11 C 327/2021

Plný text

Okresní soud v Jihlavě rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Lubomírem Křikavou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o příspěvek na výživu neprovdané matky

I. Žalovaný je povinen přispívat na výživu žalobkyně měsíčně částkou 1 500 Kč od 1. 7. 2020, a to vždy do každého 15. dne v měsíci.

II. Dlužné výživné za období [datum] až [datum] ve výši 19 500 Kč je žalovaný povinen splatit ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně po právní moci tohoto rozsudku, vždy do 15. dne v měsíci.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 7 200 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalobkyně.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Jihlavě soudní poplatek za řízení ve výši 500 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala, aby byla žalovanému stanovena povinnost přispívat na výživu žalobkyně jako neprovdané matce částkou 1 500 Kč měsíčně s účinností od [datum]. Návrh odůvodnila tím, že s žalovaným vedla společnou domácnost do [datum] a z jejich společného soužití se dne [datum] narodila dcera [jméno] [celé jméno žalobkyně]. Po skončení společného soužití účastníků byla jejich dcera pravomocným rozhodnutím soudu svěřena do péče žalobkyně a žalovanému bylo uloženo přispívat na výživu dcery částkou 2 000 Kč. Žalovaný na výživu žalobkyně dosud přispěl 6 000 Kč, pravidelné výživné odmítá platit. Žalobkyně tvrdila, že má příjem pouze z rodičovského příspěvku ve výši 8 333 Kč, zatímco před nástupcem na mateřskou dovolenou dosahovala příjmu ze zaměstnání kolem 23 000 Kč čistého měsíčně.

2. Žalovaný s nárokem uplatněným žalobou nesouhlasil. Uvedl, že nemá dostatek finančních prostředku z důvodu dlouhodobého onemocnění, pro které nemůže pracovat (jeho příjmem je nemocenská). Zdravotní omezení spočívalo např. v onemocnění angínou či v těžkém úrazu. Žalovaný tvrdil, že po skončení společného soužití s žalobkyní řádně hradil stanovené výživné na dceru, splatil příspěvek na výbavičku a pravidelně splácí i nedoplatek na výživné pro dceru částkou 500 Kč měsíčně. Nad rámec těchto povinností částečně přispěl i na výživu žalobkyně. Žalovaný uvedl, že s žalobkyní nebylo možné dohodnout se na přiměřené výši výživného pro ni, neboť žalobkyně neustále měnila své požadavky, byla agresivní a urážela žalovaného; kromě toho mu žalobkyně neumožňovala vídat se s dcerou. Žalovaný by byl schopen hradit výživné ve výši 500 Kč měsíčně.

3. Z provedeného dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Z podacích lístků od poštovních poukázek soud zjistil, že žalovaný od října 2020 hradil na výživu své dcery 2 000 Kč měsíčně, i když tyto platby zprvu nebyly pravidelné. Od dubna 2021 pak žalovaný na výživu dcery hradil 2 500 Kč měsíčně včetně splátek dlužného výživného. V dubnu, květnu a červnu 2021 žalovaný uhradil i poměrné náklady na pořízení výbavičky v celkové výši 6 963 Kč. Podací lístky také osvědčují, že od dubna do srpna 2021 žalovaný uhradil na výživu žalobkyně celkem 6 000 Kč.

4. Ze mzdového výměru soud zjistil, že žalobkyni u zaměstnavatele [právnická osoba] za provedenou práci náležela hrubá mzda ve výši 24 000 Kč měsíčně. Tento mzdový výměr byl vystaven ke dni [datum] s účinností od [datum]. Ze sdělení žalobkyně soud zjistil, že žalobkyni náležela čistá mzda kolem 24 000 – 25 000 Kč, neboť často pracovala přesčas. Takovou mzdu pobírala po celou dobu až do nástupu na mateřskou dovolenou. Poslední mzda jí byla vyplacena v srpnu 2019. Žalobkyně dále sdělila, že zaměstnání ani příjmy žalovaného nezná, pouze z doslechu ví, že byl často nemocný.

5. Z předložené korespondence mezi účastníky soud zjistil, že žalovanému byla opakovaně nabízena dohoda (nejprve ústní, později i písemná) na výši výživného pro žalobkyni. Samotný nárok na výživné pro žalobkyni žalovaný nezpochybňoval. Byl to však vždy žalovaný, kdo nesouhlasil s navrhovanou výší výživného.

6. Z účastnické výpovědi žalovaného soud zjistil, že do listopadu 2021 byl zaměstnán v [obec] ve [anonymizována dvě slova], kde dosahoval čistého měsíčního příjmu 17 000 Kč. Toto zaměstnání trvalo 3 měsíce. Předtím asi rok pracoval v [anonymizováno], předtím provozoval živnost. Během výkonu zaměstnání byl přibližně polovinu doby nemocný; poslední mzda mu byla vyplacena v prosinci 2021. Žalovaný nechtěl uvést, jaký je jeho zdravotní stav. Sdělil, že bydlí v bytě, který je ve vlastnictví jeho otce a hradí mu náklady spojené s bydlením ve výši 6 000 Kč měsíčně. Žalovaný dále splácí svému otci dalších 6 000 Kč, které jeho otec splácí za jiný koupený byt. Kromě výživného pro dceru žalovaný hradí pojistky.

7. Hodnocením výše provedených důkazů jednotlivě i ve vzájemné souvislosti soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Žalobkyně a žalovaný nejsou sezdáni a nežijí ve společné domácnosti od [datum]. Žalobkyně je na rodičovské dovolené a celodenně pečuje o nezletilou dceru účastníků. Jediným jejím příjmem je rodičovský příspěvek. Do srpna 2019 jí náležela mzda ve výši kolem 24 000 Kč čistého měsíčně. Z listinných důkazů, zejména z podacích lístků, má soud za prokázané, že žalovaný za dobu od ukončení společného soužití s žalobkyní přispěl na její výživu částkou 6 000 Kč (tuto skutečnost navíc žalobkyně nerozporuje), pravidelné výživné jí však nehradí. Z předložené korespondence je soud přesvědčen o tom, že žalovaný odmítal dohodnout se na výši výživného pro žalobkyni. Pokud jde o majetkové poměry žalovaného, žalovaný netvrdil ani neprokazoval, jaký je jeho skutečný příjem. Jediným důkazem, z něhož soud mohl vycházet, byla účastnická výpověď žalovaného. Žalovaný ani tehdy neuváděl konkrétní okolnosti svých majetkových a výdělkových poměrů. Z jeho výpovědi má soud za prokázané, že v době předmětného řízení není zaměstnán, předchozí zaměstnání si nebyl schopný udržet. Byl však schopný dosahovat čistého měsíčního příjmu kolem 17 000 Kč. Zda aktuálně pobírá dávky nemocenského, soud nezjistil, neboť to žalovaný netvrdil ani nenavrhoval provedení příslušných důkazů. Ve spojení se sdělením žalobkyně však lze mít za prokázané, že žalovaný alespoň po dobu jednoho roku zpětně většinu času ze zdravotních důvodů nepracoval. Nicméně ani tuto skutečnost žalovaný neprokázal žádnými listinnými důkazy, např. výpisy ze zdravotní dokumentace. Již zmíněné podací lístky dále osvědčují, že žalovaný na výživu nezletilé dcery pravidelně hradí 2 500 Kč měsíčně. Na základě výpovědi žalovaného je pak soud přesvědčen o tom, že na náklady spojené s bydlením žalovaný hradí 6 000 Kč měsíčně, kromě toho také dalších 6 000 Kč svému otci na splátky jiného bytu.

8. Podle § 920 odst. 1 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), není-li matka dítěte provdána za otce dítěte, poskytne jí otec dítěte výživu po dobu dvou let od narození dítěte a přispěje jí v přiměřeném rozsahu na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem.

9. Podle § 913 odst. 1 o. z. pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Podle § 913 odst. 2 věta první o. z. při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.

10. Na základě zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Účastníci nejsou manželé, nežijí ani ve společné domácnosti; vzájemně se tak nepodílí na úhradě vzniklých nákladů. Ze společného soužití účastníků se narodila nezletilá dcera, o kterou pečuje žalobkyně. Soud tak nemá pochyb o tom, že nárok žalobkyně je ve smyslu § 920 odst. 1 o. z. oprávněný. V řízeních tohoto typu je podstatné, jaké jsou výdělkové a majetkové poměry osoby oprávněné a povinné, v tomto případě žalobkyně a žalovaného. Nárok matky dítěte na výživné je oddělený od nároku samotného dítěte na jeho vlastní příspěvky na výživu. Nárok matky není podmíněn tím, jaké jsou poměry dítěte, a zda se s dítětem oba rodiče mohou setkávat podle svých představ - tyto okolnosti nelze zcela přehlédnout, ale za situace, kdy má soud nárok žalobkyně za oprávněný a další postup se bude týkat určování výše výživného, jsou nepodstatné.

11. Ve smyslu § 913 o. z. je nutné zvážit, do jaké míry je žalovaný povinen přispívat na výživu žalobkyně. V řízení bylo prokázáno, že v důsledku narození dcery došlo u žalobkyně k poklesu příjmu. Ačkoliv pro zjištění předchozího příjmu žalobkyně soud vycházel ze mzdového výměru, který nebyl zcela aktuální, a z pouhého tvrzení žalobkyně, nebylo nutné podrobně zjišťovat přesný příjem žalobkyně, a to z následujících důvodů. V době rozhodování soudu má žalobkyně jediný příjem z dávek (rodičovského příspěvku), jehož výši lze podle obecných pravidel přibližně odhadnout i bez toho, aniž by v řízení musela být přesně zjišťována. Soud tedy může považovat tvrzení žalobkyně, že její rodičovský příspěvek činí přes 8 000 Kč, bez dalšího za pravdivý. S tímto závěrem pak není těžké domyslet, že i pokud by žalobkyně předtím dosahovala pouze minimální mzdy upravené nařízením vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí, její příjem se s narozením dítěte zmenšil alespoň o polovinu. Tím spíš, pokud čistý měsíční příjem žalobkyně byl skutečně přes 20 000 Kč.

12. Pokud jde o poměry žalovaného, nemohly být přesně zjištěny pro nedostatek skutkových tvrzení a navržených důkazů ze strany žalovaného. Jak bylo výše uvedeno, soud může mít za prokázané pouze to, že žalovaný měl několik možností zaměstnání a výdělku nemohl dosahovat pro své zdravotní omezení. Žalovaný však netvrdil ani neprokazoval závažnost svého onemocnění, proč tak často nemohl vykonávat práci, jakého charakteru jsou či byly jeho onemocnění, ani jaké náhrady mzdy v době dočasně pracovní neschopnosti dosahoval. Žalovaný ani netvrdil, že by jeho zdravotní omezení bylo tak závažné, že by nemohl vykonávat žádnou, i méně fyzicky náročnou, práci. Soud si pak nemůže z pouhého tvrzení žalovaného takové závěry libovolně domýšlet. Uvedené skutečnosti však nebrání tomu, aby soud nemohl uvažovat běžné výdělkové poměry žalovaného odpovídající jeho věku, kterých by mohl reálně dosahovat (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 1969, sp. zn. 8 Cz 23/69). Podle obecně známých skutečností může třicetiletý muž dosahovat průměrného příjmu kolem 17 000 - 20 000 Kč čistého měsíčně. Tyto běžné poměry si soud s ohledem na výše uvedené může dovolit uvažovat jako příjem žalovaného. Jako běžné soud hodnotí i výdaje žalovaného, resp. nebylo tvrzeno ani dokazováno, že by měl mimořádné výdaje, na které by se musel brát zřetel. Mezi běžné výdaje je samozřejmě nutné řadit i výživné pro nezletilou dceru. Naopak mezi relevantní výdaje žalovaného, pro které by příspěvek na výživu žalobkyně měl být ponížen, nelze považovat splátky, které žalovaný hradí svému otci na úhradu bytu, který však není ve vlastnictví žalovaného, ani v něm žalovaný nebydlí. Žalovaný neprokázal, že by existoval relevantní právní důvod, pro který by byl povinen tyto náklady hradit. Pokud má žalovaný se svým otcem neformální dohodu, že mu bude přispívat na uvedené náklady, nemůže to být k tíži žalobkyně.

13. Pokud tedy soud bude uvažovat běžný příjem žalovaného a jeho výdaje představující náklady na bydlení ve výši 6 000 Kč, splátky výživného ve výši 2 500 Kč, příp. běžné výdaje na úhradu základních každodenních potřeb (bez výše uvedených splátek), je zcela v jeho možnostech, aby hradil 1 500 Kč měsíčně. Tuto částku lze navíc považovat za minimální kompenzaci žalobkyně vzhledem k jejímu dosavadnímu příjmu a skutečnosti, že z objektivních důvodů nemůže zvýšit svůj příjem a její náklady se navyšují i o náklady nezletilého dítěte. Přiznané výživné 1 500 Kč není výsledkem přesného výpočtu; jde o výživné žádané žalobkyní, které svou výší nedosahuje nároku, který by odpovídal minimálním zjištěným poměrům účastníků. Jinými slovy, ze zjištěných poměrů účastníků vyplývá, že výživné matky by mohlo dosáhnout i vyšší částky; jelikož však žalobkyně uplatnila nárok pouze ve výši 1 500 Kč, který je bezpochyby opodstatněný, nebylo třeba přesněji poměry účastníků objasňovat.

14. Soud proto nároku žalobkyně v plném rozsahu vyhověl a výrokem I. tohoto rozsudku uložil žalovanému povinnost přispívat na výživu žalobkyně částkou 1 500 Kč, přičemž v souladu s § 921 odst. 1 a § 922 odst. 2 o. z. byla uložena povinnost výživné hradit měsíčně od [datum], tj. ode dne, kdy účastníci ukončili společné soužití. Soud doplňuje, že v souladu s § 920 odst. 1 o. z. tento příspěvek žalobkyni náleží pouze do okamžiku, kdy nezletilá dcera dovrší dvou let, tzn. do [datum].

15. S ohledem na zpětné stanovení výživného žalovanému vznikl na výživném dluh, a to za období od [datum] do [datum], tj. do konce měsíce předcházejícímu rozhodnutí soudu. Za toto období by celkový dluh na výživném pro neprovdanou matku činil 25 500 Kč. Soud však zohlednil, že za tuto dobu žalovaný již žalobkyni uhradil 6 000 Kč a o tuto částku dluh na výživném ponížil. Žalovanému tedy bylo výrokem II. tohoto rozsudku uloženo, aby uhradil dlužné výživné ve výši 19 500 Kč, a to v souladu s § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně splatných spolu s běžným výživným.

16. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Jelikož žalobkyně dosáhla plného úspěchu ve věci, má právo na náhradu nákladů vynaložených na odměnu právního zástupce, a sice za čtyři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání podání ve smyslu předžalobní výzvy, sepsání žaloby a účast na jednání soudu) ve výši 4x 1 500 Kč podle § 7 bod 4 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“), když tarifní hodnota podle § 9 odst. 1 AT činí 10 000 Kč. Dále žalobkyni náleží čtyřikrát režijní paušál po 300 Kč podle § 14b odst. 5 písm. b) AT Celkem tak náklady řízení na straně žalobkyně činí 7 200 Kč.

17. Povahu doplňujícího usnesení podle § 166 odst. 1 o. s. ř. má výrok III. tohoto rozsudku. Soud jím rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek za řízení. Od poplatku byla žalobkyně osvobozena podle § 11 odst. 1 písm. f) zákona č. 549/1991 Sb. Tento poplatek platí neúspěšný žalovaný podle § 2 odst. 3 věty první zákona č. 549/1991 Sb. Poplatek má výši 500 Kč dle položky 7 bodu a) zákona č. 549/1991 Sb.