11 C 87/2024

Plný text

Okresní soud v Jihlavě rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Lubomírem Křikavou ve věci žalobců: a) Jméno žalobce A , narozený Datum narození žalobce A b) Jméno žalobce B , narozená Datum narození žalobce B bytem Adresa žalobce B oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovaným:

1. Anonymizováno , IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B 1 2. Jméno advokáta C , narozený Datum narození advokáta C bytem Adresa advokáta C pro určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem věci I. Žaloba, kterou se žalobci domáhali určení, že , jméno FO, , narozený , rodné přijmení, , datum, , zemřelý dne , datum, , naposled bytem , adresa, , byl s době úmrtí vlastníkem obrazu zvaného „Cesta u Giverny při západu slunce“ z roku 1898, autora , jméno FO, , umístěného v době vyhlášení tohoto rozsudku v obřadní síni města , adresa, , se zamítá.II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit prvnímu žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 385 850 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce prvního žalovaného.III. Druhému žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení proti žalobcům nepřiznává.

1. Žalobci se proti žalovaným domáhali určení, že jejich otec , jméno FO, , zemřelý dne , datum, , byl v době smrti vlastníkem obrazu nazývaného „Cesta u Giverny při západu slunce“ od autora , jméno FO, z roku 1898. Uvedli, že , jméno FO, obraz koupil od , jméno FO, smlouvou z 16. 10. 1965 za cenu 2 500 Kčs a cenu pak ve splátkách zaplatil. Obraz převezl , jméno FO, s , jméno FO, a , jméno FO, do , jméno FO, , kde byl nejprve umístěn ve služební garáži, poté u , jméno FO, Popíchala v bytě a následně byl propůjčen městu do obřadní síně, kde se nachází dodnes. , jméno FO, Popíchal pracoval pro , právnická osoba, v , jméno FO, a v letech 1980 – 1986 byl jeho předsedou. Vlastnické právo k obrazu na město , adresa, nikdy nepřevedl. Po zjištění, že město zvažuje prodej obrazu, se , jméno FO, Popíchal dopisem z 29. 8. 2019 o své právo přihlásil, téhož roku však zemřel. První žalovaný v pozůstalosti nalezl doklady o vlastnickém právu , jméno FO, a o vydání obrazu požádal dne 18. 8. 2023. Posléze dne 1. 9. 2023 požádali oba žalobci o dodatečné projednání objevené pozůstalosti. Vzhledem k tomu, že pozůstalostí řízení nadále probíhá, navrhli žalobci určení, že , jméno FO, byl v době smrti vlastníkem obrazu. Žalobu až v průběhu řízení vznesli žalobci též proti druhému žalovanému, který je jedním z dědiců , jméno FO, a řízení o pozůstalosti se účastní.

2. Podle žalobců nebylo vlastnictví obrazu převedeno na československý stát a stát s obrazem nehospodařil. Obraz nebyl ošetřen ani restaurován, byl vystaven slunečnímu záření i běžným výkyvům teplot, nesloužil k plnění úkolů obce. Vlastnické právo pak nemohlo ani ze zákona přejít na město , adresa, . , adresa, jako první žalovaný tedy ani nemohlo nabýt přesvědčení, že mu obraz patří, a nemohlo jej vydržet podle podmínek pro mimořádné vydržení. Dokladem o nabytí vlastnictví není ani inventarizační kniha, která byla sepsána souhrnně v roce 1989/1990. Městskému národnímu výboru , adresa, byl obraz pouze vypůjčen a představitelé národního výboru se později stali i představiteli města , adresa, ; tím se fakticky předávala znalost o právních poměrech spojených s obrazem. Jestliže se město , adresa, snaží pouhou výpůjčku obrazu transformovat do vlastnického práva, aniž má doklady o převodu vlastnictví, jedná v nepoctivém úmyslu.

3. První žalovaný se žalobou nesouhlasil. Uvedl, že obraz koupil , právnická osoba, v , jméno FO, v roce 1967 za částku 7 960 Kč a stal se majetkem státu. , právnická osoba, v , jméno FO, s ním hospodařil tím, že nad ním vykonával správu. Jako takový pak obraz ze zákona přešel do vlastnictví žalovaného v roce 1991. Starší evidence byla převzata i do současného elektronického evidenčního systému. Pro případ, že před rokem 1991 byla vlastníkem jiná osoba než stát, byl žalovaný od roku 1991 v dobré víře, že mu obraz patří. V roce 2019, kdy bylo poprvé zpochybněno vlastnické právo prvního žalovaného, uplynula doba, po které první žalovaný vlastnické právo vydržel. Druhý žalovaný se domníval, že žalobci, resp. jejich předchůdce , jméno FO, začali své vlastnické právo uplatňovat až v návaznosti na zjištění hodnoty obrazu, když se v médiích objevila tato informace s úvahami o prodeji obrazu. Jestliže žalobci dokládali koupi obrazu , jméno FO, v roce 1965, pochyboval první žalovaný i o tom, jaký obraz byl předmětem koupě, když kupní smlouva pouze obecně určovala „obraz , jméno FO, “ a takových obrazů vzniklo větší množství.

4. Druhý žalovaný se žalobou souhlasil. Potvrdil, že jeho otec , jméno FO, koupil předmětný obraz od paní , právnická osoba, v roce 1967 jej na žádost předsedy Národního výboru v , jméno FO, , jméno FO, zapůjčil do , Anonymizováno, obřadní síně. Do roku 1990 ani po založení právní subjektivity obcí nikdy nebyly pochyby o vlastnictví , jméno FO, . To platilo i v době, kdy se starostou , jméno FO, stal , jméno FO, , který byl blízkým přítelem rodiny , jméno FO, . Přesto v roce 2019, kdy , jméno FO, byl již nemocen, začalo město , adresa, uvažovat o prodeji obrazu. Druhý žalovaný nevěřil, že obraz mohl být městu darován, pokud jeho otce , jméno FO, požádal o vydání obrazu. Druhý žalovaný uvedl, že byl přítomen tomu, kdy , jméno FO, přivezl obraz z Divadla ABC v Praze do Polné Františku Popíchalovi do garáže. Druhý žalovaný pak určitý čas spal v místnosti, kam byl obraz přemístěn. Nynější žalobu chápe druhý žalovaný jako způsob, jak skutečné vlastníky obrazu připravit o jejich majetek lidmi, kteří donedávna neměli o obrazu žádnou povědomost. Rozpor shledává v tom, že první žalovaný tvrdí, že obraz zakoupil, a současně starosta města uvádí, že obraz byl městu darován.

5. Výslechem žalobce a) soud zjistil, že informace o koupi obrazu jeho otcem , jméno FO, má jen z doslechu, neboť mu v té době byly 2 roky. Domů se jim obraz nevešel a otec jej převezl do obřadní síně. Tam žalobce a) jako malý recitoval a vždy žil v tom, že obraz tam jeho otec zapůjčil. Otec obrazy sbíral a znal i hodnotu předmětného obrazu. Žalobce a) byl přítomen tomu, když se jeho otec v roce 2019 z novin dozvěděl, že se má obraz prodávat. Tehdy otec ihned volal starostovi , jméno FO, , ale dovolal se až paní , jméno FO, , a řekl jí, že si nepřeje, aby se jeho obraz prodával. Otec byl na obraz vždy pyšný a byl přesvědčen, že se se ví, že mu obraz patří. Všichni starostové , jméno FO, byli otcovi kamarádi. Otec nikdy neřešil, co bude s obrazem po jeho smrti. Jiné obrazy, které vlastnil, ale rozdal ještě za života svým dětem. V pozůstalostním řízení, kterým byla pověřena notářka Parkanová, jako dědici obraz za předmět nečinili, protože notářka žádala nabývací titul a poté vytvořila zmatené usnesení.

6. Výslechem druhého žalovaného soud zjistil, že mu bylo sedm roků, když jeho otec , jméno FO, nechal obraz přivézt na nákladním autě. Obraz byl nejdřív složený ve stodole, pak jej měl žalovaný vedle postele a následně byl umístěn do obřadní síně. Otec tam pracoval na odboru místního hospodářství Národního výboru, pak byl předsedou. O obrazu mluvili tak, že je „náš“. Žalovaný si pamatuje příležitost z oslavy otcových 50. narozenin, když s dalšími lidmi stáli u obrazu a obraz komentovali. Otec vždycky spoléhal, že ve vedení obce je ještě nějaký člověk (včetně nynějšího starosty , jméno FO, ), díky kterému se o obraz nemusí bát. Žalovaný ale neslyšel, že by se jeho otec se současným starostou o obrazu mluvil. Až v roce 2019 se otec rozhodl obraz vymáhat. Žalovaný dlouhá léta pobýval v Humpolci a záležitostmi z , jméno FO, se nezabýval. Žalovaný se ve výtvarném umění vyzná a byl si vědom hodnoty obrazu. Hodnotnější obraz nemá.

7. Z výpovědi svědka , jméno FO, , dřívějšího zaměstnance města , adresa, , soud zjistil, že v době, kdy pracoval jako elektrikář v komunálních službách, že obraz přivezl kolem roku 1970 s kolegou , jméno FO, z divadla v Praze. Obraz složili v garáži v , jméno FO, . Odtud jej do obřadní síně převážel pan , jméno FO, , který o tom řekl svědkovi. Svědek slyšel od tajemníka , právnická osoba, , adresa, pana , Anonymizováno, , že obraz koupil , jméno FO, a zapůjčil jej do obřadní síně. S , jméno FO, měl svědek blízký vztah, nikdy s ním ale nemluvil o tom, z jakého důvodu se obraz převezl z garáže do obřadní síně. Podle svědka se obraz vezl z garáže rovnou do obřadní síně, ale přesný přehled svědek nemá. O tom, že se obraz nachází v obřadní síni, se svědek dozvěděl, když tam dělal elektrické rozvody. Svědek nevěděl, zda , jméno FO, někdy obraz žádal vrátit, ani jako dlouho měl obraz v síni být. U žádného jednání o obrazu svědek nebyl.

8. Účastnickým výslechem , jméno FO, , starosty města , adresa, , soud zjistil, že iniciativu k prodeji obrazu vzbudil , tituly před jménem, , jméno FO, z Klubu za historickou , jméno FO, . Obraz pak byl oceněn a probíraly se alternativy, jak s obrazem naložit. O jednání se dozvěděl , jméno FO, , který svědka kontaktoval s tím, že obraz městu daroval a nepřeje si, aby byl prodáván. Svědek je starostou již 26 let a od roku 1986 byl místopředsedou Národního výboru. Za tuto dobu se až do roku 2019 o obraz nikdo nehlásil, byť , jméno FO, a jeho rodinu svědek pokládá za své přátele. Svědek vždy myslel, že obraz městu někdo daroval, a hodnotu obrazu neznal. Až v roce 2019 svědka oslovil , jméno FO, a požadoval, aby město obraz neprodávalo, protože obraz městu daroval. Tuto informaci pak svědek přednesl i před zastupitelstvem města. Město nerozhodlo o prodeji obrazu, ale důvodem nebyl postoj , jméno FO, . Při druhém telefonátu už , jméno FO, svědkovi zpochybnil, že obraz daroval, a tvrdil, že obraz v budově městského úřadu pouze zveřejnil. Současně se ale bavili i o jiných věcech jako přátelé a svědek se nedomnívá, že jejich přátelství bylo narušeno. Poté, co město , adresa, zjistilo hodnotu obrazu, pojistilo jej a elektronicky zabezpečilo.

9. Výslechem svědkyně , jméno FO, , účetní města , adresa, , soud zjistil, že obraz podle jejího mínění je v evidenci městského majetku, protože městu patří. Obraz v obřadní síni svědkyně zná od roku 1996, kdy tam začala pracovat. Slyšela od kolegyň, že obraz tam visí ještě mnohem déle. , adresa, eviduje majetek elektronicky od roku 2007. Předtím měly výkazy listinnou podobu. Do nového systému svědkyně majetek přepisovala z historických knih, přičemž šlo o sešity, které jsou i součástí soudního spisu. Svědkyně předpokládá, že v sešitech se nacházejí zápisy z doby, kdy každý účetní případ nastal. Do knih se přepisují i záznamy, které nastaly v době platnosti předchozích knih. Pokud se přepisovaly záznamy ze starých knih, byly k nim jen karty majetku bez nabývacího titulu. Doklady o platbách za zakoupené věci se ukládají asi 15 nebo 20 let, poté se skartují. Vypůjčený majetek se v inventárních kartách neuvádí, resp. zapisuje se do podrozvahy. U zakoupeného majetku se uvádí jeho skutečná kupní cena, nikoliv je obvyklá či reprodukční hodnota. , adresa, má v majetku stovky položek a žádnou z nich nikdo nezpochybňoval.

10. Z potvrzení , jméno FO, ze dne 16. 10 1965 soud zjistil že za obraz od autora , jméno FO, z roku 1984 se , jméno FO, zavázal zaplatit 2 500 Kčs ve splátkách. Podle příjmových dokladů , jméno FO, kupní cenu za obraz splácel v letech 1965 až 1967.

11. Z výtisků internetových stránek denik.cz a pol.net soud zjistil, že informace o hodnotě obrazu a záměr jeho prodeje byl v médiích zveřejněn 1. 7. 2019.

12. Výzvou ze dne 29. 8. 2019 požádal , jméno FO, pospíchal prostřednictvím svého zástupce prvního žalovaného o vydání obrazu “Cesta u Giverny při západu slunce”, doložil jeho koupi a uvedl, že obraz byl do obřadní síně zapůjčen. Další výzvu uplatnil žalobce a) dne 18. 8. 2023. První žalovaný na výzvu odpověděl dne 24. 8. 2023 zamítavě.

13. Z listinné inventární knihy zavedené Městským národním výborem , adresa, uzavřené ke dne 31. 12. 1993 soud zjistil, že byl evidován obraz , právnická osoba, vytvořený roku 1898 autorem , jméno FO, . Obraz měl být nabyt v roce 1967 za cenu 7 960 (Kčs) a byl umístěn v obřadní síni.

14. Ze soupisu finanční hodnoty majetku prvního žalovaného k 31. 12. 2006 soud zjistil, že evidován byl obraz , právnická osoba, koupený za cenu 7 960 Kč.

15. Z karty majetku inventární číslo , hodnota, soud zjistil, že první žalovaný eviduje ve svém majetku obraz s názvem , právnická osoba, koupený za cenu 7 960 Kč s datem pořízení 1. 1. 2007, přičemž obraz je umístěn v obřadní místnosti.

16. Z inventurního soupisu učiněného ke dni 31. 12. 2008 soud zjistil, že jako položka č. , hodnota, je obraz , právnická osoba, .

17. Z webových stránek města , adresa, soud zjistil, že nejvyššími představiteli , jméno FO, byl v letech 1962 – 1980 , jméno FO, , v letech 1980 – 1986 , jméno FO, , v letech 1986 – 1990 , tituly před jménem, , jméno FO, , v roce , adresa, (všichni jako předsedové , právnická osoba, ), a vetech 1990 – 1998 , tituly před jménem, , jméno FO, a od roku 1998 , jméno FO, (starostové).

18. Z posudku , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne 19. 3. 2019 zjistil soud, že obraz, který se nachází v obřadní síni města , adresa, je hodnotným originálem od , jméno FO, . Aukčním domem Arthouse Hejtmánek byla dne 19. 2. 2019 byla odhadnuta hodnota obrazu 8 – 10 milionů Kč. Obraz je nazýván „Cesta u Giverny při západu slunce“.

19. Z podkladu pro jednání rady města , adresa, dne 1. 7. 2019 soud zjistil, že bylo navrženo usnesení rady doporučit zastupitelstvu prodej obrazu a usnesení zastupitelstva schvalující prodej formou aukce.

20. Ze zápisu z jednání zastupitelstva města , adresa, dne 1. 7. 2019 soud zjistil, že starosta , jméno FO, uvedl k navrženému prodeji obrazu, že má informaci od , jméno FO, , že obraz byl darován v 70. letech 20. městu , jméno FO, a , jméno FO, . Obraz měl být tehdy oceněn částkou 40 000 korun. , jméno FO, si podle této informace nepřál, aby byl obraz městem prodán. Starosta nezpochybnil, že obraz byl městu takto darován, ale neměl o tom žádný doklad. V další diskusi mezi zastupiteli se probíral přínos obrazu pro město , adresa, a úskalí při jeho vlastnictví či prodeji. Starosta stáhl návrh na projednání, jak s obrazem naložit, a byl pověřen, aby o věci jednal s galeriemi.

21. Z pozůstalostního spisu Okresního soudu v , adresa, sp. zn. , spisová značka, soud zjistil, že jako s dědici , jméno FO, zemřelého , datum, bylo uvažováno s jeho dětmi , Jméno žalobce A, , , Jméno žalobce B, a , Jméno advokáta C, . , Jméno žalobce A, (nyní žalobce a)) v prohlášení o pozůstalostním majetku uvedl, že , Jméno advokáta C, byl listinnou z 2. 2. 2012 vyděděn. Současně , Jméno žalobce A, neuvedl v prohlášení žádný movitý majetek, který by tvořil pozůstalost. Pozůstatostní řízení pak bylo usnesením ze dne 6. 1. 2021 zastaveno, neboť zůstavitel zanechal jen majetek nepatrné hodnoty. Návrhem ze dne 1. 9. 2023 , Jméno žalobce A, žádal dodatečné projednání objevené pozůstalosti, kterou byl obraz Cesta u Giverny při západu slunce. V pozůstalostním řízení se nyní očekává doložení, že obraz patřil v době úmrtí , jméno FO, .

22. Hodnocením důkazů jednotlivě i ve vzájemné souvislosti s přihlédnutím k tomu, co uvedli účastníci, dospěl soud k rozhodujícímu závěru, že , jméno FO, převedl vlastnické právo k obrazu Cesta u Giverny při západu slunce z roku 1898 od autora , jméno FO, na prvního žalovaného. Přes různá pojmenování obrazu v listinách, kterými byl v řízení proveden důkaz, pokládá soud za zřejmé, že předmětem řízení bylo vlastnické právo k obrazu o rozměrech cca 155 cm × 250 cm zobrazujícímu dvě postavy na cestě v krajině, který je umístěn v obřadní síní , právnická osoba, , adresa, . Jak vyplývá z výpovědi svědka , jméno FO, , žalobce a) i druhého žalovaného, tento obraz byl z iniciativy , jméno FO, přivezen v polovině 60. let 20. století z , adresa, , kde byl umístěn kratší dobu v domácnosti , jméno FO, a poté přemístěn do obřadní síně , právnická osoba, . Obraz je v evidenci města , adresa, veden s názvem , právnická osoba, , avšak jedná se o tentýž obraz, který byl později v posudku , tituly před jménem, , jméno FO, specifikován jako Cesta v Giverny při západu slunce a aukčním domem Arthouse Hejtmánek jako Cesta u Giverny při západu slunce.

23. Soud nemá po provedeném dokazování pochyb, že obraz nabyl , jméno FO, od , jméno FO, v roce 1965, kde jej od ní na splátky koupil za 2 500 Kčs. Přestože k této koupi nebyla doložena kupní smlouva v listinné podobě, je zcela zřejmé z potvrzení o splátce z 16. 10. 1965 i z příjmových dokladů z roků 1965 – 1967, že , jméno FO, se dohodl s , jméno FO, na koupi obrazu od , jméno FO, z roku 1898 a kupní cenu splácel. Z výpovědi svědka , jméno FO, vyplývá, že v téže době na pokyn , jméno FO, přivezl obraz nyní nazývaný Cesta u Giverny při západu slunce. Přestože obraz byl do té doby uložen v Divadle ABC, nejsou v řízení žádné poznatky, že , jméno FO, kupoval i jiný obraz od , jméno FO, z roku 1898, a nelze uzavřít jinak, než že předmětem koupě byl nyní předmětný obraz. Tento závěr je třeba přijmout i při zřeteli na to, že cena 2 500 Kčs v roce 1965 neodpovídala hodnotě obrazu při dnešních měřítkách. V tehdejší ceně obrazu se jistě promítly aspekty, které dnes nejsou známy, avšak je obecnou zkušeností, že tehdejší společenské poměry nedokázaly umění penězi docenit. Vlastnické právo , jméno FO, prokazují i nepřímé důkazy v podobě výpovědí , Jméno žalobce A, , , Jméno advokáta C, a , jméno FO, , podle kterých se o obrazu vždy hovořilo tak, že patří , jméno FO, či od něj pochází. , jméno FO, Popíchal se tedy v roce 1965 stal vlastníkem předmětného obrazu.

24. Na tuto skutečnost navazuje další závěr soudu, že , jméno FO, obraz převedl do veřejného (socialistického) vlastnictví. K tomuto právnímu jednání (právnímu úkonu) rovněž nebyl v řízení doložen právní titul v listinné podobě a není známo, zda někdy existoval. Jediným přímým důkazem o převodu vlastnictví , jméno FO, byla v řízení výpověď starosty , jméno FO, , jméno FO, , který uvedl, že mu , jméno FO, sdělil, že obraz převedl (konkrétně daroval). Tento důkaz má sám o sobě nízkou váhu, neboť starosta mj. reprezentuje zájem prvního žalovaného. Přesto i výpověď starosty je do značné míry přesvědčivá, neboť nekonstruuje detailní skutečnosti, které by jednoduše prospívaly prvnímu žalovanému; starosta sám přiznal, že vlastní poznatky o nabytí obrazu nemá; současně i rodinu po , jméno FO, pokládá za své přátele. O převodu vlastnického práva však vypovídá i ucelený řetězec důkazů nepřímých. Jak vyplývá z inventární knihy, obraz byl ve veřejném majetku zaevidován před 31. 12. 1993 jako předmět nabytý v roce 1967, a to za cenu 7 960 Kčs. Soud po výpovědi svědkyně , jméno FO, i , jméno FO, nemá pochyby, že inventární kniha uzavřená v roce 1993 je autentická potud, že do ní nebyly účelově činěny dodatečné záznamy. Mimořádná hodnota obrazu nebyla do roku 2019 mezi představiteli , jméno FO, známa a nelze se proto domnívat, že město , adresa, či jeho předchůdce měli důvod usilovat o to, aby si obraz přisvojil. , jméno FO, měl v , jméno FO, po desetiletí významnou, i nejvyšší pozici. Pokud za této okolnosti došlo k zaevidování obrazu do veřejného majetku, nemohlo to být v rozporu s vlastnickým právem , jméno FO, .

25. Kromě důkazů vedoucích k závěru, že vlastníkem obrazu se stal předchůdce města , adresa, , objevila se v řízení i řada indicií, že , jméno FO, již jeho vlastníkem nebyl. Žalobci i druhý žalovaný v řízení tvrdili, že , jméno FO, si hodnoty obrazu byl vždy dobře vědom. Běžným poměrům pak ale neodpovídá, že obraz do budovy radnice pouze vypůjčil na desítky let (1967 – 2019) a nežádal k tomu listinnou smlouvu či alespoň potvrzení. Prakticky všechen svůj majetek, zejména obrazy, vypořádal mezi své děti za svého života, a i když byl ve vysokém věku vážně nemocný, obraz Cesta u Giverny ponechával nerušeně v budově radnice. Pokud by byl vždy přesvědčen o svém vlastnictví, lze jedině předpokládat, že i tento obraz by některému z dětí ještě za života přenechal. , jméno FO, , Jméno žalobce A, jako žalobce a) potvrdil, že , jméno FO, se obrazu začal domáhat až poté, co se v novinách dočetl informaci, že se uvažuje o prodeji obrazu. Lze si jen těžko představit, že obraz ponechával v budově radnice jako svou jedinou pozůstalost, bez jakéhokoliv listinného dokladu, že mu stále patří. U takto hodnotné věci, jakou je předmětný obraz, by , jméno FO, těžko mohl spoléhat jen na paměť svých dřívějších kolegů, z nichž mnozí v průběhu doby zemřeli, že jeho vlastnictví vždy potvrdí. Ukázalo se ostatně i v nynějším řízení, že mimo děti , jméno FO, zde není žádná osoba, která by potvrzovala, že s , jméno FO, o výpůjčce alespoň mluvila. , jméno FO, o obraz v obřadní síni také žádným způsobem nepečoval, nezabezpečoval jej před poškozením, jak by u takového soukromého majetku náleželo. , Jméno žalobce A, obraz také neuvedl jako pozůstalost v předběžném prohlášení v pozůstalostním řízení v roce 2020, což by jistě učinil, kdyby obraz pokládal za jednoznačné vlastnictví , jméno FO, .

26. Přestože , jméno FO, vypověděl, že o obrazu některé osoby hovořily jako o „obrazu , jméno FO, “, a rovněž žalobce a) i druhý žalovaný vypovídali o tom, že se v domácnosti , jméno FO, obraz uváděl jako „jejich“, nelze z toho dovozovat jednoznačné vlastnické právo v právním smyslu. Přivlastňovací vyjádření neznamená vždy vlastnické právo, ale třeba i bližší vztah předchozího vlastníka, poskytovatele a podobně. Přestože , jméno FO, měl dobré důvody domnívat se, že obraz má určitou spojitost s , jméno FO, , protože jej sám převážel, nebyl u žádného právního jednání, které se obrazu týkalo, ani neznal přesný osud obrazu po jeho složení v , jméno FO, .

27. Soud je z výše uvedených důvodů přesvědčen, že , jméno FO, převedl vlastnické právo k obrazu do socialistického vlastnictví, a to nejspíše v roce 1967 za kupní cenu 7 960 Kč. Rozpor mezi výpovědí starosty , jméno FO, , jméno FO, , který měl od , jméno FO, dostat sdělení, že obraz byl darován, a zaevidovanou kupní cenou, si soud vysvětluje tím, že kupní cena v roce 1967 mohla být vypořádána například protiplněním a , jméno FO, převod obrazu vnímal jako dar, zvláště s odstupem 50 let.

28. I po roce 1990, kdy vstoupil v účinnost zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, do současnosti se obraz Cesta u Giverny při západu slunce stála nachází v obřadní síni , právnická osoba, v , jméno FO, . V roce 2019 po zjištění, že hodnota obrazu dosahuje cca 10 milionů Kč jednala rada a zastupitelstvo města , adresa, o prodeji města, ale návrh rozhodnutí byl stažen. Tato informace byla zveřejněna i v tisku. Po zveřejnění se , jméno FO, obrátil na město , adresa, s požadavkem, aby se obraz neprodával, protože patří právě , jméno FO, . Výzvě k vydání obrazu město , adresa, jako první žalovaný nevyhovělo. , jméno FO, zemřel 27. 12. 2019. První žalovaný, když podával informaci notářce jako soudní komisařce předběžnou zprávu o pozůstalosti, zmínil vydědění druhého žalovaného a náklady pohřbu; žádný majetek neuvedl.

29. Soud shledal, že žalobci mají naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. na určení, že obraz Cesta u Giverny při západu slunce byl ve vlastnictví , jméno FO, v době jeho úmrtí. Notářka , tituly před jménem, , jméno FO, jako soudní komisařka vede sod sp. zn. , spisová značka, řízení o dodatečném projednání po rozhodnutí o pozůstalosti podle § 193 z. ř. s. Vzhledem k tomu, že mezi dědici , jméno FO, není spor o rozsah pozůstalosti ani o dědickém právu, dává uplatněný nárok dědicům možnost doplnění soupisu aktiv pozůstalosti a potvrzení i jejich vlastnického práva.

30. Podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“, není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

31. Podle § 399 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 4. 1964 do 31. 3. 1983 (dále jen „s. o. z.“) z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost věc kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost věc převzít a zaplatit za ni prodávajícímu dohodnutou cenu. Podle ustanovení § 46 odst. 1 SOZ písemnou formu musí mít smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků.

32. Podle § 8 odst. 2 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, účinného od 1. 7. 1964 do 30. 6. 1988, socialistickým společenským vlastnictvím je státní vlastnictví, družstevní vlastnictví, jakož i vlastnictví společenských a jiných socialistických organizací.

33. Podle § 11 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, účinného od 1. 7. 1964 do 30. 6. 1988, nabývá-li se do socialistického společenského vlastnictví smlouvou věc, přechází vlastnické právo, není-li stanoveno nebo dohodnuto jinak, převzetím věci.

34. Jelikož v nynějším případě má soud za prokázané, že , jméno FO, prodal předmětný obraz státu či některé socialistické organizaci, nemohl vyhovět žalobě, kterou se žalobci domáhali, že , jméno FO, byl vlastníkem obrazu až do své smrti. Přestože je soud rovněž přesvědčen, že vlastnické právo k obrazu přešlo ze socialistického vlastnictví do vlastnictví města , adresa, podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., nemá tato okolnost již význam pro nedostatek vlastnictví , jméno FO, .

35. Závěr, že , jméno FO, své vlastnické právo převedl jinému subjektu, činí nadbytečnou další obranu první ho žalovaného. Soud se proto v zájmu hospodárnosti řízení nezabýval podrobně hypotézou nastolenou prvním žalovaným, že první žalovaný vlastnické právo vydržel podle § 134 SOZ. Skutkové závěry soudu však umožňují přijmout závěr, že nedošlo-li k převodu vlastnického práva , jméno FO, , pak první žalovaný vlastnické právo k obrazu vydržel mimořádným způsobem podle § 1095 o. z.

36. Podle § 1091 odst. 1 o. z. k vydržení vlastnického práva k movité věci je potřebná nepřerušená držba trvající tři roky.

37. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

38. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

39. V posuzovaném případě má první žalovaný obraz v držbě od svého vzniku, ke kterému došlo účinností zákona č. 367/1990 Sb., dne 24. 11. 1990. První žalovaný po celou tuto dobu má obraz Cesta u Giverny při západu slunce v inventární knize zapsaný jako svůj majetek, převzal jej od své předcházející socialistické organizace a má jej umístěný v obřadní síni budovy městského úřadu. Chová se k němu tak, jak se vlastník k obrazu obyčejně chová – obraz je vystaven na reprezentativním místě a je přístupný osobám, které obřadní síň navštíví. Nedostatek pojištění či zvláštní péče přiměřené hodnotě obrazu až do roku 2019 je vysvětlitelný tím, že první žalovaný si hodnoty obrazu nebyl vědom. (, jméno FO, , o němž žalobci tvrdí, že mu obraz do jeho smrti patřil, ostatně obraz nepojistil a nedával mu zvláštní péči.)

40. Jak uzavřel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, „podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 ObčZ) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 ObčZ) ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 ObčZ 1964), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá“. Z vyloučení požadavku na poctivou držbu pro uplatnění mimořádného vydržení vyplývá, že držitel v takovém případě nemusí svou držbu zakládat na přesvědčení, že k tomu má odpovídající právní titul. Při mimořádném vydržení může být držitel v této otázce lhostejný i nedbalý.

41. Žalobci pak ani přes výzvu soudu podle § 118a odst. 3 o. s. ř. neprokázali, že první žalovaný se držby obrazu chopil v nepoctivém úmyslu. V řízení byly provedeny všechny žalobci označené důkazy a ze žádného nevyplývá, že se město , adresa, držby obrazu ujalo nepoctivě. , adresa, naopak obraz převzalo jako veškerý ostatní inventář v přesvědčení, že patřil předcházející socialistické organizaci a že v souladu s ustanovením § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., na něj přešlo vlastnické právo. Současný starosta , jméno FO, byl sám od roku 1986 ve druhé nejvyšší funkci ve městě, a o obrazu žádní informace neměl. Nepoctivost či záměr připravit , jméno FO, o majetek nelze v jednání města , adresa, shledat. Hodnota obrazu nebyla představitelům města , adresa, známa a těžko jim lze přisuzovat záměr nekalými metodami město obohatit.

42. Proto i v případě, že vlastníkem obrazu nebyl od roku 1967 československý stát, nabylo město , adresa, vlastnictví obrazu mimořádným vydržením. K vydržení v takovém případě došlo 1. 1. 2016, tedy uplynutím dvou let od účinnosti o. z. v souladu s jeho § 3066. Toto vlastnické právo by muselo rovněž vést k zamítnutí žaloby.

43. Výsledek sporu je v souladu se zákonným příklonem k petrifikaci dlouhodobě udržovaného faktického stavu, který kromě institutu vydržení reprezentuje i promlčení, propadnutí práva, či v jiných právních řádech tzv. zaběhlost. S uplynutím dlouhého časového úseku se vytrácí svědectví pamětníků, končí archivační lhůty a dochází ke skartaci. Pro zpochybnění stavu udržovaného nerušeně 52 let (od roku 1967 do roku 2019) by proto byly třeba úměrně silné důkazy jako například smlouva či potvrzení o výpůjčce. Žalobci takovýto materiál nepředložili a svůj nárok opírali především o přesvědčení předávané v rodině.

44. O nákladech řízení rozhodl soud ve vztahu mezi žalobci a prvním žalovaným podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a prvnímu žalovanému přiznal právo na náhradu těchto nákladů spočívajících v právním zastoupení. Tarifní hodnotou je ve smyslu § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, cena věci, která je předmětem řízení. Tato cena byla v řízení zjištěna posudkem, který odhadl hodnotu obrazu částkou 8 – 10 milionů Kč. První žalovaný ve svém návrhu vzal za tarifní hodnotu konzervativní okraj tohoto rozpětí, částku 8 000 000 Kč; ani soud neshledal důvod se od této hodnoty odchýlit. Náklady prvního žalovaného sestávají z odměny za zastoupení advokátem, který učinil 9 úkonů právní služby s odměnou po 40 300 Kč dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (příprava a převzetí zastoupení, 4 × vyjádření k věci, 2 × účastní na jednání, která trvala přes dvě hodiny) a 1 další úkon s odměnou 20 150 Kč dle § 11 odst. 2 advokátního tarifu (účast při vyhlášení rozsudku), tedy celkem ve výši 382 850 Kč, a dále z náhrady hotových výdajů v paušální výši celkem 3 000 Kč za deset úkonů právní služby podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Náhrada nákladů řízení tak celkem činí 385 850 Kč.

45. Druhému žalovanému soud právo na náhradu nákladů řízení proti žalobcům nepřiznal s odkazem na ustanovení § 150 o. s. ř. Přestože druhý žalovaný měl z procesního hlediska ve sporu úspěch, okolností hodnou mimořádného zřetele je, že druhý žalovaný zastával stejný postoj jako žalobci a nenavrhoval zamítnutí žaloby. Věcně tedy nelze výsledek řízení hodnotit jako úspěch druhého žalovaného proti žalobcům.