11 C 254/2021

Plný text

Okresní soud v Jihlavě rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Lubomírem Křikavou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 31 259,20 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 31 259,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 29 468,78 Kč od 27. 4. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 3 429 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částky 31 259,20 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru a vydání a užívání kreditní karty [číslo]. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná čerpala úvěr průběžně v souladu s ujednanou formou čerpání úvěru až do výše sjednaného úvěrového rámce. Žalovaná oproti tomu byla povinna poskytnutý úvěr splácet v měsíčních splátkách, jejichž výše byla určena jako procento z částky vyčerpaného úvěrového rámce. Dle žalobkyně žalovaná byla opakovaně v prodlení s úhradou měsíčních splátek, žalobkyně proto zesplatnila celý dosud neuhrazený úvěr ke dni 8. 10. 2020. Žalobkyně se tedy žalobou domáhá úhrady vyčerpané neuhrazené jistiny úvěru ve výši 29 468,78 Kč, poplatku za vedení karty ve výši 147 Kč, poplatku za přečerpání úvěrového rámce ve výši 383,58 Kč a dále žalobkyně požaduje úrok z prodlení z dlužné jistiny kapitalizovaný ode dne následujícího po zesplatnění úvěru do 26. 4. 2021 ve výši 1 238,76 Kč a úrok z prodlení z dlužného obchodního úroku kapitalizovaný za stejné období ve výši 21,08 Kč.

2. Žalobkyně doplnila, že před uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalované. Vycházela jednak z údajů uvedených žalovanou (zejména pokud jde o osobní poměry žalované a její příjmy ze zaměstnání), ale vycházela také z různých databází, registrů a rejstříků. Při zjišťování výdajů žalované žalobkyně vycházela z historických dat Českého statistického úřadu se zohledněním životního minima jedince. Nahlédnutím do příslušných databází pak žalobkyně zjistila, že žalovaná měla v době žádosti o úvěr u žalobkyně závazky se splatností 223,65 Kč měsíčně, a u jiných poskytovatelů úvěrů pak závazky se splatností celkem 3 744 Kč měsíčně. Ze zjištěných informací pak jednoznačně vyplývalo, že žalovaná je způsobilá požadovaný úvěr splácet.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Účastníci neměli námitek proti rozhodnutí věci bez nařízení jednání, soud proto postupoval podle § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a rozhodl bez nařízení jednání jen na základě listinných důkazů obsažených ve spise.

4. Na základě provedeného dokazování s přihlédnutím k tomu, co uvedli účastníci, dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním. Účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] vydání a užívání kreditní karty. Ze smlouvy soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované revolvingový úvěr s možností čerpat jej kreditní kartou. Podmínky čerpání úvěru měla žalovaná k dispozici prostřednictvím smlouvy, dokumentu označeného jako„ Dispozice“, všeobecných produktových podmínek a formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru (veškeré tyto dokumenty jsou nedílnou součástí smlouvy). Ze smlouvy a Dispozice (kterou žalovaná podepsala rovněž [datum]) pak soud zjistil, že žalovaná byla oprávněna čerpat úvěr až do výše úvěrového rámce 30 000 Kč, přičemž vyčerpaný úvěr byla povinna splácet spolu s úrokem ve výši 22,99 % ročně a veškerými sjednanými poplatky v měsíčních splátkách, jejichž minimální výše byla určena jako 2 % z čerpaného úvěru. Splátky byla žalovaná povinna hradit inkasem ze svého účtu (blíže specifikovaného ve smlouvě) se splatností dle jednotlivých výpisů. Druhy poplatků a jejich výše pak byly určeny dokumentem„ Dispozice“ a Sazebníkem poplatků. Z těchto listinných důkazů má soud za prokázané, že žalovaná byla povinna mimo jiné uhradit poplatek za vedení karty ve výši 49 Kč měsíčně, poplatek za přečerpání úvěrového rámce ve výši 300 Kč měsíčně, poplatek za výběr hotovosti z bankomatu ve výši 39 Kč a za zaslání každé upomínky ve výši 600 Kč. Z platební historie a výpisů z účtu ke kreditní kartě pak soud zjistil, že žalovaná skutečně porušovala své povinnosti (jak tvrdila žalobkyně), neboť přečerpávala nejvyšší možný povolený úvěrový limit a opakovaně byla v prodlení s úhradou měsíčních splátek. V jednotlivých výpisech pak žalované byly účtovány běžné poplatky i poplatky sankční (jak je uvedeno výše). Z dopisu ze dne [datum] a poštovního podacího archu pak soud zjistil, že žalovaná byla informována o zesplatnění celého úvěru pro opakované porušování smluvních podmínek, a to zejména pro prodlení s placením povinné minimální splátky o více než 30 dní (k tomuto opatření byla žalobkyně oprávněna přistoupit na základě čl. 6 a 7 smlouvy a čl. 31 a 32 všeobecných produktových podmínek). Platební historie pak zesplatňující dopis doplňuje v tom smyslu, že k zesplatnění úvěru došlo s účinností ke dni [datum]. Zesplatňujícím dopisem byla žalovaná současně vyzvána k úhradě dluhu. Opakovaně byla k úhradě dlužné částky vyzvána předžalobní upomínkou ze dne [datum], svůj dluh ale neuhradila. Na základě předžalobní upomínky (v níž byla vyčíslena pohledávka žalobkyně) ve spojení s platební historií soud nemá pochyb o pravdivosti tvrzení žalobkyně, že žalovaná dluží žalobkyni na neuhrazené jistině úvěru 29 468,78 Kč, na poplatku za vedení karty 147 Kč a na poplatku za přečerpání úvěrového rámce 383,58 Kč.

5. Pokud jde o ověření úvěruschopnosti žalované, žalobkyně předložila soudu žádost žalované o uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru a kopie lustrací v databázích evidujících existující závazky žalované. Ze žádosti, kterou žalovaná podepsala dne [datum], soud zjistil, že v době žádosti o úvěr byla žalovaná rozvedená, měla jednu vyživovanou osobu, její nejvyšší dosažené vzdělání bylo střední a žila v nájmu. Žalovaná v žádosti dále uvedla, že byla zaměstnána na pozici dělník/řemeslník na dobu neurčitou od ledna 2009 a průměrný čistý měsíční příjem ze zaměstnání za poslední 3 měsíce před žádostí činil 17 954 Kč. Žalovaná pak uvedla celkový čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 41 000 Kč. Dalším příjmem pak byla částka 2 500 Kč měsíčně jako příjem na vyživovanou osobu. Ke svým výdajům pak žalovaná uvedla výdaje na vyživovanou osobu ve výši 2 000 Kč měsíčně. Ve vztahu k ostatním (běžným) výdajům domácnosti jedince, resp. dvou osob, pak je dle soudu dostačující, pokud žalobkyně vycházela z údajů Českého statistického úřadu. Soud také považuje za dostatečně pečlivý postup žalobkyně, která při porovnávání příjmů a výdajů žalované zohledňovala i výši životního minima jedince, kterou musí mít vždy k dispozici pro zajištění základních potřeb nutných pro život. Jako další výdaje pak žalobkyně zohledňovala i další závazky žalované; z lustrací žalobkyně pak skutečně vyplývá, že žalovaná na splátkách dalších závazků vynaložila 3 967,65 Kč měsíčně, přičemž na těchto závazcích neměla žádný dluh. Soud shrnuje, že žalobkyně obezřetně zohlednila veškeré v úvahu přicházející aspekty příjmové a výdajové stránky žalované, které mohly ovlivnit její schopnost splácet poskytnutý úvěr. Pokud žalobkyně na základě výše uvedených údajů dospěla k závěru, že žalovaná byla schopná úvěr splácet bez ohrožení vlastní výživy nebo výživy osoby na ní závislé, mohla tak učinit zcela opodstatněně.

6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 3 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru se věřitelem rozumí poskytovatel nebo osoba, která nabyla pohledávku za spotřebitelem ze smlouvy o spotřebitelském úvěru. Podle § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru se poskytovatelem rozumí ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

10. Na základě provedeného dokazování s přihlédnutím ke shora uvedeným zákonným ustanovením soud posuzoval závazkový vztah mezi účastníky podle ustanovení upravujících smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z. Soud na tento závazkový vztah vedle obecných ustanovení aplikoval i shora uvedená ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně poskytla žalované úvěr v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaná vystupovala v postavení spotřebitele (nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání). Věřitel je dle ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru povinen při poskytování spotřebitelského úvěru s odbornou péčí bez důvodných pochybností posoudit schopnost spotřebitele splácet tento spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak věřitel vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Věřitel však musí při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr postupovat s takovou obezřetností, že se nespoléhá pouze na tvrzení spotřebitele, ale jeho tvrzení si sám prověří například nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele atd. (k uvedeným závěrům viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018). Věřitel je tedy povinen dostatečně pečlivě ověřit příjmy a výdaje spotřebitele, aby byly vyloučeny důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splatit; pokud je úvěr poskytnut, aniž by byl náležitě dodržen výše uvedený postup, je smlouva o úvěru neplatná.

11. Soud má s přihlédnutím ke skutkovému závěru věci za prokázané, že žalobkyně postupovala právě tak, jak jí ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně tedy vůči žalované vystupovala dostatečně odborně a pečlivě a brala v úvahu různé příčiny, které by žalované bránily v řádném splácení úvěru. Za situace, kdy bylo prokázáno splnění povinností kladených zákonem o spotřebitelském úvěru, a nebyly shledány jiné nedostatky závazkového vztahu, lze smlouvu o úvěru ve smysl § 2395 a násl. o. z. považovat za platně a účinně uzavřenou. Pokud tedy žalobkyně splnila své povinnosti a umožnila žalované čerpat peněžní prostředky do sjednaného limitu, a naopak žalovaná své povinnosti porušila, pokud vyčerpané peněžní prostředky se souvisejícími platbami žalobkyni nevrátila, má žalobkyně právo na vrácení dosud neuhrazené jistiny úvěru a poplatků. Soud proto žalobě v plném rozsahu vyhověl a přiznal žalobkyni požadovanou částku 31 259,20 Kč, jejíž součástí je i kapitalizovaný úrok z prodlení z dlužné jistiny za žalobkyní požadované období včetně kapitalizovaného úroku z prodlení ze smluvního úroku, neboť tento postup zákon umožňuje v § 1806 věta první o. z. Podle tohoto ustanovení lze úroky z úroků požadovat, bylo-li to ujednáno. Vzhledem k tomu, že tato možnost byla výslovně ujednána v čl. 43 všeobecných produktových podmínek, lze vyhovět i tomuto nároku. Soud dále přiznal žalobkyni i úrok z prodlení v souladu s § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve výši 8,25 % ročně z dlužné jistiny úvěru ve výši 29 468,78 Kč od [datum] do zaplacení. V souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. soud uložil žalované, aby žalovanou částku zaplatila do 3 dnů od právní moci rozsudku, neboť pro jinou lhůtu plnění neshledal důvody.

12. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Jelikož žalobkyně dosáhla plného úspěchu ve věci, má právo na náhradu nákladů vynaložených na odměnu právního zástupce za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby a předžalobní výzvy) ve výši 3x 500 Kč podle § 8 odst. 1, § 14b bod 3 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“). Dále žalobkyni náleží třikrát režijní paušál po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) AT, z uvedených částek náhrada za DPH o sazbě 21% ve výši 378 Kč a zaplacený soudní poplatek ve výši 1 251 Kč Celkem tak náklady řízení na straně žalobkyně činí 3 429 Kč.