11 C 147/2022

Plný text

Okresní soud v Jihlavě rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Lubomírem Křikavou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované o 4 769,84 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba v rozsahu, v jakém se žalobkyně proti žalované domáhala zaplacení částky 4 769,84 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10,75 % ročně z částky 4 334,69 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Při odůvodňování tohoto rozsudku soud vycházel z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.

2. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 4 769,84 Kč s příslušenstvím, kterého se domáhá proti žalované jako dluhu ze smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené dne [datum]. Nárok žalobkyně představuje neuhrazenou jistinu úvěru ve výši 3 344,99 Kč (žalovaná vyčerpala celkem 30 740 Kč), úroky do zesplatnění úvěru ve výši 239,70 Kč, náhradu nákladů za vymáhání dluhu ve výši 600 Kč a smluvní pokutu ve výši 150 Kč.

3. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že smlouva byla mezi stranami uzavřena v elektronické podobě prostřednictvím internetové stránky žalobkyně. Poté, co žalovaná uvedla základní údaje o svých osobních a majetkových poměrech, které žalobkyně ověřila a vyhodnotila žalovanou jako schopnou požadovaný úvěr řádně splácet, žalovaná vyjádřila souhlas s návrhem smlouvy a zadáním specificky vygenerovaného SMS kódu zaslaného na telefonní číslo uvedené žalovanou smlouvu elektronicky podepsala. Smlouva byla v elektronické podobě uložena na internetové stránce žalobkyně v klientské sekci žalované. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaná uhradila celkem 41 387 Kč, z toho bylo na jistinu úvěru alokováno 27 395,01 Kč, na úrok 6 137,35 Kč, na pojištění 1 873,45 Kč, poplatky 5 100 Kč a na smluvní pokutu 881,19 Kč.

4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Účastníci neměli ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. námitek proti rozhodnutí věci bez nařízení jednání, proto soud postupoval podle § 115a o. s. ř. a ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě listinných důkazů obsažených ve spise.

5. Na základě provedeného dokazování s přihlédnutím k tomu, co uvedli účastníci, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Účastníci spolu uzavřeli dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo]. Soudu bylo předloženo písemné vyhotovení této smlouvy, které neobsahuje podpis ani jedné smluvní strany, pouze poznámku, že smlouva byla podepsána elektronicky. To svědčí o pravdivosti žalobních tvrzení, pokud jde o způsob uzavření smlouvy. Soud nemá důvod zpochybňovat tento elektronický způsob uzavření smlouvy, nadto všeobecné obchodní podmínky, které jsou nedílnou součástí smlouvy, tento postup výslovně připouští. Na základě smlouvy žalobkyně poskytla žalované možnost čerpat úvěr opakovaně až do výše úvěrového rámce 30 000 Kč. Ve spojení s výpisem z úvěrového účtu je zřejmé, že žalovaná ke dni [datum] vyčerpala právě 30 740 Kč, jak tvrdila žalobkyně. Z tohoto výpisu je také patrné, že žalovaná neplnila svoji povinnost řádně a včas hradit splátky úvěru. Splácení úvěru bylo smlouvou upraveno tak, že žalovaná byla povinnost hradit měsíční splátky ve výši 5 % z dlužné částky vždy k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, nejméně však ve výši 500 Kč s roční úrokovou sazbou 22,68 Kč a poplatkem za pojištění ve výši 5,99 % z měsíční splátky úvěru. Nadto byl žalované poskytnut v rámci stejné smlouvy úvěr ve výši 16 490 Kč na nákup specifického zboží, který byla povinna splácet v 15 měsíčních splátkách po 1 327 Kč splatných vždy k 17. dni v měsíci počínaje říjnem 2019. Pro opakované porušování platebních povinností žalobkyně v souladu s obchodními podmínkami odstoupila od smlouvy s účinností ke dni [datum]. Odstoupení od smlouvy předcházely marné výzvy, aby žalovaná uhradila svůj dluh. Naposledy byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu předžalobní upomínkou ze dne [datum]. Pokud jde o dlužnou částku, její výše i jednotlivé položky vyplývají jednak z předžalobní výzvy, ale i z výpisu z úvěrového účtu. Žalovaná tedy na jistině úvěru dluží 3 344,99 Kč, na úroku 435,15 Kč, na pojistném 239,70 Kč a dále neuhradila náhradu nákladů za vymáhání (odeslání upomínky) ve výši 600 Kč a smluvní pokutu za prodlení ve výši 150 Kč, na jejichž úhradu žalobkyni vzniklo právo v souladu se zněním smlouvy.

6. Pokud jde o tvrzení žalobkyně, že před uzavřením smlouvy byla ověřena úvěruschopnost žalované, soud vycházel především ze smlouvy o úvěru, která v úvodní části obsahuje základní údaje uvedené žalovanou při žádosti o úvěr. Žalovaná takto uvedla, že v době žádosti o úvěr žila ve vlastním společně se svým druhem a měla jedno vyživované dítě. Uvedla, že měla příjem pouze z mateřské dovolené ve výši 7 600 Kč měsíčně, celkový příjem domácnosti však činil 80 000 Kč měsíčně. Naproti tomu měsíční výdaje domácnosti žalovaná odhadla částkou 4 000 Kč a své další finanční závazky částkou 21 039 Kč. Žalobkyně tvrdila, že příjem žalované ověřila z výpisu z bankovního účtu za srpen 2019, jenž předložila k provedení důkazu. Z něj se podává, že příjem žalované z rodičovského příspěvku činí 11 000 Kč měsíčně, k tomu žalované náležela provize ze [právnická osoba] v celkové výši kolem 100 000 Kč, příjem od společnosti [právnická osoba] ve výši 8 320 Kč a další příjem (od blíže označené fyzické osoby) ve výši 2 868 Kč. Dle tvrzení žalobkyně byly uvažovány právě tyto zjištěné příjmy žalované. Žalobkyně dále tvrdila, že měsíční výdaje uváděné žalovanou podrobila internímu přezkoumání (propracovanému bankovnímu systému), ačkoliv jejich skladba určitým způsobem vyplývala z výpisu z účtu. Současně provedla lustraci v systému [příjmení], z něhož bylo zjištěno, že žalovaná neměla v době žádosti o úvěr žádné závazky po splatnosti. Veškeré uvedené informace žalobkyně vyhodnotila pomocí interního systému a dospěla k závěru, že žalovaná je schopná předmětný úvěr řádně splácet.

7. Po právní stránce soud posoudil závazkový vztah mezi účastníky jako platně a účinně uzavřenou smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), resp. smlouvu o spotřebitelském úvěru dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to s přihlédnutím k dále uvedenému. Pokud jde o způsob uzavření smlouvy a její formu, lze předmětné právní jednání považovat v souladu s § 561 a § 562 o. z. a zákonem č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, za platně učiněné v elektronické podobě. Na tento závazkový vztah soud aplikoval současně zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně poskytla žalované úvěr v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaná vystupovala v postavení spotřebitele (nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání). Věřitel je povinen dodržovat ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, který poskytuje ochranu spotřebiteli jako slabší smluvní straně při právním jednání s podnikatelem. Podle § 86 odst. 1 a § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel povinen zejména před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele tento spotřebitelský úvěr splácet. Při posuzování pak věřitel vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Věřitel však musí při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr postupovat s takovou obezřetností, že se nespoléhá pouze na tvrzení spotřebitele, ale jeho tvrzení si sám prověří například potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele atd. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018, dostupný na [webová adresa]). Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr může být poskytnut pouze za situace, kdy je z informací zjištěných věřitelem zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splatit, jinak je smlouva neplatná. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně tuto povinnost splnila. Ačkoliv k některým svým tvrzením žalobkyně nepředložila žádné důkazy k jejich prokázání (např. ověření platební morálky ve veřejných registrech), vlastně předložila pouze jeden listinný důkaz (výpis z účtu), bylo z něj možné učinit podstatné zjištění, totiž že příjem žalované byl vysoce nadstandardní. Tento příjem zajišťoval žalované pohodlné živobytí i po úhradě veškerých výdajů včetně finančních závazků, posuzovaný závazek nevyjímaje. Nebyly tedy dány důvodné pochybnosti, že by žalovaná nebyla schopna úvěr řádně splácet. Žalobkyně v tomto konkrétním případě postupovala dostatečně obezřetně, jak vyžaduje zákon doplněný ustálenou judikaturou. V souladu s § 87 odst. 1 o. z. a contrario lze předmětné právní jednání považovat za platné.

8. Za účelem ochrany spotřebitele zákon o spotřebitelském úvěru zakotvuje další požadavky, které věřitel musí dodržet při právním jednání se spotřebitelem. Takovým požadavkem je zejména povinnost stanovená v § 110 odst. 1 uvedeného zákona, tj. povinnost poskytnout spotřebiteli písemné vyhotovení smlouvy v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat. Vzhledem k tomu, že smlouva byla uzavřena v elektronické podobě, je splnění uvedeného požadavku o to významnější. Žalobkyně tvrdila, že povinnost poskytnout žalované smlouvu na trvalém nosiči dat splnila, neboť smlouva byla v elektronické podobě uložena na webovém rozhraní ve vnitřním systému žalobkyně na klientském účtu žalované. Uvedenou platformu však nelze považovat za trvalý nosič dat, jak vyplývá z Důvodové zprávy k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (k § 3 odst. 2 písm. k ) ( (cit. [datum]), dostupné z: ASPI). Důvodová zpráva uvádí, že pro účely definice trvalého nosiče dat je nutné sledovat eurokonformní výklad evropského práva. Takový výklad poskytnul rozsudek Soudního dvora ze dne [datum] ve věci E [číslo] Inconsult Anstalt a Orgán pro dohled nad finančním trhem (Finanzmarktaufsicht), v němž bylo judikováno, že internetová stránka je trvalým nosičem (tzv. trvalé médium), pokud umožňuje zákazníkovi ukládat informace způsobem vhodným pro jejich pozdější využití po dobu odpovídající účelu těchto informací. Internetová stránka může být označena za trvalé médium, pokud umožní reprodukci uložených informací v nezměněném stavu (informace musí být uložena tak, aby ji zprostředkovatel nemohl jednostranně změnit). Za trvalý nosič dat nemůže být považováno řešení, které neumožňuje spotřebiteli ověřit, zda informace v něm obsažené nebyly změněny. S ohledem na uvedené soud dospěl k závěru, že uložení smlouvy na uživatelský účet žalovaného na internetové stránce žalobkyně není dostatečným způsobem, jak zajistit ochranu spotřebitele před případnou změnou smlouvy, když k takovému účtu má bezpochyb přístup i samotná žalobkyně. Pokud tedy výše popsané uložení smlouvy je jediným opatřením, které žalobkyně učinila za účelem naplnění § 110 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tuto povinnost nesplnila. V důsledku toho nelze přihlížet k ujednáním o jiných platbách sjednaných ve smlouvě, ačkoliv je smlouva platná.

9. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně splnila svůj závazek a umožnila žalované opakovaně čerpat peněžní prostředky, a to až do výše 30 740 Kč. V úvahu by tedy přicházelo vyhovění žaloby v rozsahu, ve kterém žalovaná svůj závazek nesplnila a poskytnutý úvěr žalobkyni nevrátila. Žalobkyně tvrdila a současně prokázala, že žalovaná celkem na předmětný úvěr uhradila 41 387 Kč. Vzhledem k výše uvedené„ sankci“ za nesplnění povinnosti poskytnout žalované elektronicky uzavřenou smlouvu na trvalém nosiči dat v podobě, kdy se nepřihlíží k jiným platbám sjednaným ve smlouvě (s výjimkou jistiny), nelze uvažovat zápočet uhrazené částky na jednotlivé položky tak, jak požadovala žalobkyně. Namísto alokování částečného plnění na jistinu, úrok, poplatek za pojištění, náhradu nákladů a smluvní pokutu lze plnění žalované započíst pouze na skutečně poskytnutou jistinu úvěru. Z toho je zřejmé, že žalovaná ve smyslu § 1908 odst. 1 o. z. splnila svůj závazek vůči žalobkyni v celém rozsahu, dluh žalované tedy v celém rozsahu zaniknul a žalobkyni již žádné plnění oproti žalované nenáleží. Soud proto žalobu v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítnul.

10. O nákladech řízení bylo rozhodnuto postupem podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Ve věci měla plný úspěch žalovaná, náležela by jí tedy oproti žalobkyni náhrada nákladů účelně vynaložených v tomto řízení. Soud však přihlédl k tomu, že žalovaná nebyla v řízení aktivní, nic netvrdila ani neprokazovala na svoji obranu, nereagovala na výzvy soudu. Žalované tedy žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.