3 C 50/2020

Plný text

Okresní soud v Jičíně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr Drahomíry Šorfové a přísedících Hany Hylmarové a Miroslavy Vitíkové ve věci žalobkyně: ; celé jméno žalobkyně , datum narození bytem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul . jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , IČO sídlem adresa žalovaného o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru,

I. Určuje se, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně, provedené listinou žalovaného ze dne 7. 2. 2020, je neplatné.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 15.427,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou u soudu domáhala ve výroku I. uvedeného určení. Tvrdila, že u žalovaného pracovala na základě pracovní smlouvy z 1. 1. 2016 ve znění pozdějších dodatků jako servírka s místem výkonu práce [název ] [název ] [název] na adrese [adresa]. Pracovní poměr byl nakonec uzavřen na dobu neurčitou. Dne 7. 2. 2020 žalovaný žalobkyni doručil okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále zák. práce), jež odůvodnil tvrzením, že žalobkyně porušila pracovní povinnosti zaměstnance zvlášť hrubým způsobem, neboť ve dnech 2. 1. 2020 a 3. 1. 2020 nenastoupila do zaměstnání bez jakékoliv omluvy a v období od 6. 1. 2020 do 7. 2. 2020 nedodržovala řádně osmihodinovou denní pracovní dobu a svévolně bez dohody se žalovaným pracovala pouze sedm hodin v týdnu, přestože měla být na toto porušování několikráte upozorňována. Tvrzení žalovaného uvedená v okamžitém zrušení pracovního poměru se dle žalobkyně nezakládají na pravdě. Ve dnech 2. 1. 2020 a 3. 1. 2020 žalobkyně sice nenastoupila do zaměstnání, ale stalo se tak na základě předchozího pokynu žalovaného, který na dny 2. 1. 2020 a 3. 1. 2020 určil žalobkyni čerpat dovolenou. V uvedené dny očekával minimální návštěvnost, pokládal za neekonomické v těchto dnech zachovávat v restauraci běžný provoz a uzavřel ji. V období od 6. 1. 2020 do 7. 2. 2020 žalovaný přiděloval žalobkyni jinou práci než sjednanou v pracovní smlouvě aniž by došlo k jakékoliv změně pracovní smlouvy. Pro toto období žalovaný nestanovil předem rozvrh směn a délku pracovní doby. Žalobkyně se vždy dostavila na začátku směny na pracoviště dle pokynu žalovaného, vykonávala náhradní práci a vždy opustila pracoviště rovněž dle pokynu žalovaného. Ze strany žalovaného jí nebylo nikdy nic vytčeno ani nebyla žalovaným jakýmkoliv způsobem upozorňována na nějaké nedostatky nebo pochybení. Žalobkyně proto pokládá okamžité zrušení pracovního poměru za neplatné s tím, že žalovaný k němu přistoupil proto, že se ocitl v ekonomických potížích, žalobkyni již nechtěl zaměstnávat a uzavřít dohodu o skončení pracovního poměru formulovanou tak, aby žalobkyně neměla právo na odstupné, žalobkyně odmítla. Po obdržení okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyně prostřednictvím právního zástupce oznámila žalovanému, že nebyly splněny podmínky pro to, aby s ní byl rozvázán pracovní poměr okamžitým zrušením a oznámila mu, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnával. Žalovaný však na svém stanovisku setrval.

2. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby, odmítl, že by žalobkyni nařídil dovolenou, nebo že by se na ní dohodli, stejně tak za nepravdivá označil tvrzení ohledně dodržování pracovní doby. Provozovna byla sice dočasně uzavřena, ale oznámení na dveřích se netýkalo zaměstnanců. Provoz restaurace byl přerušen, nikoliv provoz ubytování. Připustil, že měl se zaměstnanci uzavřít dohodu o převedení na jinou práci, což neudělal, namítal však, že všichni i tak počítali s tím, že se zaměstnanci zapojí do úklidových prací provozovny a dojde k obnovení provozu.

3. Mezi účastníky bylo v řízení nesporným, že spolu dne 1. 1.2016 uzavřeli pracovní smlouvu, která ve znění jejich dodatků ze dne 31. 5. 2016 a 30. 6. 2016 založila jejich pracovní poměr na dobu neurčitou a dle níž měla žalobkyně pracovat jako servírka s místem výkonu práce [název] [název] [název], [ulice a číslo], [PSČ] [obec]. Dne 7. 2. 2020 žalovaný žalobkyni předal listinu s názvem„ Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem podle § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce.

4. Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 7. 2. 2020 prokazuje, že žalovaný jako zaměstnavatel žalobkyně, rozhodl o okamžitém zrušení jejího pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce proto, že žalobkyně dne 2. 1. 2020 a 3. 1. 2020 vůbec nenastoupila do zaměstnání, a to bez jakékoliv omluvy. Navíc od 6. 1. 2020 do 7. 2. 2020 nedodržovala řádně osmihodinovou pracovní dobu a svévolně pracovala pouze sedm hodin v týdnu bez jakékoli dohody se žalovaným, přestože byla na toto porušování pracovních povinností několikráte upozorňována. Tím měla žalobkyně porušit zvlášť hrubým způsobem povinnosti vyplývající z právních předpisů, vztahujících se k jí vykonávané práci, zejména vyplývající z ustanovení § 38 odst.1 písm. b), § 79 odst.1 a § 81 odst. 2 zák. práce a po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby žalobkyni zaměstnával. Pracovní poměr měl proto z rozhodnutí žalovaného skončit dnem, kdy bylo žalobkyni okamžité zrušení pracovního poměru doručeno, k čemuž došlo, jak je mezi stranami nesporné, 7. 2. 2020.

5. Žalovaný důvodnost okamžitého zrušení pracovního poměru navrhl prokázat pracovním listem, evidencí odpracovaných hodin v lednu 2020, vypracovanou žalobkyní, dopisem účetní, týkajícím se odpracované pracovní doby žalobkyně, dokladem o výplatě dobírky mzdy a zprávou účetní o tom, jak postupovala při zpracování mzdových podkladů žalobkyně za měsíc leden 2020, kterou však na konec nepředložil. Na místo toho předložil účetní nově zpracovaný mzdový list žalobkyně za leden 2020.

6. Pracovním listem z 3. 2. 2020 na leden 2020, označeným jménem a příjmením žalobkyně, jenž je žalobkyní i podepsán, je prokázáno, že v tomto měsíci bylo uvažováno se 176 pracovními hodinami, z nichž měla žalobkyně odpracovat jen 151. U data 2. a 3. je uvedeno v kolonce„ odpracované hodiny“ vždy červené písmeno A. U pracovních dnů od 6. do 31. ledna 2020 je uvedena v pracovní dny pracovní doba od 8 do 15 hodin, tedy 7 odpracovaných hodin, až na den 28. 1. 2020, kdy je zaznamenána pracovní doba od 8 do 13 hodin a dále od 19 do 22 hodin, tedy 8 odpracovaných hodin. V sobotu dne 25. 1. 2020 je zaznamenána pracovní doba od 9 do 19 hodin, tj. celkem 10 hodin. K pracovnímu listu žalobkyně poznamenala, že jej skutečně podepsala, ale tehdy si nevšimla, že u data 2. a 3. ledna 2020 je vyznačeno červené písmeno A. To dle ní však nemusí znamenat neomluvenou absenci, může jít i o absenci omluvenou. Navíc účetní na tyto dny žalobkyni napsala dovolenou, což žalovaný akceptoval a dovolená se také promítla do obsahu výplatnice za leden 2020.

7. Žalobkyně si od 6. do 31. ledna 2020 evidovala odpracovanou dobu ručně na samostatném listu s nápisem„ [jméno] [měsíc ]“. Tento list žalovaný označuje jako evidenci pracovní doby. V této listině je u pracovních dnů, evidovaných až od 6. do 31. 1. 2020, uveden počet (zřejmě odpracovaných) hodin vždy 7, jen u dne 28. je uvedeno hodin 5 a u 31. dne 7+2. Odpracované hodiny 9-19 jsou ale evidovány v sobotu 25. dne. Součet činí 150 odpracovaných hodin. Z uvedeného je zřejmé, že údaje zachycené v evidenci se částečně liší od údajů v pracovním listu. Dny 2. a 3. leden 2020 v evidenci nejsou uvedeny vůbec.

8. Ručně psaným sdělením bez data a podpisu je u jména žalobkyně uvedeno:„ 2xA a měla mít odpracováno 168 hod., měla jen 151 hod = chybí 17 hod = 2,13 dne, dala jsem 2 dny dovči“. Dle žalovaného autorkou tohoto dopisu je jeho účetní.

9. Listinou s názvem Výplata dobírky za měsíc leden 2020 s datem 5. 2. 2020 je prokázáno, že žalobkyni byla vyplacena 4. 2. 2020 dobírka 11.006 Kč. Listina je žalobkyní podepsána.

10. Výplatnicí žalobkyně za leden 2020 je prokázáno, že ji bylo započteno 19 odpracovaných dnů, tj. 152 hodin, s tím, že současně čerpala 2 dny dovolené. Z hrubé mzdy 16.168 Kč po připočtení náhrad a provedení srážek zůstalo k výplatě 11.006 Kč. Uvedeno dále je, že žalobkyni zůstává nárok na dalších 18 dnů dovolené.

11. Fotografie vstupních dveří restaurace zachytila ceduli s oznámením, že provoz restaurace je od 1. 1. 2020 dočasně uzavřen. Ohledně ubytování je zájemcům nabídnuto (na fotografii nečitelné) telefonní číslo.

12. Mzdovým listem s názvem„ Mzda za měsíc leden 2020“, datovaná dnem 24. 2. 2021 a opatřená příjmením žalobkyně, kterou žalovaný předložil jako zprávu jeho účetní, je prokázáno, že je v ní uvažováno s 23 pracovními dny, v nichž mělo být odpracováno 184 pracovních hodin. Mzda je vypočítána z 19 odpracovaných dnů, tj. za 152 pracovních hodin, a uvažováno je s hrubou mzdou 16.168 Kč. V kolonce„ náhrady“ jsou vykázány 2 dny, tj. 16 hodin, dovolené, za níž poskytnuta náhrada 1.464 Kč, v kolonce„ neodpracované dny“ jsou vykázány 2 dny, tj. 16 hodin. Připojená výplatní páska je totožná s výplatnicí žalobkyně za leden 2020 konstatovanou shora.

13. V průběhu řízení byli účastníci v neshodě i o tom, jak byla rozvrhována pracovní doba v jiných měsících než v lednu 2020. Žalobkyně tvrdila, že v roce 2019 pro ni byla pracovní doba různá podle potřeby. V letních měsících, kdy bylo práce více, činila pracovní doba třeba 10 nebo i 12 hodin denně, v zimních měsících, kdy práce ubyla, pracovala šest až sedm hodin denně. O tom rozhodoval žalovaný a vždy ji to oznámil ústně na jeden měsíc dopředu. Pracovní doba v jednotlivých dnech nebyla stanovena pevně, ale rovněž byla určována žalovaným průběžně dle potřeby. Pokud jde o měsíc leden 2020, na to, jak se bude pracovat, se žalobkyně se svědkem [příjmení] žalovaného ptala na počátku měsíce, 2. nebo 3. ledna 2020, kdy se přišli zeptat, jak mají chodit do práce. Žalovaný řekl, že se bude pracovat od 8 do 15 hodin denně. Žalovaný oponoval tvrzením, že pracovní doba byla stále stejná, bylo to 8 hodin denně a tato délka pracovní doby neodpovídala délce provozu restaurace. Někdy se stalo, že žalovaný žalobkyni poslal domů o něco dříve, když nastala výjimečná situace a práce nebyla, ale není pravda, že žalovaná byla někdy v práci déle než 8 hodin, neboť na to byla žalobkyně velmi přísná.

14. V průběhu řízení byl k návrhu žalobkyně vyslechnut svědek [příjmení], který byl v lednu 2020 vedle žalobkyně jediným dalším zaměstnancem žalovaného v restauraci [název ] [název ]. Vypověděl, že někdy v prosinci 2019 kolem Vánoc jim žalovaný oznámil, že bezprostředně po Vánocích se nevyplatí otevírat restauraci, a proto že mají do práce nastoupit až 6. ledna 2020, do té doby, že mají volno. Také jim řekl, že pak budou vykonávat náhradní práci, že kuchyň prozatím nepojede, ale říkal, že je práce dost a že jim dá práci náhradní. Slovem„ volno“ svědek rozuměl, že nemá chodit do práce, zda budou za dny, v nichž do práce nepřijdou, odměňováni nebo ne, to tehdy řešeno nebylo, nemluvilo se ani o dovolené ani o neplaceném volnu. Svědek vysvětlil, že byli odměňováni za odpracované hodiny, a proto počítali s tím, že v průběhu měsíce bude třeba nějaká akce a pracovní doba se kvůli tomu prodlouží, takže stanovenou měsíční pracovní dobu odpracují. Uvedl, že podobně to bylo vždy, protože v restauraci se osmihodinová pracovní doba nedodržuje. Někdy je pracovní doba kratší, někdy delší, podle potřeby. Stávalo se třeba v létě, že někdy pracoval i 18 hodin denně a jindy měl zase pracovní dobu kratší. Hodiny se v podstatě sečetly a započetlo se to. Žalovaný už v prosinci 2019 hovořil o tom, že restauraci zatím otvírat nebude, ale že náhradní práce je dost, ať se žalobkyní přijdou do práce, ale až 6. ledna. Dále svědek dodal, že v prosinci 2019 s žalobkyní od žalovaného dostali„ výpověď dohodou“. Šlo o takto nazvanou listinu, kterou s žalobkyní nepodepsali, ale dne 2. 1. 2020 se o ní s žalobkyní šli poradit na úřad práce, kde jim řekli, že takové ukončení pracovního poměru je neplatné. Týž den cestou z úřadu práce kolem 13.00 hodin šli za žalovaným, informovali ho, že výpověď je neplatná a ptali se, co bude dál. Žalovaný neplatnost listiny uznal, řekl, ať přijdou šestého do práce, že práce je dost. Ústně upřesnil, ať chodí na osmou a že pracovat budou do tří hodin. Za žalovaným šli tehdy do restaurace, kde on pravidelně býval, žalovaný se nepozastavoval nad tím, že přišli až po obědě, protože bylo dohodnuto, že do práce nastoupí až šestého. V dalším průběhu ledna 2020 se s žalovaným denně vídali, protože na pracoviště také docházel, buď odcházeli ve tři hodiny společně nebo žalovaný ještě zůstával. Žalovaný tehdy neměl žádné výhrady proti délce pracovní doby, protože co požadoval, tj. pracovat od 8 do 15 hodin, bylo splněno. Ani žalobkyni nikdy nevytýkal v lednu 2020 nedodržování pracovní doby. O ukončení pracovní poměru se s žalovaným už nebavili, až 7. 2. 2020 jim předal rozhodnutí o zrušení pracovního poměru pro hrubé porušení pracovních povinností.

15. Svědek [příjmení], přítel žalobkyně a kamarád žalovaného, vypověděl, že někdy v lednu nebo v únoru roku 2019, když přišel za žalobkyní do práce, mu řekla, že dostala výpověď dohodou a že to nepodepíše. Bavili se tehdy o tom, že hospoda žalovaného bude končit, to se vědělo už dříve. Svědek šel za žalovaným a řekl mu, aby dal žalobkyni odstupné 40 tisíc a že se dohodnou. To on odmítl, odmítl i nabídku na 20 tisíc odstupného. Svědek vypověděl, že si není jist, zda byl přítomen, když se plánovalo, že v lednu 2020 budou v restauraci prováděny sanitární práce. Pamatuje se ale, že žalobkyně potom u žalovaného pracovala od 7 do 15 hodin a že jej vyzvedávali z práce, protože měli pracovní dobu stejnou. U projednávání délky pracovní doby s žalovaným nebyl. Někdy po Vánocích, asi v lednu 2020, s žalovaným v restauraci hovořil, žalovaný říkal, že neví, co bude, že se počká a že se to nějak vyvrbí. Svědek nebyl přítomen u žádné pracovní schůzky, na které by byli společně přítomni žalobkyně, žalovaný a svědek [příjmení], ale slyšel, že žalovaný uvažuje o zavření restaurace. Svědek v průběhu své výpovědi připustil, že jeho časové údaje ve výpovědi nejsou přesné, lépe se časově zorientovat nedokázal.

16. Dopisem žalobkyně z 13. 2. 2020 je prokázáno, že žalobkyně reagovala prostřednictvím svého zástupce na doručení okamžitého zrušení pracovního poměru nesouhlasně a sdělila, že trvá na tom, aby ji žalovaný dále zaměstnával s upozorněním na to, že má nárok na náhradu mzdy. Současně žalovaná navrhla smírné řešení, a to uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru z organizačních důvodů s ujednáním o odstupném. Dle podacího lístku byla tato listina žalovanému doručována od 14. 2. 2020 doporučenou poštou.

17. Vyjádřením žalovaného z 27. 2. 2020 je prokázáno, že žalovaný trval na okamžitém zrušení pracovního poměru a odmítl věc řešit smírnou cestou.

18. Podle § 55 odst.1 písm. b) zák. práce, zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

19. Podle § 58 odst. 1 zák. práce, pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do 2 měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do 1 roku ode dne, kdy důvod k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru vznikl.

20. Podle § 60 zák. práce, v okamžitém zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží.

21. Soud pokládá za důležité zdůraznit, že okamžité zrušení pracovního poměru je mimořádným, výjimečným, způsobem skončení pracovního poměru, k němuž zaměstnavatel může přistoupit jen ve výjimečných situacích, kdy je další trvání pracovního poměru až do uplynutí výpovědní doby neúnosné. Právní jednání, jímž je pracovní poměr okamžitě rušen musí splňovat zákonem požadované formální a obsahové náležitosti. Musí být učiněno v písemné formě, jinak se k němu nepřihlíží, pod sankcí neplatnosti musí v jeho obsahu být náležitě vylíčen skutkový stav, představující důvod okamžitého zrušení, tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Důvod okamžitého zrušení nesmí být dodatečně měněn.

22. Soud nejprve posuzoval, zda předmětné okamžité zrušení pracovního poměru splňuje požadované formální náležitosti a dospěl k závěru, že v tomto směru, nelze jeho písemnému vyhotovení nic vytknout. Důvody okamžitého zrušení jsou náležitě vymezeny a dostatečným způsobem skutkově odůvodněny tak, že jsou nezaměnitelné. Nesporné je i to, že okamžité zrušení bylo žalobkyni též řádně doručeno, že se tak stalo včas, tedy do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu dověděl, a také ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy měl důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru vzniknout.

23. Dále se soud zabýval důvodností okamžitého zrušení pracovního poměru, hodnotil, zda k tvrzenému porušení pracovních povinností skutečně došlo a zda je možno jej kvalifikovat jako porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. V souvislosti s tím soud zkoumal i další okolnosti, které mohou mít vliv na celkové zhodnocení případu a na závěr o intenzitě porušení pracovní kázně.

24. Žalovaný v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýkal žalobkyni nedodržování osmihodinové pracovní doby v lednu 2020, jehož se dopustila tím, že svévolně pracovala pouze sedm hodin v týdnu, bez jakékoli dohody se zaměstnavatelem, ač na to byla několikrát upozorňována. Provedenými listinnými důkazy, které předložil sám žalovaný, i svědectvím zejména svědka [příjmení] však bylo prokázáno, že žalobkyně od 6. 1. 2020 pracovala většinu dnů po sedm hodin, takže v prvých dvou týdnech odpracovala 35 hodin týdně, za třetí týden odpracovala 45 hodin a za týden čtvrtý odpracovala buď 35 hodin dle její evidence, nebo 36 hodin, dle pracovního listu žalovaného. Také dle výplatnice ji bylo proplaceno 152 odpracovaných hodin. Soud tedy musí konstatovat, že skutek týkající se nedodržování pracovní doby od 6. 1. 2020, popsaný v okamžitém zrušení pracovního poměru, jímž měla žalobkyně zvlášť hrubým způsobem porušovat své pracovní povinnosti odpracováním toliko sedmi pracovních hodin týdně, nebyl prokázán, naopak bylo vyvráceno, že se stal, a nemůže být proto právem použit jako důvod pro okamžité rozvázání pracovního poměru. I žalovaný ostatně v průběhu řízení připustil, že formulace použitá v okamžitém zrušení pracovního poměru je chybná. Jde při tom o formulaci, která je jednoznačná a neposkytuje prostor pro jiný výklad. V této části proto nemohlo předmětné okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně obstát.

25. Nad rámec uvedeného je třeba zmínit, že výpovědí svědka [příjmení] bylo prokázáno, že žalovaný pro leden 2020 rozhodl o tom, že jeho dva zaměstnanci mají nastoupit do práce až 6. 1. 2020 a že budou pracovat v sedmihodinové pracovní době a bude jim přidělována práce nikoliv dle pracovní smlouvy. Jak vyplývá z tvrzení žalobkyně a svědectví svědka [příjmení], taková situace nebyla nijak neobvyklá, protože pracovní doba byla žalovaným upravována vždy podle potřeby, v některých dnech či obdobích překračovala osm hodin, a počty odpracovaných hodiny byly kompenzovány v obdobích, kdy bylo práce méně a žalovaný pracovní dobu zkracoval. Navíc pro účely odměňování byly sledovány odpracované hodiny, takže se počítalo s tím, že pracovní hodiny, jež by jinak připadly na den, kdy žalovaný rozhodl o volnu zaměstnanců, budou v průběhu měsíce napracovány podle příležitosti. Tomu také odpovídá skutečnost, že v lednu 2020 žalobkyně pracovala i v sobotu 25. 1. 2020, a to dokonce 10 hodin (aniž by ji dokonce byly vyplaceny příplatky za práci v den pracovního klidu). V tomto kontextu tvrzení žalovaného o tom, že pracovní doba žalobkyně stabilně činila vždy jen osm hodin denně, nevyznívá věrohodně. Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že žalovaný měl jako zaměstnavatel v dodržování ustanovení zákoníku práce, ale také v komunikaci se zaměstnanci značné rezervy. Žalobkyni zcela neformálně přiděloval práci odlišnou od práce sjednané v pracovní smlouvě, alespoň na leden 2020 nevypracoval písemný rozvrh týdenní pracovní doby a neseznámil s ním zaměstnance nejpozději 2 týdny předem (§ 84 odst.1 zák.pr.), nedůsledným byl i při evidenci pracovní doby (§ 96 zák.pr.), takže sám předložil soudu dvojí rozdílnou evidenci žalobkyní odpracované doby na měsíc leden 2020, za únor 2020 nepředložil žádnou. Nedostatky se vyskytují evidentně i při zpracovávání mzdových podkladů, neboť soudu předložený mzdový list žalobkyně na leden 2020 uvažuje s 23 pracovní dny a 184 pracovními hodinami, vykázány jsou v něm 2 dny čerpané dovolené, nárok na dovolenou pro rok 2020 je ponížen na 18 dnů, uvedeny jsou 2 dny tj. 16 neodpracovaných hodin. Tyto údaje jsou však v rozporu s evidencí pracovní doby, z níž je zřejmé, že žalobkyně od 6. 1. 2020 do 31. 1. 2020 dovolenou nečerpala. Tuto situaci by bylo možno vysvětlit pouze tím, že dovolenou byly žalobkyni pokryty neodpracované dny 2. a 3. ledna 2020, čemuž by odpovídal nedatovaný a nepodepsaný vzkaz účetní žalovaného (…“ chybí 17 hodin…dala jsem 2 dny dovči“). Tento vzkaz však také současně hovoří o tom, že žalobkyně měla mít odpracováno v lednu 2020 jen 168 (?) hodin. V pracovním listě je pak uvedeno, že na měsíc leden 2020 připadalo u žalobkyně 176 pracovních hodin. Tyto rozpory v listinných důkazem žalovaný nebyl schopen soudu vysvětlit. Pokud naznačoval, že ve výplatnici uvedené 2 dny dovolené představují dovolenou, která měla být žalobkyni proplacena při skončení pracovního poměru, na takové vysvětlení nelze přistoupit, neboť, jak bylo v řízení prokázáno, výplatu za leden 2020 žalobkyně převzala 4. 2. 2020, tedy 3 dny před okamžitým zrušením pracovního poměru, kdy k proplácení dovolené nebyl důvod. Pokud by žalovaný právní předpisy respektoval, ohledně délky pracovní doby a jejího dodržování žalobkyní by nyní nebyly pochybnosti a jeho procesní pozice by byla usnadněna.

26. Zůstává dále posoudit, zda ve dnech 2. 1. 2020 a 3. 1. 2020 došlo ze strany žalobkyně k neomluvenému zameškání pracovní směny a pokud ano, které pracovní povinnosti tím žalobkyně porušila a zda takové porušení dosahuje intenzity, jež je možno označit jako porušení zvlášť hrubým způsobem. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobkyně ve dne 2. a 3. ledna 2020 pracovní směnu nenastoupila, rovněž byli účastníci za jedno v tom, že předem nežádala o dovolenou ani ji nebyla dovolená žalovaným nařízena (ač posledně uvedené žalobkyně v žalobě tvrdila, v průběhu řízení toto tvrzení korigovala.). Svědectvím svědka [příjmení] bylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že žalovaný v prosinci 2019 rozhodl o tom, že žalobkyně i svědek [příjmení] mají nastoupit práci až 6. 1. 2020. Je pravda, že svědek [příjmení] je v celé záležitosti osobně zainteresován, protože i jemu žalovaný okamžité zrušil pracovní poměr a stejně jako žalobkyně vede s žalovaným obdobný soudní spor, nicméně jeho vystoupení před soudem vyznělo zcela důvěryhodně, nevykazovalo známky účelovosti ani nepřátelství vůči žalovanému a soud uzavírá, že z jeho svědecké výpovědi je možno vycházet. Svědek, jak se v průběhu výpovědi ukázalo, byl lépe časově i věcně orientován než žalobkyně, s jistotou uvedl, že za žalovaným s žalobkyní zašli 2. 1. 2020 cestou z úřadu práce a šli za ním hlavně proto, aby mu sdělili nesouhlas s ukončením pracovního poměru žalovaným navrženým způsobem a aby vyřešili, co bude dál. Svědek jednoznačně vypověděl, že žalovaný vydal pokyn v prosinci 2019, aby s žalobkyní do práce nastoupili až 6. 1. 2020 s tím, že do té doby mají volno. Je třeba zmínit, že takový postup nebyl nijak neobvyklý, odpovídal jasné nepravidelnosti vytížení restaurace a, ač to žalovaný popírá, i tomu odpovídajícím průběžným úpravám pracovní doby zaměstnanců. Ostatně pokud by žalovaný očekával, že s žalobkyní budou pracovat i 2. a 3.ledna 2020, jak tvrdí, jistě by otázku jejich nepřítomnosti v zaměstnání dne 2. 1. 2020 nastolil, a protože žalobkyně (i svědek [příjmení]) pracovní poměr ukončit nechtěli, nebyl důvod, aby 3.1.2020 do zaměstnání po takové výtce nenastoupili. Navíc, přestože zpětně žalovaný pokládal údajnou neomluvenou nepřítomnost žalobkyně v práci 2. a 3. ledna 2020 za hrubé porušení pracovních povinností, o event. vytčení tohoto přestupků si toho mnoho nepamatuje,„ předpokládá, že si k tomu něco řekli“ event.„ toho 3., kdy se žalobkyně s [příjmení] zastavila nebo 6. ledna ji vytkl, že nepřišla do zaměstnání.“ Tento postoj žalovaného v kontextu dalších provedených důkazů nevyznívá přesvědčivě. Nelze také odhlédnout od skutečnosti, že již v prosinci 2019 chtěl žalovaný oba své zaměstnance propustit a řešil otázky dalšího provozu restaurace, jak prokazuje výpověď svědka [příjmení], současně odmítal úvahy o vyplacení odstupného a byl ekonomicky motivován ukončit pracovní poměr tak, aby mu k zaměstnancům nevznikly platební povinnosti. Je sice pravda, že v pracovním listu, který žalobkyně podepsala, je vyznačeno u dnů 2. a 3. ledna 2020 písmeno A, je však třeba připomenout, jak již bylo vysvětleno, obsah této tato listiny je v rozporu s obsahem dalších žalovaným předložených listin, a nelze jej proto rovněž pokládat za spolehlivý. Z uvedeného proto soud uzavírá, že se žalovanému v řízení nezdařilo prokázat ani to, že žalobkyně 2. 1. 2020 a 3. 1. 2020 nenastoupila bez jakékoliv omluvy do zaměstnání a že tedy tímto porušila své pracovní povinnosti. Je také otázkou, zda by žalovaný vůbec mohl žalobkyni vytýkat porušení pracovní povinnosti dle § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce, tedy nedodržení povinnosti konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní, pokud zákonem předpokládaným způsobem pracovní dobu sám nerozvrhl.

27. Nad rámec uvedeného soud dodává, že dle dlouhodobých judikaturních závěrů vyšších soudů neomluvené zameškání práce v trvání pěti a více dnů zpravidla představuje – obecně vzato – samo o sobě porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem a odůvodňuje rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením (ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. 21 Cdo 2542/2007). Ani takové jednání zaměstnance však nelze posuzovat bez přihlédnutí k dalším okolnostem, které mohou mít vliv na celkové zhodnocení případu. Neomluvené zameškání dvou pracovních směn může být shledáno dostatečným pro ukončení pracovního poměru, avšak toliko výpovědí. Okamžité zrušení pracovního poměru je, jak již bylo zmíněno, je mimořádným, výjimečným způsobem ukončení pracovního poměru, a musí mu odpovídat i adekvátně vysoká intenzita porušení pracovních povinností. Po provedeném dokazování, v němž byla prokázána i nedůslednost žalovaného při aplikaci zákoníku práce i při dalších postupech k zaměstnancům, závěr o zvlášť hrubém porušení pracovních povinnosti žalobkyně by nebylo možno učinit, i pokud by žalovaný prokázal, že skutečně směny 2. 1. 2020 a 3. 1. 2020 neomluveně zameškala.

28. Soud připomíná, že žalovaný byl poučen při jednání dne 16. 2. 2021 o tom, že jej tíží břemeno důkazu o důvodech okamžitého zrušení pracovní poměru a o důsledcích nesplnění procesní povinnosti prokázat svá tvrzení. Přes toto poučení žalovaný této své povinnosti nedostál, existenci tvrzených důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyně neprokázal, žalobě žalobkyně bylo proto vyhověno, jak uvedeno ve výroku I.

29. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 věta prvá o. s. ř. tedy, co podle úspěchu ve věci. Žalobkyně ve sporu zvítězila, má proto proti žalovanému právo na náhradu nákladů, které v řízení účelně vynaložila. Jde o odměnu jejího právního zastoupení, vypočtenou podle vyhl.č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále AT). Zástupce žalobkyně v řízení vykonal 4,5 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, doplnění žaloby -1/2 úkonu, účast u jednání dne 16. 2. 2021 a 30. 3. 2021), za něž mu náleží odměna podle §9 odst. 3 písm. a) a §7.5 AT ve výši 2.500 za úkon, tj. částka 11.250 Kč, k níž je třeba připočíst 5 paušálních částek náhrady hotových výdajů à 300 Kč stanovené dle § 13 odst. 3 AT, t.j. 1.500 Kč a 21 % daně z přidané hodnoty, přiznané podle § 14a AT a § 23a zák. č. 85/1996 Sb., tj. 2.677,50 Kč. Náhrada nákladů řízení celkem činí 15.427,50 Kč Soudní poplatek z žaloby žalobkyně nezaplatila, neboť byla rozhodnutím soudu od placení soudního poplatku osvobozena.

30. Podle § 160 odst. 1 o.s.ř. rozhodl soud o tom, že žalovaný je povinen povinnost podle toho rozsudku splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.