrhla vypořádat pouze zůstatek na běžném účtu, zbylý majetek a případné pohledávky, pokud existovaly, k vypořádání uplatněny nebyly a jsou vypořádány vyvratitelnou domněnkou. Tomu se žalovaný mohl opět vyhnout tím, že mohl žalobkyni včas podanou žalobou na jeho vypořádání předejít. Pokud tedy nyní má být z jeho závodu vypořádán pouze zůstatek na jeho podnikatelském - běžném – účtu, jenž tvoří součást společného jmění, není důvod to odmítat.

18. Lze tedy zopakovat, že předmětem vypořádání v dané věci je vnos ze společného jmění na výlučný majetek žalovaného ve výši 510. 000 Kč, který je žalovaný povinen do vypořádávaného společného jmění nahradit, a dále zůstatky na účtech účastníků ve výši 1.458 Kč, 79.892,33 Kč a 79.164,51 Kč, tedy dohromady hodnoty ve výši 670.514,84 Kč. Soud provedl vypořádání tak, že každému z účastníků přikázal zůstatek finančních prostředků na bankovním účtu, jenž je veden na jeho jméno. Protože vypořádání společného jmění je zásadně prováděno tak, že podíly obou účastníků jsou stejné, znamená to, že každému z nich se musí dostat polovina vypořádávané hodnoty, tj. v daném případě 335. 257,42 Kč. Žalobkyni je však přikázán pouze zůstatek na bankovním účtu, vedeném na její jméno, tedy 1.458 Kč (tedy o 333.799,42 Kč méně, než činí na ni připadající podíl), zatímco žalovanému zůstatky ve výši 159.056,84 Kč a na jeho straně je i vnos ze společného jmění 510.000 Kč k náhradě, tedy celkem 669.056,84 Kč (tedy o 333.799,42 Kč více než činí na něho připadající podíl). Aby hodnoty z vypořádávaného jmění byly u obou účastníků stejné, uložil soud žalovanému, aby žalobkyni vyplatil vypořádací podíl 333.799,42 Kč, zaokrouhleno 333.799 Kč. Vzhledem k výši vypořádacího podílu, poskytl soud žalovanému lhůtu k plnění v trvání jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

19. Pro nadbytečnost soud neprovedl navrhované důkazy výzvou k uzavření dohody o vypořádání, předžalobní korespondencí stran, barevnými fotografiemi nemovitosti žalovaného ani znaleckým posudkem k ocenění zhodnocení domu žalovaného provedené přístavbou a dalšími stavebními úpravami.

20. Pro úplnost soud dodává, že v řízení o vypořádání společného jmění soud není vázán návrhem (žalobou), neboť z právního předpisu, tj. z ustanovení § 742 o. z., vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§ 153 odst. 2 o.s.ř.). Už vůbec pak soud není vázán právním hodnocením, které účastník v žalobě nebo jiném svém podání či přednesu soudu předkládá. V dané věci žalobkyně v žalobě vytvořila vlastní právní konstrukci, dle níž mělo dojít k navýšení hodnoty uplatněného vnosu, kterou soud nemohl přijmout. Pokud proto žalobkyně v průběhu jednání před soudem upravila své požadavky do realističtější podoby, nešlo o změnu žaloby, o níž by soud měl rozhodovat, ale o úpravu jejího právního hodnocení, které souhlasu soudu nepodléhá. Z uvedených důvodů též soud neshledal ani důvod k tomu, aby zamítal žalobu žalobkyně ohledně původně požadované částky 650.000 Kč. Pokud žalobkyně v průběhu jednání upravila své požadavky a netrvala na původních právních závěrech, nelze na tomto postupu rovněž shledat nic, co by mohlo být pro žalovaného nečekané a k čemu by musel zaujímat stanovisko. Žalovaný do řízení přišel s vlastním právním hlediskem a stanoviskem, soud se jím, stejně jako s argumentací žalobkyně, zabýval a hodnotil jej.

21. O nákladech řízení rozhodoval soud podle § 142 o. s. ř. a zvažoval, do jaké míry, byla žalobkyně v řízení úspěšnou, neboť její úspěch je neúspěchem žalovaného a naopak. K hodnocení procesního úspěchu při rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání společného jmění manželů Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3730/2015, uvedl, že je nutné jej„ posuzovat podle více hledisek; je třeba vzít do úvahy výsledek řízení a poměřit jej s návrhy stran v průběhu řízení. Je nutné přihlížet i k výši požadované a skutečně přiznané výše vypořádacího podílu a zohlednit výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci (majetkové položky o vyšší hodnotě) náleží do společného jmění manželů a které nikoliv. V dané věci z žaloby žalobkyně vyplývalo, že požaduje vypořádání 4 položek a výplatu vypořádacího podílu 650.000 Kč. V řízení byly všechny položky vypořádány, avšak dosáhla výplaty podílu zhruba v poloviční výši. Znamená to, že poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků je zhruba stejný, další zohlednitelné skutečnosti v řízení najevo nevyšly, bylo proto rozhodnuto podle § 142 odst.2 o.s.ř., že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nesvědčí.