3 C 23/2020

Plný text

Okresní soud v Jičíně rozhodl soudkyní JUDr. Drahomírou Šorfovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 250.000 Kč s příslušenstvím a omluvu,

I. Zamítá se žaloba žalobce, kterou se domáhal, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit mu 250.000 Kč a zveřejnit v [anonymizováno] deníku a v [anonymizováno] deníku omluvu tohoto znění:„ [celé jméno žalovaného] se omlouvá panu [celé jméno žalobce] za lživé vyjádření, že mně nebylo uhrazeno nic. To jsem uvedl, abych zvýhodnil ZD [obec], které zastupoval můj známý advokát [anonymizováno] [jméno] [příjmení], proto se [celé jméno žalobce] veřejně omlouvám.“

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce podal proti žalovanému dne 3. 2. 2020 u soudu žalobu, později doplňovanou a upravovanou, kterou se domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost nahradit žalobci nemajetkovou újmu způsobenou na zdraví ve výši 250.000 Kč a také povinnost zveřejnit v [anonymizováno] deníku a v [anonymizováno] deníku omluvu ve znění, jak je uvedena ve výroku I. Žalobce tvrdil, že se žalovaný v řízení vedeném u Okresního soudu v Jičíně po sp.zn. 14C 281/2011 neřídil se pokyny žalovaného, po podání odporu začal spolupracovat ve prospěch žalobce a soudkyně [příjmení], nerozporoval změnu žaloby žalobce, důrazně neupozornil na prodej podniku mezi jeho manželkou a synem, nepodal ani jednu stížnost na průtahy, odmítl se vyjádřit k částce, které měl žalovaný hradit za znalecký posudek, když jej žalobce upozorňoval, aby výzvy k úhradě byly zasílány zástupci, řekl, že ho to nezajímá a že se bude vyjadřovat jen k tomu, oč ho soud požádá. Vrcholem pak dle žalobce bylo jednání dne 16. 6. 2014, při němž díky nečinnosti žalovaného bylo žalobci řečeno, že se obohatil a žalovaný opět nereagoval. Následovala žalobcova obrana u advokátky [příjmení], na níž žalobce požadoval vysvětlení. Advokátka jej pak nechala policií odvézt na psychiatrii do [obec]. Dne 15. 10. 2015 jej žalovaný pozval na schůzku, dopředu ho o ničem neinformoval a s protistranou měl vypracovanou dohodu, kterou mu předložili k podpisu, protože znali jeho psychickou nemoc a věděli, že se nedokáže bránit. Při odchodu mu žalovaný neřekl, že ho už nebude zastupovat. Když žalobce žalovanému v květnu 2017 po zpětvzetí žaloby ve věci sp.zn. [spisová značka] volal, odbyl jej, že má přerušenou advokacii a ukončil s ním spolupráci. Ačkoliv ostatním sehnal další zastupování, žalobci nikoliv. Nevrátil mu listiny a své služby vyúčtoval až v roce 2017. Nejvíce se provinil, když na výzvu soudkyně [příjmení] sdělil, že žalovaný mu ničeho nezaplatil. Dle žalobce tak žalovaný úmyslně zneužil psychickou nemoc žalobce ve prospěch protistrany a žalobce v důsledku toho utrpěl těžké psychické útrapy, 16. 6. 2014 při odvozu do psychiatrické léčebny i poranění rukou od pout, byl trestně stíhán, obžalován, trpěl bolestmi svalů, kloubů, brněním v rukou z psychosomatických příčin. Trpěla i jeho rodina, hlavně dnes již zesnulá manželka, které se po žalobcově převozu na psychiatrii zhoršil její stav.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby žalobce, odmítal tvrzení, že by jednal proti zájmům žalobce, zastupoval ho odpovědně a je přesvědčen, že výsledek byl pro žalobce příznivý. Po uzavření dohody s protistranou žalovaný žalobci sdělil, že jej dál nemůže zastupovat, žalovaný nepožadoval zajištění jiného zástupce. Mezi jeho právním zastupováním a tvrzenou újmou žalobce neshledával příčinnou souvislost. Vznesl též námitku promlčení žalovaných nároků žalobce.

3. Spisem Okresního soudu v Jičíně sp.zn. 14 C 281/2011 je prokázáno, že dne 20. 4. 2011 Zemědělské družstvo [obec] podalo proti žalobci žalobu, jíž se domáhalo zaplacení 31 414 Kč s příslušenstvím, dílem 21.414 Kč jako plnění z dohody, uzavřené dne 2. 7. 2008, dílem 10.000 Kč jakožto smluvní pokuty. Ve spise je založena plná moc z 8. 3. 2011 (čl. 14), kterou žalobce udělil žalovanému pro toto řízení. V podání ze dne 21. 12. 2015 (čl. 326) žalovaný sdělil soudu, že ukončuje právní zastoupení žalobce, neboť přerušil výkon advokacie. Řízení i po té dále pokračovalo a podáním z 23. 6. 2017 vzalo Zemědělské družstvo [obec] žalobu zcela zpět (čl. 365) s odůvodněním, že i když nedošlo k úplnému vypořádání nároků žalobce, chce zpětvzetím ukázat dobrou vůli a s tím, že se také vzdává práva na náhradu nákladů řízení. Usnesením ze dne 29. 6. 2017 č. j. 14 C 281/2011-369 okresní soud přes nesouhlas žalovaného řízení zastavil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Usnesením odvolacího soudu ze dne 31. 7. 2017 č. j. 26 Co 210/2017-407 bylo usnesení okresního soudu ve výroku I. potvrzeno (výrok o zastavení řízení) a ve výroku II. (výrok o nákladech řízení) zrušeno a věc byla okresnímu soudu vrácena v tomto rozsahu k dalšímu řízení; odvolací soud uložil okresnímu soudu, aby se zabýval tím, zda žalobce ke zpětvzetí žaloby o zaplacení 14. 273,40 Kč přistoupil z toho důvodu, že žalovaný jeho nárok splnil či nikoli a poukázal též na to, že žaloba byla z části 17.140,60 Kč pravomocně zamítnuta. K podání z 13. 9. 2017 (čl. 411), jímž překládal podklady pro rozhodnutí o nákladech řízení, připojil žalobce fakturu [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 5. 9. 2017, kterou vyčíslil žalobci svou odměnu za zastupování částkou 6.000 Kč a fakturu advokáta [anonymizováno] [příjmení] z 21. 8. 2017 za právní rozbor ve věci 14C 281/2011 na částku 3.630 Kč. K podání z 4. 10. 2017 připojil pokladní stvrzenku, vystavenou [anonymizováno] [příjmení] 4. 9. 2017, dokládající zaplacení částky 7.000 Kč za právní zastoupení. V podání ze dne 13. 11. 2017 (čl. 419) žalobce prostřednictvím zástupce [anonymizováno] [příjmení] sdělil, že vyfakturovaná částka byla z účtu žalobce č. [bankovní účet] žalovanému zaplacena na jeho účet. Dopisem ze dne 21. 12. 2017 (čl. 445) sdělil žalovaný soudu k jeho předchozímu dotazu, že žalobce na vyfakturovanou částku 22.930 Kč ničeho neuhradil. Usnesením ze dne 16. 2. 2018 č. j. 14 C 281/2011-438, které bylo žalobci prostřednictvím jeho zástupce doručeno 5. 3. 2018, okresní soud rozhodl znovu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a obsah podání žalovaného z 21. 12. 2017 zmínil v odůvodnění. Usnesením ze dne 31. 5. 2018 č. j. 26 Co 104/2018-461 odvolací soud usnesení okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Opět upozornil okresní soud na to, že nepřihlédl k pravomocně zamítnuté části předmětu sporu a poukázal na rozporuplná tvrzení Zemědělského družstva [obec]. Usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 22. 11. 2018 č.j. 14 C 281/2011-479 bylo opětovně rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové z 22. 3. 2019 č.j. 26 Co 9/2019-506 bylo usnesení okresního soudu změněno tak, že Zemědělské družstvo [obec] je povinno zaplatit žalobci na nákladech řízení před okresním soudem 42.149,20 Kč a na nákladech řízení před odvolacím soudem 1.710 Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud mimo jiné uvedl, že„ Sazba mimosmluvní odměny byla odvolacím soudem určena dle § 7 a další nároky dle § 13 odst. 3 a 4 a § 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen AT). To, v jaké výši ve skutečnosti žalovaný (v tomto řízení žalobce-pozn. okresního soudu) zaplatil náklady [celé jméno žalovaného] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení] na základě faktur jimi vystavených v souvislosti se zastupováním, je právně irelevantní.“ Ve spise je platební doklad [právnická osoba] (čl. 445), svědčící o tom, že dne 8. 11. 2017 žalobce uhradil na účet [bankovní účet] částku 16.210 Kč. Dále založena stvrzenka (čl. 446), vystavená žalovaným dne 1. 6. 2011, dokládající přijetí zálohy 5.000 Kč na žalobce, faktura žalovaného z 19. 7. 2017 (čl. 447), v níž žalovaný žalobci vyúčtoval právní zastoupení ve věci sp.zn. 14 C 281/2017 ve výši 22.930 Kč.

4. Potvrzením o provedení platby, vystaveným [právnická osoba] dne 28. 5. 2019, je prokázáno, že dne 26. 3. 2018 byla z účtu [bankovní účet] s názvem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], převedena částka 16.210 Kč ve prospěch účtu [bankovní účet] (Dle podání ze dne 10. 11. 2017, založeném na čl. 419 spisu Okresního soudu v Jičíně sp.zn. 14 C 281/2011, je posledně uvedený účet účtem žalobce).

5. V průběhu řízení žalovaný popsal, že zastoupení žalovaného ukončil, protože přerušil výkon advokacie. Zastupování žalobce bylo problematické vzhledem k tomu, že na jednu stranu vydával souhlasná stanoviska, avšak během krátké doby obrátil a hovořil protichůdně, popíral i zcela jasné skutečnosti. Rozcházeli se složitě, po uzavřené dohodě s protistranou žalovaný žalobci sdělil, že už ho dál zastupovat nemůže a doporučil mu, aby si našel někoho jiného. Žalobci se to nelíbilo, trval na tom, aby žalovaný v zastupování pokračoval, na což žalovaný nepřistoupil. Byl současně rozhodnut, že po žalobci nebude za zastupování požadovat žádnou odměnu. Vyúčtování provedl až v roce 2017, když to žalobce požadoval, byl si však jistý, že mu žalobce za zastupování nic nezaplatí a ani to po něm nic nepožadoval. Žalovaný ví, že řízení sp.zn. 14 C 281/2011 dále probíhalo a nakonec došlo ke zpětvzetí žaloby. V té době žalobce žalovaného dvakrát navštívil v kanceláři na MěÚ [obec] a přesvědčoval ho, aby jej dál zastupoval, nesmířil se s odmítnutím, sděloval, že na něho podá stížnost na různé instituce. Pak ho navštívil po třetí a požadoval po něm 2 milióny Kč. Žalovaný mu řekl, že mu nic nezaplatí a následovala žaloba ve věci sp.zn. 5 C 271/2018 Okresního soudu v Jičíně. Žalovaný od žalobce v souvislosti se zastupováním přijal zálohu 5 000 Kč v r. 2011 a v listopadu 2017 pak obdržel na účet 16 210 Kč, což zjistil až v březnu 2018. Zálohu žalovaný žalobci vrátil v době, kdy ho navštěvoval na úřadě a kdy argumentoval tím, že ho musí zastupovat, protože od něj přijal zálohu. V důsledku toho žalovaný dal pokyn, aby záloha byla žalobci z účtu vrácena. Když dodatečně zjistil, že byla proplacena i částku 16 210 Kč, rovněž dal pokyn, aby tato částka byla žalobci vrácena. Rozhodně však není pravda, že by někdy žalobce přišel za žalovaným na úřad, předával mu nějaké peníze v hotovosti. Nestalo se to ani v březnu 2018, jak žalobce tvrdí, ani nikdy jindy. Je ovšem pravda, že žalovaný 21. 12. 2017 sdělil k dotazu soudu ve věci sp.zn. 14C 281/2011, že mu žalobce za právní služby nezaplatil. V době, kdy odpovídal, byl zcela jednoznačně přesvědčen o tom, že částka uhrazena není a stav účtu proto ani nekontroloval. Neměl žádný důvod, proč by úhradu částky zapíral. Situace byla ale taková, že vzhledem k přerušení advokátní praxe, ponechal v chodu podnikatelský účet, kde měl pouze minimální částku, aby na něj mohly docházet nějaké dodatečné platby, např. z exekucí. Protože pohyb na tomto účtu byl minimální a spravovala ho bankovní poradkyně, neprověřoval v době podání zprávy, jestli žalobce platbu neprovedl či nikoliv. Když potom v březnu 2018 zjistil, že platba přece jen přišla, okamžitě ji žalovanému vrátil. Neměl zájem na tom, aby měl nějaké žalobcovy peníze, protože si byl vědom toho, že žalobce mění své názory a postoje. Uvedená tvrzení žalovaného v řízení nebyla zpochybněna. Žalobce nenavrhl k prokázání svých tvrzení přes poučení soudu provedení žádných důkazů, k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil, soud jej proto neměl možnost výzvami a poučením vést k nápravě.

6. Provedeným dokazováním je tedy prokázáno, že žalovaný jako advokát zastupoval žalovaného v řízení sp.zn. 14C 281/2011 v době od 8. 6. 2011 do 21. 12. 2015. Dne 21. 12. 2017 žalovaný sdělil soudu, že žalobce za zastupování nic nezaplatil, o tomto sdělení se žalobce dozvěděl ze soudního rozhodnutí dne 5. 3. 2018. Dne 26. 3. 2018 žalobce žalovanému 16.210 Kč vrátil, k vrácení zálohy 5.000 Kč došlo již dříve a k jiné platbě žalobce žalovanému nedošlo.

7. Žalobce v řízení tvrdil, že mu újma na zdraví vznikla jednak a) postupem nebo i nečinností žalovaného v řízení, při vyúčtování služeb nebo při obstarávání dalšího advokáta, tedy v době, kdy zastoupení žalobce žalovaným v řízení, vedeném před Okresním soudem v Jičíně pod sp.zn. 14 C 281/2011 ještě trvalo, tedy v době od 8. 6. 2011 do 21. 12. 2015, jednak b) nepravdivým sdělením soudu ze dne 21. 12. 2017, že žalobce mu nic za právní služby neuhradil.

8. Žalovaný namítl promlčení nároku žalobce, soud se proto zabýval nejprve tím, zda je námitka promlčení důvodná či nikoliv.

9. Vzhledem k tomu, že k škodnému jednání žalovaného ad a) mělo dojít jak před 1. 1. 2014 tak i po tomto datu, musel soud s odkazem na § 3079 odst.1 o. z. promlčení žalobce posuzovat jednak dle zák.č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále obč. zák.) a jednak podle zák.č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník, (dále o. z).

10. Podle § 100 odst. 1 obč. zák., právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

11. Podle § 106 odst. 1 a 2 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. 2) Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

12. Podle 609 věta prvá, o. z., nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit.

13. Podle § 610 věta prvá o. z., k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Podle § 612 o. z., v případě práva na život a důstojnost, jméno, zdraví, vážnost, čest, soukromí nebo obdobného osobního práva se promlčují jen práva na odčinění újmy způsobené na těchto právech.

14. Podle § 619 odst.1 a 2 o. z., jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

15. Podle 629 odst.1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

16. Podle § 636 odst. 1 až 3 o. z., právo na náhradu škody nebo jiné újmy se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla. 2) Byla-li škoda nebo újma způsobena úmyslně, promlčí se právo na její náhradu nejpozději za patnáct let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla. To platí i v případě vzniku škody nebo újmy porušením povinnosti v důsledku úplatkářství spočívajícího v nabídce, slibu nebo dání úplatku jiným než poškozeným nebo v přímém či nepřímém vyžádání úplatku od poškozeného. (3) Pro právo vzniklé z újmy na svobodě, životě nebo na zdraví se odstavce 1 a 2 nepoužijí.

17. Z výše uvedeného plyne, že právo na odčinění újmy na zdraví se, jehož se žalobce v tomto řízení domáhá se promlčuje. Jak obč. zák. tak i o. z. pro případy náhrady újmy na zdraví stanovil pouze jednu promlčecí dobu nebo lhůtu, která má subjektivní charakter s tím, že okolnosti rozhodné pro počátek jejího běhu promlčecí lhůty zahrnují vědomost poškozeného o škodě a osobě povinné k její náhradě.

18. Právní zastoupení žalovaného dle provedeného dokazování skončilo 21. 12. 2015. Žalobce, jak rovněž bylo v řízení prokázáno, byl aktivním účastníkem řízení, účastnil se nařízených jednání, nahlížel do spisu i do řízení sám aktivně zasahoval svými podáními. O činnosti žalovaného v řízení byl informován, a pokud mu konání nebo nekonání žalovaného jako jeho zástupce působilo duševní útrapy, tedy další nemajetkovou újmu na zdraví, věděl o všech skutkových okolnostech, z nichž mohl vyvodit svůj závěr o této újmě a škůdci, prakticky okamžitě. Subjektivní promlčecí doba dle obč. zák. byla dvouletá, tatáž lhůta dle o. z. je tříletá. Jestliže zastoupení žalovaného skončilo 21. 12. 2015 a žaloba byla podána 3. 2. 2020, je evidentní, že řízení bylo zahájeno nikoliv v tříleté lhůtě od naposled vykonaného (nebo nevykonaného) úkonu právní služby, ale až po jejím uplynutí, a došlo proto k promlčení nároku. Došlo-li k promlčení nejmladšího nároku na odškodnění újmy na zdraví dle o. z., tím spíš jsou promlčeny nároky starší a nároky posuzované dle obč. zák., dle něhož byla promlčecí doba kratší. Protože žalovaný promlčení v řízení namítl, nelze tyto nároky žalobci přiznat. Vzhledem k tomuto závěru se soud již nezabýval posuzováním splnění dalších předpokladů pro vznik povinnost tuto nemajetkovou újmu odčinit.

19. Pokud žalobce tvrdil, že mu nemajetková újma byla způsobena nepravdivým sdělením žalovaného soudu z 21. 12. 2017, dospěl soud k závěru, že v této části žaloby k promlčení případného nároku žalobce na náhradu této újmy nedošlo. Žalobce žalobu v této věci podal 3. 2. 2020, tedy ještě před uplynutím tří let od okamžiku, kdy se sdělení žalovaného dostalo soudu a i od okamžiku, kdy se o jeho obsahu žalobce dozvěděl (Usnesení okresního soudu z 16. 2. 2018, které sdělení žalovaného zmínilo, bylo zástupci žalobce doručeno 5. 3. 2018). Subjektivní tříletá promlčecí lhůta počala běžet 6. 3. 2018 a do podání žaloby 3. 2. 2020 ještě neuběhla. Soud proto zkoumal, zda jsou splněny další zákonem požadované předpoklady odpovědnosti žalovaného.

20. Soud nejprve zvažoval jaký druh odpovědnosti by v daném případě přicházel v úvahu. Protože ke škodnému jednání žalovaného mělo dojít až v roce 2017, kdy již žalovaný nebyl zástupcem žalobce a nebyl mezi nimi žádný smluvní vztah, vyloučil soud možnosti aplikace § [číslo] o. z. a § 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. V úvahu nepřichází ani ustanovení § 2909 o. z., neboť provedené dokazování nesvědčí o úmyslném jednání žalovaného proti dobrým mravům, stejně tak ustanovení § 2950 o. z., protože sdělení z 21. 12. 2017 nebylo poskytováno za odměnu ani s prokázaným vědomím, že podávanou informací může žalovaný žalobci způsobit újmu. Dle názoru soudu proto zbývá věc posuzovat pouze § 2910 o. z.

21. Podle § 2910 o. z., škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

22. Předpokladem vzniku povinnosti k náhradě újmy dle cit. ustanovení je -) porušení povinnosti stanovené zákonem, -) zásah do absolutního práva poškozeného a s tím spojený vznik újmy, v daném případě na zdraví ve formě duševních útrap, tedy další nemajetkové újmy na zdraví -) existence příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti stanovené zákonem a zásahem do absolutního práva poškozeného spojeným se vznikem újmy, -) zavinění, které se ovšem v případě způsobení újmy porušením zákonné povinnosti ve formě nedbalosti presumuje (předpokládá). Není-li naplněn, byť jen jeden ze shora citovaných předpokladů, povinnost k náhradě újmy nevzniká.

23. Podle § 2956 o. z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

24. Podle § 2958 o. z., při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

25. Soud se tedy zabýval tím, zda ze strany žalovaného došlo k naplnění jednotlivých předpokladů zakládajících jeho povinnost k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, o níž žalobce v řízení usiloval. Je pravda, že žalovaný 21. 12. 2017 soudu podal sdělení o nezaplacení faktury, aniž by prověřil stav svého účtu a bez přiměřených důvodů spoléhal na svoji intuici, že žalobce mu nic zaplatit nechce a nezaplatí, neboť po něm platbu ani nepožadoval. Takové jednání jistě nebylo správné, nejde však o přímé porušení povinnosti stanovené zákonem. Žalovaný svou odpovědí na výzvu soudu plnil povinnost, uloženou § 128 o. s. ř.. Toto ustanovení ukládá každému sdělit na dotaz soudu skutečnosti významné pro řízení, neklade mu však již žádné povinnosti k obsahu tohoto sdělení.

26. I pokud by však bylo možno dovodit, že vyžaduje-li soud od někoho pro řízení významné sdělení, z logiky věci je tato osoba povinna podat sdělení jedině pravdivé a že tedy žalovaný svým sdělením porušil svou zákonnou povinnost, neshledává soud naplněnými předpoklady další nemajetkové újmy na zdraví, a to ani újmy ani příčinné souvislosti mezi porušením zákonné povinnosti a tvrzenou újmou. Žalobce sice v žalobě a jejich doplněních popisoval svoje duševní útrapy, jeho líčení ve však vztahovalo k celému soudnímu řízení, vedenému pod sp.zn. 14 C 281/2011 a vyústilo k požadavku zadostiučinění ve výši 250.000 Kč a omluvy. Přes písemné poučení soudu neoznačil jediný důkaz, jímž by existence duševních útrap v tom kterém období byla prokázána, tím spíš duševních útrap vyvolaných právě sdělením žalovaného z 21. 12. 2017. K jednání ve věci se žalobce bez omluvy nedostavil, soud jej nemohl ani dodatečně vést k tomu, aby tento nedostatek napravil. Navíc nelze přehlédnout, že o obsahu sdělení žalovaného z 21. 12. 2017 se žalobce dozvěděl nejdříve 5. 3. 2018 ze soudního rozhodnutí, avšak již 26. 3. 2018, tedy po třech týdnech se obsah sdělení stal pravdivým, protože žalovaný žalobci zaplacených 16.210 Kč vrátil. Dále je třeba připomenout prokázanou skutečnost, že zpráva žalovaného z 21. 12. 2017 neměla pro řízení ve věci sp.zn. 14C 281/2011 žádný význam, (to výslovně uvedl odvolací soud v konečném rozhodnutí ze dne 22. 3. 2019 č.j. 26 Co 9/2019-509 na straně 5.) a byla lehce vyvratitelná, protože žalobce měl k dispozici bankovní doklad o odeslání peněz žalovanému, který také soudu již obratem 14. 3. 2018 předložil. Protože chybně podaná zpráva žalovaného z 21. 12. 2017 byla podána soudu a nikoliv přímo žalobci, soud ji zmínil v odůvodnění svého rozhodnutí, které bylo pak žalobci doručeno, aniž by se v odůvodnění svého rozhodnutí, když už údaj chtěl použít, věnoval odstranění rozporu, nastalému mezi sdělením žalovaného, že žalobce nezaplatil, s předchozím sdělením žalobce z 13. 11. 2017 (čl. 419), že zaplatil. Z uvedeného pak vyvstává otázka, zda tvrzené žalobcovy duševní útrapy nevyvolalo spíše než zpráva žalovaného, odůvodnění soudního rozhodnutí. I tato skutečnost zpochybňuje existenci příčinné souvislosti mezi event. porušení zákonné povinnosti a tvrzenými útrapami, které žalobce rovněž v řízení nevyvrátil žádným důkazem. Nelze proto učinit jiný závěr, než že existence příčinné souvislosti zůstala rovněž neprokázána. Soud proto uzavírá, že žalobce zákonem požadované předpoklady k náhradě nemajetkové újmy v řízení neprokázal, žalovanému proto nelze uložit povinnost k odčinění nemajetkové újmy vyplacením zadostiučinění ani omluvou. Jak již bylo zmíněno, žalobce se k nařízenému jednání bez omluvy nedostavil, soud mu proto nemohl poskytnout poučení o neunesení důkazního břemene a jeho následcích a ani možnost napravit tuto situaci dalším dokazováním. Za tohoto stavu nezbylo než žalobu žalobce v celém rozsahu zamítnout.

27. O nákladech řízení soud rozhodoval dle § l42 odst. l občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). V řízení byl úspěšným žalovaný, měl by proto proti žalobci právo na jejich náhradu. Žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal, soud proto rozhodl, jak uvedeno ve výroku II. rozsudku.